„Samozřejmě že se v pozadí neskrývá záměr, nýbrž spíše jistá nevědomá předpojatost: zvířata nám jsou bližší než rostliny. Mají stejně jako my oči a nohy – a hlad. Je snazší se vcítit do jejich situace a potřeb – koneckonců i my sami náležíme k říši zvířat. Zřejmě proto nám sotva přijde na mysl, že bychom někdy obě strany vyměnili a odvyprávěli a napsali příběh z pohledu rostlin. O tom, jak v Zemi leží semínko. Jak z něj – lup! – vzejde malá žíznivá rostlinka. Jak se dolů do vlhké hlíny tlačí kořínek a vstříc Slunci natahuje dva drobné lístky stonek. Hotovo! A nyní se o sebe malá rostlina umí postarat sama: se světlem, jež přichází z Oblohy, a vodou, kterou nasává z půdy. Tak se nasytí a den za dnem roste po malých kouscích do výšky. Přibude jí další list. A další a další. A její kořeny se zavrtávají stále hlouběji do Země. A pak se to stane. Jednoho rána se přes mladý, ještě křehký list plazí tlustá housenka. Lačně se zahryzává do čerstvé zeleně a hlodá a hlodá. Až v listu vznikne velká díra. Zdá se, že housenka nebude mít nikdy dost. Už si to šine k dalšímu listu. Jestliže se nechce nechat sežrat, musí teď rostlina něco udělat. A ona něco udělá. Ve svých kořenech míchá jedovatou šťávu a pumpuje ji nahoru do listů. Funguje to! Housenka se právě propracovala přes třetí list – a udělá se jí špatně. Aniž by pozřela další sousto, odvalí se dolů. Leze odsud tak rychle, jak jen to jde. Nyní může rostlina opět nerušeně růst. A o pár dní později rozvine nádherné, pestrými barvami zářící a nádherně vonící květy. Přibližně takto bychom mohli celý příběh vyprávět – pokud bychom byli méně předpojatí a rostliny brali vážněji jako živé bytosti. Potom by si naši nejmenší do srdcí ukládali i „malou stále sytou rostlinu“ … Aristoteles nemohl vědět, že na své okolí přesto nanejvýš citlivě reagují. Například na pachy: ve skleníku Pensylvánské univerzity jsme dostali striktní zákaz použití parfémů a vody po holení. Aniž bychom tušili, zapojili bychom se do komunikace pokusných rostlin, která probíhá prostřednictvím vůní.“ – Fascinující život rostlin, Volker Arzt

„Skutečně vzrušující mi připadá, že jednotlivé rostliny zjevně samy vypočtou, jak intenzivní má být nasazení jedu: prozkoumají nabídku živin a podle ní určí svou vlastní (lze říci osobní) obrannou strategii. Bližší průzkum proběhl na pastvinách. Sazenice Vrby z téhož keře, přestože jsou geneticky totožné jako dvojčata, se chovají odlišně a volí si každá (podle kvality půdy) jiný obsah fenolu v listech: vysoká ochrana na chudých půdách, méně jedu při lepším přísunu živin – protože v druhém případě lze případné ztráty snáze oželet a napravit. Geneticky totožné rostliny se chovají jako dvě uvažující a spekulující individua, která chtějí ze své situace vytěžit to nejlepší. Jak se přitom rozhodují či které buňky provádějí výpočet potřebné koncentrace fenolu, doposud zůstává neobjasněno. Jedno je ale jisté: běžný obraz rostlin jako pasivních živých tvorů bez jakékoli vůle k rozhodování nemá žádné oprávnění. … Rostliny vnímají velmi dobře, kdo si na nich pochutnává, a míří produkci jedu přímo na něho. Jedná se o jeden z nejsenzačnějších objevů posledních let, který provedl revoluci v našem nazírání na rostliny. Rozeznají útočníka! Aby si zachránily život, mnohé dokonce přepečlivě rozlišují mezi různými druhy housenek (jež podle mne vypadají všechny stejně).“ – Fascinující život rostlin, Volker Arzt

„Objevy z poslední doby ukazují rostliny v jiném světle. Nikdo neví, jak bude nakonec jejich nový obraz vypadat. Již dnes však lze předvídat, že inteligence rostlin nesměřuje k zahnání zvířecího protihráče za každou cenu a ke zřízení totální hegemonie. V divočině si rostliny vytvářejí obranu sobě na míru a s případnými ztrátami počítají. Vyhrazují si na ně zdroje původně určené pro jiné účely, jako růst nebo tvorba semen. Zdá se, jako by měly na zřeteli širší souvislosti. Rostliny za normálních okolností žijí se svými soupeři v rovnováze nepřátelské koexistence. Zachování tohoto poměru jim neumožňujeme jen na našich polích, kde se dožadujeme absolutní výhry nad škůdci a konkurujícím plevelem, a pokoušíme se je s pomocí pesticidů a hubících prostředků proti plevelu sami vymýtit. Namísto koexistence hledáme dominanci a naše vlastní inteligence poskytne i zdůvodnění tohoto počínání: méně intenzivní zemědělství prý je nepřijatelné a nehumánní. Nepřijatelné, protože by pak prý podlehlo konkurenci, a nehumánní, protože pouze tímto způsobem lze zvítězit nad hladem. Avšak zvýšení úrody současně vede k nárůstu počtu obyvatelstva a navýšení počtu těch, kteří mají být před hladem uchránění, a to prostřednictvím ještě vyšší úrody. Jedná se o začarovaný kruh, jejž mozek druhu homo sapiens doposud nedokázal prolomit, a který se navíc točí na účet našeho zdraví. Z tohoto úhlu pohledu jsou rostliny daleko chytřejší než my.“ – Fascinující život rostlin, Volker Arzt