Co je lidové fantasy?

„Památky slovanského bájesloví podobají se bývalé někdy velikolepé galerii soch ušlechtilého díla, ale jak povětrností tisíce století, tak i zhoubnou rukou nepřátelskou porouchané, rozkotané i porůznu rozházené po dalekém pustém sadě.“ – Vídy čili sudice, Slovanské bájesloví, Karel Jaromír Erben

Slyšeli jste někdy příběh o nějakém tajuplném místě poblíž vaší vesnice nebo města, který byl plný nadpřirozených událostí, skřítků a víl? Všimli jste si někdy, s jakou úctou a neobvyklými pověrami někteří lidé přistupují k léčivým rostlinám? Proč se za svítání při senoseči klaní loukám a lučním bylinám? Víte, z jakého zvyku vlastně pocházejí kruhové tance, lidové popěvky a májové slavnosti? Pokud jste o nějakou z těchto nebo z mnohých dalších podobných otázek zavadili, pak jste zavadili i o lidové fantasy.

„U ní byla veškerá Příroda oduševněna dobrými i škodnými duchy.“ – Babička, Božena Němcovábez dub

Každý národ, každý lid, má svou lidovou tradici, která představuje jedinečné spojení s předky a s krajinou kolem. Tato tradice v sobě uchovává příběhy, mýty, různorodé obřady, lidové zvyky, minulost, vymyšlenou minulost a pozorování, které lze získat všemi možnými i nemožnými lidskými schopnostmi. Dalo by se říci, že byla ovlivněna i různými sny. Lidová tradice je tedy něco tak velkého, že ani zdaleka neznáme všechny významy, poučení a představy, které obsahuje.

„[Břetislav II.] dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“Kosmova kronika česká, 12. století

Možná lidé v dávné minulosti o smyslu naší tradice věděli něco více, ale pochybuji, že by i oni dokázali uhodnout význam každého zvyku, písně, znaku, zaříkání nebo slavnosti. Je to podobné jako s Vesmírem, o kterém také mnoho nevíme, a to málo, co o něm víme, je navíc zprostředkováno naší lidskou přirozeností, povahou a prostředím, ve kterém se pohybujeme. Je pravdou, že třeba zhruba víme, proč jsou například na lidových výšivkách sluneční znaky a plamen, kříže, vidle či šípkové šlahouny. Nicméně zároveň ze zvyků plyne, že šípkový keř kromě ochrany slouží, jako „keř z mezí“, i k přechodu do jiných světů. Vždyť kolikrát jste už sami poslali někoho „k šípku“? Ale stále to není vše, neboť jeho ochranná moc sahá i dále. Šípky nás ochraňují před nemocemi a posilují naše tělo a ducha. Kdybych tvrdil jen jednu z těchto věcí, sice by to asi byla částečně pravda, ale rozhodně velmi malá. To je jako, kdybych pomocí špetky mouky chtěl popsat celý obilný klas. S písněmi, zaříkáváními a příběhy je to ještě složitější.

„‚Já jsem jako ta Zuzanka,‘ pravila Kristla; ‚pranic mi na té učenosti nezáleží, když tomu rozumět nemohu. Když slyším hezky zpívat a vás, babičko, vypravovat, to je mi milejší než jakýkoli výklad.‘“ – Babička, Božena Němcová

