Archiv pro rubriku: Příhody

Lidé a zvířata

Tato příhoda je věnována Publiu Ovidiu Nasovi.


„Při tomto bohatství všeho, jež Země, ta nejlepší Matka, rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem? Cožpak bude ti možno jen záhubou jiného tvora ukojit žaludku hlad, té neslušné, hltavé šelmy? Ale ten dávný věk, jejž sami jsme nazvali zlatým, toliko stromů plody a rostlinstvem ze Země vzešlým docela šťastným se cítil a ústa si netřísnil krví. Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem, Zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí, v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba. Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti podvodu, všude byl mír. Když jakýsi škodlivý rádce, nechať to kdokoli byl, se bohům jal závidět jídlo, a když masitou stravu si v hltavý žaludek spustil, zločinu otevřel cestu.“ – Pýthagorás, Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso


Sešli jste se dnes uprostřed temného lesa, kam nedolehne lidský hlas ni ptačí zpěv, abyste si vyslechli proroctví – to proroctví, které jsem získal na vrcholu hory ve stínu statného Dubu, jenž odolá všem nemocem i útrapám. Neboť vězte, že nadejde doba, kdy nás budou označovat za nevzdělané barbary žijící v temnotách, a sami se přitom budou dopouštět těch nejhorších zločinů, jaké svět dosud neviděl. Co kdybych řekl, že již nebudou vidět sílu ve zvířatech a rostlinách žijících kolem nich, jaké schopnosti a vědění mohou lidem propůjčit, v čem jim mohou a v čem nemohou jít vzorem, a místo toho, aby poznali Vydru, Datla, Zubra či Vlka, se budou jejich děti učit o nějakých vymyšlených „kouzelných“ stvořeních z popsaných plátků a hýbajících se obrazů – přišlo by vám to divné? Nebo snad strašné? To však není nic proti tomu, jakých hrůz se oni skutečně dopouští a každý z nich jakou hrůzu podporuje, jakého pokrytectví se všichni chytají. Vezmu to však popořadě a pomalu, abyste poznali to, co mně bylo z vůle bohů zjeveno. Vidíte se Krávy pást, vidíte, jak chudým lidem poskytují mléko – pravda, zabíjíme je a mnozí z nás je obětují, ale to není nic proti tomu, co jsem spatřil. Před mými zraky se objevily ohromné zděné budovy, kryté před pohledem kolemjdoucích. V nich stály Krávy namačkané vedle sebe, se zraněními, do kterých se dostávala špína smíchaná s vlastními výkaly. Člověk v divných rukavicích pak odebral Býku semeno, strčil ruku do Krávy a násilně jí tam semeno vložil, aby měla stále dostatek mléka, aby ho neubývalo, aby ji neustálý opakovaný porod nutil dávat více a více a více mléka do nespočtu pochybných pokrmů, které by naši předkové odmítli, ano, přímo za hnus považovali. A to Tele, poutáno k matce stejným poutem jako lidské dítě ke své matce, stejným projevem v krvi, je jí ihned odebráno – v případě Býčka odvezeno na vraždu, na jatka, pověšeno za nohy na jezdícím páse a podřezáno v krutých bolestech. Pokud se však jednalo o malou Kravku, tu měl čekat stejný krutý osud jako její matku, daleko od ní, zmítající se ve stejných podmínkách a prožívající stejné bolesti. A umírající předčasně brzy vyčerpáním. Víte, když se takové vyčerpané ubohé Kravce již nedostává síly na další porody a požadované množství mléka, je odvezena na jatka a zabita stejně. Nejhorší je, že to skoro každý z lidí bude podporovat, všichni, kdo mléko a výrobky z něj nakupují v budovách a požívají. A ani nevědí, že se takové věci dějí. Myslí si pod vlivem ovlivňování, že se snad Krávy pasou na loukách – však pasou se pouze ty, které jsou určené pro maso! Ty, které jsou pak také jako ty na mléko na jatkách za nohy ve vzduchu vláčeny, podřezány a nechány vykrvácet zaživa. Bude vládnout jen pokrytectví, lež a nevědomost. Lež, lež a jen lež.

Však víme, že vztah lidí se zvířaty byl podivný už od zlatého věku. Onehdy žili všichni v míru, než lidé porušili veškeré zákony úcty, za což byli potrestáni nemocemi, které se na ně přenesly ze zvířat – jako rýmy, kašle, chřipky, neštovice. Tehdy v dobách největšího soužení nabídly pomoc našim předkům rostliny. Ano, ty, které nás živí a léčí. Avšak jaké jen křivdy budou vůči nim páchány! Budou se pěstovat na širokých lánech jedna vedle druhé, stejné plemeno, stejný druh. V důsledku toho budou nemocné, postřikované všelijakými jedy. A pozřeny tím nespočtem zvířat, která se budou chovat v oněch zavřených budovách. Představte si, kdyby ta týraná zvířata nebyla, to by bylo všude rostlin a jídla pro všechny! Zlomek by stačil na nasycení lidí, menší množství půdy, vody a ovzduší (více místa pro lesy a divočinu by bylo!). Takhle ale bude docházet k plýtvání, kdy se hodnotné plodiny budou předhazovat zvířatům, aby se vykrmila, a pak krutě spořádala. Spousta rostlin se změní v pohyb a výměšky zvířat – ty výměšky, které budou putovat do řek, moří a půdy. Budou se kácet pralesy jen proto, aby se zvířata měla kde pást, kde bučet, mnohem více, než kdyby se pěstovaly jen rostliny, navíc kdyby se pěstovaly dobře a zdravě, promíchané mezi sebou a vzájemně se podporující. Výměšky mnohých zvířat, jejichž masem, mlékem a vejci se navíc bude ve velkém plýtvat, znečistí Matku Zemi. Do ovzduší budou unikat jedy a různé plyny, jejichž síla bude Zemi ohřívat. Lidé budou jezdit v zapáchajících vozech, které budou zodpovědné za 13 výparů ze sta, avšak celá živočišná výroba bude zodpovědná za 15 ze sta!

Snad bohové nedopustí, že by kdy panovalo takové pokrytectví, které jsem viděl. Představte si člověka, který svolá všechny z okolí jen kvůli tomu, že za Liškou do nory vběhl jeho Pes, kterého chce on zachránit. Přijedou lidé v divných vozech, všichni v okolí o tom vědí, všechny zajímá jen ten Pes. Ale co ubohá Liška? Co její děti? Na tu nikdo ani nepomyslí. Říkají, jak je strašné, když Liška pojídá Zajíce, nebo když někdo uhodí Psa či Kočku, a sami při této myšlence jedí maso z krutě zavražděného Vepře, kterého sami svou poptávkou zabili. Bohové vidí odpovědnost. Vidí nahuštěná Prasata vedle sebe, vidí, jak jim jejich vrazi střílí do hlavy a oni v křečích umírají. Vidí, jak se toto dostane krvelačným lidem na stůl, jejichž mravy se rovnají mravům strašlivých obrů. Pes je pro ně víc než zvíře, Prase méně než zvíře, méněcenná neživá bytost (byť chytřejší a pozná se v zrcadle!). „Jen pohlaď to Prasátko,“ řekne o jedné chvíli matka dítěti, „však pozor, ať mu neublížíš.“ V jiné chvíli však praví: „Sněz to masíčko, je to zdravé vepřové.“ Maso v největších mukách zabitého a týraného zvířete – a mnohdy i nemocného. Pokrytectví, pravím vám, nic jiného to není a nebude. Budou říkat o různých potravinách, že jsou nepříjemné životnímu prostředí, že se kvůli nim kácí lesy, však nejvíce kvůli tomu se to děje, na čem tak pokrytecky lpí.

A přitom jedí pouze jednotvárná jídla naprosto bez vnuknutí, jen s uzavřenou myslí. Nemyslí ani na jídla svých předků, jako jsou jáhly z Prosa, Pšenici jednozrnku, dvouzrnku, špaldu, mnohdy ani Oves ni Žito, Čočku či Hrách. To je už vůbec nebude zajímat. Zeleninu i ovoce, oříšky, semínka početné, různé druhy a dostatek jich, nebudou chtít. Ani plody jako ostružiny, maliny, jahody, bezinky a šípky. Líska je tu, jsou tu Jabloně, Hrušně, Višně a Slivoně, rostliny cizokrajné a mnohé další. Jako po staletí i v mém vidění budou ovládaní nevzdělaností a strachem, že jim někdo něco vezme, strachem, že by snad mohli brát ohled na prostředí a svět kolem sebe. Ano, když má člověk nedostatek, nechť jí, rybaří a loví. Však proč v blahobytu neoplatit Matce Zemi její laskavost? Pravím vám, že lidé s vlastním hospodářstvím nebo ti, kteří vhodně jedí rostlinnou stravu – poskytující podle předních učenců ve vhodném složení všechny a mnohé další živiny, které lidem s jednotvárným jídlem chybí a způsobují budoucí nepěknosti se zdravím – budou bohům dle mého vidění milejší. Však bohové už dávno nejsou v době železa, oni vidí tradici jako dar totožnosti, který se proměňuje samovolně s prostředím a dobou. Chtějí, abychom k ní přispívali, a nedívali se na ni jako na starožitnost. Máte snad pocit, že se mýlím? Nechovají se snad divoká zvířata jako Lišky pro kožešiny v malých klecích v největším strachu (vždyť jsou divoká!), v klecích, kde se mohou sotva pohybovat? Však se podívejte, co a jak moc se v minulosti jedlo, podívejte na množství, a pochopíte, že lidé z mého vidění jsou nejkrutější, pokrytečtí a libují si ve lži a nevědomosti, zkrátka žijí v temnotách předsudků – a ne my. Dbejte prosím mých rad a pamatujte na toto proroctví, které se mi s pomocí lesních duchů zjevilo.

Lúbelon

Jedné temné noci se Lado posadil vedle známé křišťálově čisté studánky, kterou obklopovaly březové a bukové listy v barvě podzimu. I přes studený horský vánek Lado zapáleně naslouchal každému slovu, které vedle něj sedící usměvavý duch Margewid pronesl:

