„A tři věci, které [Tuatha Dé Danann*] vyvyšovali nad všechny ostatní, byly pluh a Slunce a Líska.“
z pověstí v Lebor Gabála Érenn podle překladu Lady Gregoryové

„Tradice středověkého Irska se od středověké kultury v Británii a na kontinentě odlišuje velmi zřetelně. To je způsobeno několika významnými skutečnostmi, jejichž podstata spočívá v poměru mezi výchozím pohanstvím a dlouhodobě přijímaným křesťanstvím. Zatímco v mnoha zemích západní a střední Evropy znamenal příchod křesťanství v podstatě dilema čemu věřit, které bezodkladně směřovalo k přijetí křesťanství nebo vyloučení sebe sama z nově vznikající společnosti, v Irsku docházelo po několik staletí k přebývání obou těchto ‚světonázorů‘ vedle sebe, k jejich prolínání a vzájemnému ovlivňování ve velmi vyvážené formě … Kromě existenciálního rozměru mohou být předkládané příběhy modernímu čtenáři užitečné tím, že podávají určitý návod, jakým způsobem lze číst nejstarší texty pomocí mladších adaptací a jak v textech mladších objevovat motivy daleko starší. Uspořádat a komentovat předkládané příběhy právě takto je důležité i proto, že o samém procesu christianizace, ústupu archaických představ a způsobu nastolení nových, toho mnoho nevíme. Někdy jsme při interpretacích starších textů prostě oběťmi situace, kdy se z nouze opíráme o jediné možné texty, přičemž o jejich starších verzích a vývoji nevíme prakticky vůbec nic. To v případě irských plaveb do bájných světů neplatí, zde je příbuznost dějů velmi patrná a i docela jemnou proměnu motivů lze poměrně snadno sledovat. “ – Irské plavby do božských světů, Daniel Samek, Bájné plavby do jiných světů, kolektiv autorů

„A tam v čele vojska byl mladý muž, velitel ostatních, záře jehož tváře se podobala zapadajícímu Slunci, takže nikdo nebyl schopen naň kvůli tomuto jasu pohlédnout. A když přišel blíže, poznali, že to byl Lugh Lamh-Fada, Dlouhoruký, který k nim dorazil.“ – Příchod Lugha, odkazy v Lebor Gabála Érenn, zapsáno v 11. století

Irské pověsti jsou velice zajímavé, plné nadpřirozených bytostí a lidových představ. Mnohé z nich byly zapsány dříve než asi známější velice podobný velšský soubor pověstí s názvem Mabinogi. Samozřejmě že od doby jejich vyprávění až do doby jejich prvního známého zapsání uplynula spousta času, příběhy se různé proměňovaly, míchaly a byly bohužel ovlivněny i nepůvodními mytologiemi a neznalostí přepisujícího. Často jsou těžko srozumitelné, popis bohů se střídá s popisem historických postav, hrdinům se mění povaha, zapsané věty jsou těžkopádné, což možná poznáte z následujících úryvků, nicméně i přes to všechno tyto příběhy jasně a barvitě ukazují svět, kde se mísí představy se skutečnostmi, sny s bděním, a to vše se svou vlastní jedinečností. Mnohé úryvky či myšlenky jsou velice zábavné, některé si můžete přečíst níže. 😀 Jména a názvy jsou psány ve středověké irštině.

„Ériu (Irsku) vládl slavný král z Túatha Dé Danand (z kmene bohů; „Lidé bohyně Danu“ nebo „Lidé od Dunaje“, apod.; Danu se v irských pověstech nevyskytuje), jehož jméno bylo Echu Ollathir (Kůň Všech-otec; další králové se také jmenovali Echu/Kůň). Jiné jeho jméno bylo Dagdae (Dobro-bůh), jelikož to byl on, kdo prováděl zázraky a dohlížel na počasí a úrodu, proto byl nazván Dobrým bohem. Elcmar z Bruig na Bóinde měl ženu, jejíž jméno bylo Eithne, ačkoli se jí také říkalo Bóand (Bílá Kráva). Dagdae chtěl s Bóand spát, a ona by mu to povolila, nicméně se bála Elcmara a rozsahu jeho moci. Dagdae tedy v ten čas poslal Elcmara pryč na cestu k Bressovi synu Elathy na Mag nInis; a když Elcmar odcházel, Dagdae na něj seslal kouzlo času, aby se nevracel příliš rychle, aby nerozpoznal temnotu noci a aby necítil hlad ani žízeň. Dagdae Elcmarovi uložil velká poslání, aby devět měsíců uteklo jako jediný den, jelikož Elcmar předtím prohlásil, že se vrátí před setměním. Dagdae se pak s Elcmarovou ženou vyspal, a ta mu posléze porodila syna, jenž byl pojmenován Óengus; a než se Elcmar vrátil, ona se stihla zotavit, takže neměl nejmenší tušení o tom, že se s Dagdaem vyspala.“ – Tochmarc Étaíne neboli „Dvoření se Étaín“, nejstarší rukopis z 12. století (Lebor na hUidre), zapsáno irštinou užívanou v 8. – 9. století

