Archiv pro rubriku: Básně

Promluva ochránce

S Přírodou buď spojený,
s krajinou plnou stromů, zvěře,
znáš ji, dětstvím naučený
hledat plody v své důvěře.

Stejně tak i s lidem, s předky,
na posvátných místech pak,
v minulosti mít kořeny,
do budoucna vyjít tak.

Lákal tě i trochu výzkum,
nechtěls být jedním dělníkem,
s počítačem jít k remízkům
chtěls – snad na bezpečnost být odborníkem.

Bohové jsou stále tady,
v tváři dneška, lidu, krajiny,
pros je, nech je dát ti rady,
běž snem domku, dívčiny.

Tak hned najdeš stromů sady,
duše netrpí pak hlady.

Mé prosebné povídání


Obrázek: Igor Ozhiganov

Skrytý popis mého putování.

V této chvíli,
kdy se vše mění,
spolu jsme připili
na naše přání.

Jak dující Vítr přichází,
s osudem si pohrává,
životem mě provází
skrytá vůle tvá.

Už od samých začátků,
kdy jsi mi ukázal
spojení krajiny a předků,
sílu svou dokázal.

Pamatuji si cestu po poli,
za zvony, co zahnaly lužické ludky,
ať jsem zmatený byl jakkoli,
hleděl jsem na „tvé“ obrázky.

Ony nebyly tak úplně tvoje,
jen představy spojené s nimi,
pocházející z časů boje
lidového s cizími.

Přivedls mě na cestu,
s přístroji a výzkumy,
abych se vyhnul trestu,
šel jsem za přírodními rozumy.

Po rýmách jsem her nechal,
po úrazu se chtěl zajímat,
o léčivé rostliny, tam spěchal
můj osud, co musel jsem vnímat.

Vyslal jsi mě daleko,
za domorodci, knihami,
co nevěděli všecko,
ale ukázali kořeny.

Doma jsem pak začal hledět
do dávné minulosti,
o svých vlastních předcích chtěl jsem vědět,
znát všeho do sytosti.

Pelyněk po ledu době,
jako první přišel k nám,
mně stejně jak tobě
k pomoci, jak, se ptám.

Chrpa v době kamenné,
Buk se vrátil „nedávno“,
Slunečnice mořem znané,
Netýkavka nastálo.

Neptej se však proměn věků,
na skon Polabských Slovanů,
vždyť jsou jedněmi z předků,
ptej se Drahomíry – a jezerních měšťanů.

Tak se vrátil do Lužice,
za Srby a Charváty,
Čechové slaví „letnice“,
ludkové, ti ničí zvony.

Pak pouto Země promlouvá,
vícehlavá božstva hledá,
Koně, dávné představy,
od národů – jak loď připlouvá.

To bylo kdys v dobách dávných,
Stopy zapomenutého lidu mluví,
když se v našich krajinách slavných,
usídlil duch Margewid – co různé věci ví.
(Však Jestřába ve mně vidí.)

Celou dobu jsi mě vedl,
přes Vinidy po Čechy,
co pohádek, pověstí četl,
pět set málo bylo mi.

Teď když spolu pijeme,
jablečný, medový nápoj,
bavíme se, myslíme,
v pití veliký je náboj.

(Vindové v podobě Labutí.
Nejlíp tě zná Dívka Květeny.)

Tehdy mě chtěl zlý muž divný,
přivést na cestu zvonů,
tys jak Jelen zlatorohý,
ho odrazil, shodil dolů.

Síla tvojí záchrany,
veliká je, mocný jsi,
tvář Slunečního Hrdiny,
stále je v té mojí mysli.

Kdy to bylo poprvé?
Co jsem tě tím jménem nazval?
Říkal jsem, Mocný Vide?
Svętъ/jarъ Vitъ hádal?

Jak Velšané Griffith-Gripuid?
U nás Knovid z Knovíze?
Potom znovu jen Morgetwid?
Ptal se Perut z Peruce.

Nejvíc v křivoklátských lesích,
právo pravъ, hledal jsem,
v záři očí zelených,
Čьrnъ golva spatřil jsem.
(Drozd si hrával se Smrkem.)