lugh
Autor neznámý

Onehdy mě žena pěkně vystrojila, učesala mi vlasy, namazala knír a vyslala mě s vakem plným nazdobených jablek a ořechů do Posvátných skal. Celou cestu jsem si broukal veselou písničku, neboť byl opravdu krásný den. Prošel jsem lužními lesy, kolem drolících skal, až jsem došel na místo, odkud jsem v dáli v údolí mohl pozorovat vlčí smečku. Duchové mi cestou pěkně zamotávali hlavu, takže jsem věděl, že se se mnou chtějí spojit a popovídat si. Nu tak jsem vyšel ke kamennému stolu, připravil obětinu a pustil se do zaříkávání. Žena mě předtím nechala několik dní hladovět. Mohl jsem jíst jen divně chutnající placky a pít hořké bylinné nálevy, abych ony duchy slyšel jasně a zřetelně. A to se také stalo. Promluvil ke mně medový hlas, který mi pravil, abych druhý den vyrazil do vindské vesnice na pomezí jiných světů, tam na tu horu, odkud je vidět údolí táhnoucí se do nekonečných dálek. Znal jsem to místo, ale zdaleka to nebyla jen vindská vesnice. Byl to ohromný prostor a žili tam i moji příbuzní a můj bratranec Aidán. Když se onen hlas ujistil, že jsem jeho příkazu porozuměl a že jsem věděl, kam se mám co nejrychleji vypravit, zmizel v mlze mezi stromovím. Začalo mrholit. Povzdechl jsem si a vyrazil dále, rozhodně jsem neměl v úmyslu Slunečnímu Hrdinovi, nebo jak mu říkáš Mocnému Vidovi, odporovat, neboť jsem velmi dobře věděl, že ten hlas patřil jemu. Cesta byla daleká a vedla přes kopce a rokle, hory, doly, černý les. Nálada se mi cestou pěkně zkazila. Těšil jsem se na vyhlášenou vindskou pohostinnost, na jejich mohyly a pohřebiště, kde v tuto pozdní dobu v roce pořádali různé oslavy a hry. Především jsem se ale těšil na svého bratrance, který za hvězdným třpytem prozářených nocí dohlížel na těžbu stříbra v nedalekých lesích. Cestou jsem si na chvíli odpočinul, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat dále a raději na nic nemyslet. Když jsem se dostal k úpatí oné hory, šel jsem dokola, aniž bych si všímal pracujících lidí či strážců, na žádné otázky jsem neodpovídal, jak jsem byl nabručený z toho věčného mrholení a mlhy, skrz kterou nebylo vůbec nic vidět. Záškodný úsměv mi pak vykouzlil až můj synovec Lergo, který mi s očividným nadšením vyběhl vstříc. Byl jsem si jistý, že jednoho dne z něj vyroste silný mládenec. Když mě chytil za ruku a já se rozhlídl po okolí, zpozoroval jsem v dáli Aidána. Byl jsem rád, že na tomto místě žijí spřízněné národy spolu, protože mezi nimi každý cizinec rychle vynikl. A jeden takový dorazil chvíli přede mnou, takže byl středem pozornosti všech, hlavně strážců. Byl to jeden z Uhlovlasých, který svůj původ zřejmě neodvozoval od řeky Dánu jako já. Alespoň mu bylo trochu rozumět. Když jsem se pozdravil s Aidánem, zeptal jsem se: „Co tady chce tenhle?“ A hodil jsem okem po tom cizinci. „Nevím,“ řekl zaražený Aidán, „vím jen, že nepřijel kvůli obchodu.“ Mlaskl jsem pusou. „Proč jsi přišel?“ zeptal se bratranec. „Nejsem si jistý,“ odvětil jsem po pravdě, „k ženě v noci promluvil Měsíc, který jí řekl, ať mě vyšle do Posvátných skal. Ona tyhle věci bere hrozně vážně a já zrovna neměl nic lepšího na práci. Hlavy nepřátel jsem obětoval, zbroj vyměnil za medovinu, takže pohodička, nic jsem nenamítal a vydal jsem se tam navázat spojení. No a přímo sem mě povolal Lúbelon.“ V tu chvíli ten podivný cizinec zpozorněl. „Lugusbelenus?“ zeptal se mě udiveně. „Jo, jo,“ řekl jsem nevrle, „Lugoš Belonoš, ty zaostalč-oš. Nemám rád, když na mě někdo mluví, aniž by se představil.“ Cizinec neodpověděl. „Na toho se vykašli,“ řekl známý hlas jednoho mého dalšího příbuzného, „je to prý cestovatel, co zaznamenává různé věci.“ Ušklíbl jsem se. „Rád tě vidím,“ dodal s úsměvem, „Marge!“ V tu chvíli jsem se otočil a pohlédl mému dědečkovi do očí. „Je mi ctí,“ odvětil jsem překvapeně, „nevěděl jsem, že tu bydlíš.“ „Zrovna jsem přijel,“ odpověděl můj čilý děd, „Beli Lú mě sem také zavolal, vlastně kvůli mně jsi tu.“ Rozesmál se. Najednou se rozpršelo, a tak jsme se všichni museli urychleně schovat k mému bratranci domů. Když jsme se posadili na teplé kožešiny, Aidánova manželka Ena nám všem přinesla horký kopřivový nálev. Ani jsme se nestačili ohřát, když ke mně přiběhl umáčený Lergo, který mi během několika okamžiků převyprávěl snad celý svůj dosavadní mladý život. Dědeček se na nás oba stále smutně usmíval. „Co se děje?“ zeptal jsem se nakonec poněkud vážně dědečka, zatímco se Lergo rozhodl zkoušet pevnost mého kníru. „Za pár dní zemřu,“ odpověděl dědeček okamžitě a bez delšího napínání, „Lúbelon chce, abych do jiných světů odešel z tohoto místa. Kornonos a předkové mě už dlouho čekají, ale nemohl jsem odejít dříve, než jsem Slunečnímu Hrdinovi splatil svůj dluh daleko na Severu, kde stromy roní jantar jako slzy do moře. Měl jsem je po dvanáct měsíců a dvanáct nocí ochraňovat a vyhnat každého, kdo by se jich chtěl jen dotknout. Ale teď už je dluh splacen.“ Bedlivě jsem dědečka poslouchal. „A proč jsi to všechno musel dělat?“ zeptal jsem se zvědavě. „Protože,“ povzdechl si dědeček, „jsem zamlada ty malé kamínky rozdával ve velkém každému, kdo byl ochotný za ně zaplatit. Bral jsem je bez obětiny. Porušil jsem dávný zákon a neuvědomoval jsem si to. Ale dost už o mně. Důležití jste vy.“ „My?“ zeptal jsem se s Aidánem jednohlasně. „Ano,“ usmál se dědeček, „Lúbelon mi splnil poslední přání, přivedl mi vás. Chtěl bych, abyste na mě, svého dědečka, a své předky vzpomínali s úctou, abyste se je snažili pochopit a dokázali ocenit to, co vám odkázali.“ Na chvíli se pozastavil. „Avšak pamatujte,“ pokračoval, zatímco upřeně sledoval Lerga, „že to nejdůležitější jsou pro vás vaše vlastní děti. Koloběh se otáčí a z předků se stávají potomci. Naučte je způsobům, odkažte jim zdravou krajinu, co nejméně rodových kleteb, co nejvíce odvahy a přímosti. Nehleďte jen do časů minulých, ale hlavně na své děti a jejich děti. Slíbíte mi to?“ Všichni, co jsme se v tom domě sešli, jsme jednohlasně učinili slib. Dědeček se usmál, načež pomaličku odešel do nedalekého lesíka, kde měli Vindové své pohřebiště. V noci jsme všichni uviděli padající Hvězdu, Sova zahoukala a druhý den jsme pomocí oslav a obřadů pomohli dědečkovi odejít do jiných světů. Nikdy na jeho slova nezapomenu. Nikdy. Pamatuj si to i ty, až budeš mít děti. Vím, že je Mlada těhotná a že bude mít zdravého syna, proto ti tuhle příhodu říkám teď, Lado. Správná výchova dětí rozhodně není nic jednoduchého.

Árjovista

Věnováno památce mého prastrýce, který byl za druhé světové války nacisty umučen k smrti. Jakákoli podobnost s historickými postavami je čistě náhodná. 😉

Říká se, že je zrodilo samo ledové moře, z něhož povstal ohnivý drak v podobě hořící dřevěné lodi. V té době připomínali spíše obry než lidi, jejich otcem byl spíš zmatek než moudrost kořenů nejvyšších stromů, sahajících od nejhlubší jámy po nejvyšší vrchol zasněžených hor. Starci tvrdí, že se pak spojili s krvelačnými duchy bažin, jejichž dědictvím je olšovým dřevem zbarvený vlas, nepoddajná šílenost, která může udeřit bez varování. A také udeřila. Náš ústup připomínal pád do jeskynní temnoty, neznal žádných mezí. Kořist byla jejich heslem, neboť jakožto dříve utlačovaní teď sami utlačovali. A utlačovali nevinné. Sotva Přízraky na Koních z jižních svahů přestali dorážet, přihnali se oni. Po lidech mluvících řečí předků už nebylo stopy, zdálo se, že jsou všude jen a jen oni – a my pod jejich nadvládou. Na to všechno Vidivoja myslel, když se skrze koruny hustého lesa podíval na noční Oblohu, kde spatřil srpek dorůstajícího Měsíce. „Dvakrát ses znovuzrodil,“ řekl si pro sebe, „a já jsem stále na cestě. Kolikrát už jsem tu vlastně byl?“ Vidivoja si nemohl vzpomenout, neboť tu znal každý potůček, každou rokli a každý kopec. Už je tomu dlouho, kdy se rozhodl obětovat pro svůj lid a pro své nejbližší, pro všechny, kdo nechtěli podlehnout. Přinášel zprávy, to byl jeho úkol. Také zboží a jídlo, neboť veškeré obchodní cesty byly odříznuty a pod dohledem nepřítele. Občas převedl i nějakého jiného odbojáře či uprchlíka. Věděl, že to celé bylo nadmíru nebezpečné. Věděl, že ho kdykoli mohou zradit spojenci z řad nepřítele, kterým srdce nezkamenělo. Věděl to. Přesto však vytrval a rozhodl se jít i tentokrát. Nevěděl však, že nyní to byla jeho poslední cesta. Ozvalo se známé zapískání. Vidivoja se zastavil a jako obvykle na Zem pomalu položil svůj vak. „Věci se změnily,“ promluvil povědomý hlas jazykem cizinců, „už ti nemohu dále pomáhat.“ Vidivojovi se rozbušilo srdce, tělo pokleslo. Zpoza stromu vyšel muž s mečem a štítem. V obličeji měl smutek. „Nic proti tobě nemám,“ pokračoval muž s povzdechem, „ale teď nám velí vůdce Švábů. Když se o tobě dozvěděl, tak …“ „Tak?“ zeptal se Vidivoja odevzdaně. „Poručil,“ pozvedl muž hlavu, „aby byli všichni tobě podobní zajati a předvedeni k výslechu.“ „Takže je to pravda,“ řekl potichu Vidivoja a nadechl se čerstvého vzduchu, „kouzelník Árjovista získal všechnu moc. I tobě se asi líbilo, když ti válečníci tvého národa mávali a říkali, že jsi něco více než ostatní, že jsi všem nadřazený.“ Povzdechl si. Pak pokračoval: „A co ti, co mluvili řečmi předků?“ „Myslíš Valar?“ zeptal se muž, který se mimochodem jmenoval Framtan, „zvláštní, jak jim říkáš. Už jsem si zvykl, že vy říkáte cizinci nám, my zase jim. Valar … však víš, jak to bylo.“ Framtan se posadil na měkkou mechovou podestýlku. Vidivoja před něj. Zpoza stromů začali vycházet další skrytí válečníci. „Mezi lidmi Valar vypukly neshody,“ navázal Framtan, „a když říkám neshody, tak myslím boj na život a na smrt. Jedni si pozvali Šváby, aby jim pomohli a ti si pozvali nás. Jenže Árjovista Valar podvedl. Jen co boje skončily, Árjovista se obrátil proti svým spojencům z řad Valar, že prý jsou nečisté krve, která nikdy nic nedokázala, a je třeba je nadobro zničit. Hodně závidí říši a jejich vůdci Kaisarovi, ale Valar nesnáší.“ Vidivoja se podíval na třpytící se Hvězdy. Napůl smířen se svým osudem, napůl prosíce o ochranu bohů, pomalu zavřel oči.

