„Niklot pozoroval, že odchod výpravy, který stvrdila přísaha, je neodvolatelný. Proto tajně připravil námořní vojsko, překročil [lübeckou] úžinu a přistál s loďstvem u ústí řeky Trave, aby zaútočil na celou provincii Vágrů dříve, než se saské vojsko rozlije po jeho území. … Rovněž okrsek zvaný dargunský a všechno, co na této straně řeky Trave vybudovali Vestfálci, Holanďané a ostatní příchozí z ciziny, strávil lačný plamen. Povraždili statečné muže, kteří se snad ve zbrani pokusili postavit na odpor, a jejich ženy a děti odvedli do zajetí. Ušetřili však holsatské muže, kteří žijí na druhé straně Trave, v oblasti na západ od Segebergu, zastavili se na polích osady Kucalina a dále již netáhli. Slované nevyplenili ani vesnice, které leží na rovině [zvané] Schwentinfelde a sahají od říčky Schwale až po potok u Grimmelsbergu a Plöner See, a nevztáhli ruku na statky lidí, kteří tu žijí. Tehdy se šířily řeči, přetřásané všemi, že tento krutý zmatek rozdmýchali někteří Holsatové ze záští k příchozím, jež hrabě povolal zdaleka k osídlení země. Proto také byli jediní Holsatové ušetřeni, jak vidno, obecné pohromy. Nicméně také hrad Eutin se zachránil: jemu pomohla jeho bezpečná poloha.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Poté jsme se odebrali dále do slovanské země, abychom navštívili jistého mocného muže jménem Těšimír; on nás totiž pozval. Přihodilo se však, že jsme po cestě přišli do lesa, jediného v oné zemi, která se celá rozprostírá v rovině. Tam jsme mezi prastarými stromy uviděli posvátné Duby, které byly zasvěceny bohu té země Provovi. Obklopovalo je nádvoří ohrazené plotem, který byl velmi pečlivě postaven ze dřeva a opatřen dvěma branami. Mimo domácích bůžků a model, jimiž oplývala každá vesnice, bylo totiž toto místo svatyní celé země. Byl pro ně ustanoven vlastní kněz, slavnosti a rozličné obětní obřady. Místní lid měl ve zvyku se tu každý druhý den v týdnu scházet s knížetem a knězem kvůli soudům. Vstup do nádvoří byl zakázán všem pouze s výjimkou kněze a těch, kteří chtěli obětovat, nebo lidí ve smrtelném nebezpečí. Těm se útočiště rozhodně neodpíralo. Slované prokazují svým svatyním takovou úctu, že nedovolují okrsek chrámu poskvrnit krví ani v době válek. … Když jsme tedy přišli k onomu háji a na místo znesvěcení, vybídl nás biskup, abychom se odhodlaně pustili do ničení toho háje. Sám seskočil z Koně a svou holí rozbil zdobené čelní strany vrat. Vkročili jsme do nádvoří a všecko jeho ohrazení jsme nakupili kolem oněch posvátných stromů. Rozdělali jsme pod tou hromadou dříví oheň a zapálili jsme velikou vatru, i když nikoli bez obav, aby se neseběhli domorodci a nezasypali nás kameny. Bůh nás však chránil. Potom jsme se vrátili do pohostinného domu, kde nás Těšimír velmi okázale přijal. Číše, které nám Slované podávali, nám však nebyly ani sladké, ani příjemné, protože jsme viděli okovy a rozličné druhy mučení, které působili křesťanům přivlečeným z Dánska. Spatřili jsme tam kněze páně, kteří zeslábli po dlouhém pobytu v zajetí. Biskup jim však nemohl přispět mocí ani prosbou.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Po těchto slovech se Mstivoj vrátil do Slavanie a vydal se ze všeho nejdřív do hradu Rethra, který leží v zemi Luticů. Shromáždil tu všechny Slovany, kteří žijí ve východních oblastech, a oznámil jim, jaké potupy se jim dostalo a že Sasové označují Slovany za psy. Oni mu však na to řekli: ‚Po právu jsi utrpěl tuhle urážku, když jsi opovrhl svými soukmenovci a ctil jsi Sasy, kmen věrolomný a nenasytný. Proto nám přísahej, že je opustíš, a postavíme se na tvou stranu.‘ A on jim přísahal.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Obchodníkům je povolen volný přístup, pokud ovšem předem bohu země zaplatí to, co mu náleží. Náhodou tam byl přítomen jistý kněz páně jménem Gotšalk, kterého pozvali z Bardowicku, aby mezi takovým množstvím lidu konal služby boží. To se ale před oním [jiným] barbarským knězem dlouho neutajilo. Povolal krále a lid a oznámil, že bohové jsou velmi rozhněváni a nelze je usmířit jinak než krví toho kněze, který se odvážil mezi nimi obětovat cizokrajnou oběť. Barbarský lid se vyděsil.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

Překlad: Jan Zdichynec