„Rozumnost je ta, která nás učí, že není možné poznat slast života, jestliže nežijeme rozumně, krásně a spravedlivě, a že není ani možné žít rozumně, krásně a spravedlivě, aniž bychom přitom nepoznali slast života.“ – Epikúros (z dopisu Menoikeovi)

„Takový tedy strach a temnotu duše nemohou rozptýlit paprsky denního světla ni šípy Slunce – jen rozum a přírodní věda. Základy k tomu klást tedy začněme takto: Z ničeho nikdy se nestane zázrakem něco. Vždyť veškeré lidstvo i proto pojala bázeň, že na této Zemi i na Nebi nemálo věcí vidí a dějů, jichž příčiny na žádný způsob nemůže spatřit; i hledá v nich působnost bohů. Nicméně nic se nemůže obrátit v něco, to seznáš brzy a pak se ti otevřou oči i pro to hlavní: co může povstat a z čeho a jak se co děje, aniž se bozi s tím trudí. Když by co vzcházelo z ničeho, mohlo by vzrůstat ze všeho všecko a semen by nebylo třeba.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l.

„Lidé se diví, proč Příroda nenechá moře stoupat, když tolik vod se do něho vlévá a ze všech stran sem všecky spěchají řeky, nemluvě o bystrých deštích a perutných bouřích, jež na všecka moře i kraje dští a se lijí, a o vlastních hlubinných zdrojích: to všecko je kapka proti mořskému obru a spíš ani to ne; nediv se tedy, že neroste mohutné moře. Mimoto mnoho mu upíjí sluneční úpal. Vidíme přece, jak šaty, napité vodou, vysušuje svým teplem a paprsky Slunce; a širých moří je pod ním prostřeno mnoho. Proto, když na každém místě mu odsaje Slunce z hladiny množství mokra ať jakkoli malé, při rozlehlosti těch vod jim ubere mnoho. I hladinu smýčící Větry si dovedou odnést vláhy veliký díl; vždyť vídáme zhusta, jak za jednu jedinou noc umí vysušit Vítr cesty a měkké bláto se na škraloup seschne. A výše jsem řekl, jak mnoho mořského mokra si vezmou mraky a odsají z hladiny širé a nad celým okrskem zemským je porůznu roní, když na Zemi prší a oblaka přinese Vítr.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (o koloběhu vody)

„Máš-li kdo za to, že větší rychlostí letí prostorem tělíska těžší, a spějíce kolmo, padají na lehčí shora, čímž vznikají srážky, ze kterých mohou vzít počátek pohyby tvůrčí: notně si zašel a zbloudil od pravé vědy. Padá-li něco skrz řídký vzduch nebo vodu, úměrně váze to musí zrychlovat pohyb, protože voda a vzduch, ta nebeská hmota, nemůže překážet každému tělesu stejně, nýbrž poddá se těžším a rychleji couvne; naopak prostora prázdná se nikdy a nikde žádnému tělesu nemůže do cesty stavět; každé si putuje dál, kam je povaha pudí. Proto se musejí všecka, ač o váze různé, skrz nehybné prázdno nést dolů rychlostí stejnou.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď Galileových pozorování o volném pádu a tření)

„Proto přiznejme totéž semenům bytí, další příčinu dění než tíhu a srážky, to, z čeho vzešla ta naše vrozená volnost; vždyť vidíš, že z ničeho nic se nemůže zrodit. Nárazem, zevnější mocí se neděje všecko; ještě je tíha; a jestliže nemusí mysl ve všem, co koná, se vnitřní nutností řídit a jako zajatkyně být trpná a trpět: je toho příčinou drobounká úchylka prvků na libovolném místě a v nejistou chvíli.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď elektromagnetického vlnění, a tedy i nervové soustavy)

„Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá za krokem krok, až se vynoří před lidské oko a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit – jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď Brownova pohybu a Einsteinova důkazu o existenci atomů)

„Čas sám o sobě není: to předměty samy nám dávají znát, co se stalo v minulé době, co probíhá nyní a co se později zběhne; čas sám v sobě – to uznáš – nevnímá nikdo, bez souvislosti s klidem a pohybem věcí.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď teorie relativity)

„Avšak mé učení dí: jsou jakési prvky, jichž podoba, poloha, pořádek, pohyb a srážka vytváří oheň, a kdykoli místa si smění, změní se věc; leč ohni podobny nejsou, ba nijaké látce, jež dovede vysílat v čidla částice hmoty a tlakem se dotýkat hmatu. Takhle tvrdit, že veškeré věci jsou z ohně, že v souhrnu světa vše skutečné není než oheň, jak říká tento [Hérakleitos], je zřejmě bláznovství vrchol.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď kvantové mechaniky)