Druhý den ráno, když vysvitlo Slunce, byl Vidivoja předveden před shromáždění několika stovek bojovníků. Z druhé strany planiny přistupoval zhruba stejný počet lidí v lesklé zbroji s chvástajícím se vojevůdcem na Koni. Byli však ještě daleko. Vidivoja rozeznal Árjovistův hlas, jeho občasné zachrchlání, jeho ráznost a hlasitost. Chránily ho nepěkné síly, které však v sobě měly moc. Po každé jeho větě všichni přítomní hlasitě zakřičeli, načež začali tlouct zbraněmi do svých dřevěných štítů. Árjovista stál uprostřed nich, když k němu byl Vidivoja ve své dlouhé tunice předveden. „Kdo je tohle?“ zeptal se nahlas. Válečníci zaduněli. Framtan neodpověděl, protože poznal, že bojovníci z druhé strany louky již dorazili ke kopci uprostřed, na jehož vrcholek vystoupal jejich chvástající se velitel jménem Kaisaro. Než však dosáhl vrcholku, ještě jednou se obrátil ke svému služebníkovi: „Nemá naprosto žádné způsoby, pochybuju, že se mně, Kaisarovi, podaří něco vyjednat. Naštěstí je prudký a bezhlavý ve svém dobývání.“ Kaisaro totiž zásadně nemluvil v první osobě. Z druhé strany kopce přicházel Árjovista. „Snažil se mě vyprovokovat,“ zabrumlal si pro sebe, „já mu vštípím pravou morálku. Když se mi podaří získat jeho hlavu, ovládnu celý svět!“ Vidivoja neviděl, co se dělo dále. Slyšel jen povídání, občas zvýšení hlasu. Rusovlasý Árjovista a Kaisaro popili medovinu míru, kolem pahorku tancovali duchové zemřelých. Mluvení a mluvení. Něco nešlo úplně podle plánu, protože se zničehonic spustil povyk. Netrvalo dlouho a Árjovista se opět zjevil mezi svými věrnými. Jeho obličej byl rudý, v očích mu planul nepřirozený plamen. „Ne, ne, ne!“ začal křičet, zatímco jak malé dítě tloukl rukou do stromu. Vidivoja si všiml, že má na hřbetech dlaní černě vypíchané nebo vyšité nějaké znaky. „Já mu ukážu, praseti,“ pokračoval Árjovista, „snažil jsem se být slušný. Vůbec nechápe, že jsem čestně zvolený představitel, váš vůdce do zářivé budoucnosti, že jsem byl vyvolen z řad tisíců nadán mocí, prozíravostí a tajemnou silou. Ale teď uvidí.“ Árjovista se se škodolibým úsměškem obrátil směrem k Vidivojovi. „Nalákám ho do pasti,“ dodal nakonec, zatímco se k Vidivojovi přibližoval. Všichni kolem stáli jako zaražení. Árjovista popotáhl nosem, načež obratně Vidivojovi plivl přímo do tváře. „Tohohle Vinda vyslechneme pak,“ dodal, „napřed si to musíme vyřídit s tím jižanským zjevem. Mám plán.“

Další den pochodoval Kaisaro ve své pevnosti. Byl smutný. Do pasti totiž nepadl on, ale jeho velmi dobrý přítel. Kaisaro nevěděl, že není mrtvý, nýbrž že ho Árjovista jen nechal spoutat a umístit vedle Vidivojy. „Nechápu,“ řekl najednou Kaisarův pobočník, „proč jsou tak zarputilí. Vždyť jim chceme zlepšit životní úroveň – dobře, něco zabrat, něco vytěžit. Ale pomazat se olivovým olejem a mít řeku pod záchodem je přeci priorita s velkým P, ne?“ Kaisaro si povzdechl. „To neříkej Kaisarovi,“ řekl potichu, „ale těm barbarům.“ Najednou se zastavil. Došlo mu, že Árjovistův plán určitě nezahrnoval pouze nalákání do pasti, nýbrž i bleskurychlé obležení pevnosti, kdy Árjovista zajisté využije svou dvojnásobnou přesilu. A měl pravdu. Události následujících dnů se seběhly velmi rychle, ani různé podoby obrany, ani smírčí oběti bohům nepomohly. Pevnost byla obležena, přísun zásob a obchodních styků pozastaven. Árjovista předvedl to, co jemu podobní rádi prováděli ostatním národům. Kaisaro věděl, že bude muset ukázat svůj um, využít momentu překvapení a své bojové obratnosti. Rozhodně se nechtěl nechat vyhladovět. „Nejlepší obranou je útok,“ řekl si nakonec pro sebe.

Árjovista mezitím oslavoval, děkoval bohům a různým dalším bytostem za pomoc. Měl velmi dobrou náladu. Vždyť byl v přesile, na všech stranách neohroženě vyhrával. Myslel si, že mu po vyrabování pevnosti bude patřit celý širý svět. Jeho kouzlo se zdálo být tím nejsilnějším. Avšak netrvalo dlouho a tvář se mu zakřivila nepřirozeným úsměvem. Teď se mohl začít věnovat jiným záležitostem. Vstal a zamířil směrem k zajatcům, mezi nimiž byl i Vidivoja. Čas se zpomalil. Vidivoja myslel na svou rodinu, na svůj kraj, na svůj lid. V hlavě se mu ozval medový hlas. „Udělal jsi pro ně vše, co bylo v tvých silách,“ spustil hlas tajemně, „díky tvé odvaze se dnes večer sejdeme. Neucítíš už žádnou bolest.“ Vidivojovi se zpomalil tep, nějaká neviditelná starostlivá síla ho zbavila veškerého citu. Necítil, jak ho válečníci prudce popadli, neviděl nástroje, které na něj byly připraveny. Neslyšel příkaz, aby prozradil, s kým spolupracoval, kdo je velitelem jeho skupiny. Árjovistu viděl jakoby z dálky, jako by byl na pomezí jiného světa. Nějací divotvorní duchové, kteří se kolem Árjovisty drželi, se snažili ke vzdálenému Vidivojovi proniknout, ale zlatá sluneční záře je zastavila. Neviděl své rozdrásané tělo. Neslyšel Árjovistův příkaz: „Návrat nežádoucí!“ Poslední, co Vidivoja spatřil, byl hluboký les, v němž se jako ohromná tlama nacházela kamenitá prohlubeň.

Framtan seděl už druhý den jako zaražený na opačné straně lesa. V dáli viděl Kaisarův postup, jak spořádaně postupoval proti Árjovistovi. Kaisaro byl mnohem zkušenější. Poslal jako drtivou sílu několik oddílu, za nimiž byla okamžitě připravena záloha. Útočil nalevo, napravo, ničil vozy a dočasné přístřešky. Kaisaro byl stejně nemilosrdný jako Árjovista, nešetřil ani rodiny s dětmi. Vše se seběhlo tak rychle, že i Árjovistovi duchové zmizeli pod drtivou silou božstev jižního moře. Ti vylekali i Árjovistu, který, ač nebyl zbabělec a zaprodanec, upustil svůj štít a v zoufalém útěku přeplaval řeku na druhou stranu přímo k místu, kde seděl Framtan. Ten už měl dost Árjovistovy nadvlády, jeho pochybných ideálů. Ve své hlavě viděl dvě velmoci, které vládnou světu. Rozhodl se zvolit si ze svého pohledu menší zlo. „Do útoku!“ volal prchající Árjovista, „co tam tak sedíš? Copak nechceš mít vlastní říši? Krvezrádče! Zbabělče!!“ Framtan se postavil. V jeho očích se leskla odvaha. „Alespoň mám stále štít a zbraň,“ řekl klidně a chladně. Árjovista zbledl. Vítr zašuměl v korunách vysokých stromů. Framtan pokračoval: „To ty jsi nás do tohohle šílenství dostal, všechny jsi nás ovládl, ty i ti tvoji soukmenovci! Vůbec jsem ti neměl Vidivoju přivést, jdi ke všem běsům!“ Framtan se bezhlavě vrhl proti Árjovistovi, který se včas stihl dát na útěk. Když to viděli ostatní, zastavili se. Švábi prchali za Árjovistou, zatímco ostatní cizinci se proti nim obrátili. „Všechno je to vaše vina!“ volali a rozhodně svůj hněv neskrývali. Švábi před nimi prchali za hory a doly, za kopce a údolí, až se nakonec zastavili uprostřed toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa. Sice netrvalo dlouho a nabrali nové síly a spojence, nicméně tato událost v nich přeci jen zanechala hlubokou ránu. Mnozí z nich zapomněli na Árjovistovo učení a nechtěli s ním mít nic společného, stejně jako s kýmkoli, kdo způsobil jejich potupu, včetně Vindů. Proto si dejte pozor, budete-li k nim dnes cestovat. Pokud odhalí váš původ, nazvou vás pradávným jménem a plivnou na vás.

Když se později události ve vzdálených končinách Vindů na nějaký čas uklidnily, rozhodli se Vidivojovi příbuzní najít jeho tělo nebo alespoň nějaké zmínky o tom, co se s ním stalo. Nakonec po mnoha létech narazili na Framtana, který všechny vřele přivítal a jako Kaisarův známý jim nabídl to nejlepší víno, jaké na světě bylo. Avšak Vindy zajímal pouze Vidivojův příběh, který jim Framtan s radostí pověděl tak, jak si ho pamatoval. Nakonec se se slzou v očích vydali hledat Vidivojovo tělo, což se jim sice nepovedlo, ale přesto však byli rádi, že mohli znát jeho osud a statečnou smrt. Doma se pak jeho příběh stal vzpruhou pro budoucí potomky, kteří se dokázali z náruče nepřítele vymanit a využít všech dostupných prostředků k jeho zatlačení.


„Jakmile však přemohl [král germánský] Ariovistus jednou sbory galské, v bitvě u Magetobrigy, od té doby zpupně a krutě vládne, za rukojmí žádá právě jen děti nejurozenějších šlechticů a uvaluje na ně pro výstrahu všechny možné tresty a muka, není-li co vykonáno zrovna podle jeho pokynu a vůle. Surovec to je, prchlivec a zaslepený vášnivec. Zkrátka jeho zvůli a pánovitou panovačnost nelze už déle snášet. Nepomůže-li nějak Caesar a národ římský, nezbude Galům, než aby učinili všichni totéž, co učinili Helvéciové: vystěhovat se z domova, hledat si jinde střechu nad hlavou, jiná sídla, daleko od Germánů, a zkoušet štěstí, ať už přijde, co přijde. Vyzradí-li se tohle Ariovistovi, umučí nepochybně všecka rukojmí, jež u něho jsou, co nejkrutěji. Jenom Caesar může buď váhou své osobnosti a svého vojska, nebo vítězstvím právě dobytým nebo slávou jména římského národa zabránit, aby se už větší množství Germánů nepřevádělo přes Rýn; jen Caesar může uchránit celou Galii od Ariovista a jeho příkoří.“ – z proslovu Diviciaka (podle Cicera druida), Zápisky o válce galské, Gaius Julius Caesar

Každodenní život

Proč se lidé zajímají jen o války a o „významné“ události, když nejdůležitější je to, jak žijeme?