„Úkryt byl celý naplněný zvláštními, voňavými bylinami, a Étaín se tam [v podobě šarlatové mušky] s tou vůní a barvou oněch zdravých a skvostných bylin líbilo … Šlehání Větru pak ubohou a slabou mušku neslo dále, až přistála na střeše domu v Ulaidu, kde různí lidé popíjeli; tam pak spadla do zlaté nádoby, kterou svírala ruka ženy Étara, bojovníka z Indber Cíchmane z provincie Conchubura. Étarova žena spolkla Étaín spolu s nápojem, který byl v nádobě; Étaín pak byla v lůně oné ženy počata, načež se narodila jako její dcera.“ – Tochmarc Étaíne neboli „Dvoření se Étaín“, nejstarší rukopis z 12. století (Lebor na hUidre), zapsáno irštinou užívanou v 8. – 9. století … Že by se jednalo o cestování duše? 😉

„Jednoho dne, když se dívky koupaly u ústí řeky, spatřily od planiny přijíždějícího jezdce. Jeho Kůň byl statný a hnědý, vzpínající se, s kudrnatou hřívou a ocasem. Jezdec měl na sobě zelený plášť lidu Síde (lid jiného světa), tuniku s červenou výšivkou, a ten plášť byl upevněn zlatou broží, která sahala k oběma ramenům. Stříbrný štít se zlatým okrajem měl zavěšený za ramenem, a ten štít byl upevněn stříbrným popruhem se zlatou sponou. V ruce držel oštěp s pěti hroty, který od spodu až navrch obepínal zlatý pruh. Světle žluté vlasy pokrývaly jeho čelo, avšak zlatý pásek jim zabraňoval zakrývat jeho tvář.“ – Tochmarc Étaíne neboli „Dvoření se Étaín“, nejstarší rukopis z 12. století (Lebor na hUidre), zapsáno irštinou užívanou v 8. – 9. století