„Na tomto místě se netřeba divit, proč asi, když ona semínka bytí jsou v pohybu všecka, přece se zdá, že celek je v úplném klidu – vyjma ty věci, jež konají pohyby samy. Hluboko totiž je pod prahem našeho smyslu veškerá povaha prvků; a protože oko je nemůže vidět, i pohyby konají kradmo; však i patrné věci své pohyby leckdy dovedou skrýt, když je dělí veliká dálka.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (možná předpověď vibrací kvantových polí)

„Někdy se stane, že děti jsou podobny dědům, ba i pradědů tvář u nich uvidíš často, protože mají v svém těle ti rodiče oba v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků, jež patří k rodu a z otců se na otce dědí. Právě z těch jaksi losuje podoby Venus a křísí tak tváře předků, i vlasy a hlasy; ty totiž jsou a vznikají z určitých semen zrovna jak tělo a údy i podoba naše.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď genů a překřížení chromozomů)

„Podobně zatmění Slunce a lopota Luny může mít, jak už tušíš, několik příčin. Proč by mohl jen Měsíc brát sluneční světlo Zemi a tarasit nad ní to nebeské zřídlo, temným terčem mu planoucí paprsky cloně?“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l.

„Pohlédni nazpět, jak před naším zrozením doba, věčnosti starší část, se nás netýče vůbec! V ní zrcadlo příštího času, jenž nakonec přijde po naší smrti, nám před oči Příroda staví. Co tam hrozného vidíš? Či smutného něco? Není to bezstarostnější než nejhlubší spánek? … Tobě se umřít nechce a zlobíš se proto? Tvůj život je bez mála mrtev, ač žiješ a vidíš, o větší života díl se obíráš spaním, jsa vzhůru chrápeš a snít si necháváš věčně, s myslí zmámenu marnými strachy se nosíš a nepřijdeš na to, ty chudáku, co ti to schází, když samými starostmi zevšad jsi zpitý a zbitý a v nejistotách se zmítáš na vlnách bludu.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l.

„Chce-li kdo říkat pšenici Ceres a moři raději Neptun a zneužít Bakchova jména, než aby vyslovil název, jež náleží vínu: nechme ho při tom, ať nazývá okrsek zemský mateří bohů – jen v hlubině srdce ať vpravdě se uchová prost té mrzké pověrčivosti … Přirozeně, že cokoli v Tartaru hloubi podání líčí, nás potkává zaživa všecko. Ve vzduchu visící skály dle pověsti bídný se nebojí Tantal a netrne daremnou hrůzou; to spíše před bohy bázeň nás smrtelné tíží pro nic a z náhody strach, kterou přinese osud. V hruď Titya pnícího v Tartaru nelezou supi; pod jeho mocnými žebry by nemohli přece po celou věčnost si něco nacházet k snědku. Byť byly sebedelší ty olbřímí údy, byť se natáhl obr – ne na devět jiter, celý okrsek zemský ať zalehne tělem: věčnou bolest by přesto nemohl snášet a z vlastního masa jim dávat napořád pastvu. Tityos náš je tady a klovou ho supi, když podlehne lásce a hlodá v něm smutek a úzkost nebo mu srdce rve jiná vášeň a starost. I Sísyfos dlí mezi námi: vidíš, jak lačně si od lidu žádá prutů a surových sekyr a věčně se smuten a s prázdnou od voleb vrací. Za stínem moci se hnát a nikdy ji nemít a úmorné práce se pro ni podjímat věčně: toť totéž, co lopotně valit do kopce balvan, který se vždycky už z vrcholu skotálí dolů a na rovnou pláň a plochu se poskokem žene. Ten, kdo má nevděčné srdce a věčně je sytí a plní dobrými věcmi – a přece syt není, ač rok co rok nám ročních koloběh časů nosí a rodí plody a rozličné krásy a nám je pořád málo těch života darů: toť smysl té zkazky, jak dívky ve květu mládí do sudů s puklým dnem prý vlévají vodu, ač na žádný způsob ty nádoby naplnit nelze. Konečně Lítice, Kerber a o světlo nouze, hrozivý dým skrz hrdo chrlící Tartar, to není nikde a být ani nemůže nikde; zato veliký strach mají z pokuty živí za velké viny a trest je za zločin čeká, strašlivé svržení ze skály, vězení, důtky, pochodně, smola, cejch a kláda a kati, a ujdou-li tomu, tu hříchů si vědomá mysl v předtuše bodci a biči se spaluje sama, a nevidouc zatím, jak mohla by vzít její muka konec a kde je konečně mez její trýzně, z téhož má ve smrti strach, že to pak bude horší. Tak z života bloudů se konečně Acherón stane.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l.

„Plavidla, šlechtění půdy a zákony, hradby, nástroje, silnice, látky a podobné věci, výsady všecky i veškeré životní slasti, obrazy, básně a mistrovsky ztvárněné sochy, to přinesl cvik a zkušenost zvídavé mysli, když tak pozvolna vpřed krok za krokem spěli.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l.