Malý Lado se prudce vytrhl ze snu. Jemné světlo prostupující skrze otvory pod střechou prozrazovalo, že Slunce ze svého lesního domečku již začíná stoupat do jasně modré nebeské říše. Lado se dětsky pousmál a v jeho tmavě zelených očích se zablesklo. Posadil se, dlaněmi pod sebou nahmatal jemný kožich, načež ze sebe prudce shodil přikrývku. Nadechl se. Když se tak rozhlížel po domečku, všiml si, že jeho maminka stále ještě spí. Protože ji nechtěl budit, jen opatrně vstal, obešel malou hliněnou pec a zamířil ke dveřím. O jeho rozcuchané tmavě hnědé vlasy zavadil na horním trámu položený bílý plátěný šátek takovým způsobem, že se Lado vylekal a obrátil své oči směrem ke stropu, kde byly zavěšené sušící se léčivé byliny – mezi nimi například Pelyněk, Řebříček a Třezalka. Na čistém dřevěném trámu pak kromě několika šátků byly položeny i misky, džbánky a různé další věci, mezi nimi i sušící se listy léčivého Jitrocelu. Lado se však přílišným pozorováním nechtěl zatěžovat, protože měl namířeno do bukového lesa, podél něhož šuměl křišťálově čistý horský potůček, který tvořil přirozenou hranici Ladovy vesnice. Vůbec Ladovi nevadilo, že má na sobě jen pomuchlanou dlouhou bílou košili z jemného Lnu, která mu sahala až pod kolena. Měl namířeno skrze vesnici, která ještě líně pospávala. Lado se nadechl čerstvého vzduchu. V dáli před sebou spatřil vysoké zalesněné kopce, za nimiž pomalu do výšky stoupala sluneční záře. Dveře všech domečků nenápadně směřovaly do kruhového středu vesnice, takže Lado poznal, že se dnes nikomu nechce vstávat. Původně chtěl zamířit doleva směrem k také napůl v Zemi zapuštěnému domečku, kde bydlel jeho jen asi o rok starší kamarád Drako, nicméně Lado moc dobře věděl, že jeho rodiče jsou poněkud nevrlí, když je někdo budí. Především Drakův otec byl poněkud ohnivější povahy, jak už to tak u některých lidí bývá. Teď na to Lado ale nemyslel, protože zamířil doprava do mírného kopce k šumícímu potůčku, za nímž se nacházelo plno rostlin, keřů a vysokých stromů, především Buků, které byly to nejvyšší a nejmajestátnější, co Lado kdy ve svém dosavadním životě viděl. Ranní rosa na zelené trávě osvěžila Ladova jemná chodila tak, že se Lado napoprvé otřásl zimou. Zastavil se. Nevěděl, jestli má přejít po dřevěné lávce na druhou stranu, nebo jestli se má napřed vykoupat a osvěžit, neboť svítání je kouzelná doba, která probouzí vše živé z nočního spánku a přináší sílu a očistu. Lado se tedy zamyslel, zatímco se nechal ovívat ranním Větříkem. Bučiny pokojně šuměly a jejich jasně zelené lístečky začaly odrážet první sluneční paprsky. Ladovi se chtělo znovu spát. „Ne,“ vykřikl, načež si přes hlavu prudce strhl košilku a rozhodl se pomaličku vejít do potoka. Znovu se otřásl zimou, když se prsty na nohou dotkl studené vody. Zatnul zuby, zavřel oči a bezmyšlenkovitě do proudícího potůčka skočil. Bylo mu, jako by jeho malé tělíčko probodlo tisíc a jedna rampouchů. Snažil se nekřičet, aby nevyplašil ostatní spáče. Zadíval se znovu po proudu potoka směrem na vzadu stojící zalesněné kopce. Odtud spatřil i políčka dole pod vesnicí, kterým tento rok vládla Pšenice. Obilí zlátlo. Lado se musel chytit břehu, protože potok byl na tomto místě poměrně hluboký. Nevybral si však ten břeh, odkud do vody skočil, ale ten protější u bukového lesa, na jehož okraji se podél statné jemné Břízy točil Jeřáb, strom plodnosti, obtěžkaný nespočtem zrajících oranžovočervených jeřabin. Lado se chytil břehu a usmál se, jelikož se před ním objevil cíl jeho ranního dobrodružství – černé a chutné ostružiny. „Rád tě vidím,“ řekl Lado směrem k Ostružiníku, „duchové lesa, smím si natrhat?“ I když robustní Buky souhlasně zašuměly listím, Lado nevypadal, že by čekal na odpověď, jelikož své dětské radosti a chuti rozhodně nemohl odolat. Vzal první ostružinu a hodil si ji do pusy. Zavřel oči, vychutnával, přemýšlel, pociťoval sílu a vnuknutí. A znovu. A další kousek. Otevřel oči. Znovu se podíval po proudu potoka směrem na východní stranu, kde zamával ukazujícímu se Slunci. Potom se vrátil zpět na břeh, oklepal se a znovu si svou košilku-tuniku oblékl. Než si ji však přes sebe přehodil, plácl se přes záda. Nebyl zvyklý na to, že má teď po postřižinách poněkud krátké vlasy. „Zase dorostou,“ řekl si Lado pro sebe, protáhl hlavu skrze košilku a oklepal se. Ani ho nenapadlo si sednout, jelikož byl nyní svěží a čilý. Naopak – rozběhl se a přešel dřevěnou lávku směrem do hlubokého lesa, který moc dobře znal a kde by bezpečně poznal, kdyby bylo něco v nepořádku. Vysoké stromy byly nyní jeho živou střechou, která se hýbala a která chránila vše v nižších patrech lesa. Lado se však nedíval nad sebe, nýbrž pod sebe. Rozhodl se, že nasbírá pár hub, i když v hledání předmětů zrovna nevynikal. Chodil dokolečka na jednom místě mimo cestu, zatímco si dával pozor na trny, brouky, skrytá hnízda a různé nástrahy. Poblíž jedné mechové podestýlky pak našel lesknoucího se Praváka, který okamžitě upoutal jeho pozornost. Mimo tento úspěch se však Ladovi příliš nedařilo, i když se zoufale snažil další houbu najít. Byl tak do toho pozorného hledání zabraný, že si ani nevšiml, že se k němu po lávce někdo blíží. Vyrušilo ho až prasknutí jedné suché větvičky. „Co tu děláš?“ zeptal se dětský hlas Ladova dalšího kamaráda, který se jmenoval Stado a který měl také čerstvě po postřižinách. Lado se prudce s Pravákem v ruce otočil. Krom Stada na Lada zvědavě hledělo několik dalších dětí, mezi nimi i trochu starší a už poměrně vysoký kovářův syn Pravo. „Nic,“ odvětil Lado zaraženě, „jen hledám houby.“ Stado si Ladovu ukořistěnou houbu pozorně prohlédl. „To se bude hodit,“ řekl s jiskrou v očích. „Na co?“ zeptal se Lado. „Drakův táta byl před svítáním na procházce a chytil Lososa,“ odvětil rychle Stado, „připravuje ho na návsi, poslal nás pro hrst Popence.“ Stado natáhl uzavřenou pěst, ze které na stoncích vykukovaly vejčité zelené lístečky. Děti na nic nečekaly. Všechny do jednoho včetně Lada a Stada proběhly lesem směrem na dřevěnou lávku, kde se zastavily. „Podívejte,“ řekl Pravo a ukázal na západní stranu nad les, „táta zase něco vyrábí, celou noc byl pryč.“ Mezi stromy stoupal z výhně kouř. Ladovi se v hlavě vynořil obrázek kováře, který za jiskrné noci osvětlené nespočtem Hvězd hledá v Zemi poklady, který bojuje s draky a skrze měnivou moc rozpáleného ohně tvoří z černého kovu lesknoucí se meče … Najednou si Lado uvědomil, že stojí u lávky sám. Povzdechl si a rozběhl se za ostatními dětmi, které se mezitím, co Lado přemýšlel, shromáždily na návsi nedaleko od Ladova domečku. Cestou Lado potkal ostatní lidi z vesnice, které všechny moc dobře a důvěrně znal. Mnozí byli z jeho rodu, rodu Vlka. Někteří začali pomalu tvořit z hlíny džbánky, jiní pletli košíky, vyřezávali ze dřeva, zkoumali pevnost postavených domů nebo se zvědavostí hleděli na zrající Len. Jiní byli mimo vesnici nebo ještě spali. Zkrátka a dobře, život kolem se příjemně rozproudil. Na návsi pak seděly děti, které hleděly do tajemných plamenů rozpáleného ohniště. Zanedlouho přišel Drakův otec, který nad ohněm rozložil stojánek s kovovou mísou. Na tu posléze nasypal rozemletá lněná semínka spolu s předpřipraveným Lososem, na něhož se děti nejvíce těšily. Ozval se šumot smažení. Drakův táta si s očividným nadšením a s převelkou pečlivostí vzal od dětí Popenec a opatrně ho na misku přidával. „Postup se musí správně dodržet,“ poučoval děti, „je to jemná práce.“ Klackem začal Lososa otáčet. „Ženo!“ zavolal nakonec, „kde jsi s tou šťávou!“ V tu ránu se otevřely dveře do Drakova domu a z nich vyšel rozespalý malý Drako se svou maminkou, která v ruce držela misku s rozmačkanými jablky. Pomaličku se oba blížili k ohništi. Když pak Drako spatřil Lada a Stada, posadil se mezi ně. „Děkuji,“ odvětil Drakův otec s úsměvem směrem ke své ladné ženě, načež si obřadně a s převelkou pozorností misku od ní vzal. Lado se oblízl a promnul si ruce. „Nuže,“ pravil znovu Drakův otec k dětem, „jak jsem řekl, je potřeba dávat pozor … míchat … bude to prostě pochoutka!“ Děti se jednohlasně a natěšeně zasmály. „Chce to ještě jeden lísteček,“ dodal Drakův otec, když oblízl klacek, kterým Lososa obracel. Potom utrhl kousek zbývajícího Popence a přidal ho do směsi. Lado seděl s vypláznutým jazykem. „No, no,“ ozval se za ním známý hlas, „skočí ti tam skřítek.