„Jiné ať minulost těší, já děkuji, že jsem se zrodil teprve teď. Náš věk hodí se povaze mé ne však proto, že z hlubin se těží dnes poddajné zlato, ani že z dalekých břehů sebrané perly k nám jdou, ani že mramor se láme a tím se zmenšují hory, ani že modravé vlny tříští se o mocnou zeď; ale že vzdělanost je, že nepřešla do našich časů pověstná drsnost a hrubost, dědictví pradávných dob.“ – Umění milovati, Publius Ovidius Naso

„U všech špína a lenivost u náčelníků. Smíšenými sňatky poněkud na způsob Sarmatů se kazí. I Venedové mnoho obyčejů od nich přijali: neboť všecky lesy a hory, co jich kolik mezi Peuciny a Fenny strmí, za loupeží probíhají. Avšak tito spíše ke Germanům patří, poněvadž i domy stavějí i štíty nosí i hbité a rychlé pěchotě se těší; to vše u Sarmatů naopak jest, poněvadž ti na voze a na Koni žijí.“ – Germania, Publius Cornelius Tacitus, 98 n. l.

„Úměrně tomu, jak rostlo mé pojednání, rostl i obdiv pro starou dobu, a čím větší množství rostlin mi ještě zbývá, tím vhodnější mi připadá vzdát hold péči dávných lidí ve vyhledávání bylin i jejich laskavosti, s jakou nám vědomosti o nich odkázali. Snad by se mohla zdát překonána štědrost samé Přírody, kdyby ty objevy byly toliko lidským dílem. Nicméně je jasné, že tato věc byla prací bohů, neb alespoň jejich vnuknutím, i když to byl vlastně člověk, kdo objevoval, a že ona, Matka všech tvorů, tyto léčivé rostliny nejen zrodila, ale dala nám i poznat.“ – Naturalis Historia (XXVII. kniha), Plinius starší

„Z takových pozorování se zrodila medicína a sama Příroda připravila pro nás léky bez výloh vlastně již v naší potravě. Leč lstivost člověka a zištné vynálezy vymyslily ty mastičkárny, kde se každému za peníze zaručuje život. V tu chvíli se vychvalují roztodivné směsi a dryjáky. Indie a Arábie se po celém světě vynášejí reklamou. Dnes se na vřídek vozí lék až od Rudého moře, i když by stačilo i tomu nejchudšímu držet střídmější dietu. Ale kdyby si každý utrhl na své zahrádce bylinku anebo si našel kousek proutku, byl by konec s celou touhle „medicínou“. Takto právě ztratil římský národ své staré mravy a stálým vítězením jsme byli poraženi. Ano, tam jsme se dostali!“ – Naturalis Historia (XXIV. kniha; „Léky z lesních stromů“), Plinius starší

„Jdeme dále a dále za rudnými žilami, a tak žijeme na vyhloubené Zemi, divíce se, že se někdy rozestoupí nebo zachvívá, což věru je projevem nevole mocné rodičky. Jdeme do hlubin a v předpokládaném posmrtném sídle duší hledáme bohatství, jako by nestačilo, že po ní, dobrodějce a dárkyni úrody, šlapeme. Nejméně při tom pátráme po lécích – kdo totiž by se odvážil říci, že kope kvůli léčení? Ačkoli i léky udělila v bohaté míře jako plody – vždyť je štědrá a ochotná ve všem, co je prospěšné. Tato činnost nás hubí! Ona skryla a ponořila hluboko to, co se nerodí náhle, aby mysl vznášející se ráda do oblak, pochopila, jak to potom bude vypadat po staletích, až vyčerpá všechno přírodní bohatství, kam se až dostala hrabivá lakota. Jak nevinný, jak blažený, dokonce rozkošný by byl život, kdyby se nebažilo leč po tom, co je na povrchu, zkrátka kdyby se člověk uměl spokojit s tím, co je na dosah ruky!“ – Naturalis Historia (XXXIII. kniha), Plinius starší

„Vrchy však vytvořila Příroda pro své cíle, na vyztužení mezer uvnitř Země, na zadržení náporu řek a jako hráz příboji, konečně chce nejméně klidné části zkrotit svou nejtvrdší hmotou. A my je řežeme a rozvážíme z pouhé touhy po přepychu, ač bychom se podivili, kdyby samy měnily místo. Mnozí považovali skoro za zázrak, že Hannibal překročil Alpy, což opakovali Kimbrové, a nyní je sami řežeme na mnohé druhy mramoru. Otvírají se předhoří u moře, Příroda je násilně měněna v rovinu, rozvážíme hřbety, které byly stanoveny za hranice národů, stavějí se zvláštní lodi na převážení mramoru – a aj! Onen hřbet se zmítá sem tam na vlnách. Je to větší dovolenost, než když – jen proto, abychom se napili ledové vody – hledáme nádrže až v mracích a hloubíme skály tyčící se k oblakům. Nechť každý pováží v hloubi srdce, když slyší o pohádkové ceně luxusního kamene a vidí jej namáhavě tahat a vozit, oč by život bez takovýchto vymyšleností byl blaženější! Ale dělají to tak lidé a trápí se, ne však pro nějaký užitek nebo pro nějaké potěšení – leda proto, aby mohli ležet mezi skvrnitými stěnami svých mramorových paláců. A tyto starosti berou radost i tmavým nočním hodinám, které přece tvoří polovici života každého z nás. Takto uvažující se jistě zastydí za svou i za starou dobu. Existují zákony, které zakazují předkládat při hostině delikatesy z malých zvířátek – ale proti převážení mramoru přes moře nebyl vydán žádný zákon.“ – Naturalis Historia (XXXVI. kniha), Plinius starší