„Původně se také [slovanští] Ránové nevěnovali pirátství, ale především obchodu se zemědělskými produkty, jež ve Skandinávii představovaly hlavní obchodní artikl a byly později směňovány nejen za mince a arabské stříbro, ale také za zbraně, šperky i další produkty. Z relace arabsko-židovského cestovatele Ibráhíma ibn Ja’kúba v jeho díle Dikr as-Saqáliba (Zpráva o Slovanech) z doby kolem roku 965 se dozvídáme o dálkových plavbách slovanských mořeplavců k Rusům, do Konstantinopole, a dokonce snad i na Atlantik, neboť se zmiňuje o ledových horách, na nichž slovanští plavci někdy ztroskotávají.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský

„Slované jsou vcelku odvážní a stateční, a kdyby nebyli roztříštění na množství kmenů a oddělených skupin, žádný národ by je nezdolal silou. Obývají země nejbohatší co do úrodnosti a nejvíce zásobené potravinami. Slované se pilně věnují zemědělství a výrobě věcí nutných pro obživu a převyšují v tom všechny ostatní národy severu.“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Slované se pilně věnují zemědělství a výrobě věcí nutných pro obživu a převyšují v tom všechny ostatní národy severu … V žádné ze severských zemí nevzniká hlad následkem nedostatku deště a z trvalého nahromadění vod. Sucho není u nich zhoubné, neboť nikdo, kdo tím je postižen, se jej nebojí pro dostatečnou vlhkost jejich zemí a velkou zimu. Sadbu provádějí ve dvou ročních obdobích, v létě a na jaře, a mají dvojí žně. Nejvíce se pěstuje Proso. Zima je u nich zdravá, i když velmi silná, horko však je pro ně zhoubné. Neodvažují se proto podnikat cestu do země Lankobardíja (Lombardie) pro sílu tamějších veder, které způsobují, že hynou.“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Slované mají různé druhy strunných i dechových nástrojů. Délka jednoho jejich dechového nástroje obnáší více než dva lokte, strunový nástroj má osm strun a jeho spodní strana je plochá, nikoli vypouklá. Jejich nápojem i vínem je med.“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Mezi Slovany jsou všeobecně rozšířeny dvě choroby, takže jen málokdo je jedné z nich ušetřen. Jsou to dva druhy vyrážek: spalničky (nebo spála) a vředy. Slované se vyhýbají požívání Kuřat, protože se domnívají, že podporuje spalničky; avšak jedí hovězí maso a Husy, které jim vyhovují. Slované se odívají do širokých oděvů, pouze manžety rukávů jsou úzké … [Slované] neznají lázní, ale nahrazují je dřevěnými budkami. Spáry mezi břevny ucpávají něčím, co roste na stromech a je podobné tuhlubu a je od nich nazýváno mech. Nahrazuje se také smůlou při stavbě lodí. Pak vystaví kamna z kamenů v jednom rohu a nahoře, proti nim nechají otvor, aby mohl odcházet dým. A když se pec rozehřeje, přikryjí okno a zavřou dveře. Uvnitř jsou nádrže s vodou a tuto vodu lijí na rozpálená kamna, až vystupuje pára. Každý z nich má v ruce věchýtek trávy, kterým mává a přihání k sobě vzduch. Pak otevřou se jim póry a vyjde z nich vše přebytečné, co je v těle. Tekou z nich stružky potu a nezůstane na žádném z nich ani stopy po vředu nebo vyrážce. Tuto budku nazývají alistbá (izba).“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Potní lázně si velice oblíbili již nejstarší Slované. V českých zemích jsou archeologicky doloženy již v předvelkomoravském období. Názvem ‚stuba‘ se označovala potní komora s dřevěnými lehátky, na nichž lidé během procedury leželi. Pára se vytvářela vhazováním horkých kamenů do vědra s vodou. Po vypocení vyběhli lidé ven a ponořili se do studené vody. Proto se dřevěné domky s lázní stavěly většinou poblíž řeky či jezera.“ – Lázně, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška

„Hospodářství Polabských a Pobaltských Slovanů bylo založeno tak jako u jiných slovanských uskupení především na zemědělské výrobě, zejména obilnářství, a vyspělé zemědělství i plodnost půdy zdůrazňují také kronikáři popisující tyto západoslovanské gentes.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský