„Kult stromu měl v Drevansku zcela konkrétní podobu uctívání posvátného stromu, což je doloženo více zprávami z 18. století, a toto uctívání souvisí s podobou vsi. Uprostřed kulaté návsi bylo místo pro tzv. křížový strom. Tento strom skáceli v lese všichni muži ze vsi, z nichž každý musel alespoň jednou tnout sekerou, aby všichni nesli stejnou vinu. Pak přivezli strom do vsi, vztyčili jej uprostřed návsi, nahoru upevnili kříž a železného kohouta a ověnčili jej šátky. Při slavnostech se pak okolo stromu tančilo a byl políván pivem. Tančit kolem stromu musely nevěsty, které se přivdaly do vsi. Také dobytek, než byl vyhnán na jaře na pastvu, byl honěn okolo stromu. Když některé dobytče strom vyvrátilo, muselo být zabito. Teprve když se strom sám rozpadl, byl nahrazen za stejných obřadů novým. Kult stromu, doložený i jinde, měl zmírnit hněv lesa, který člověk kácel a žďářil pro svá pole, a zajistit mu bezpečné cesty lesem. V Drevansku zřejmě souvisel i s ochranou, kterou lesy krajině poskytovaly, a umožnily tak jejím obyvatelům přežít v klidu až do 18. století.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„Ovšem až do 18. století těmi nejzápadnějšími Slovany nebyli Češi ani Lužičtí Srbové v Horní a Dolní Lužici, ale potomci slovanského kmene Drevanů v severozápadním Německu, jejichž jazyk vymizel až relativně nedávno – přibližně před dvě stě padesáti lety. Hranice Slovanstva tak ještě na počátku novověku ležela 600 kilometrů západněji než dnes – takřka na předměstích Hamburku, Brém či Hannoveru … Slovo ‚Drevan‘ pochází pravděpodobně od ‚drev‘ čili stromů. Dosud se dochovaly na Drevansku zbytky rozsáhlých lesů, které byly v minulosti přirozeným útočištěm zdejších Slovanů. Na někdejším drevanském území nese dosud velký počet obcí jména odvozená od slovanských názvů jednotlivých druhů stromů – Breese, Liepa, Jabel, Bukau, Tiesau apod. Strom zde byl až do 18. století objektem uctívání a kultu.“ – Nejzápadnější Slované – Drevané, Zdeněk Víšek

„Tehdejší lidé věřili, že jim posvátný strom může zprostředkovat spojení s bohem a naznačit jim božskou vůli. V takovém stromě viděli svoji jistotu, proto se k němu obraceli ve chvílích, kdy se potřebovali o někoho nebo o něco opřít. Nedovolili mu ublížit ani ulomením větvičky, protože věřili, že jeho poškozením by škodili sami sobě. Chránili ty výjimečné, posvátné stromy, protože chránili božstva, která v nich sídlila. Chovali se k nim uctivě jako k někomu, koho si není radno rozhněvat … Stromy rostou o tolik déle, než lidé žijí – byly tu před námi a budou, i když odejdeme. Proto mohou připomínat a také připomínají. Ne, nemusíme si představovat, že k nám jejich duše promlouvají. To, co připomínají, souvisí s naším vztahem k rodině, k vlasti, k historii. Byly svědky událostí, které známe jen z kronik, scházeli se pod jejich korunami lidé, o kterých třeba víme jen z fotografií nebo z vypravování. A stromy pamatují …“ – Život se stromy, Marie Hrušková, Václav Větvička a spol.