Archiv pro rubriku: Deník Vinda

Proběhlé události z pohledu lidového fantasy.

Pradávná doba (předkové po krajině a po krvi)

O dávných, pradávných dobách dnes už nikdo nic neví. Jak bychom také mohli? Přesto však v té době žili naši dávní pradědečkové a prababičky, kteří zanechali stopy v krajině i stopy v nás samotných, v naší krvi a v našich zvycích. Dá se říci, že pradávné doby utvářely určitým způsobem to, kým jsme dnes. Chtěl bych vám nyní ve stručnosti představit některé z těchto stop, a to právě stopy v krajině (archeologie) a v krvi (přírodovědné metody), abychom měli ucelenější představu a možná i inspiraci pro to si uvědomit, kdo vlastně jsme (i když se v následujícím článku budeme celou dobu pohybovat na tenkém ledě). Nebudu zabíhat do podrobností, jistě si sami dovedete tyto věci dále najít a hlouběji prozkoumat, budete-li mít zájem. Předem bych chtěl říci, že toto zjišťování je velmi závislé na vaší vlastní interpretaci, proto mohou vznikat někdy i zcestné teorie. Samozřejmě jim není možné zabránit, což je na jednu stranu dobře, na stranu druhou o některých chybách již víme, a proto vám některé z nich mohu pomoci odhalit hned na začátku.

Obrázky následující v tomto článku jsou v podstatě mapy vyznačující dvě rozdílné věci, a sice:

  • Archeologické kultury. Ty vůbec nesouvisí s tím, „kdo“ za lidi vlastně dané území obýval, za co se považovali a jakým mluvili jazykem. Tyto archeologické „kultury“ vyznačují pouze souhrn předmětů (nádob, hrobů apod.) s typickými znaky pro daný čas a dané území, což ještě není pevně ohraničeno. Uznávám, že pojmenování „kultura“ je v tomto případě naprosto nevhodné, ale je to tak zavedené.
  • Přírodovědné odkazy na výskyt „mutací u skupin haplotypu“ Y chromosomu u mužů (ten mají pouze muži), které byly zjištěny například z kosterních pozůstatků spolu se srovnáním se skutečností dnes. Prvním problémem je samotný Y chromosom, který se vyskytuje pouze u můžu a daná mutace je zděděna od pra-pra-pra…dědečka z otcovy strany. Tedy pokud bychom ho zkoumali pouze u konkrétního jednotlivce, nemá naprosto žádnou vypovídací hodnotu a naprosto nesouvisí s dispozicemi a už vůbec ne se vzhledem daného jednotlivce. Je potřeba brát v potaz to, „jak moc“ se vyskytuje v dané oblasti u sousedících skupin – neboli „kolik vašich sousedů“ má stejnou mutaci jako vy a kolik ne. Potom už lze o nějaké vypovídací hodnotě mluvit, o dispozicích, vzhledu apod. Druhým problémem je někdy přílišné srovnání s dnešní situací, které nebere v úvahu pohyby lidí, vojsk a obchodníků a jejich genetický vklad v průběhu naší na takové věci bohaté historie. Opět je to o srovnání, procentech a výpočtech. Pokud toto neuděláte, můžete se dobrat k nesmyslům (i mnoho vědců na počátku tak dopadlo). Odborníci mi zjednodušení prosím odpustí.

Tyto dvě věci plus jazyk a kulturu v pravém slova smyslu nelze přímo spojovat dohromady. Jedná se o rozdílné věci, které se mohou na mapách vzájemně překrývat a nemusí vůbec brát ohled na své domnělé hranice. To je asi nejdůležitější poznatek. Proto mějte toto nyní živě na paměti a nedělejte předčasné závěry. Následující obrázky vznikly z práce odborníků i nadšenců, kteří se tímto tématem dlouhodobě zabývají a jsou (většinou) otevření ke změnám. Nic nemusí být takové, jak to nyní vypadá.

Následující první mapa z projektu Eupedia zobrazuje situaci z hlediska archeologie a genetiky v Evropě mezi léty 2 800 – 2 500 před naším letopočtem (mladší doba kamenná a doba měděná). Všimněte si rovněž „mutací u skupin haplotypu“, které se našly na pozůstatcích některých archeologických „kultur“. Dále pak je na mapce rovněž znázorněná možná souvislost mezi částmi těchto archeologických „kultur“ a předchůdců pozdějších historicky známých etnik či kulturních nebo jazykových skupin. Znovu upozorňuji, že se jedná o interpretaci a pouhou možnost.

Zde nejpatrněji vystupuje a na naše území zasahuje kultura se šňůrovou keramikou (Corded Ware) s na obrázku vyznačenou možností, jaká „mutace u dané skupiny haplotypu“ se mohla s její pomocí rozšířit. Nálezy dokládají zemědělský (obilí obtisknuté v keramice) a pastevecký ráz. Tato příchozí „kultura“ se kryje s původní (vyspělou) megalitickou kulturou, která je pravděpodobně zodpovědná i za profláknutý Stone Henge v tehdy hlubokých britských lesích. Mapka rozhodně stojí za důkladné prozkoumání.


Zdroj: Eupedia

Podívejme se na to, jak čas plynul. Z kultury se šňůrovou keramikou se později vyvinuly jiné kultury. Například na severu kultura trzciniecká. Následující obrázek dává do souvislosti i pozdější hydronymy, což je ale ve většině případů slepá ulička, podobně jako jiné „jazykové“ rozbory.


Autor: Hxseek

Teď přicházíme k tomu nejzajímavějšímu, což je situace kolem únětické kultury. Na tu měly vliv snad původní megalitická kultura, pozdější „kultury“ vycházející z kultury se šňůrovou keramikou (od severu) a předchůdci mohylové kultury (od jihu) (Tumulus). Kdo četl příběhy Eduarda Štorcha z doby bronzové, jistě si vzpomene na jím vzpomínaný „trojí národ“. Tady se dle mého názoru vskutku stalo něco neobyčejného a tajemného. Protože později například na jihu vznikla knovízská kultura (předchůdkyně kultury štítarské a později halštatské) a na severu lužická kultura (předchůdkyně pomořanské a později przeworské kultury).


Zdroj: Eupedia

Návaznost mezi únětickou a lužickou kulturou byla totiž mým pouhým neodborným názorem, dokud archeologové neučinili objev na podzim roku 2016 v Hvozdnici u Hradce Králové tyto „kultury“ spojující. Zde si všimněte jedné věci, a sice, že se (mimo archeologii) především přírodovědné objevy výrazně měnily teprve v posledních letech. Ale vraťme se zpět. Na území původní únětické kultury máme kulturu knovízskou (modrofialovou) a lužickou (růžová). Pro zajímavost, genetické pozůstatky z lužické kultury obsahující předchůdkyni mutace R1a-M458 se našly v německém Eulau v hrobu mužů, u nichž se geneticky zjistilo, že to byli bratři. Opět se zde nezabývám podrobnostmi.


Autor neznámý

Doba bronzová nám vrcholí. Na severu stále máme lužickou kulturu, na jihu místo knovízské později štítarskou a později halštatskou kulturu, která se ve své většině často spojuje s pozdějšími historickými „Kelty“. Je potřeba mít opět na paměti, že se všechny „kultury“ v okolí vzájemně ovlivňovaly. Následující obrázek opět ukazuje další interpretaci.


Zdroj: Eupedia

V době železné se postupně z kultury halštatské stává laténská (5. století před naším letopočtem až do přelomu letopočtu) a z kultury lužické kultura pomořanská (7. až 3. století před naším letopočtem) a později przeworská (3. století před naším letopočtem až 5. století našeho letopočtu).


Autor: Dbachmann


Zdroj: Wikipedia Commons, ossipro

Kultura przeworská čelila značným vlivům příchozích kultur ze severu od moře, tradičně spojovaném s „východními Germány“. Následující obrázek ukazuje další možnou interpretaci z této doby.


Autor: Hxseek

Na následujícím obrázku je kultura przeworská vyznačena žlutě.