“ Lado pusu rychle zavřel a pomalu se otočil. Za ním stála jeho maminka, které se vlasy ve slunečním světle leskly. „Zajdu do lesa,“ pokračovala Ladova máma, „pro další bylinky, Věkův dědeček se roznemohl. Snad mi Květinová Dívka poradí.“ Na chvíli se zamyslela. Když pohlédla na Drakova otce, který se před dětmi u ohně předváděl, nenápadně se usmála. „Zajdu také za pastýřem,“ dodala, „z vedlejší vesnice. Potřebuji s ním něco probrat.“ Lado ji přestával vnímat. „A nedělej si moc chutě,“ dokončila žena rázně, „když se to rozdělí, každý dostanete tak nejvýše jedno malé sousto. Až se vrátím, umelu mouku a udělám ti pak v peci placky.“ Lado pokýval hlavou, na placky měl také docela chuť. „Ještě jedna věc,“ řekla už odcházející žena, „vezmi si cvakátko a ostříhej si nehty, zase ti narostly.“ Když pak odešla, Lado se opřel dlaněmi o Zem. Teprve nyní si uvědomil, že má v ruce stále toho Praváka. „Pane,“ řekl Lado hlasitě, „hodí se to tam?“ Natáhl ruku a ukázal v ní ulovenou houbu. Drakův otec si položil bradu do dlaní, takže bylo vidět, že přemýšlí. Všechny děti ho se skoro nesnesitelnou zvědavostí pozorovaly. Nastala chvíle ticha … a ohromného napětí. „Ale jo,“ řekl pak Drakův otec. Všechny děti vydechly a znovu se zhluboka nadechly, jak předtím zadržovaly dech. „Podej mi ho,“ poručil Drakův táta, „musím ho okrájet.“ Když Lado vstal a vydal se směrem k ohni, najednou v dáli na cestě před sebou uslyšel dusot kopyt. Lehký vánek přinesl vůni lesa a zrajícího obilí. K vesnici se blížili jezdci na Koních, ti jezdci, o kterých každý věděl, že z nich nemusí mít naprosto žádný strach, i když byli ozbrojení až po uši. Malý Lado si povzdechl a začervenal se, protože věděl, že úkol mu daný tak trochu zanedbal. Zastavil se. Netrvalo dlouho a přede všemi se najednou vedle sebe seřadilo asi devět jezdců, kdy někteří měli u sebe meče, jiní oštěpy, luky a šípy. Úplně první byl mladý bojovník Jaro, jenž byl oděný v hrubém bílém oblečení, které bylo u pasu převázáno koženým řemenem. Dlouhé vlasy měl obepnuté ochrannými znaky ozdobeným vlněným páskem, aby mu nepřekážely ve výhledu. Ze zad mu visel hnědý jezdecký plášť. Prosté kožené boty byly vystlány bílými lněnými onucemi, které již byly poněkud zaprášené. Jaro sesedl z Koně. Lesk v jeho očích prozrazoval nezničitelnou odvahu, ale také vlídnost. Teprve nyní si ostatní všimli, že Jarovo oblečení zdobí krev. „Divá zvěř?“ zeptal se Drakův táta, zatímco krájel Ladovu houbu u ohniště. „Ne,“ odvětil Jaro, „zase panovační cizinci.“ Drakův otec mávl rukou a s převelkou přesností přidal nakrájeného Praváčka ke smažícímu se Lososovi. Malý Lado mezitím nehybně hleděl do Země. Jeho tvářičky se stále červenaly. Jaro ho se škodolibým úsměvem silně pohladil na jeho stále mokrých vlasech, které mu tak poněkud rozcuchal. „Tak co,“ zeptal se záludně, „pročpak tu stojíš jak dračí kámen patřící bohům? Že ty se ještě netrefíš do slaměného terče?“ Lado mlaskl pusou. „Trefím,“ odpověděl potichu, „už dlouho … a na luk dávám pozor.“ Jaro se skrčil, aby mohl zaraženému Ladovi pohlédnout přímo do obličeje. Zasmál se. „Aha,“ řekl nakonec, „ty jsi ještě nenašel ten nožík, co jsem ti schoval v lese, že je to tak?“ Lado neodpověděl. „Musíš se naučit stopovat,“ dodal Jaro, „nemůžeš si jen hrát. Nebo pleť košíky.“ Lado znovu mlaskl pusou, ale nic neřekl. Drakův táta už začal mezi děti rozdělovat hotového Lososa. Nastal všeobecný povyk a strkání se. „Kde máš mámu?“ zeptal se Jaro po krátké odmlce. „Šla za pastýřem,“ odpověděl Lado, načež Jarovi pohlédl přímo do očí, „z vedlejší vesnice – jak má tu hůl, kterou umí uklidňovat počasí.“ „Jistě,“ odvětil Jaro, „budou žně. Potřebuju se jí na něco zeptat.“ V tu chvíli se Jaro ustaraně podíval směrem k poli, u kterého mlčky seděla dívka jménem Mlada, která byla ještě menší než Lado. Bezmyšlenkovitě se dívala na pohybující se klasy, které zpívaly tichou píseň dozrávání. Jaro si smutně povzdechl. Ten šok, který Mlada před nedávnou dobou zažila, byl pro něj nepředstavitelný – a to už Jaro viděl a zažil snad opravdu všechno. Když ji onehdy v lese našel celou podrápanou, vůbec ji nepoznal. Seděla mlčky a nic neříkala, její tváře byly celé od slz. Když pak s ostatními mladíky prozkoumal celou oblast, našel stopy po zápase s Medvědem – jakmile se pak podíval z onoho skalnatého srázu dolů, spatřil rozbitá těla obou dívčiných rodičů. Jak lidé, tak i Medvědi si zkrátka chrání své děti, a když se Medvědice v noci s mládětem vyruší, zápas je naprosto nemilosrdný. Okamžitě nechal těla přikrýt a odnést do vesnice. Mladu sám mlčky nesl, vypadala nepřítomně a odevzdaně. Bál se, že toho nějaký škodlivý duch může zneužít a pobláznit ji – nebo naopak by dobromyslní skřítkové mohli vzít duši k sobě, aby dále netrpěla, a nechat tak tělo naprosto bez pocitů, radosti a uvažování. Když pak Jaro odešel zpět do lesů a když všechny děti dostaly svůj nepatrný příděl chutného Lososa, který mimochodem pouze probudil jejich další chutě, se Stado s Drakem rozhodli hrát na schovávanou. Tu ozvláštnili pískáním na různé druhy píšťalek, kdy tvořili různé lidové nápěvy. Lado však bezmyšlenkovitě zamířil směrem k políčku, kam předtím tak dlouho hleděl jeho učitel. Cestou se nechal ovívat jemným vánkem, který s sebou přinášel vůni lesního dřeva. Potom se posadil na Zem a v rytmu vlajících klasů se počal houpat. Vidění se mu na malý okamžik rozmazalo. Uviděl siluety malých mužíčků, které přicházely od nedalekého Bezu, jemuž již pomalu začaly zrát zdravé a mocné plody. Jeden z těchto malých mužíčků přišel k Ladovi. Zastavil se, začal na Lada nenápadně mrkat a podivně se smát. „To ty,“ pomyslel si Lado, „to ty jsi pro mě na tom pařezu připravil to červenožluté jablko?“ „Ano,“ zavál najednou Vítr, „a ty jsi ho dal Mladě, když ji Jaro přinesl do vesnice. Udělal jsi přesně to, co bylo potřeba. Dobrá práce.“ Vidění se rozplynulo s dalším závanem. Lado zamrkal očima. Někdo k němu potichoučku přišel. Byla to malá Mlada, která se po několika dnech mlčení rozhodla nečekaně promluvit. „Děkuji,“ řekla potichu, „za to jablko.“ Nic dalšího nepověděla. Lado se zamyslel. „Není zač,“ odvětil prostě, „nemám rád, když jsou lidé kolem mě smutní, protože jsem pak také smutný. A ty jsi vypadala utrápeně.“ Mlada nic neřekla, stála nehybně. Lado stále hleděl mezi pšeničné klasy. „Jak je dnes Slunce zlaté,“ pokračoval Lado v dětském projevu, „jak ráno krásně vstávalo, jak se jeho paprsky spojovaly s čistou vodou v potoce a odrážely se od zelených bukových lístečků … nechceš si hrát? Můžeš mi se Stadem pomoct hledat jeden nožík.“ Teprve nyní se Lado na Mladu přímo podíval. V jeho očích se leskla upřímná zvědavost. Znovu zafoukal lesní Větřík, který oběma dětem pohladil jejich hladké červenající se tvářičky. Mlada se usmála a beze slova pokývala hlavou. Lado úsměv opětoval, načež se spolu s Mladou vydal k nedalekým šípkovým keřům, za nimiž se schovával Drako. Šípky byly zatím pouze zelené nebo světle oranžové. „Potřebuju najít nůž,“ pravil Lado zdálky, „půjdeš s námi?“ „Aha!“ vykřikl najednou Stadův hlas, „mám tě!“ V tu chvíli Stado vyskočil z druhé strany keřů a pohlédl na všechny přítomné. Prstem ukazoval na Draka, který jen mrzutě kýval hlavou. „Půjdu,“ odpověděl Drako na Ladovu dřívější otázku, „stejně už mě tahle hra nebaví.“ „Kam jdete?“ zeptal se zvědavý Stado. „Hledat nůž,“ odpověděl Lado a pohlédl mu do očí, „Jaro mi ho ukryl v lese. Mám prý stopovat, nevíte, kterým směrem Jaro včera ráno šel?“ Nikdo neodpověděl. Nastala chvíle ticha, kterou přerušil znovu až Lado. „Půjdu se zeptat kováře,“ pravil, „ten má přehled, kam kdo chodí.“ „Zeptám se táty,“ doplnil natěšený Drako, „ten pořád chodí někam do lesů, roklin, temných jeskyň a také po skalách.“ „A já,“ řekla nečekaně už usměvavá Mlada, „se půjdu zeptat babiček k Lípě, ty vědí úplně všechno.“ V tu chvíli všichni upřeli zvědavý pohled na stále poněkud zaraženého Stada. „Jdu domů pro sušené ovoce,“ vydal ze sebe nakonec, „tohle bude na dlouho.“ Všichni se zasmáli, načež se okamžitě rozprchli každý do svého směru. Studená travička pod nohami příjemně studila a hladila. Nebe bylo čistě modré a nutilo každého něco dělat. Celá vesnice ožila.