„‚V čem jsi zkušený?‘ řekl vrátný, ‚jelikož nikdo bez dovednosti do Teamhair nevstoupí.‘ ‚Vyslyš mě,‘ pravil Lugh, ‚jsem tesař.‘ ‚Nechceme tě; máme vlastního tesaře Luchtara, syna Luachaidova.‘ ‚Pak jsem kovář.‘ ‚Máme vlastního kováře Columa Cuaillemecha Tří nových cest.‘ ‚Pak jsem bojovník.‘ ‚To je nám k ničemu; již máme bojovníka Ogmu, králova bratra.‘ ‚Vyslyš mě znovu,‘ řekl, ‚jsem harfenista.‘ ‚To je nám na nic; máme vlastního harfenistu Abheana, syna Bicelmose, kterého Muži Tří bohů přivedli z kopců.‘ ‚Jsem básník,‘ řekl pak, ‚a vypravěč příběhů.‘ ‚To nepotřebujeme; máme vlastního vypravěče příběhů Era, syna Ethamanova.‘ ‚A jsem kouzelník.‘ ‚To je nám k ničemu; máme spoustu kouzelníků a lidí síly.‘ ‚Jsem lékař,‘ řekl. ‚To není třeba; máme Diancechta za lékaře.‘ ‚Nech mě být číšníkem,‘ řekl. ‚Nechceme tě; máme devět vlastních číšníků.‘ ‚Dobře pracuji s mosazí.‘ ‚Máme vlastního pracovníka s mosazí jménem Credne Cerd.‘ Potom Lugh odvětil: ‚Běž a zeptej se krále, jestli kterýkoli z jeho mužů dokáže sám všechny tyto věci, a pokud takového má, nebudu žádat vstoupit do Teamhair.‘ Vrátný odešel do královského domu a vše králi vyložil. ‚U dveří stojí mladý muž,‘ řekl, ‚a jeho jméno by mělo být Ildánach, Mistr všeho umění, protože co se týče všech těch věcí, které lidé tvého domu dokáží, on samotný zvládne kteroukoli z nich.‘ ‚Vyzkoušej ho na šachovnici,‘ řekl Nuada. Tedy šachovnice byly přineseny, a každou hru, která proběhla, Lugh vyhrál. A když to Nuadovi bylo řečeno, řekl: ‚Ať vstoupí, protože nikdo jako on ještě do Teamhair nezavítal.‘ Vrátný ho tedy nechal vstoupit, a on přišel do královského domu, kde se posadil do sedadla poznání. A tam byl veliký dlažební kámen, kterým by sotva mohlo pohnout čtyřikrát dvacet Volů. Ogma tento kámen vzal a mrštil jím skrze dům tak, aby dopadl před Teamhair, jako vyzvu Lughovi. Ale Lugh jím mrštil zpátky, načež dopadl doprostřed králova domu. Pak pro ně zahrál na harfu, a nechal je se smát a brečet, načež je nakonec uspal ukolébavkou. A když Nuada uviděl všechny tyto věci, kterých byl Lugh schopen, začal pomýšlet na to, že s jeho pomocí bude moci zemi zbavit daní a tyranie Fomorů. A tuto myšlenku také uskutečnil: opustil trůn a předal Lughovi své místo po dobu třinácti dní, aby všichni mohli naslouchat radám, které jim mohl nabídnout.“ – Příchod Lugha, odkazy v Lebor Gabála Érenn, zapsáno v 11. století

Původní Irové se pravděpodobně velmi báli porušit svá tabu. Přinejmenším si byli vědomi následků.

„Tento moudrý muž pak [Conarovi] řekl: ‚Tvé ptačí panování bude významné, ale budou proti němu gessa (tabu), která jsou následující: Nesmíš jít pravotočivě kolem Temuiry a levotočivě kolem Bregy. Nesmíš lovit divoká stvoření z Cernae. Každou devátou noc nesmíš opustit Temuir. Nesmíš strávit noc v domě, kde lze vidět světlo ohně zevnitř či zvenčí, když se setmí. Tři Deirgové tě musí předejít při příchodu do domu Deirgů. Během tvé vlády nesmíš dát pokyn k rabování. Společnost jednoho muže nebo jedné ženy nesmí po setmění vstoupit do tvého domu. Nesmíš zasahovat do hádky mezi dvěma tvými poddanými.‘“ – Togail Bruidne Dá Derga neboli „Zničení noclehárny Dá Dergy,“ nejstarší rukopis z 12. století (Lebor na hUidre), zapsáno irštinou užívanou v 8. – 9. století … během Conarovy vlády (údajně 1. století) pak celá země prospívala, všichni žili v blahobytu a míru. Nicméně když pak Conare svá tabu porušil, byl o Samuinu, který se slavil tři dny předem, během a tři dny potom, přepaden nepřáteli a zavražděn.

Původní Irové nežili jen v myšlenkách, ale cenili si například i krásných těl. 😆

„Pak Fedilmidova žena promluvila ke Cathubovi, neboť to byl moudrý muž: ‚Poslouchejte Cathuba jasné tváře, švarného prince, velká a mocná jeho koruna, která je druidskou moudrostí povznesena. Mně samotné se nedostávají bílá slova ani teď, skrze která by můj muž mohl získat na otázku svou odpověď, neboť, i když to vykřiklo z kolébky mého těla, žádná žena neví, co nosí uvnitř svého lůna.‘ A Cathub odpověděl: ‚Z kolébky tvého lůna vykřikla krásná žena, její světlé vlasy jsou jak vlna, nádherné šedo-zelené oči má ona. Jak Náprstník jsou její nachové tváře, růžové, barvu sněhu mají její zuby bezchybné, Parthiansky červené jsou rty její oslnivé. Žena, kvůli níž nastane veliké vraždění mezi ulaidskými válečníky na vozech – ve tvém bouřlivém lůně ona křičí, vysoká, krásná, dlouhovlasá žena, o kterou se budou vítězové přít, které se králové budou dvořit; a na západ od provincie Conchuburovy bude bohatá sklizeň mužů bojovných. Parthiansky červené rty budou rámovat ony bezchybné zuby; mocné královny jí budou závidět její nevyrovnatelný, bezvadný tvar.‘“ – Longes mac n-Uislenn neboli „Vyhnání synů Uisliu“, nejstarší rukopis z 12. století, součást Ulster Cycle