Expanze „germánských“ kmenů na přelomu letopočtu. „Pochod“ přes oksywskou kulturu (červeně), kde zapříčinily její materiální asimilaci, a přes velice významnou przeworskou kulturu (žlutě), kterou ze stran obklopily a částečně se s ní materiálně promíchaly. Autor: Ulamm

Doba stěhování národů pak tvoří jinou kapitolu se všemi jejími úskalími, které popisoval například Florin Curta nebo Paul Barford. I zde je více neznámých než známých, a znovu zde vystupuje další zajímavý nádech tajemna, rozpad stávajících „civilizací“ a postupný vznik nových. Tady radši nechám mluvit skutečné odborníky (i ve vztahu ke kultuře s keramikou pražského typu), jelikož zde známe i historické záznamy. Viz odkaz: Pojednání o původu „Slovanů“.

Zakončím tuto dobu interpretací jednoho známého nadšence na projektu Eupedia. Znovu se zde objevuje různé překrývání historických etnik, archeologických „kultur“ a „mutací u skupin haplotypu“.


Situace před „etnogenezí“ „Slovanů“ (především z M458, Z280 a I2a). Autor: Tomenable

A nyní se možná ptáte: A tito všichni jsou naši předkové? A na to vám odpovím: Svým způsobem ano. Po krajině i po krvi. Po jazyku nebo určitých přejatých slovech možná také. Není hezké takhle svou minulost vidět? Není hezké zároveň vědět, že i většina těchto „mutací u skupin haplotypu“ se u nás vyskytuje dodnes? Většina obyvatel Čech patří, podobně jako ostatní Slované, do skupiny R1a (i když ne tolik jako třeba v Polsku). Oproti Polsku je ale většina (80 procent) v R1a-M458. Lze z toho něco vyvodit? Nic a všechno. O něco se pokusil polský profesor Tomasz Grzybowski, ale nejspíše byl částečně na slepé cestě. Každý nový rok v těchto metodách znamená možnost velkého objevu či zjištění a vyvrácení starých vzorců, přičteme-li k tomu například práci antropologů. Každopádně budu sledovat nadšence z Eupedie a dám vám vědět.


Zdroj: Badatelská skupina o R1a-M458

Stopy v naší krajině jsou pestré a památky po nich stejně důležité jako třeba z období středověku. Jsou možná pod Zemí nebo v podobě zalesněných valů, ale o to jsou kouzelnější a tajemnější. Važme si jich, vždyť je obývali naši pradědečkové a prababičky.

Dále viz například Ozvěny minulosti na hradišti Stará Kouřim, Závist a Zastavený příval.

Zamyšlení nad mocí předků

„Biskupa například nazývali čarodějem a podvodníkem, obyvatele Kaminu pak hloupými zrádci vlasti, kteří odvrhnutím zákonů otců chtějí následovat bludy cizího národa.“
– Život biskupa Oty, Mnich z Pruefeningu (úryvek z první cesty do Pomořan)

Následující kratičká úvaha navazuje na mé předchozí zamyšlení o tajemných řemeslech, kde jsem zmínil provázanost mezi vnuknutím tato řemesla provádět, dávnými bohy, přírodními duchy, předky a krajinou. Podle pohádek a různých příběhů je patrné, že prosba k zesnulým předkům přináší plodnost polím, lesům, zvířatům a lidem, jako by předkové měli přímou moc ovlivňovat náš svět. Předkové podle mého pojetí souvisí s daným rodem, který je s ostatními rody v blízkém okolí podobný ve zvycích, jazyce a dalších důležitých záležitostech týkajících se totožnosti. Tyto věci se neustále přirozeně vyvíjí, proměňují, obřady získávají nové podoby, jazyk mění výslovnost a přidává slova – přesto zde je spojitost, jisté nikdy nedohledatelné kořeny, se kterými je toto neustále proměňování spojeno skrze tradici (z latinského trādere, tj. předávat). Společně tyto rody se svými tradicemi tvoří lid, národ v původním smyslu slova. I ten prochází proměnami, někdo vnese do svébytného stavitelství cizokrajné prvky, občas může nějaká nešťastná láska způsobit, že si někdo vezme a do rodu přivede například Němce/Teutona, Sicíliána nebo mouřenína (stejně jako jazyk výpůjčky cizích slov nebo obřad jméno či podobu), důležité ale je, aby rod zůstal součástí národa, aby si uvědomoval své předky a krajinu, v níž žijí po neznámé věky – neboť část předků i v dávné minulosti mohla přicestovat na toto území, část mohla být původní, část ještě původnější, někdo se mohl vrátit, ale přesto je to jeden společný rod. Vstup do rodu si musíte zasloužit, a to zvlášť tehdy, pokud jste cizinec. Ale i jako novorozenec jste někdy mnohdy zkoušeni. Věřili-li lidé, že se předkové znovu rodí ve vlastním rodě jako potomci, pak jste mohli být po porodu zkoumáni, jestli máte opravdu duši předka či nikoliv. Tuto duši přinášejí z jiných světů zvířata, rostliny či jiné bytosti žijící v této krajině, v této Přírodě, na jejíž plodnost a zdar mají vliv (zrození stejně tak jako nezrození) předkové. Přírodní duchové znají vaše předky, váš rod, a znají o to lépe i vás, jsou zvyklí na váš jazyk, vzhled i na vaše písně a obřady, jsou-li vskutku rodové a krajině blízké. Vašimi nejdávnějšími předky pak jsou bohové a jejich síly, ze kterých váš rod původem pochází (například v Řecku byl snad každý druhý rod potomkem Dia a jeho záletů, viz třeba Ilias). Bohové jsou nejmocnější a nejtajemnější předkové, kteří vám pomohou, projevíte-li k nim úctu. I když stvořili svět, jejich obrazy jsou jedinečné pro vaši krajinu, váš národ, váš rod – a v neposlední řadě i pro vaši vlastní představivost. V tom je veliký rozdíl oproti jiným, na rodech nezaloženým představám a náboženstvím.

„V textu se v podstatě líčí zvláštní názorová výměna na téma, jak je uspořádán náš svět. Mongán [syn boha Manannána mac Lira; pravděpodobně převtělen Fionn mac Cumhaill] vykládá, jak poznal svět a jeho rozlohy on, když byl vychováván v božském světě, a nahlíží i do svých dřívějších zrození, na nichž dokumentuje obrovské proměny krajiny během staletí, a svatý Kolumba mu kontruje výkladem o nebi a pekle.“
– Irské plavby do božských světů, Daniel Samek, Bájné plavby do jiných světů, kolektiv autorů

Dnes se zdá, že rody a dokonce rodiny začínají pomalu ztrácet na významu a s nimi i podobné pohledy na svět. Každopádně by nám toto pojetí, tento „příběh“ mohl i dnes nabídnout to, abychom si vážili svých předků, potomků, krajiny kolem nás a toho, co děláme, abychom v tom všem našli smysl a uvědomili si, co je opravdu v životě důležité. Nebudeme-li si vědomi svého původu a nebudeme-li mít živý vztah k Přírodě, čeká nás pouze roztěkanost, „neuzemněnost“, neschopnost najít smysl života a ochudíme tak své potomky o moudrost předávanou skrze tradice a o zdravý svět.