Přízraky na Koních

Lidé často přebírají způsoby toho, proti komu bojují.

Zdálky vypadala dřevěná pevnost, stojící uprostřed jezera, jako klidné místo, které se moc nelišilo od jiných ostrůvků pokrytých Rákosím. Všude kolem tohoto velkého jezera byly hluboké lesy, které však tichým šuměním varovaly před nadcházejícím nebezpečím. Nebezpečím, na které nebyl nikdo z místních navyklý – až na jednoho starého bojovníka, jehož obličej byl pokryt dlouhými jizvami. Shromážděné děti, které se k sobě na jednom místě tiskly, ho se zájmem pozorovaly, i když jejich srdce byla sevřena strachem z neznáma. Bojovník chodil sem a tam, vše pečlivě pozoroval, aby neopakoval ty samé chyby, které při podobných výbojích pozoroval u jiných. Plný odvahy se na děti usmíval. „Strejdo Pluge,“ zeptal se koktavě jeden malý chlapec, v jehož očích se leskla zvědavost spolu se zoufalstvím, „co jsou vlastně zač? Proč jedou k nám?“ Plugos se zastavil. Nadechl se čerstvého vzduchu, načež se k dětem s vlídným úsměvem posadil. Všechny děti se najednou začaly cítit mnohem více v bezpečí. „To nikdo neví,“ odpověděl po dlouhé odmlce Plugos, „nevěděl jsem to tehdy a nevím to ani teď. Vraždí, kradou a rabují, to je asi smysl jejich bytí.“ „Táta říkal,“ pravil najednou jiný chlapec, „že vypadají jako ryby, že se vynoří z lesa a zabíjí vše, co se hýbe. Že jim vadí i stromy, keře a nejvíce trnité houští. Když pak všechno zničí, zase zmizí.“ Plugos se zamyslel. „Tvůj otec má pravdu, chlapče,“ začal s proslovem, „pamatuji si, když jsem je potkal poprvé – to jsem byl ještě docela mladý.“ Děti začaly bedlivě naslouchat. „To jsme šli s jedním kamarádem ze sadu,“ pokračoval Plugos, „když tu se najednou z lesa na Koních vyřítili tihle šílenci. Snažili jsme se uniknout zpět do vesnice, víte, málokdo se nám v běhu skrze les vyrovná. Ale můj kamarád neměl takové štěstí jako já. Když mu tyhle přízraky zasadily smrtící ránu a on padl k Zemi, všichni se zastavili. Lidé z vesnice je se zbraněmi v ruce pozorovali, jak si mrtvolu mého kamaráda důkladně prohlíží, jeho oblečení, jeho dlouhé hnědé vlasy, jako by někoho podobného viděly poprvé. A potom, no, radši vám to ani vyprávět nebudu.“ „Vyprávěj,“ promluvil chlapec, „my se přeci nebojíme.“ Ostatní děti pomaličku přikyvovaly. „Dobrá,“ usmál se Plugos, „jejich náčelník odřezal mému kamarádovi vlasy z hlavy, pak mu podřezali hrdlo a nechali ho vykrvácet. Mezitím si všichni do jednoho nabírali tekoucí krev do dlaní, načež ji začali chlemtat jako hladová divá zvěř. Divné.“ „Ty přízraky,“ zeptala se potichu jedna holčička, „jsou krvepijci?“ „Nevím,“ odpověděl Plugos, „ale zabíjejí spíše pro zábavu. Když se pak vrhli na naši vesnici, nezastavovali se a nepili ničí krev, prostě zabíjeli. Na něco podobného nebyli tehdy naši lidé zvyklí, tehdy jsme žili spíše v míru, moc jsme zbraně nepotřebovali. Nevěděli jsme jak se bránit, než se pak ve snech Slunce ukázalo s mečem v ruce. To jsme pak jako děti Slunce věděli, co máme udělat.“ Plugos se znovu nadechl. Poslouchal každý zvuk, každý šepot okolní krajiny. „Povím vám ještě něco jiného,“ obrátil se znovu k dětem, „tihle šílenci mají silné vůdce. Ti se poohlíží po vesnicích, které nechali vyvraždit, a hledají mezi mrtvými sobě rovného. Když si pak myslí, že někoho takového našli, useknou mu hlavu, vyženou z ní všechny duchy, vyčistí lebku a pijí z ní takový ne příliš sladký nápoj jako ze džbánu. Jednomu z těchto vůdců jsem před několika devítkami lét pohlédl do tváře, odtud mám tu velkou jizvu.“ Plugos ukázal na svůj obličej. „Viděl jsem,“ pokračoval Plugos, „člověka, jako jsem já. Měl také hnědé vlasy a modré oči jako já, v těch jeho se ale hýbalo něco, co jsem nechápal, něco útočného.“ „A porazil jsi ho?“ zeptal se zase jiný chlapec. „Jistě,“ odvětil Plugos se smíchem, „jinak bych tu dnes nebyl.“ Chlapec vypadal zvědavě. „A jak jsi ho zabil?“ zeptal se rychle a znovu na Pluga upřel svůj zrak. „Usekl jsem mu hlavu,“ odvětil Plugos prostě, „tak jedině můžete tyhle přízraky zblízka zabít. To jejich rybí tělo je tvrdé jako kámen. Když jsem ho pak ale sprovodil ze světa, padl k Zemi jako každý jiný. Navíc měl u sebe plno zlata a několik dalších věcí, které jsem pak odnesl.“ V tu chvíli Vítr silně zafoukal. Plugos v něm rozeznal hlas svého přítele, kterého jako mladého ty přízraky tehdy v lese zabily. „Děkuji,“ odvětil Plugos téměř neslyšně, načež se rychle postavil, aby dal ostatním vědět, že se nepřátelé na Koních blíží. „Dnes je krásný den,“ řekl si starý bojovník Plugos pro sebe, „možná se už dnes uvidíme v zelené říši a v Zemi Jablek.“ Vítr opět zafoukal. Větve stromů se svým šumícím listím se k Plugovi mírně naklonily. Praskání. V dáli se najednou ozval dusot a šplouchání. Nepřátelé se na okraji jezera zastavili. Jejich tváře křivil vztek. „Plavou tyhle ryby?“ zeptal se jeden muž Pluga. „Ne,“ odvětil Plugos, „jen na lodích.“ Znovu se zamyslel, načež vytáhl krásně zdobený meč, který kdysi onomu vůdci sebral. „Už je to tak,“ pomyslel si, „že lidé často přebírají způsoby toho, proti komu bojují.“ Zasmál se, načež dal znamení několika připraveným bojovníkům, že je čas. Mezitím na břehu začaly naštvané přízraky kácet stromy, aby mohly vyrobit lodě a vory. Jejich vůdce nutil svého Koně pochodovat z místa na místo. Byl netrpělivý. „Nebereme zajatce,“ zopakoval očividný příkaz ostatním, aby si zkrátil chvíli, „všechny je pobijte, všechno spalte a kořist vezměte s sebou.“ Potom se obrátil směrem k pevnosti. „Já vím, že tam jste!“ zakřičel z plných plic ve svém jazyce. Ani se nenadál, když vtom jeden z jeho nájezdníků zakřičel bolestí. Pak druhý. Třetí. Vůdce se na svém Koni zmateně pohyboval. Než se stačil vzpamatovat, z houští se najednou vynořil jezerní vodou promáčený Plugos, který vmžiku srazil vůdce k Zemi. Začal boj. „Dnes se napiju z tvé hlavy, hrdý bojovníku,“ zakřičel vůdce. „Dřív,“ odvětil Plugos k vůdcově překvapení v jeho nájezdnickém jazyce, „tě sežere divá zvěř, vyžírko.“ Pro vůdce nebylo horší potupy než urážka na cti. Bezmyšlenkovitě se na Pluga vrhl v naději, že mu jednou ranou probodne hruď. Nicméně Plugos byl na podobné výpady zvyklý. Rychle unikl a vší silou praštil vůdce přes záda. Už se mu chystal seknout do krku, když vtom se mu v noze zapíchl šíp. Plugos vykřikl. Popadl na Zemi ležící oštěp a mrštil jím přímo proti lukostřelci, kterému se oštěp zabodl v oku, načež spadl do jezera. Vůdce se mezitím vzpamatoval a pohlédl na Pluga. V jeho očích se zableskla škodolibá radost. Plugovi se totiž zničehonic zamotala hlava, vše začal vidět rozmazaně. Udělalo se mu velmi špatně, načež mu z úst začaly samovolně téct sliny. Ruce mu klesly. „No,“ zasmál se vůdce, „teď mi stačí jen počkat.“ Plugos poznal, že ho něco táhne ven z těla, nějaká neviditelná síla. Došlo mu, že byl šíp napuštěný jedem. Avšak jelikož to byl starý cvičený bojovník, dokázal na malý okamžik sebrat všechny své zbývající síly. Přesně ve chvíli, kdy vůdce, zaneprázdněný vlastním smíchem, přestal na malinký čas dávat pozor, Plugos vší silou proťal vůdci hrdlo. Čirá krev vystříkla na Plugovo mokré bílé oblečení. Na jeho obličeji plném bolesti se objevil drobný úsměv. Ve vzduchu slyšel zvuky píšťalky, té z Rákosu, té z Bezu i té z ptačí kosti. Jako by líbezně hráli sami duchové lesa. Před tím, než Plugos přestal dýchat, uviděl nad sebou krásnou malou Vlaštovku, která se pohybovala v nápěvu píšťalek. Když bylo po boji, ostatní bojovníci napíchli vůdcovu hlavu na kůl na viditelné místo u vstupu do jezerní pevnosti, kde by mohla sloužit jako výstraha ostatním přízrakům. Hrdinu Pluga pak přenesli dovnitř a jeho tělo v jiskrné noci, osvětlené nespočtem jasných Hvězd, obřadně a s úctou spálili. Děti a ženy plakaly, ani muži si však nemohli pomoci a slzu neuronit. Především pak ale oslavovali Plugovo hrdinství, přilévali mu do ohně tekutý med a jablka. Ani si nevšimli, že na dřevěných sloupech sedí Jeřábi a že Labutě i v tuto pozdní hodinu neslyšně plují kolem pevnosti.

Když Plugos otevřel oči, uviděl nad sebou jasné modré Nebe. Dlaněmi pod sebou nahmatal svěží zelenou travičku. Potom se nadechl a usmál se. Věděl, že není v žádném nebeském městě, kde by žily různé národy v blahobytu mimo Přírodu, ale že je přímo v Zemi Jablek, kde se nachází nekonečné lesy, křišťálové potůčky plné ryb, políčka a ovocné sady s jablky nesmrtelnosti. Až po nějaké chvíli si všiml, že vedle něj neslyšně stojí ta malá Vlaštovka, která ho se zvědavostí pozorovala. „Děkuji,“ řekl Plugos potichu, „za převoz.“ Vlaštovka odvětila krátkým pípnutím, načež se vznesla a odletěla zase dál. Když se Plugos posadil, uviděl před sebou zlatou záři, která ihned získala podobu muže oděného v bílém oblečení. Na hlavě měl věnec z květů Třezalky a v ruce držel žitný klas. Jeho obličej vypadal vlídně. Plugos vůbec nevěděl, co by měl udělat, jak by měl projevit úctu. „Na srdce světa pořád někdo doráží,“ promluvil vysoký muž nečekaně a s úsměvem, „není kam utéci, ani na jednu ani na druhou stranu. Proto jsou důležití takoví lidé, jako jsi ty.“ Plugos se usmál. Věděl, že ta pravá zábava teprve začíná.

Zpěv o Rozrazilovi

Nejlepší věštby dává sluneční bůh, to věděli i v Delfách. Naše nejproslulejší věštírna pak byla na Červeném ostrově.

samo
Dávná freska ze znojemské rotundy

„Jednoho dne, když se dívky koupaly u ústí řeky, spatřily od planiny přijíždějícího jezdce. Jeho Kůň byl statný a hnědý, vzpínající se, s kudrnatou hřívou a ocasem. Jezdec měl na sobě zelený plášť lidu Síde (lid jiného světa), tuniku s červenou výšivkou, a ten plášť byl upevněn zlatou broží, která sahala k oběma ramenům. Stříbrný štít se zlatým okrajem měl zavěšený za ramenem, a ten štít byl upevněn stříbrným popruhem se zlatou sponou. V ruce držel oštěp s pěti hroty, který od spodu až navrch obepínal zlatý pruh. Světle žluté vlasy pokrývaly jeho čelo, avšak zlatý pásek jim zabraňoval zakrývat jeho tvář.“ – Tochmarc Étaíne neboli „Dvoření se Étaín“, nejstarší rukopis z 12. století (Lebor na hUidre), zapsáno irštinou užívanou v 8. – 9. století

Jednou seděl Miro se všemi svými věrnými bojovníky u jezírka, na jehož hladině se odrážely kmeny vysokých Borovic, Buků a šumících Bříz. Čekal na příchod vladyky Rozrazila, který se místo boje rozhodl s Trnkovým rodem vyjednat mír. „Příliš dlouho to trvá,“ pravil Miro s povzdechem, „neměli bychom tam jít?“ Bojovníci si přestali prohlížet své lesknoucí se meče. Jejich tváře zvážněly. I když viděli, jak Rozrazil sám jako Vlk ženoucí se skrze stádo Ovcí dokázal rozdrtit zmatenou jízdu obrů, přeci jen se báli, aby nespadl do nějaké léčky. Vždy, když zafoukal další poryv Větru, jejich neklid sílil a sílil. Mnozí z nich byli kvetoucí mladíci, kteří překypovali odvahou, smělostí a důvtipem. Někteří z nich začali pochodovat sem a tam. Slunce již sestupovalo, když tu najednou všichni uslyšeli praskání suchých větviček. Náhlý studený Vítr osvěžil jejich tváře, stromy se nakláněly a šeptaly mezi sebou. Záblesk. Rozrazil se volným krokem dostal přímo před ně. Miro rychle vstal. „Mír?“ zeptal se prostě. „Mír,“ odpověděl Rozrazil s úsměvem. V tu chvíli si všichni uvědomili, že tam Rozrazil není sám, nýbrž že přišel s krásnou usměvavou dívkou, jejíž bílý šat odhaloval ladné křivky. Miro se na ni pořádně podíval, načež ho ihned zarazil zlatě zdobený náramek, který měla dívka na ruce. Obrátil oči v sloup. Rozrazil to zpozoroval. „Je to nutné,“ pronesl vlídně směrem k Mirovi, „Trnkový rod je významný, jedině skrze manželství mě uznají za vladyku v této době, kterou jsem vám pomohl přijít z vůle bohů vyřešit.“ Miro mlaskl pusou. „Ale další žena?“ promluvil vážně, „předpokládám, že také budou chtít potomka.“ Rozrazil neodpověděl, myšlenky se mu totiž ubíhaly naprosto jiným směrem. Zavřel oči. Viděl příběh, kdy malý Rozrazil s jemně modrými kvítky seděl na sněmu s Bílými řekami, s Červenou řekou a ostatními, uprostřed nichž v zamyšlení chodil sluneční Mocný Vid. „V srdci světa,“ pravil Vid, „musí Vindové přetrvat, musí se ujmout míst, se kterými jsou spojeni.“ … „Vyrážíme,“ pravil Rozrazil, „směrem k osadě, Městu Volů, a to hned.“ Bojovníci se protáhli, nadechli a vyrazili skrze hluboké lesy plné zvěře a nejrůznějších rostlin. Všude vládla divočina, rovinatá krajina se počala vlnit. Za hory, za doly, za rokle a za řeky způsobem, jakým se přesunují Vindové. Rozrazil šel v čele, znal každou cestičku, každé zákoutí nekonečných hvozdů, neboť duchové sami mu ukazovali cestu, sami mu ustupovali z cesty.