A na oplátku něco pro dámy …

„Potom Fróech vyrazil ven z vody. ‚Nevycházej,‘ řekl Ailill, ‚dokud mi nedoneseš větev z onoho Jeřábu, jenž stojí u protějšího břehu řeky. Jeho plody se mi zdají nádherné.‘ Fróech se tedy vydal zpět a skrze vodu na svých ramenech onu větev nesl. Findabair posléze řekla, že ať už viděla jakkoli krásnou věc, přece si myslela, že pohled na Fróecha je mnohem, mnohem krásnější – pohled skrze tmavou vodu na jeho velmi bílé tělo, s jeho nádhernými vlasy, s jeho tváří dobře tvarovanou, s jeho očima převelice modrýma, pohled na onoho laskavého mladíka bez jakékoli chyby či poskvrny, na tu tvář vespod úzkou a nahoře širokou, na větvičku s červenými bobulemi mezi jeho hrdlem a jeho bílou tváří. Findabair říkávala, že nikdy předtím neviděla nic, co by se mohlo vyrovnat byť jen polovině, či snad dokonce třetině jeho krásy.“ – Tain Bó Fraích neboli „Fróechovo vyhnání dobytka“, nejstarší rukopis z 12. století, součást Ulster Cycle

Setkání s bytostmi z jiných světů není vždy příjemné nebo pochopitelné, znamení jsou často nejistá.

Cú Chulaind pokračoval v chůzi, dokud si nesedl a neopřel si záda o kámen; byl naštvaný, ale pak ho přeci jen přemohl spánek. Zatímco spal, uviděl přicházet dvě ženy: jedna měla na sobě zelený plášť a ta druhá plášť purpurový, pětkrát přeložený, načež se ta v tom zeleném na něj usmála a začala ho mlátit bičem. Ta druhá žena se pak přiblížila a taktéž se usmála, načež ho stejným způsobem udeřila. Obě ho tak dlouho mlátily, že v něm sotva zůstal nějaký život. Pak odešly. Ulaidští zpozorovali stav, ve kterém se nacházel, a pokusili se ho probudit. Avšak Fergus řekl: ‚Ne! Nerušte ho – je to vidění.‘ Pak se Cú Chulaind vzbudil. ‚Kdo ti to udělal?‘ zeptali se Ulaidští, ale on byl neschopný slova. Ihned poté byl uložen do lůžka v An Téte Brecc, kde zůstal celý rok bez toho, aniž by k někomu promluvil.“ – Serglige Con Culainn neboli „Nemoc Cú Chulainda“, nejstarší rukopis z 12. století, součást Ulster Cycle

Snad ve všech pověstech se vyskytuje barvitý popis.

„U dveří na Západě, kam zapadá Slunce, je stádo Koní šedých, těch s hřívami jasnými, a stádo Koní kaštanových. U dveří na Východě stojí tři stromy z krystalu, stromy oslnivé, odkud vznešené hejno ptactva volá k dětem z pevnosti královské. Strom u vchodu na dvůr má harmonii vznešenou; strom ze stříbra před zapadajícím Sluncem pak záři zlatavou. Tři dvacítky stromů tam jsou, jejichž koruny se nikdy nedotknou. Každý strom nese zralé ovoce pro každého v třístovce. Tam v té síd (v kopci s bránou do jiného světa) je studna, s třemi padesátkami pláštů barvitých, těch se sponou z oslnivého zlata, která zdobí roh každého z nich. Káď opojné medoviny byla rozdělena mezi členy domácnosti. Ještě tam je, její stav neměnný, její vnitřek stále plný. Tam v tom domě je též dívka, která mezi ženami Ériu vyniká: zjevuje se se světlým vlasem, velkou krásou a půvabem.“ – Serglige Con Culainn neboli „Nemoc Cú Chulainda“, nejstarší rukopis z 12. století, součást Ulster Cycle