Teď k tobě, Vide, přicházím,
hlavně o zdraví moc prosím,
také štěstí, ty víš v čem,
vše se mění každým dnem.

Babička i Ovidius praví jen:
„Není na světě ten,
co by se zalíbil všem.“
V tom je cítit lid i Zem.

Tvá záře sluneční,
prosvítá skrze listoví,
Duby, Břízy čekají,
plody červenají.

Jsou to jeřabiny milé,
květy však má Jeřáb bílé,
Rozrazil teď přichází,
znovu Vindy zachrání.

Třezalka zlé vyhání,
Slunce volá na dozrání,
ty tu stojíš, Mocný Vide,
přistupuji pouze k tobě.

V minulosti mám kořeny,
hledím na budoucí činy,
na věci nové, nevídané,
vše se mění, neuvadne.

Jsem předkem i potomkem,
stejně jak ty – tys navíc bohem.

Krajina zpívá naše písně,
odhaluje smích i tísně.

Děkuji ti celým srdcem,
někdy zase se napijem.

Pro Ovidia

„V textu se v podstatě líčí zvláštní názorová výměna na téma, jak je uspořádán náš svět. Mongán [syn boha Manannána mac Lira; pravděpodobně převtělen Fionn mac Cumhaill] vykládá, jak poznal svět a jeho rozlohy on, když byl vychováván v božském světě, a nahlíží i do svých dřívějších zrození, na nichž dokumentuje obrovské proměny krajiny během staletí, a svatý Kolumba mu kontruje výkladem o nebi a pekle. Motivace autora textu (Immacaldam Choluim Chille 7 ind óclaig oc Carraic Eolairg) jsou veskrze podivné a jeho náboženská orientace představuje velký otazník. Za nejkurióznější lze pak pokládat fakt, že se tato skladba zachovala také v latinském překladu.“
– Irské plavby do božských světů, Daniel Samek, Bájné plavby do jiných světů, kolektiv autorů



Apollón a Dafné, Giovanni Battista Tiepolo

Hvězdy svítí temnotou noci,
a ty kráčíš k plápolajícímu ohni.
V rukou neseš velké dílo,
které je samotných bohů hodno.
Pryč z města Trojana máš být poslán,
ze své vlasti, země, s kterou jsi svázán?

Když byl tvůj tvůrčí duch osloven – toť naděje,
báje jsi znal a miloval, pro vlast, císaře – psát jsi chtěl,
myslels že vlasti své sloužíš – nebyla to chyba tvá,
tys v blahobytu vyrůstal – však byla to jen hra!

Do ohně házíš rukopis díla,
Proměny velké – vlasti to síla,
poslední bájí tys oslavil císaře,
teď to v tvém srdci pouze vře.
Jen nevděčnost jsi od něj získal,
že tvá hravá duše nemá žádný kal.

Císař tě vyhání z vlasti – myslels, že jí sloužíš,
však sloužil jsi jen jeho rodině – pletichám,
Fasti, Kalendář, nedokončíš – ač bys měl,
nikdo tě už nezneužije – císař by chtěl.


Ovidius mezi Skýthy, Eugène Delacroix

Až uplynou dlouhá léta,
nemocný budeš, ach, běda,
na své mladí vzpomeneš,
na milostné básně, listy pohlédneš.
Budeš obdivovat svůj vzdor mladistvý,
odvahu tu, které bohové přejí.

Tys bohy ve svých básních spatřil – toť zázrak,
napsal jsi, že tobě to dovoleno – nejlepší vypravěči,
císař poručí odstranit tvé spisy – z veřejného života,
ach, jak rozdílně chápete vlastenectví – potupa.

Vergilius, Horatius neviděli,
čemu slouží – jak by mohli?
Už dávno není věcí veřejnou,
tvá zem – jen říší vojenskou.
Hle, spatřit máš jiné kraje,
na vlastní oči kořistění říše.

Neboj se, tvé dílo nezhyne – bylo přec opsáno,
hojně bude čteno v tomto čase – též v budoucnu,
slzy ti tečou z očí – Asklépie, Vesto, Júpitere!
Proč jsem nezůstal u lásky milostné, kterou jsem bořil císaře snahy upnuté?