Netrvalo dlouho a ladná dívka začala být unavená. Když to Miro, vzdálený potomek Lesklovlasého Přemysla, zpozoroval, dívku popadl a vzal ji na svá záda. Zátěž mu nepůsobila žádné větší potíže, neboť byl plný bujaré síly. Šli dnem i nocí, potkávali další družiny, které se k nim přidaly. Bojovali s obry i s cizinci, kteří se rozhodli proniknout dále do srdce světa, ničit a rabovat. Když procházeli skrze potok, dívčin pomalu narůstající neklid se plně projevil v rozprouděné vodě, která jí zmáčela šat. „I tento potok,“ pravila směrem k Rozrazilovi, „je vtíravější než ty, mocný pane.“ Rozrazil se zastavil. „Pravdu díš,“ odpověděl. Bezmyšlenkovitě popadl dívku a společně odešli hlouběji do lesního podrostu, kde stvrdili své manželství. Do osady to už nebylo daleko. … „Snažili se je vyhnat,“ pravil Vid, „tolik národů se je snažilo zničit, tolik nepřátel ve vlastních řadách. Hněv náš už tito nepřátelé pocítili, je načase upevnit řád.“ … „To ne!“ vykřikl Miro, „vidíte je!“ Osadu obléhala skupina cizinců, která se za temné noci vynořila z lesa. Nyní již svítalo. „Podívejte!“ zakřičel jeden z cizinců ve svém jazyce, „to je on! Ve jménu boha, ve jménu pravé víry ho zabijte a čest si tak zasloužíte! Vždyť nikdo z nich není o nic lepší než divoký Pes!“ Rozrazil byl na tato oslovení zvyklý, a to i přes to, že ho velmi mrzela. Cizinci tak totiž neříkali jen Rozrazilovi jako člověkovi, ale i jako té rostlince, a potažmo všem rostlinám, které rostly v srdci světa. Byly pro ně jen plevel, který je třeba spálit, zničit, otrávit. … „Musíme tomu zabránit,“ promluvil Vid se slzami v očích, „jenže lidé jsou slabí. Budou poslouchat pouštní ďasy probuzené v hlubinách hrobek a o Slunce už nebudou jevit zájem, ani o vás ostatní, co jste se tu dnes sešli.“ … Rozrazil se smutně pousmál. Vytáhl meč, kterým na cizince namířil. Nic neřekl, nevydal žádný příkaz. Chvíle ticha. Čas se zpomalil. Netrvalo dlouho a ohromný zlatý záblesk vyšlehl z Rozrazilova meče. Tak ohromný, že se cizinci, na které mířil, začali svíjet v plamenech. Přesně jako ta rostlinka, která v žílách rozráží veškeré jedy na malinkaté kousíčky, aby krev mohla volně a zdravě proudit, tak i Rozrazil v lidské podobě stiskl pěst, načež zapálení cizinci vyletěli do vzduchu – rozprskli se na všechny strany. Stále se svíjeli bolestí. Miro se plácl přes tvář, vůbec nemohl uvěřit svým očím. „Samole kroke,“ promluvil najednou tajemný hlas vznášející se vzduchem, „prudký Rozrazile.“ Nikdo z přítomných nevypadal na to, že by cokoli z toho chápal. Zbývající cizinci se rozutekli dříve, než se Miro proti nim vůbec rozhodl vyrazit. Plameny už dávno zmizely, ani domy, ani žádný ze stromů jimi nebyly poškozeny. Rozrazil pak sám svým mečem vetřelce dorazil, načež se všichni bojovníci vydali nabrat síly do osady.

Dlouho se o této příhodě mezi lidmi mluvilo, vyprávělo a zpívalo. Každý si k ní něco přidal, někdo jiný zase odebral. Avšak jádro příběhu, v němž se projevuje sláva statečných předků, hrdinů a jiných přírodních obyvatel, kteří se rozhodli lidem pomoci, je nesmrtelné. Pamatujme si, kdo jsme, odkud pocházíme a kam se nakonec opět vrátíme. Vždyť kdo z vás, kdo se narodil v naší dříve lesnaté krajině, by chtěl skončit v hlubokých hrobkách uprostřed pouště? Nebylo by lepší se vrátit ke svým vlastním předkům, do hlubin nekonečných hvozdů, do dřevěných městeček s hojností jídla, pití a medoviny? Nebylo by lepší stát po boku Rozrazila a jiných, kterým jsme si bohužel navykli říkat plevel a jako bezectní zabijáci je trávit v našich zahradách? Nebylo by lepší konečně přijmout odpovědnost? Rozhodnutí je jen na vás. Nikdo jiný ho za vás neudělá.

Přemysleia

Když pak posvátné ohně v jiskrné noci zapálili, ke cti stromům a bohům písně pěli.

Sluneční záře prosvítala skrze ohromné koruny Buků a přinášela teplo, jež mělo moc rozproudit krev každého, kdo se nadechl vůně tlejícího dřeva. Horský vánek utichl. Udatný rek Pravomír se postavil před přicházející družinu a takto k jejímu vůdci promluvil: „Stůj, Lesklovlasý, sic tě stihne smrt. Bohové vyjevili svou vůli skrze rychlou Hvězdu, která za setmění spadla z Nebes. Odvrať tedy své blízké, čest bys dnes domů nepřinesl.“ Tu mu však Přemysl Lesklovlasý odvětil: „Vím, že vůli mocných bohů a lesních duchů bych se protivit nemohl, synu udatného obrobijce. Dopustili jste se však křivdy vůči blatskému rodu, jako jejich vyslanec vás žádám o výkupné, ohnivou oběť bohům a posvátné zeleni, neboť jedině tak je možné váš čin napravit. Učiníš-li tak, rod tobě i tvým statným druhům slibuje nastolení míru, volný pohyb na posvátném území, družení se s dívkami o slavnostech Květeny. Jestli však neuposlechneš, pak toto ti řeknu a to se pak i stane: Náš hněv neustane, dokud ti hlavu z těla nesrazíme a duchy předků tak znovu neusmíříme.“ Teplo rozpálilo lidská srdce. Smrt přinesla z temných puklin Hněv, který posedl všechny přítomné a hádky mezi nimi rozdmýchal. Její vůlí bylo vítězství rychlonohého syna obrobijce, vždyť jí kdysi prokázal službu, když zachránil jednu z jejích dívek, jež ji nad jiné ctila a uprostřed zapadlých bažin oběti přinášela. Obě skupiny se proti sobě pustily jak Vlci rvoucí se o svou kořist. Hněv k sobě poutal běsy a nad míru se činil proti rozvážnosti. Avšak mezitím, v jiných světech, kde skrze Nebesa prostupují vrcholky nejvyšších hor, poklekla půvabná Dívka Květeny před Bouřného Otce a takto k němu promluvila: „Otče, jenž jsi z Ohně zrozený, ty, který bouřemi, hromy a blesky ze světa běsy zaháníš, vyslechni mou naléhavou prosbu. Vždyť blatský rod je mi nad míru milý, ke cti bohů i lidí o léčivé rostliny pečuje a posvátné ohně pod Duby udržuje.“ Bouřný Otec se hrdě postavil před svůj dřevěný dům, kudy prostupovala koruna statného Dubu. Teplo se změnilo v bouři, ohromné kroupy zasypaly statné stromy, jejich větve se pod štípavou tíhou ze strany na stranu nakláněly. Bouřný Otec bleskem udeřil přímo tam, kde Smrt s Hněvem pobíhala. Hrom všem přítomným dech vyrazil. Rychlonohý s Lesklovlasým, vyzbrojeným zářivým mečem, se proti sobě postavili tváří v tvář. Blesky šlehaly v jejich očích. Hněv v srdci ustal, neboť ho Bouřný poslal zpět do temných hlubin, které se pod zelenou říší podzemní nacházejí. Děva Květeny předstoupila před Rychlonohého Pravomíra, zjevná toliko jemu, a pravila: „Poslouchej, synu statečného obrobijce. Křivdu svou velikou hleď teď napravit, neboť Dědeček Pravdy Vid, Otec Nebeskozářivý, nemá rád ty, co porušují dané přísahy. Proto splň, co bylo ti určeno: Přines výkupné veliké výše, zrno a dobytek, ohnivou oběť bohům a posvátné zeleni, neboť jedině tak je možné váš čin napravit.“ Po těchto slovech zmizela v dechu starého stromoví. Tu Rychlonohý ruce do výšin povznese, bitevní vřava utichne. Rychlonohý promluvil: „Lesklovlasý synu Mocného Vida, slunečního Hrdiny, slibuji zrno i dobytek blatskému rodu dáti, ohnivou oběť bohům a posvátné zeleni přinésti. Před bohy, Nebeskozářivým, Bouřným, Slunečním i Lesůpánem s černým Koněm toto slavnostně slibuji, přísahu svou dodržím a hněv bohů usmířím, jinak ať mě můj rod odmítne a Země Matka nepřijme. Napijme se teď spolu tekutého medu, nejlepšího Býka obětujme a svatě pozřeme.“ Rychlonohý sám pak ze všech nejvíce hleděl slib svůj uskutečnit a za dobře s Lesklovlasým znovu býti. Medoviny se z rohů napili, o žaludový chléb se podělili, hrách a zrno Ohni, Vodě a kvetoucí zeleni obětovali ke cti bohům a lesním duchům.

V záplavě jedu

„Jeden Francouz prohlásil, že jen mozku část spojuje s duší, dokonalou,
avšak kapky deště stále zdobí mou tvář, duchaplnou!“ – Cítím, tedy jsem


Rád bych vám nyní pověděl o něčem, co mé srdce již delší dobu tíží. Nechci být jako oni, o kom vám budu psát, chci vám jen upřímně popsat to, co spolu-otrávilo nejen mysl mnohých mého rodu, ale také samotné srdce světa, kde tyto jedy začaly ničit posvátné stromy, kde jsou ti, co se staví na odpor a odmítají se vzdát své vlastní totožnosti, bídně prodáváni do pouštního otroctví. Však je celá tato věc jednoduchá i složitá zároveň, proto mějte trpělivost s již poněkud starým mužem, a pokud bych snad něco opomenul, nemějte mi to za zlé. Povahu všech těchto jedů nelze vystihnout a snad ani pochopit, navíc si myslím, že jsou již nezastavitelné … Avšak proč? Copak nám Rozrazil neukázal cestu, jak se bránit? Já budu bojovat až do konce! Nikdy se nevzdám. To dřív zemřu, raději se nechám jedem prodat i dočista zničit, než by mu mé srdce mělo podlehnout.