Zamyšlení nad tajemnými řemesly

„Kowarjo a kuzłarjo su ze samsneho hnězda. (Kováři a kouzelníci jsou ze stejného hnízda.)“
– Lužickosrbské lidové rčení

V příbězích a pohádkách se často vyskytují lidé, kteří dokáží vládnout nadpřirozenými silami už jen díky svému povolání. Kromě kouzelníků jsou to třeba mnohdy obávaní mlynáři, kteří dokáží v mlýně za vesnicí na okraji lesa zkrotit vodní živel tak, aby jeho síla pomocí točících se kamenů rozemlela obilné zrno na jemnou mouku. Mlynáři žijí na okraji světů, mezi naším, každodenním světem a divokou Přírodou představovanou čerty, vodníky a rozličnými duchy. Tito duchové měli s mlynáři dohody, při jejichž oboustranném dodržování přenášeli divokou přírodní sílu pohybu na věčně se točící mlýnské kameny. Mlynáři byli obávaní stejně tak jako vážení. To samé se týká možná ještě tajemnějšího řemesla – kovářství. Vždyť pohádkový syžet Čert a kovář je podle některých badatelů prastarý a společný snad všem evropským národům. Ještě v 19. století se na vesnicích věřilo, že kováři dokáží léčit, že mají přístup k léčivým přírodním silám (i když mnohdy stačilo prostě použít kleště) a kouzelným bylinám. Kováři jsou znalí kouzel a obřadů, mají stejně jako mlynáři dohody s čerty a jinými lesními duchy. Někteří tvrdí, že dokáží krotit i jakési „zemské draky“, aby jim vydali své poklady, železnou rudu, kterou pak s pomocí nadpřirozených sil promění v meče, ozdoby, nářadí či jiné nad míru užitečné věci. Vždyť na koho by kouzelně nepůsobil obraz statného člověka, který nabírá dřevěné uhlí, rozpaluje výheň a za hvězdné noci na okraji lesa, na pomezí světů tvoří zbraně?


Apollón v kovárně Vulkána, Diego Velázquez

Když se lidé usadili a nemuseli se každý den jen strachovat o přežití, do podobných řemesel začalo kromě užitku pronikat i umění, nápaditost a, jak bychom řekli dnes, kreativita. Ozdoby byly čím dál více propracovanější, umělci-technici-mistři získávali inspiraci z jiných zemí, odkud čerpali znalosti, dovednosti a vzory. Vznikaly podobory, například zbrojíři, šperkaři a další, kteří již nemuseli sami umět nacházet a zpracovávat železnou rudu na různé polotovary, zato se dokonale vyznali v dalším zpracování. Lidé spolu přirozeně spolupracují i vzájemně soutěží, což vytváří vhodné podmínky pro růst a zdokonalování. Přístup a užitek z podobných výrobků se sice možná zlepšil zavedením továren, ale umělecká stránka stále vyžaduje osobitý přístup, nemluvě o jedinečnosti. V této souvislosti si musíme položit zásadní otázku: Jak je tomu vlastně dnes? Jaká další tajemná řemesla jsou v dnešní době mezi námi? Když se podíváme na technické obory, velmi rychle si uvědomíme, že zde došlo a stále dochází k ohromnému posunu. Naneštěstí jsme mnohdy ztratili jasnou návaznost, příběhy, pohádky, báje a spojení s našimi kořeny. Dnes elektrikářům, kybernetikům a softwarovým vývojářům žádné příběhy (snad kromě onoho pocitu tajemna) nepřiřazujeme. Ale když se na to podíváme ze širšího hlediska, nejedná se vlastně také o kouzelná řemesla dnešní doby? Vždyť tito lidé dělají něco, čemu naprostá většina obyvatelstva nerozumí. Nesedí sice (až na pár výjimek) na okraji lesa vedle své dřevěné chaloupky, ale často u počítače, který je svým způsobem vlastně také bránou mezi světy. Specializace, „podobory“ též dosáhly zajímavých rozměrů. Osobně vedle studia pracuji v oblasti kybernetické bezpečnosti jako softwarový vývojář – a protože se částečně jedná o výzkum, práce je značně různorodá a kreativní. To je rozdíl oproti analytikům, softwarovým architektům, ale i oproti vývojářům z velkých „továren“ či menších „dílen“, kteří dělají věci na zakázku podle přání zákazníka – a zde je rozdíl mezi vývojáři pro mobily, weby, stolní počítače apod. Různorodost je tak veliká, že zde dokonce názvy jako „učeň“ či „mistr“ ztrácejí na významu a musí se použít pojmy jako „junior“, „senior“, nebo spíše „juniornější“ a „seniornější“ (vývojář) v souvislosti s určitým oborem, platformou, technologií, programovacím jazykem, vývojovým prostředím a dalšími faktory, které je třeba brát v potaz.

Myslím si, že pokud nebudeme mít příběhy, ztratíme spojení s krajinou a předky, ztratíme dlouhodobější smysl pro to, co děláme. V minulosti byli různí bohové spojováni s kovářstvím, proč by dnes nemohli dávat vnuknutí těm, kteří se stejně jako oni zabývají tajemnými řemesly, stojí na pomezí světů mezi představami a rozumem? Proč by okolní Příroda, předkové a tyto obory nemohly tvořit jeden celek, aby došlo k vzájemnému provázání a pochopení, aby technologie/magie nešla proti životnímu prostředí ani proti životu/životnímu stylu plnému úcty k rodině, k dětem a ke staří? Dá se říci, že mě nejlepší nápady přinesl odpočinek v Přírodě, za deště či uprostřed lesa. Myslím si, že se klidně mohlo jednat o vnuknutí bohů či předků, kteří na jednu stranu mohou žít uprostřed hlubokého lesa, v chaloupce či velikém paláci, v pramenech a stromech, na stranu druhou mě mohou učit tvořit a proměňovat ve virtuálním světě podobně, jako to oni sami dělají na pozadí skutečnosti. Pomocí strojů pak lze mou práci přenést do skutečného světa, vyvolávat u uživatelů skutečné myšlenky a pocity, přenášet je. V tomto případě vnuknutí poskytují nejspíš bohové, kteří mají „na starosti“ elektromagnetické vlnění, jako třeba bohové bouře (divočejší), Slunce (stálejší a rozumnější, například právě pro vývoj) nebo ohně.

Ztratíme-li příběhy a nebudeme-li bohům a hrdinům našich předků přisuzovat tyto schopnosti, lidé se začnou dívat po „technologicky vyspělých“ mimozemšťanech či superhrdinech a bohové pro ně budou pouze „víkendovým či večerním odreagováním“, nebudou zkrátka naplno přítomni v jejich životě. Je škoda bohům tyto dovednosti odepírat. Myslím si, že je-li nějaký bůh pánem elektromagnetického vlnění nebo jeho části, přes které se dnes přenáší tolik informací, určitě by se bez obtíží dokázal projevovat a mluvit k nám například skrze Internet, stejně tak jako skrze stromy a naše předky. Když budeme na celou tuto věc nazírat tímto způsobem, potom sami od sebe začneme tvořit šetrnější technologie k životnímu prostředí (třeba právě ke stromům), životnímu stylu (rodina, předci), promýšlet důsledky a hledat souvislost s našimi kořeny – zkrátka a dobře se nepoženeme bezmyšlenkovitě vpřed „do neznáma“, ale necháme bohy, aby nás vedli.