Proč jeden muž rozhodne,
budu-li vyhnán nebo ne,
pouto země nevyrve,
bohy mi nesebere!
Báje nezneužije – pro své cíle,
Pověst dlí ve středu světa – bohové!

Do Nebes již stoupá dým, hoří,
vše tvar mění, nemizí,
lesy, kopce, hory, údolí,
zlatý věk, bylin tajemství,
beze mne upadne v zapomnění,
chci zůstat ve své zemi!!!

Kdo je bohem, Ovidie?
Kdo si to teď zaslouží,
když dva tisíce lét vše promění?
Augusta znám z dějepisu,
jeho činy nemají smyslu,
jsou jen pověstí jednou,
událostí historickou,
však díky tobě, Ovidie,
jich znám tři sta (jak arkonský jezdec stojí každá!), tak to je,
a poselství nesou všechny,
i když je nechápeme – ty ani my.

Pokud byl Caesar změněn v kometu,
kterou málokdy vidíme zářit tu,
tys musel být jasnou Hvězdou,
která svítí stále – září nesmrtelnou.

„Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno.“
– Publius Ovidius Naso


Odkaz na zajímavou přednášku o Proměnách a Ovidiovi v angličtině: zde.

Pověst o hadí koruně

Uprostřed Křivoklátských hvozdů nastalo svítání, Slunce nad korunami vysokých Dubů, Habrů a Buků osvětlovalo širé okolí. Hle, tu s šátečkem v ruce královský lovčí roklinou jde – v hlavě si přehrává radu od mudrce. Toho, jenž se v léčivých bylinách vyzná, který žije v osamělé chaloupce a téměř s nikým se nevídá. Tomu se svěřil ohledně svého snu. Miluje vroucně dceru pána, oba se milují, že pro to cokoli obětují. Mudrc s ním měl pochopení, neb láska přemáhá i bohy. „Na mou radu dej,“ mudrc v zamyšlení děl, „šáteček si od své milé vypros – bílý, a žádný jiný! Dobře ho ukryj, dej na něj pozor, před svítáním pak hleď na obzor. Do skalní rokliny vyraz, kterou dobře znáš, a nožem udělej na Zemi kruh – tam polož šátek váš. Ty sám též v kruhu zůstaň, i kdybys spatřil Jelena či Laň. Nežeň se nikam, prones slova, která musíš zopakovat doslova!

V kruhu ochrany a moci,
je mi síla hromu ku pomoci,
lid, který v této krajině dlí,
ať opustí listí, které tlí,
ať se skála, kamení,
zřekne svého spojení,
ať se vchody otevřou,
duše na mě zanevřou,
za mou prosbu nečestnou,
hnanou láskou bolestnou!
Ta má prosba takhle zní:
Přijďte, lidé podzemní!

Skála pak zaduní jak hrom, před tebou se zjeví zlom. Tu se z puklin vynoří hadi, kteří by do kruhu rádi. Ty však na nic nemeškej, a oheň jasný rozdělej! Ať plane jako samo Slunce, nad něj pak napřáhni ruce, a hned vhoď do něj byliny, které ti mohu dát já jediný. Hady kouřem omámíš, jich královnu vymámíš. Ta na šátek bílý korunu vzácnou složí! Ta ti splní tvůj sen, to si přej jen, abys mohl vzácnou dceru získat tak, že si za korunu postavíš hrad. Korunu si vezmi, nic neříkej a honem pryč utíkej!“ Muž tu radu poslechl, vše vykonal a po provedení obřadu rychle utíkal! Královna se probudila, všechny věrné zburcovala, muže hnala skrze lesy, chtěla ho vzít za pačesy, v ostružinách podrápat, kůži jemu rozdrásat. Všechno bylo ale marné, muž byl rychlý, nohy švarné. Korunu tu pevně držel, nepustil ji, jenom běžel! Měl docela naspěch, musel zmizet z lesů těch – jinak by se hadi jistě mstili a duchové krajiny rozzlobili. Za hranicí hvozdů královských, za korunu od lidí hadích, vystavěl hrad a val, který Smečno nazval. Když byl pánem hradním s vysokým postavením, odvahou svou, slovem i mečem stal se rytířem, svou milou si na hrad přivezl a byl šťasten, že ta slova tehdy pronesl – vždyť láskou i bohové vzplanou.