A trochu kouzel …

„Emer šla ke Conchuburovi v Emuinu a řekla mu o stavu Cú Chulainda, načež Conchubur poručil pěvcům a řemeslníkům a druidům Ulaidu, aby Cú Chulainda našli, získali a přivedli zpět. Cú Chulaind se pokusil ty řemeslníky zabít, ale druidové vůči němu zpívali kouzla tak dlouho, dokud se jeho ruce a nohy nespoutaly a dokud nebyl opět při smyslech. Požádal o napití; ti druidové mu přinesli nápoj zapomnění, a, když ho vypil, zapomněl na Fand a na vše, co uničil. Jelikož Emer na tom nebyla o mnoho lépe, donesli jí nápoj, aby mohla zapomenout na svou žárlivost. Nejen to, Manandán zatřásl svým pláštěm mezi Cú Chulaindem a Fand, aby se ti dva už nikdy více nepotkali.“ – Serglige Con Culainn neboli „Nemoc Cú Chulainda“, nejstarší rukopis z 12. století, součást Ulster Cycle

Původní Irové samozřejmě také rádi oslavovali … a báli se jistých věcí. Třeba následující úryvek názorně ukazuje, na co mysleli. 😀

„‚Nepůjdeme. Pokud se rozhodneme na tu oslavu jít, on nás poštve proti sobě, a naši mrtví počtem převýší naše živé.‘ ‚Ublížím vám mnohem více, jestli nepřijdete,‘ řekl Bricriu. ‚Co uděláš?‘ zeptal se Conchubur. ‚Pobouřím krále a náčelníky a bojovníky a mladé válečníky,‘ řekl Bricriu, ‚takže každý zabijete alespoň jednoho dalšího, leda byste přišli pít na mou hostinu.‘ ‚I tak nepůjdeme,‘ řekl Conchubur. ‚Pak postavím syna proti otci a poštvu je navzájem se zabít,‘ řekl Bricriu, ‚a pokud vám to nestačí, tedy postavím dceru proti matce. A jestli je to stále málo, pak donutím obě prsa každé ženy Ulaidu proti sobě bít, takže budou odporná a zkažená.‘ ‚V tom případě bude přeci jen lepší, když půjdeme,‘ dodal Fergus.“ – Fled Bricrenn neboli „Bricriuova hostina“, nejstarší rukopis z 12. století, součást Ulster Cycle

Další příběhy pak vyprávějí o krádežích dobytka, bojích mezi vládci a bájné fianně. „Příběhy o Finnovi*, synu Cumallovu, a jeho fianně (sg. fiann, pl. fianna; slovo spřízněné s lat. vena, „lov“, a slovan. vojna, „válka“) znamenají pro rozdrobenou, velkými rodinami ovládanou irskou společnost něco jako oddechovou literaturu.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři … *Fionn, ve střední irštině Finn, ve staré irštině Find, z vind (na oghamových zápisech údajně vendo), v kontinentálních keltských jazycích windo, což všechno pramení z prakeltského slova windos, které znamená „bílý“, „jasný“.

„Sloužíval jsem vojsku na kopci, Patriku uzavřené mysli. Škoda je, že mě pomlouváš, do dnešního dne jsem nikdy nebyl zostuzen. Slyšel jsem hudbu sladší než tu tvou, ať už jakkoli moc vychvaluješ své duchovenstvo: píseň Kosa v Leiter Laoi, a zvuk Dord Fiann; toho nejsladšího Drozda z Údolí stínu, nebo zvuk lodí narážejících na pobřeží. Křik loveckých Psů mi byl milejší než hluk tvých škol, Patriku … Pokud by Finn a Fianna byli mezi živými, opustil bych tvé duchovenstvo a zvony, následoval bych Jelena skrze údolí – jak rád bych mu byl na stopě.“ – Hrdina Oisín svatému Patrikovi, Fiannaíocht

„Slibuji tady a teď, že pomstím smrt naší matky, a nebudu odpočívat, dokud tito Seveřané nebudou z Irska navždy vytlačení!“ – Brian Bóruma mac Cennétig (941-1014) podle stejnojmenné irské pověsti


*Tuatha – kmen/lid; Dé – bohů/boha/bohyně; Danann – Dánu/Dunaje/Dany

Více viz Kouzelná harfa.

Z angličtiny přeložil a vysvětlivkami doplnil: Lúán Rélta