Napsáno v době Dušiček před úplňkem

Zastavený příval

Roku 805 proniklo na české území neuvěřitelně silné vojsko, které mělo za cíl podrobit naše předky pod vládu (poplatky) franské říše, církve a římského císaře Karla Velikého. Skládalo se ze tří částí – saská větev táhla od Krušných hor, bavorská Zlatou stezkou a poslední, franská, od Mohanu. Tu vedl syn Karla Velikého Karel Mladší, aby tak vydobyl slávu sobě, svému otci a celé říši. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tak silné vojsko, které se na cestě Čechami spojilo v jeden celek, mohl někdo porazit. Naši předkové však byli chytří a věděli, že stejně jako se divoké moře rozbíjí o pevné vysoké skály, tak se i nepřátelský příval roztříští o pevně opevněné skalní hradiště chráněné posvátnými hlubokými lesy. Stejně jako po bouři vysvitne Slunce a moře vyčerpá své síly, tak se i nepřátelské vojsko nebude moci v okolní vypleněné zemi dlouho uživit. Vyhladovělé nepřátele pak stačí jen dráždit občasnými šarvátkami a výpady – a celý zbídačený příval odtáhne tam, odkud byl přišel. Moissacká kronika dokonce jmenuje i polatinštěný poněmčený název tohoto hradiště, a to Canburg. Českým kmenům v okolí se opravdu nakonec podařilo díky opevněné poloze tohoto hradiště nepřátelský příval rozbít a ukázat tak, že dědici Sámovy říše zdaleka svou moc svou zemi ubránit neztratili a slavná bitva u Wogastisburgu nebyla ojedinělým úspěchem nad Franskou říší. Na místě, kde by franští kronikáři v případě franského vítězství nešetřili chválou, omezili se v tomto případě jen na pár vět: „Slované, ukrývající se na nepřístupných místech a v lesích, příliš se k bitvě nepřipravili. Po čtyřicet dnů Frankové plenili a pálili jejich krajinu a zabili také jejich vévodu Lecha/Běcha. A protože nezbývalo ani obroku pro Koně, ani potravy pro vojsko, zpustošili zemi, o níž již byla řeč, a když nezůstal kámen na kameni, navrátili se domů.“ (Metské starší anály) (Aneb jak se s porážkou „důstojně“ vyrovnat, suše událost zaznamenat a v podstatě dodat „zasáhla vyšší moc, my za to nemůžeme“.) Kde se však onen slavný Canburg nachází? To se nejspíš již nikdy přesně nedozvíme. Jednou možností je, že se jedná o skalní hradiště u obce Kanina – tak to alespoň tvrdil historik August Sedláček a nádhernou románovou podobu celému příběhu dodal spisovatel, učitel a amatérský archeolog Eduard Štorch (kniha Zastavený příval). Dnes na tomto místě na okraji pohádkového Kokořínska stojí malá obec Hradsko, do které vede pouze jedna slepá silnice.

Místo je zajímavé tím, že bylo, podobně jako mnohá jiná hradiště, osídlováno už od doby kamenné. Našly se zde pozůstatky z doby bronzové (únětická, knovízská, dále v oblasti i lužická popelnicová pole) i železné (Keltové). Hradiště však patrně nabylo svého největšího rozmachu až za Slovanů, přesně v době, kdy měly Čechy napadnout ona tři drtivá vojska. Vysoké pískovcové skály, průrvy a vyvýšená poloha jsou dokonalou obranou hradiště proti všem nepřátelům.

Celé skalnaté Kokořínsko je vskutku pohádkovou oblastí, neboť kromě přenádherné drsné krajiny plné hlubokých lesů (do kterých se nedávno vrátili Vlci) a pískovcových skal obsahuje i malebné vesničky s dřevěnými roubenkami. Za návštěvu kromě hradů, vesnic a turistických stezek stojí například i Skalní město nedaleko města Mšeno, které má i vlastní lázně.

Výhled na celé Kokořínsko, blízký Říp, rozhlehlé České Středohoří a nedaleký Máchův kraj s hradem Bezděz můžete například spatřit z rozhledny na Vrátenské hoře, kam se dostanete z obce Libovice.

Tiché šumění vysokých stromů, Buků, Borovic a Dubů, stejně tak jako mírný tok říčky Pšovky mohou vyprávět dějiny krajiny i dějiny našich předků. Stačí jen poslouchat a s otevřenou myslí vnímat. Je na nás, abychom o tato kouzelná místa dále pečovali a zachovali je i pro naše potomky.

Vrch Šance

Součástí dávného hradiště a oppida na vrchu Závist, o kterém jsem napsal posledně, byl i vrch Šance (neplést s hostivařskou Šancí, což bylo také hradiště a osídlení z keltských a později slovanských dob) na protější straně zalesněného Břežanského údolíčka. Již od doby bronzové byl celý prostor odlesňován a vzniklo tak vskutku jedinečné „hradištní město“, které mohlo strategicky ovládat cestu údolím a vytvořit tak jedinečné řemeslné a obchodní středisko. Dnes je Šance pokryta převážně Duby a vzniká tak pozoruhodný rozlehlý dubový háj, jehož okraje na různých stranách lemují mladé Břízky, Habry, Buky, Borovice, Lípy, ale i další stromy.


Pohled na Závist od Šance

Na vrchu jsem byl zrovna v době podzimní rovnodennosti a celou dobu jsem nasával posilňující lesní vůni podzimu. Po výstupu směrem na bývalé hradištní valy se objevilo pěkné vřesoviště s ochrannými bílými a růžovými rostlinami. Mám takový zvyk – když chci vyslovit nějaké přání, obvykle mi stačí utrhnout kousek nějaké léčivé rostliny nebo (v tomto případě) sebrat spadlý lístek Jmelí, zašeptat do něj svou prosbu a umístit ho na nějaké pěkné místo, které působí dobře pocitově, vzhledově z hlediska krajiny a Přírody (mocné rovné stromy, výhled do okolí …) a z hlediska minulosti (osídlení předky, jejich představy a příběhy spojené s tímto místem …). Někdy mi na takovém místě stačí najít rozlehlý šípkový keř, přání zašeptat přímo jemu a poprosit ho, aby přání poslal na správné místo do jiných světů. Že se jedná o představy či „lidové fantasy“, to právě vůbec nevadí. A už vůbec nevadí, že jsem na sobě neměl vlčí kožich a kouzelnické předměty z doby kamenné, protože to samé místo i jeho síla a duchové jsou s námi přítomni i v dnešních dobách, ve stále se točícím koloběhu Přírody. Vždyť není tak bláznivé tvrdit, že z předků se stávají potomci a z potomků znovu předci.


Kouzelné místo na valech

Závist

Následující myšlenky mě napadly zrovna, když jsem opět navštívil pozůstatky hradiště a oppida jménem Závist, která se nachází mezi pražskou Zbraslaví a Dolními Břežany. Pokud vy a vaše děti máte dobrodružnější povahu, doporučuji Závist navštívit v zimě, kdy je všude led, a to strmou cestou od Zbraslavi. Ani byste nevěřili, jak dlouho vám může trvat ujít byť jen jediný kilometr po pěšince, která vás neustále nutí klouzat na místo, odkud jste sem byli přišli. Samozřejmě je možné vyrazit zasněženým lesem – v takovém případě spatříte stopy bájného Divočáka, jehož „přemnoženost“ se pochopitelně nevyhnula ani tomuto místu. Vypadá však odlišně než ten, který tu pobíhal v dobách Keltů, jak o tom koneckonců vypráví cedule na samotném návrší hradiště.

Podobně jako u jiných hradišť, i zde toto místo sloužilo lidem v různých dobách k různým účelům. Největšího rozkvětu podle archeologických nálezů hradiště dosáhlo v době halštatské, přesněji v 5. století př. n. l. Později pak stopy po něm mizí, až pak další slávu toto místo získává již v podobě oppida mezi 2. – 1. století př. n. l. Bylo zde nalezeno hodně předmětů souvisejících s řemesly, kovářstvím a mincovnictvím. Dále již cituji z informační cedule, která se nachází na volnější cestě od Dolních Břežan, přesněji na rozcestí u Lhoty: „Rozvoj oppida na Závisti byl narušen někdy v počátcích 1. století př. n. l., kdy požár zničil hlavní bránu. Oppidum Závist zaniklo někdy v druhé polovině 1. století př. n. l., kdy již jeho význam postupně klesal. Bylo v závěru patrně napadeno a dobýváno. Germány? Je to pravděpodobné. Jejich malá komunita se zde po čase jen krátkodobě usadila.“ Další významný milník přichází se Slovany, kteří v této oblasti založili osadu. Z konce 9. století pak pochází pohřebiště, které se nacházelo poblíž jedné z bývalých menších bran (opět na cestě ze Lhoty). Nalezly se tu různé šperky, keramické nádoby a jantarové korálky. Na toto pohřebiště upomínají různé nerovnosti v Zemi, způsobené prací archeologů.