Jiné převyprávění této pověsti je například dostupné zde. Kouzelná korunka a hadí král/královna se hojně vyskytuje i v jiných západoslovanských pohádkách a pověstech.

Je zajímavé, že podobný obřad podle Plinia Staršího a jeho Naturalis Historia vykonávali i galští druidové – akorát místo kouzelné koruny hadům brali kouzelné vejce. Cestou zpět pak museli prchat na Koni a překročit řeku, za kterou se je pronásledující hadi neodvážili.

Stojmír a Bořivoj

Jakákoli podobnost s historickými či současnými postavami, událostmi a oblastmi je čistě náhodná. 😛

Pod vysokým Dubem, na vrcholu kopce,
velmoži u ohně volí své zástupce:
pro doby stálého míru Stojmíra vladyku,
pro čas prudkých vojů Bořivoje vojvodu.

Pak se však české řeky rozvodní,
v zemi té Svatopluk již běsní,
porazí schopného Bořivoje,
v řetězech ho k sobě odvede.

Král chce, aby Bořivoj podlehl,
aby zemi od něj dostal a jí vládl,
nechá Bořivoje hladovět,
mučí ho bez výčitek.

Bořivoj je věrný svému lidu,
avšak do dob, kdy král praví mu:
„Bojem a novým náboženstvím,
získáš zemi pro sebe, ti pravím,
tví potomci budou vládnout,
řeči jiných moci utnout,
trojitým bohem posvěcení,
nikdo svrhnouti je nesmí.
Plno jídla, zlata, stříbra,
vše zařídí boj a víra,
má podmínka je jen jedna:
tvá družina musí býti věrná
mně a mojí rodině,
tak se dohodneme jedině.“

Bořivoj ihned souhlasí,
pak se vrátí s velkou mocí.
Všude jezdí, drancuje,
zemi tu uchvacuje.

Rada opět zasedne,
útlak snášet odmítne,
nechce vládu pomatenou,
nový zákon hned odmítnou:
Jed v srdci Bořivoje,
náboženství kříže,
vláda prý božská,
ach, běda!

Stojmíra pak poprosí,
ať Bořivoje usměrní,
ať pak vrátí zemi, vládu,
zpět českému lidu.

Nechť příběhy dávné,
od počátků tradované,
znovu vejdou do srdcí,
zmizí pak vládcové mrzcí.
„Už málem nezůstalo nic,
lidé z Beovinidis!“

Hle – došlo k převratu,
lid se modlil o slunovratu,
Slunce rukou Stojmíra
moc Bořivoje stírá.

Avšak ten uprchne pryč,
ke králi, všem žalujíc,
na Stojmíra, radu starších,
na nepokoj ve všech zemích.

Obdařen pak novým vojskem,
a od divných kněží jedem,
znovu dobije tu zem,
starší spoutá okovem.

Dějiny potom pějí chválu
na Bořivoje, jeho vládu,
Stojmíra pak pomlouvají,
vlastenectví upírají.

Touha po svobodě

Žil byl malý hoch, zvídavě na svět hleděl,
milý byl, trošku zvláštní, co bych vám o něm pověděl?

Poslušný – avšak nespoután,
upřímností, odvahou nadán!

Když se však rozhodli ho vedle dalších postavit,
nutili ho dělat věci, srovnávat se, body nashromáždit:
„Musíš splnit to a to, býti tím a tím,
co to mluvíš, nebreč, co já vím?“
Otázky byly nezodpovězeny,
na mladíka křičeli,
„tam nesmíš!“ volali.

Hezky pěkně popořadě – stáli, byli šacováni,
mladík volal po svobodě – v dáli slyšel volání:
„Nech ty chladné obličeje, směj se jejich slabosti,
nevědí, že předci tobě vyjevují moudrosti!
Bojovali vprostřed lesů, prostě stáli odění,
za svobodu, za rod, Zemi, duchy krajiny chránění.“

Pozor – pohov! Nazdar – zdar! Běž a dělej kotrmelce,
srovnávej se, nechoď tam, pouze po vyznačené cestě – mám zavolat mamince?!
Chladné výrazy, co se nezajímají – rozhodují o životě,
o mladíkovi, jeho srdci, duši, touze – touze býti tím, kým je!

