„‚Ba věru, člověku se někdy zdá, jako by ty stromy živy byly,‘ řekl rýzmburský myslivec. ,Vím to ze zkušenosti. Jedenkráte – je tomu již několik let – vykázal jsem stromy k poražení. Hajný nemohl jít, já šel ku kácení dohlížet. Drvoštěpové přijdou a hotují se porazit nejdřív krásnou Břízu; ani poskvrnky na ní nebylo, pěkně stála jako panna. Zahleděl jsem se na ni, a tu se mi zdálo – je to k smíchu, ale bylo mi tak – jako by se mi k nohám skláněla, ratolestmi jak by mě objímala, a do uší mi znělo: Proč chceš usmrtit můj mladý život, co jsem ti udělala? Vtom zaskřípělo ostří pily po kůře a vjelo do jejího těla. Já nevím, jestli jsem vykřikl, ale to vím, že jsem chtěl zdržovat drvoštěpy, aby dále neřezali, ale když se na mne s podivem dívali, zastyděl jsem se, nechal je pracovat, ale utekl jsem do lesa. Celou hodinu jsem bloudil a ustavičně mne ta myšlenka pronásledovala, že mne Bříza prosí, abych jí život nekazil. Když jsem se konečně přemohl a na místo došel, byla poražena, ani lístečku se na ní nehýbalo, jako mrtvé tělo ležela. Mne pojala lítost, jako bych byl vraždu spáchal. Kolik dní do mne nic nebylo, ale nezmínil jsem se nikomu, a kdyby právě dnes řeč o tom se nebyla strefila, nebyl bych se nikdy zmínil.‘“ – Babička, Božena Němcová

„Babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako Srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky Slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými Olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovou, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. ‚Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,‘ povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící Měsíc a Hvězdy – byl to ten samý Měsíc i Hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí – ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička dětinské chtivosti, s jakou před Slunce východem do zahrady pospíchala k Jabloni, by nazpátek přes Jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející Slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, že věneček daleko přes Jabloň přelítl a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolně ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím Hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: ‚Kdy se asi, Jiří, shledáme?‘ – Tu převěje Větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.“ – Babička, Božena Němcová

„Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu, na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa, musím ji hledat pod lístečky, nesmí zatěžko mi přijít lézt přes vrchy a kameny, nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi cestu brání. Za to mě bylinka stonásob odmění. Bába kořenářka, co k nám chodí z hor, vždy říká, když nám přináší vonný mech: ‚Mnoho práce mi dá, než ho najdu, ale odslouží se.‘ Mech ten voní jako fialky a ta vůně člověku v zimě jaro připomíná.“ – Babička při rozhovoru s paní kněžnou, Babička, Božena Němcová

„Památky slovanského bájesloví podobají se bývalé někdy velikolepé galerii soch ušlechtilého díla, ale jak povětrností tisíce století, tak i zhoubnou rukou nepřátelskou porouchané, rozkotané i porůznu rozházené po dalekém pustém sadě.“ – Vídy čili sudice, Slovanské bájesloví, Karel Jaromír Erben

„V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.
Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodi.
Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
Jasnou Hvězdu strhne z Nebe:
slovo mocné zhojí tebe.“
– Vrba, Kytice, Karel Jaromír Erben