Někteří „odborníci“ v uvozovkách dnes tvrdí, že se v příbězích opakují různé „archetypy“ a nedejte bohové „milostné frustrace“. I kdyby třeba pověst o drakovi a statečném hrdinovi, který před ním zachraňuje krásnou dívku, skutečně také ukazovala na potlačované pocity, kterým je třeba čelit, zdaleka to nebude ani kapička toho, co nám tento příběh může nabídnout. Nevíme, co všechno je v lidové tradici obsaženo, jak je pro nás důležitá, jak nás spojuje s krajinou a s našimi vlastními předky, jak nás v různých podobách provázela už od jeskynních maleb, a ještě mnohem dříve, kdy jsme my, lidé, začali rozdělávat oheň nebo snad když jsme ještě žili převážně na stromech. Lidová tradice je odolná a snadno přežije různé doby a mravy, něco se do ní promítne, některá jména se nahradí, a samozřejmě se sama dokáže přirozeně vyvíjet a měnit jako postavy v Ovidiových Proměnách. Nejhorší však pro ni je, když my sami jako její dědicové řekneme: „Už tě nepotřebuji, nejsi součástí mých hodnot, jsi jen temná jeskyně a já mířím za abstraktními myšlenkami a světlem v budoucnosti. Ať si tě různí odborníci, nepůvodní mytologie, pavěda, dědici gnostiků, racionalisté a kdoví kdo ještě za zájmovou skupinu klidně roztrhá a říká, co je pro tebe nejlepší, ať prosadí svou zdánlivě obecnou pravdu. Ať tě klidně označí za iracionální předsudek či učení ďáblovo, jelikož co mi do tebe vlastně je? Vždyť kdo by tě v dnešním blahobytu a uspěchanosti potřeboval?“

hadikral hrdinadrak
Ilustrace: Měrćin Nowak-Njechorński

Je jasné, že v tradici jsou zároveň ukryty ty nejhlubší lidské hodnoty, nauky a zkušenosti v různých oborech, které se ústně předávaly po tisíce a tisíce lét již od těch nejstarších dob, kdy lidstvo poprvé vzniklo. Lidové fantasy nám vysvětluje, kdo jsme, jak se vyvíjíme od dítěte až po starce, říká nám, na co si máme dát v životě pozor, a to nikoli pomocí prostých varování nebo popisů, nýbrž pomocí moudrých příběhů. Nejen to, tyto nauky jsou plné hádanek, které zkouší a cvičí naši mysl a tělo, které nám ukazují až za hranice našeho každodenního vnímání. Některé příběhy naopak působí vtipně, abychom nebrali život příliš vážně.

„Jak je ten rok na vsi krásně a bohatě rozčleněn, přírodně i nábožensky! Celý život na vsi je obřadnější než ve městě, je jako zasazen do náboženského rámu; nevadí, že jsou to namnoze pozůstatky ještě z pohanství. Ty všechny zvyky mají ráz institucí; život je jimi regulován, stává se řádem.“ – T. G. Masaryk, Hovory s T. G. Masarykem, Karel Čapek

Je jen na vás, co uděláte. Třeba ale jednoho dne přijdete ke studánce uprostřed lesa, načež si vybavíte pohádku o vílách, které v ní přebývají. Nebo půjdete do jablečného sadu během západu Slunce, které vás svými paprsky oslní tak moc, že si okamžitě vybavíte pohádku o ptáku Ohnivákovi. Možná pak v tom okamžiku najdete sami sebe a své dědictví, které má původ až ve starých pohanských časech. Naneštěstí nemáme nepřerušovanou tradici jako například někteří původní Američané nebo Australané, avšak je naší povinností se chytit toho mála, co máme, a dále si naše vlastní dědictví, naše „lidové fantasy“ uvědomovat a sami k němu přispívat.

Pro další informace o lidové tradici si můžete přečíst úvod k příběhu o vladykovi Přemyslovi.


babicka
Obrázek: Marie Fischerová-Kvěchová

„Babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako Srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky Slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými Olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovou, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. ‚Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,‘ povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící Měsíc a Hvězdy – byl to ten samý Měsíc i Hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí – ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička dětinské chtivosti, s jakou před Slunce východem do zahrady pospíchala k Jabloni, by nazpátek přes Jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející Slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, že věneček daleko přes Jabloň přelítl a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolně ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím Hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: ‚Kdy se asi, Jiří, shledáme?‘ – Tu převěje Větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.“ – Babička, Božena Němcová


Úvod

Lidové představy mýtického národa.

Translate »