Avšak abych jen nemluvil o minulosti, musím říci, že se jedná o vskutku pěkné místo zahalené „původními“ dubohabřinami, které stejně jako vysoké bučiny působí majestátním a klidným dojmem. Při mé poslední návštěvě jsem neodolal a natrhal si z různých šípkových keřů jeden šípek pro ochranu. Na samotném návrší se přímo uprostřed jeden rozložitý keř nachází a upomíná tak na vnitřní svět, který je potřeba vnímat jinak, který se musí oslovit. Tento šípkový keř skutečně působí jako nějaká tajemná brána do jiných světů či do dávno zapomenutých dob. Přesně o tomhle mluvil spisovatel, etnobotanik a bylinkář Wolf-Dieter Storl, který měl den před mou návštěvou Závisti v Praze v Městské knihovně přednášku. S nadšením jsem poslouchal, co tento zdravím a mladistvou silou překypující „dědeček“ vypraví o rostlinách a o svých bohatých zážitcích z Evropy, z Ameriky a z Indie, o jeho setkání s původními obyvateli. Několik jeho knih jsem četl a doporučuji je každému, kdo se o léčivé rostliny zajímá do hloubky a zároveň je otevřený i různým pohledům na svět. Doktor Storl sám se zajímá i o Kelty a jaké rostliny a jakým způsobem pravděpodobně v dávných dobách i na našem území používali. Zmínil i zajímavý bájeslovný příběh o Čápovi, který v jiných světech sbírá duše předků-potomků stejným způsobem, jako loví Žáby ve vodách. Potom tyto duše spouští komínem do domu, kde lidé dítě očekávají, a duše dítěte tímto způsobem vstoupí do samotné ženy, když ona vymetá krb či ohniště.

Další zajímavou věcí, kterou doktor Storl při zodpovídání jednoho dotazu zmínil, bylo jeho vypěstování si důvěry v léčivé rostliny a „přírodní léčbu“ obecně, a sice tak, že prostě a jednoduše neměl na vybranou (neměl jednu dobu ani platné zdravotní pojištění). Potom dodal, že je jinak pro „moderního“ člověka obecně velmi obtížné si tuto důvěru sám v sobě vypěstovat – u tohoto způsobu léčby je totiž důležité si nálevy a obklady připravovat pravidelně, dlouhodobě a bez přestávky. Pro mě osobně to je jednodušší v tom, že mám poněkud špatné zkušenosti s doktory v případě infekčních nemocí (nemluvím teď o různých zákrocích), kdy na mnohé věci zapomínají, nedávno například udělat výtěr krku, a poté léčí antibiotiky nějakou domnělou nemoc místo toho, aby udělali pořádné vyšetření. Když na tu „správnou“ nemoc pak po půl roce přijdou, dají zase jiná antibiotika, která musí být už upravená podle toho, že si daná bakterie vytvořila obranu proti těm ostatním antibiotikům. Člověk pak má úplně zničené tělo a myslí na to, že by tento ledabylý přístup a tyto doktory, co to takto flákají, klidně mohli nahradit roboti s databází všech možných případů nemocí – ti by pak rovnou mohli udělat pořádnou analýzu, a možná by si s vámi i lépe popovídali (paradoxně méně „strojově“). Wolf-Dieter Storl zmínil i to, že je důležité mít k rostlinám úctu a nestříkat je různými jedovatými prostředky, pesticidy ani herbicidy. Pokud máme k rostlinám úctu, chtějí nám pomoci. Samozřejmě zmínil také své rozsáhlé zážitky při sběru divokých rostlin i při práci na své zahrádce. Zajímavé bylo také povídání o tom, jak má každý rod svého rostlinného spojence, se kterým určitý prapředek navázal kontakt a uzavřel dohodu. Většinou se taková rostlina týká i samotného povolání, které daný rod provádí. Například doktor Storl sám pochází původně z tkalcovské rodiny. Jeho dědeček mu kdysi hrdě ukázal několik hlaviček plané Štětky, která se od pradávna používá k česání vlny. Teprve až později si uvědomil, že tak vlastně nalezl své kořeny a svého rostlinného spojence, který ho zbavil boreliózy.


Pohled na Závist a Vltavu od Zbraslavi

Rostliny působí na tělo i na duši, velkým pomocníkem s různými špatnými náladami je samozřejmě oblíbená Třezalka, která má v sobě velikou sílu, jež se projevuje látkami, které v těle člověka vzájemně spolupracují. V mé oblíbené směsi s Mateřídouškou a třeba i s listem Jahodníku pomáhá nám, kteří jsme zaměření spíše technicky a musíme hodně přemýšlet (snad se jedná o spojence mého vlastního rodu). Třezalka by snad v bájeslovném pojetí mohla pomoci i proti špatným bytostem, třeba proti závisti (teď nemluvím o hradišti zmíněném výše, ale o tom pocitu). Ta se ve zosobněné podobně objevuje v příběhu o Merkurovi, který převyprávěl Publius Ovidius Naso podle řeckého příběhu o princezně Aglauros. Závist je popisována jako ohyzdná stařena žijící v hlubokém úvale, která se živí zmijím masem. Tu proti Aglauros poslala bohyně Minerva, která se Aglauros chtěla mstít za dávnou zradu. Aglauros nakonec, „nacucaná“ závistí, hrubě urazila boha Merkura, který ji za to proměnil v kámen. Mohlo by se na první pohled zdát, že bohové sami hýbou osudem všech lidí, kteří jsou proti jejich záměrům bezmocní. Avšak Aglauros měla hned několik možností – mohla bohyni Minervu usmířit, mohla dostatečně přemýšlet a snad silou vůle ze sebe závist dostat či najít jiné prostředky, například požádat o pomoc jiné bohy či právě rostliny. Nic z toho však neudělala, stejně tak, jako by to neudělala většina lidí.


Ilustrace: Godfried Maes

Obecně by lidstvu neuškodilo, kdyby více přemýšlelo a neuzavíralo se před různými pohledy na danou věc. Na jednu stranu jim nevadí uctívat hloupé lidi, jejichž vláda způsobila zničení políček a proměnu v lány, na stranu druhou vás odsoudí za to, když lidi neposuzujete podle vzhledu či drbů, ale podle toho, co umí a co dělají. Tyto „předsudky“ umí dokonale zatemnit mysl a způsobit zkázu větší, než jakou si oni vůbec dovedou představit. Naučil jsem se mnohými věcmi nechlubit, protože často právě způsobí nepochopení a závist. Lidé často vůbec neznají minulost, a tedy ani souvislosti – za tradici označují podivné zvyky, které nejsou starší než několik desítek let. Nevadí jim kult osobnosti, ale odsoudí vás za vaše zalíbení ve víře v předky a krajinu. Nevadí jim, když třeba kvůli životnímu prostředí si dáváte pozor na palmový olej, ale když jim řeknete, že mnohem větší odlesňování především Amazonského pralesa působí vytváření pastvin pro dobytek a pěstování krmiva pro něj (vždyť kolik plodin spořádá, než si vytvoří alespoň nějaké množství svalů/masa), dívají se na vás přinejmenším s nepochopením. Když si pak místo „tradičního“ velkochovského oběda dáte vařené jáhly s čočkou a jako „dezert“ lískové oříšky s jablkem a hruškou, mají vás téměř za blázna. Ale vždyť které jídlo je „tradičnější“? Které zdravější? Které šetrnější k životnímu prostředí? Jako bychom snad neměli na výběr. S nepochopením se setkáte, pokud sbíráte hložinky a řeknete, že jsou dobré a zdravé na srdce. Odseknutí typu „neznám nikoho, komu by chutnaly hložinky“ je ještě poměrně „vlídné“. A nedejte bohové, díváte-li se na šípkový keř jako na bránu do jiného světa! Necháte zkrátka představy volně plynout – a zároveň jste to spíše vy, kdo více přemýšlí, kdo nepřežívá pouze v zaběhnutých kolejích. Očekávat pochvalu za jakoukoli z těchto věcí je téměř nemožné.