Medový hlas vprostřed lesů, maminky objetí tak
mladíkovy slzy suší, plamen v srdci rozpálí pak.
Měl jsem tehdy být silnější, nedopustit podrobení,
co by se mnou tehdy bylo, nevím – byl bych svobodný!

Jezerní město

V dávných dobách, mezi lesy,
stálo město – hle, otřesy
působí již velký voj,
zvěstující krutý boj,
Koně dupou, řinčí zbraně,
lid chystá se hned k obraně.

Toto město dřevěné,
zdá se být nedobytné,
stojí vprostřed jezera,
poutník praví: „Nádhera,
západ Slunce na vodě,
nutí mě jít po brodě.“
Do města se dostane,
avšak voj jen ustrne.

Pevnost zmizí v jiných světech,
zůstane pouze v pamětech.
Kdo jen ničí a drancuje,
nedozví se, co tajné je,
co to leží pod povrchem,
nebude nikdy mudrcem.

Mudrc stal se Ohněm, Vodou,
bojovníkem, milovníkem,
pochopil, že jemnou shodou,
může mluvit se světem!

Thomas SchmidtIlustrace slovanského jezerního hradiště: Thomas Schmidt

Zpěv o Třezalce

Třezalko mocná,
jak se mi stýská po tvých zlatých květech,
jak mi zima srdce svírá,
a záře tvá leží ve světa pamětech:

Jako milosrdné Slunce zaháníš běsy temnot,
stonky pevné, odvážné,
lístky tvé zelené,
přináší nám radost, úlevu od zlých jedů pěchot:

Mou krví proudíš,
všechno škodlivé ničíš,
vše Sluncem prozáříš,
nadějí nás obdaříš.

Třezalko mocná,
ať mě jako hrdinu kopím zraňují,
ať mě i slovy trpkými bodají,
přec rány zahojíš,
úsměv vykouzlíš,
Třezalko mocná.

 trezalkateckovana_pujcena

O půlnoci chodí panny

Básnička vznikla na motivy lidových zvyků sesbíraných Karlem Jaromírem Erbenem.

O půlnoci chodí panny
k třpytící se studánce.
Sbírají tam mnoho bylin,
které mluví o lásce.
Oj, ho, ho – které mluví o lásce!

O půlnoci chodí panny
prosit Měsíc z vrchů skal,
aby jim dal půvab, sílu,
zaplašil tak všechen žal.
Oj, ho, ho – zaplašil tak všechen žal!

O půlnoci chodí panny
do zahrady stromem třást.
Chtějí se ptát na milého,
kouzlem lásky ho pak zmást.
Oj, ho, ho – kouzlem lásky ho pak zmást!

O půlnoci chodí dívky
spolu smát se, povídat,
o kouzlech a nočním snění,
jak mladíky pochytat.
Oj, ho, ho – jak mladíky pochytat!

O půlnoci chodí dívky
lákat chlapce do sítí.
Každý den se chytne jiný,
jejich touhy rozlítí.
Oj, ho, ho – jejich touhy rozlítí!

O půlnoci chodí dívky
do lesů šátečky prát.
Kolik milých měla která,
netřeba se dále ptát.
Oj, ho, ho – netřeba se dále ptát!

Mrazivý pláč

Básnička založená na lužickosrbské pověsti Bože sedleško (Horní Lužice) a Bóža łosć (Dolní Lužice).

Stmívá se, jiskra v dáli září,
lesní Vítr koruny Bříz čeří.
Od chaloupky slyším pláč,
kdo jsi, děťátko, vlastně zač?

Do bílého oblečeno,
zlatou září obklopeno,
v jiných světech přebývalo,
hrůzy žalem zvěstovalo.

Jsi snad víla, která už ví,
chaloupka že brzy shoří?
Smrt sama tě sem poslala,
rodiče staré již vzít chtěla?

Znamení to vyslechnu,
oběti bohům přinesu.
Je-li to však jejich vůle,
pak neplač, děťátko moje.

luziceObrázek: Eva Kramarzová