Podle nich, podle tohoto jedu, je totiž celý svět špatný, jen jiskra uvnitř člověka je dobrá. Podle nich je vše nepřející zloba, jen jedna kapka prý svítí na cestu spásy.

Podle nich byl na počátku otec, jenž stvořil dokonalou spásnou moudrost. Ta se však vzepřela a dala vzniknout zlému tvořiteli, prý nekončící temnotě, který utvořil podobu světa takového, jak ho nyní známe. Aby oživil člověka, vdechl tvořitel svou moudrost do jeho těla a sám tak o ni přišel – to je ta jiskřička v lidech v jinak prý bídném světě. Neslyšel jsem zmínku o tom, že by cokoli jiného na světě vyjma lidí tuto jiskru obsahovalo. Žádné stromy, zvířata ani prameny! To je šílenství!

Úkolem lidstva prý je, aby se vymanilo ze zlého světa a řízení osudu, což je možné jedině tak, že tuto jiskřičku každý sám vymaní z nevědomosti, z tvořitele, z ženské hmoty, a skrze pravé a jediné poznání, skrze takzvaného spasitele, světýlka v temnotě, se spojí s prvotním otcem, s mužskou duchovní podstatou. To je prý věčný úkol každého jednotlivce zvlášť a zároveň lidstva jako jediného celku – najít pravé a všeobsahující poznání, pokrok, spasitele, a spojit se skrze něj zpět s otcem. Poznat vše a tak se zachránit. Vymanit duchovní jiskřičku z temnoty světa … Nezdá se vám to bláznivé, co jsem vám popsal? Mně ano! A přesto je tento jed mocný. Prolíná se s ostatními a ničí naši krajinu a nás samotné.

Nakonec se prý chtějí změnit v takové bytosti – nebo vytvořit zcela nové – které budou jen poznávat a zpracovávat poznání, avšak nebudou cítit dle nich lidské slabosti, kterými prý jsou chamtivost, záludnost, dokonce radost, pokora nebo odvaha, která by snad měla bránit spojení se spasitelem. Stejně tak i milování – prý chození do Lísek je zbytečné! Ale vždyť i bohové se milují! I bohové jsou záludní!!! Vše je pro tamty šílence jen slabost, vše, co brání spojení s otcem, účelu, který světí prostředky. Ti šílenci ctí jen chlad a odtažitost.

Pamatujte, že tento druh namyšleného jedu, tato gnóze nebo co, nebyl nikdy součástí naší totožnosti! Takové šílenství, které samo o sobě tvrdí, že není žádným klamem, a vše ostatní za klam označuje, je tím největším klamem ze všech! Síla těchto jedů a kouzel mé srdce nesmírně tíží. Tíží mě i představa toho, že by snad lidé měli zanevřít na kopce, hory, prameny, údolí, řeky, stromy, zvířata, rostliny, kameny … tíží mě to …

Jiná kultura

„Aj si uvědomte, že různé světy jsou pestré a lidská plemena se liší jak písek a bahno.“

„Tož děcka,“ promluvil stařík celý zabalený v pevné kožešině, „posaďte se na chvilku.“ Děti, které se právě navrátily z nedalekých močálů, se posadily na tvrdou Zem. Jejich tvářičky byly celé od bahna. „Nuže,“ pokračoval stařík po dlouhé odmlce, „poslouchejte dobře, povím vám zajímavou příhodu z mého mládí.“ Všechno kolem ztichlo. I stromy začaly naslouchat. „Ehm, ehm,“ odkašlal si dědeček, „jak víte, na světě jsou různé lidské rody, různá plemena, která mají své vlastní předky a bohy. Tož dávejte dobrý pozor, co se mi jednoho krásného dne přihodilo …“

Tož jsme šli s klukama normálně lesem, hledali jsme jídlo, med, však to znáte. Tu slyšíme zvuky! „Vida,“ pravil Dývuša, „asi cizinci.“ V tu ránu jsme se obalili listím a nenápadně ty podivné projevy stesku následovali. Když jsme dorazili do jedné doliny, odkud byl mimochodem dobrý rozhled, dobře jsme se ukryli a celou tu sebranku mužů, žen a dětí sledovali. Nějací divotvorně oblečení velmoži si něco mezi sebou povídali. Z toho, co jsem vyrozuměl z jejich posunků a skřeků, jim právě pošel vladyka a oni ho chtěli pochovat. „Tož chlapi,“ pravil pravděpodobně jeden z nich, „co teď? Moře tu není, což podniknemež?“ Najednou je oslovil žádaný nápad. Celá sebranka popadla své sekery, nebo co to bylo, a začali kácet strom po stromu. My nechápali, o co těm bláznům šlo. Chtěli jsme zasáhnout, ale vzhledem k tomu, že byli ve značné přesile, se nedalo nic dělat. Museli jsme zůstat v klidu. Po nějakém čase, tedy velikém čase, když pokáceli těch stromů dost, začali uprostřed právě vzniklé mýtiny hloubit jámu. A – to byste, děti, nevěřily – jiní si do té jámy stoupli a začali tam z těch pokácených klád tvořit loď! Tož se klidně smějte, bo my jsme se také smáli … Ehm, no, když tu loď postavili, mrtvého vladyku šoupli dovnitř, dali mu tam meče, jídlo, pití, nějakého toho zajatce bo co, načež jejich kněz-stařec začal nahlas zpívat. Pak zapálili nějaký šíp, střelili, a celou tu loď podpálili jak nedobře vykoumanou vatru. V tu ránu se všichni sebrali, začali kolem dokola tancovat a zpívat: „Hula, hula, hela, hela! Hilda, hilda, hildeshajm!“ Bo co. Už si ta slova přesně nepamatuji. Každopádně my koukali, jak by nás Tur hnal. „Eh což,“ přerušil náš údiv Dývuša, „jiná kultura.“ Pak jen pokrčil rameny.

„Dědo,“ zeptal se jeden v bílé košili oděný chlapec, „a jaké z toho plyne ponaučení?“ Stařík si důležitě odkašlal. „Aj si uvědomte,“ začal vysvětlovat, „že různé světy jsou pestré a lidská plemena se liší jak písek a bahno. Až na nějaké takové jiné plémě narazíte, moc se nedivte, pokrčte rameny a jděte si po svém. Nemusíte všechno chápat, sic by se vám hlava rozpadla.“

Jelení skok

700 let nebo 700 dní … v čem je rozdíl?

Dveře do dřevěné chaloupky se prudce otevřely. „Vstávej,“ poručil nesmlouvavě, i když docela vlídně, známý hlas, „vyrážíme.“ Jen neochotně jsem si promnul oči a vzdal se pohodlí útulné postýlky. Na znamení dětského odporu jsem nahlas zívl, načež jsem si přes sebe přehodil zářivou bílou košili. Ptáčkové zpívali. Když jsem opustil chaloupku a podíval se na daleké zalesněné kopce, blízkou průzračnou říčku a vedle stojící Jabloň, jež nesla veliká medová zlatá jablka, oči se mi rozzářily. Vedle mě stojící statný muž zazářil slunečním světlem a proměnil se v krásného silného Jelena se zlatými parohy. „Nasedni,“ poručil jednoduše. Pomaličku jsem se vyškrábal na jeho záda, načež jsem znovu zívl. Vítr zavál a pročechral mé dlouhé hnědé vlasy. Jelen se vznesl do nebeských výšin, nabral dech a vyrazil hrdě vpřed takovou rychlostí, až se lesy a louky pod námi změnily v prostý zelený pruh. „Proč,“ zeptal jsem se ospale, „proč jim vlastně pomáháš?“ „Někteří stále čistí studánky,“ odpověděl Jelen, „a provádí pradávné obřady, a to statečně i přes všechny zákazy, vzdor jejich novému myšlení. Rozhodl jsem se, že jejich odvaha nezůstane nevyslyšena.“ Znovu jsem zívl. Devatero hor a řek jsme přeletěli rychlostí blesku. „Dobře,“ odvětil jsem nakonec, „ty jsi tu ten ochránce horkých pramenů, Vide.“ Jelen se medově rozesmál. Zlaté parohy zářily na všechny strany. Drc. Přistáli jsme na pevné mokré Zemi uprostřed lesa. Všude byla cítit vůně deště, neboť pršelo a Nebe se šedě zatáhlo. „Co teď?“ zeptal jsem se poněkud netrpělivě. „Budeme čekat,“ odvětil Jelen. Najednou jsem se roztřásl, vzpomněl jsem si, co krajinou v zemní říši procházelo. „Neboj se,“ přečetl Jelen mé myšlenky, „ta nemoc ještě v srdci světa není, ale může být. Ten král to dobře ví.“ „Mé Zlaté Parohy, jaký král?“ zeptal jsem se zvědavě a pevně se přitiskl ke krku Jelena. „Uvidíš,“ odvětil Jelen natěšeně. Štěkot Psů. V dáli se najednou ozval dusot Koní. Přijížděli lovci. „Drž se pevně,“ pravil Jelen. Já jsem učinil, jak poručil. Štěkot sílil. Jelen se dal do běhu skrze hustý les. Odhodlaně se vyhýbal každé bahnité louži, každému padlému kmeni. Doleva. Doprava. Běh vypadal jako nějaký šílený tanec. Myslel jsem, že se mi převrátí žaludek, nicméně netrvalo dlouho a Jelen začal nabírat skutečnou rychlost. „Dělám to pro ty,“ řekl si potichu pro sebe, „kteří stále čistí studánky.“ Po prudkém vystoupání na hnědošedou skálu následoval ohromný skok. Štěkot za námi se změnil v kňučení. Na chvíli jsem se otočil a v dáli spatřil jezdce v podivných kožešinách. Netrvalo dlouho a oba jsme byli zpět v nebeské říši. Obloha se v tu chvíli okamžitě vyjasnila. Mezi čistou modří zazářilo silné sluneční světlo. Všichni jezdci dole si museli zakrýt obličej, aby je Slunce neoslnilo. Z údolí pod skálou stoupala bílá mlha. „Králi,“ pravil jeden jezdec, „musíme se podívat dolů, co se stalo.“ Král pokýval hlavou, načež všichni zaraženě sjeli do údolí k nedaleko tekoucí řece. Tam král otevřel ústa dokořán. Mezi stromy totiž přímo ze Země tryskal horký léčivý pramen. Kameny kolem něj byly zbarvené do žluta a červena. Nikdo z jezdců se nemohl na tu krásu vynadívat. Jediné, co je mrzelo, byli poranění Psi. Králův vlastní Pes měl tu smůlu, že spadl přímo do pramene, kde se opařil tak silně, že musel být ihned utracen. Vítr zašuměl v korunách stromů. „Ten Jelen byl naším poslem,“ pravil král nakonec, „a proto tuto skálu na jeho počest nazveme Jelením skokem. Dnes již nikdo z nás žádnému Jelenu neublíží, i kdybychom jich tisíc spatřili. Toto místo se odteď Horké lázně jmenovat bude, nemocným se zde vrátí zdraví ztracené.“ Jeden z lovců si zatím pomyslel: „Král Karel toto místo Karlovy Vary pojmenovat měl.“ A tak dodnes, milé děti, prameny svou moc neztratily. Nikdy nezapomeňte na Jelena se zlatými parohy a na to, jakou velikou oběť pro nás lidi učinil.