Hložinky

Cestou domů jsem nasbíral některé popadané vlašské ořechy, doma pak roztřídil již dříve nasbírané bylinky a položil si jeden z šípků kousek od sebe. Mám milující rodinu, za což jsem velmi rád. Vše z toho působí uklidňujícím dojmem. Při pití bylinného nálevu a poslechu jedné horalské písničky jsem si pak vzpomněl, s jakou radostí doktor Storl o rostlinách vyprávěl a také na všechny jeho možné zážitky – a musím se přiznat, že asi chápu to, co se nám ve svých knihách ve skutečnosti snaží říct a co ho vedlo k tomu, aby jako malý vyrazil z dětského hřiště pryč do divočiny.

Pokračování: Vrch Šance

Krátké zamyšlení nad dožínkami a tradicemi

Víc jak před rokem jsem napsal zamyšlení nad přáteli a mocí jablek, nyní bych chtěl tuto myšlenku krátce rozšířit a poděkovat nejen za své přátele, ale především také za své předky a lidi, kteří nám pomáhají se s našimi předky spojit, doslova zapustit kořeny, abychom mohli sami tvořit budoucnost na pevných základech. Například by se mohlo zdát, že jsou lidové tradice a jejich pozůstatky stále méně naživu. Avšak to není pravda – na jedné straně se proměňují, na straně druhé přichází spousta nadšenců, kteří nás k nim opět přivádí. Nyní v době dožínek jsem měl možnost navštívit zcela nové oslavy, které se konaly v pražských Kbelích, a přinesly tak lidové tradice blíže městským lidem. Kromě názorných ukázek mlácení (cepy, mlátička), čistění (vyfukování, síta) a zpracovávání obilí (pečení placek), které si mohl každý sám vyzkoušet, bylo možné si přečíst i něco o minulosti, například o postupech zpracovávání obilí v době bronzové a železné. Děti si mohly ze slámy vytvořit různé ozdoby nebo si projít naučnou stezku o stromech. K tomu hrála cimbálová muzika, a dokonce byl uspořádán i průvod, který doplňovali pořadatelé oblečení v lidových krojích. Děkuji všem, kteří podobné události pořádají a ukazují nám tak naše kořeny.


Dožínkový věnec

Ozvěny minulosti na hradišti Stará Kouřim

V dávných dobách, kdy byl český stát ještě neznámým pojmem, panovalo v našich končinách mnoho místních vladyků. Ti byli voleni na velikém sněmu v dubovém háji nebo v dlouhém sněmovním domě (dnes tam stojí svatovítská kaple), kde se lidé snažili vyzvědět vůli bohů. Po poradách a věštbách se všichni přítomní za jiskrné noci vydali k posvátnému jezírku, u něhož stála vícehlavá socha bájného boha, jemuž jeho kněží přinášeli oběti. Chtěli si ho naklonit, žádat od něj ochranu pro svůj kmen i pro nového vladyku … Takhle to mohlo před více jak tisíci léty vypadat na hradišti Stará Kouřim, které je skutečně zahaleno velikým tajemstvím a dějinami sahajícími až do časů, které daly vzniknout našim dávno zapomenutým předkům. Dnes tuto minulost připomíná vrch s patrnými valy, které jsou z jedné strany obklopeny řekou Kouřimkou. Jejich různá podoba pamatuje dobu kamennou, opevněné sídliště řivnáčské kultury a, podle nedaleké informační cedule, dobu kultury se šňůrovou keramikou, únětickou, starolužickou, i dobu kultury pozdněknovízské a halštatské. Nejvíce stop zanechala doba staroslovanská s největším významem ve střední době hradištní, tj. hlavně v 9. – první polovina 10. století. To zmiňuji také proto, že se jedná o mé oblíbené doby a archeologické kultury. Když se pak sjednocoval český stát a synové Bořivoje (včetně svatého Václava, ale především Boleslava) porazili místní zličské vladyky, hradiště Stará Kouřim zaniklo a již nikdy nebylo obnoveno.


Kaple na návrší hradiště, kde dřív stával sněmovní dům

Nedaleko místa, kde kdysi stával sněmovní dům, se nachází oblast s náboženským významem, které vévodí dnes již naneštěstí pravidelně vyschlé Libušino jezírko. Cesta k němu po turistickém okruhu směrem od západní strany působí vskutku kouzelně, neboť začíná v lužním lesíku podél říčky, stoupá lesem do kopce až na prostornou louku s množstvím rostlin a ochranných šípkových keřů. V okolí se našel i vícehlavý kouřimský idol, který je umístěn v kolínském muzeu. Další nálezy je možné spatřit přímo v Kouřimi v muzeu na náměstí (expozice byla v době naší návštěvy naneštěstí rekonstruována, tedy nepřístupna). Krásný dojem z tohoto místa kazí pouze občasné výkřiky trápených zvířat z nedalekých jatek, což mi najednou místo pocitu posvátnosti vtisklo do hrudi otázku, kam až je tvor, co údajně umí rozumně uvažovat a hodnotit své jednání, schopen zajít a podobné „moderní“ nesmysly kvůli svým choutkám na denní bázi podporovat. Ale když si není vědom svých kořenů, své minulosti a možná ani hradišť či mohyl (například jedna krásná se nachází nedaleko tohoto místa u obce Chotouň; jde asi o hrob velmože bylanské kultury z doby halštatské), jak by si mohl vážit krajiny a jejích obyvatel? Myslím si však, že podobná místa, jakým je tato posvátná oblast na starokouřimském hradišti, pomáhají tomu, abychom si naše kořeny a skrytou sílu našich předků, která v nás stále proudí, uvědomovali.


Vyschlé Libušino jezírko v posvátné oblasti

U hradiště se pak nachází takzvaný Lechův kámen, kde se prý podle pověsti (zachycená například kronikářem Václavem Hájkem z Libočan) usídlil bratr praotce Čecha jménem Lech, než pak odešel na území dnešního Polska. Na tomto kameni prý pomocí kouře dával Čechovi znamení o tom, kde se nachází (odtud prý název města Kouřim). Ať tak či onak se pravděpodobně skutečně jednalo o nějaký druh pohanského obětiště s výhledem do okolí (dnes je pěkný hlavně pohled na Kouřim a kostel svatého Štěpána). Na vlastní oči je možné se o zázračných schopnostech tohoto kamene přesvědčit následovně: Kdo tento „kamínek“ se zadrženým dechem na jedné noze třikrát obskáče, tomu se zjeví hodnotný poklad. Dalším zádrhelem je, že se to musí vykonat o Štědrém dni. Pochybuji, že je něco takového vůbec fyzicky možné.


Lechův kámen, zvaný Veliký, byl v minulosti ctěný

Další velikou zajímavostí je, že Kouřimí prochází větev takzvané Čertovy brázdy, což byla pravděpodobně pravěká obchodní cesta, podle pověstí však založená svatým Prokopem. Dnes jsou její stopy výrazné pouze na určitých místech (například jižně od Radlic). Údajně nejkrásnější úsek severně od Kouřimi před obcí Chotouň u Lipské hory byl však v minulém století pod vládou hloupých ignorantů, které nezajímala minulost ani ochrana půdy natož krajiny (ani nejnovější technologie), zničen a proměněn v rozsáhlé polnosti/lány. Brázda prochází i územím další kouřimské zajímavosti, kterou jednoznačně doporučuji navštívit. Jedná se o Muzeum lidových staveb, kam bylo převezeno mnoho lidových domů (především z 18. – 19. století) z celých Čech, dokonce i z Týřovic na Křivoklátsku.


Z Muzea lidových staveb na kraji Kouřimi

Muzeum/skanzen pořádá různé události pro veřejnost, především oslavy nejvýznamnějších výročních křesťanských svátků, které buď mají původní pohanský základ, nebo obsahují pohanské motivy a pozůstatky dávných zvyků. Jedná se například o oslavy letnic či dožínek.


Dožínkové prostření

Kouřim je vlídné městečko západně od Prahy s hezkým městským parkem a „středověkým“ vzezřením, které tvoří zbytky hradeb a úzké uličky – například ulička s názvem Růžová, jež velmi připomíná pražskou Zlatou uličku. Z Prahy do Kouřimi a zpět je velmi dobré autobusové i vlakové spojení, proto neváhejte a toto zajímavé místo navštivte. 🙂


Pohled z návrší hradiště


Hložinky a Dobromysl na pařezu poblíž Dubu na návrší hradiště

Zajímavosti z Lughnasadu

Ve dnech 28. a 29. července 2017 se v Nasavrkách konala slavnost Lughnasad, tentokrát poprvé přímo v keltském skanzenu. Jedná se asi o největší a nejrozmanitější českou událost s keltským zaměřením, která mísí dohromady bohatý historický program s hudebním festivalem a hrami pro účastníky. Jedinečnost celé akce vlastně podtrhuje i samotný název, který byť je gaelského původu, v pozdější irštině nezní Lughnasad, ale Lughnasadh [lúnasa], a přímo Lúnasa znamená v irštině srpen. Možná, že ve středověké irštině název zněl Lugnasad, ale varianta Lughnasad [lúnasad (byť někteří jiní pořadatelé četli lugnasad)] se opravdu zdá být jedinečnou a nemusíte se tedy bát, že by internetový vyhledávač našel něco jiného.

Jak název napovídá, jedná se původem o gaelskou slavnost, jejíž stopy nalezneme v Irsku (Lúnasa), ve Skotsku (Lùnastal) a na ostrově Man (Luanistyn). Kromě různých her, soubojů a veselí, kdy především mladí lidé navštěvovali vrcholy kopců a posvátné studánky, má tato slavnost v zásadě zemědělský význam a oznamuje tak počátek sklizně. To souvisí i s významem vlastního názvu Lughnasadh, který znamená „Lughova slavnost (nasad)“. To by odpovídalo tomu, že podle středověkých irských příběhů, zaznamenaných učenci z řad křesťanských mnichů a vlastního obyvatelstva, je především bůh Lugh spojován se zemědělstvím. Po porážce Fomoriánů se Lugh jako první zajímal o to, kdy je v Irsku nejlepší sít a sklízet (díky tomu získal Bres od Lugha milost). Irsko je nicméně vhodné, stejně jako ostatní dnešní ostrovní keltská území, především pro pastevectví, proto představy s ním spojené postupem času získaly převahu. To se pak promítlo i ve středověkých irských zákonech, kdy byl dobytek v podstatě měnou. Proto i v pověstech stojí v popředí spíše pastevecké slavnosti jako Bealtaine [bjaltyne] a Samhain [sau-in]. Avšak Lugh a jeho slavnost byli i přesto velmi slavní a vážení, o čemž svědčí osobní i místní jména a zachování svátku do novověkých časů. Možná to odráží i určitý světonázor, který příchozí keltští Gaelové měli, neboť z pověstí v Lebor Gabála Érenn podle překladu Lady Gregoryové vyplývá, že „tři věci, které [Tuatha Dé Danann] vyvyšovali nad všechny ostatní, byly pluh a Slunce a Líska“. Lugh Dlouhoruký, se zářivou tváří a pán všech řemesel by byl v jiném prostředí možná ještě významnější, než tomu bylo na gaelských ostrovech.

Ale zpět do Nasavrk. Program byl rozdělen následovně: v pátek odpoledne a večer koncerty, v sobotu přes den historický program a hry, a v sobotu večer (až neděle ráno) další koncerty. Osobně jsem se zúčasnil pouze sobotního historického programu. Po překonání lehce rozbředlé vlhké louky si návštěvníci mohli vybrat, zda vstoupí přímo do skanzenu do oblasti, kde se konaly hry, nebo se projdou kolem pódia a vstoupí do skanzenu strážní dřevěnou branou. Všude byly stánky (ve skanzenu historické) s předváděním různých řemesel, jako je tkalcovství, tesařství, kovářství a mnohá další. Některé z nich byly i v hlavním domku při vstupu do skanzenu, kolem něhož volně pobíhala roztomilá drůbež. Tam si bylo možno vyslechnout povídání o architektuře i o tom, co při stavění skanzenu udělali špatně, například že při pokládání střechy neodstřihli rákosové vršky, které by při každodenním provozu velmi brzy vzplály. Osobně se mi jako na každé podobné události líbilo pozorovat kováře při práci, jak tvarují železo a povídají o tom (třeba že zrovna moc fouká a železo se tím pádem rychle ochladí). Vlastní domeček, i například s replikou věšteckých nástrojů sestávajících hlavně z železných tyček, tam měl i druid Petr Bílek řečený Lunwer. Ten pak měl v nedalekém remízku i přednášku o takzvaných „antických druidech“ a co o nich víme – tedy přesněji nevíme. Uvedl, že hlavním zdrojem jsou pro nás Caesarovy zápisky, ze kterých mnozí další autoři velmi často opisovali (podle knihy Keltové – mýtus a realita od Stefana Zimmera a dalších autorů však opisoval i sám Caesar, a to od řeckých autorů, a mnohé další věci s největší pravděpodobností doplnil, aby pro své čtenáře druidy přiblížil římským pontifikům). Prý i známý Diviciacus* není nikdy Caesarem označen za druida, takže ani vlastně žádného člověka, co by byl jasně druid, neznáme. Pan Bílek zmínil, že význam druidů mohl stoupnout v době válek s Římem, kdy se lidé více báli a bylo třeba sjednocovat kmeny (tuto „druidskou“ funkci v Irsku nejspíše později převzali udržovatelé zákona, brehoni, kteří mohli libovolně mezi irskými královstvími cestovat). Tehdy prý proti druidům nejspíše vznikala různá propaganda, protože svou snahou přímo ohrožovali chtíč Říma. Člověk jako takový měl pro Kelty značnou hodnotu (pan Bílek vtipně poznamenal, že celou amforu vína), a proto se k lidským obětem uchylovali především tehdy, kdy jim teklo do bot, báli se a nevěděli, jak z dané situace ven – podobně jako když má někdo smrtelnou nemoc, potom je schopný pro vyléčení udělat v podstatě cokoli. A Řím prý takovou smrtelnou nemocí byl. Podle pana Bílka po dobytí Galie pak druidové z Británie podněcovali vzpoury, což nakonec všechno skončilo genocidou na ostrově Anglesey, zničením tamních druidů a posvátných hájů. Přednáška byla zajímavá, nicméně na další věci (natož na irské pověsti) už nezbyl čas. Další přednášky se pak týkaly například Skýtů, korálků nebo laténského skla. Na programu byly i irské tance a předvádění římských gladiátorů. Římané měli, kromě Keltů a Skýtů, také ve skanzenu vlastní tábor, stejně tak jako Germáni. Docela mi chyběl nějaký baltoslovanský prvek, nicméně vzhledem k tomu, že tam většina lidí mluvila česky a konečný průvod se slaměnou postavou velmi připomínal západoslovanské vynášení Smrtky, byl jsem spokojen i já. Před odchodem jsem se ještě nezapomněl posilnit pomocí lněné kaše a placky se zelím a bylinkami. Moc děkuji pořadatelům za zajímavý program i celou událost a doufám, že ve své snaze budou pokračovat. Návštěvnost tomu rozhodně odpovídala.


*Cicero však v De Divinatione skutečně považuje Diviciaka za druida (Cicero ho v Římě hostil)

Tír na hÉireann

„Naše západní civilizace je v zásadě založena na našem římském a řeckém dědictví, odkud získáváme názory na jedince, právo, umění a náboženství. Nicméně v Irsku Keltové pokračovali v rozvíjení své jedinečné kultury. Tento fakt měl zásadní dopad na způsob, jakým byla irská společnost organizovaná, konkrétně jak se vyvíjelo její právo.“
– The Lost Laws of Ireland, Catherine Duggan

Irsko, jeden veliký ostrov, který byl stejně jako většina Evropy na severní stranu od Alp po dlouhý čas pod keltským vlivem, jenž se však na něm naštěstí uchoval až do dnešních dob. V Irsku vznikla zvláštní a jedinečná ostrovní keltská společnost s vlastními zákony a pověstmi, které byly později zaznamenány křesťanskými učenci z řad vlastního obyvatelstva a vlastní učenecké vrstvy, která v době, kdy bylo Irsko rozděleno mezi mnohá království, tato království spojovala. Nedříve snad v pověstech se objevující druidové, po nich básníci a vypravěči, držitelé historie lidu (senchae) a brehoni (soudci a právníci) spojovali zdánlivě rozdrobenou irskou společnost, její představy, názory na zvykové právo, a dokonce i jazyk ve spolupracující celek. Ale jak to všechno začalo?

„Kámen osudu“ na Teamhair

Podle pověstí byl ostrov několikrát osídlen různými vrstvami obyvatelstva, které se mezi sebou vzájemně promíchávaly. Podle takzvané Knihy obsazení Irska, Lebor Gabála Érenn, ještě před samotnými keltskými Gaely ostrov osídlili jejich bohové, Tuatha Dé Danann, kteří byli hezčí, světlejší a chytřejší než jeho původní obyvatelé. Sídlili na místě, které se pak mělo stát sídlem bájných králů celého Irska, a to na vrcholu Teamhair (anglicky Hill of Tara). Rozhodujícím bohem, který pomohl získat Irsko pro jejich kmen/lid byl Lugh Dlouhoruký, jehož tvář zářila jako zapadající Slunce. Když dorazil do Teamhair a místní zjistili, že dokonale ovládá snad všechna řemesla a umění včetně básnictví, boje, léčitelství, zemědělství, řezbářství, kovářství a podobně, byl dosazen na trůn. V irském právu totiž tomu, kdo mistrovsky ovládal nějaké řemeslo (ať už muž nebo žena), stoupla cena cti, a tedy i postavení ve společnosti. Ten, kdo je pánem všech řemesel, je tedy v tomto kontextu nejvýše postaveným jedincem. Na vrcholu Teamhair se dnes nachází zbytky hradišť z dávných i předkeltských dob. Je to posvátné místo – královské sídlo a irský Olymp v jednom.

„Mohyla rukojmích“ na Teamhair

Na vrcholu Teamhair

Gaelové pak přišli na dnešní poměry v podstatě nalehko, protože jejich výzbroj sestávala zpravidla jen ze zbraně, se kterou bojovali. Využívali však, podobně jako Slované podle středověkých kronikářů, divoké krajiny, ze které mohli kdykoli rychle podniknout výpad, a pak se do ní opět stáhnout. Spolu s nimi byla spojená typicky keltská kultura s množstvím nálezů, které jsou zdarma k dispozici k prohlédnutí například v Národním muzeu v Dublinu.


„Irský flath-fine nikdy neměl moc nad životem a smrtí členů domácnosti, což římský pater familias na počátku bezpochyby měl. Co se týče zacházení s cizinci: v Římě po dlouhý čas platilo, že cizí člověk byl nepřítel, se kterým mohlo být špatně zacházeno, jehož majetek byl res nullius, který jakýkoli Říman mohl zabavit, a jenž neměl vůbec žádné locus standi před soudním tribunálem. V Irsku byl cizinec osobou s nárokem na soucit, jehož majetek nemohl být odejmut, a nejen že ho soud vyslyšel, ale mohl si zvolit i svého soudce. ‚Kdykoli nějaká osoba překročí moře kvůli soudnímu případu, dostane se jí volby Brehonů Erinnu; a když překročí hranice provincie, dostane se jí volby brehonů v té dané provincii.‘ Již jsme si ukázali, že nespravedlivé zacházení s cizincem bylo trestáno jako podvod. Existovalo mnoho podobností mezi irskými zákony a zákony staré Británie, dokud tyto mohou být odvozeny skrze původní velšské zákony, mezi nimiž a těmi irskými byla veliká část společná. Všechny britské zákony byly upraveny pod římským vlivem, čemuž Irsko uniklo. Samozřejmě zákony Gaelů Skotska byly původně naše zákony přenesené do Skotska. Ony nicméně prošly zásadními změnami, jelikož feudalismus byl ve středověku Skotsku důrazně vnucen.“ – The Brehon Laws: A Legal Handbook, Laurence Ginnell


Irsko má velice zajímavou zelenou krajinu, kterou spásá nespočet Krav a Oveček. Je poměrně hornatá, místy lesnatá, a často mění svůj ráz. Bývalá provincie na východě Irska s názvem Leinster je od takové západní Connemary v provincii Connacht, které kdysi vládla bájná královna Medb, naprosto rozdílná – Leinster je zelený s množstvím stromů a spíše rovinatý, Connemara je hornatá, pokrytá drny trav a mokřady s mořskou vůní ve vzduchu. Všechna tato místa samozřejmě procestoval irský hrdina Fionn (novověkou irskou gaelštinou Finn, středověkou Find), který byl vůdcem družiny bojovníků ochraňujících hranice Irska, fianny (etymologicky souvisí se slovanským „vojna“). Jeho syn Oisín (skotsky Ossian) byl pak veliký hrdina a pěvec, který bydlel s krásnou vílou Niamh v říši věčného mládí, kde čas běží jinak než v našem světě. Když se pak Oisín z této říše do Irska vrátil, uplynulo tři sta let, načež se setkal se svatým Patrikem. S ním vedl vášnivou náboženskou diskusi – zatímco Patrik tvrdil, že Fionn, protože nevěřil v křesťanského boha, přišel do pekla, Oisín mu na to odvětil, že pokud je Fionn opravdu držen zlými duchy na nějakém ošklivém místě, potom ho fianna odtamtud zajisté dostane, neboť se vždy dokázala vítězně vypořádat s jakýmkoli nebezpečím.

Kromě krajiny návštěvníka ze střední Evropy zajisté zaujmou i mořské útesy, například proslulé a turisty vyhledávané Cliffs of Moher.

Protože bylo Irsko rozděleno mezi mnohá království a náčelníky, mnohdy loupeživé, bylo zde i velké množství menších hradů vhodně umístěných v krajině. Takovým typickým hradem je například hrad Aughnanure Castle nebo strašidelný hrad Leap. Správce Leapu mi oznámil, že tam kdysi došlo k bratrovraždě (podobně jako u Václava a Boleslava), a od té doby nejvyšší místnost (od 13. století dosud neupravovaná) nese název Krvavá kaple. Do místnosti náčelníka pak měl prý ze služebnictva přístup pouze harfista a vrátný. Harfistovo studium platil sám náčelník, aby mu pak daný harfista projevil svou vděčnost tím, že o něm skládal pochvalné básně.

Aughnanure Castle

Irsko však dnes není rozděleno mezi mnohá království, ale mezi dva státní útvary. Největší oblast pokrývá Irská republika (Poblacht na hÉireann), která je velmi hrdá na své keltské gaelské dědictví. Dokonce i irská gaelština, menšinová původní řeč, má své první místo na irských cedulích, následována angličtinou. I když bylo Irsko nakonec v minulosti Angličany dobyto a stopy jeho původní kultury byly potlačovány, přesto Irové v sobě dokázali najít odvahu a prosadit svou totožnost v národním obrození, jehož stopy jsou patrné na mnoha místech, například v The Garden of Remembrance v Dublinu.

Potěšujícím zjištěním bylo, že mnoho Irů zná dobře Českou republiku, a to nejen Prahu. Jeden pán mi vyprávěl, jak byl na výletě na Moravě, další člověk mě pozdravil „Jak se máš?“, dva další lidé (muž a žena) se ptali, odkud přesně z Česka pocházím. Od Anglie, Francie a samozřejmě USA to byl výrazný a potěšující rozdíl. Možná v kolektivním podvědomí Irů (nebo spíše v jejich učebnicích dějepisu) stále žije odkaz na keltskou pravlast, která se nacházela i na našem území.

Můžete si dále prohlédnout: obrázky v galerii, informace o irských pověstech a irském právu.