(Seveřan) Erik

„Erik pomuchlal líbeznou Hildegardu. Dál není co říct.“

(Slověnin) Lado

„Ještě dříve, než zmatenému Ladovi došlo, co má Mlada v plánu, si Mlada smyslně namočila prst do lipového medu, pomalu ho olízla a Lada políbila. Rty se spojily a pocítily oheň vášně, vlnky se vzdalovaly ke břehu křišťálového potoka, ale potom se opět přibližovaly. Srdce milenců se rozbušila. Lado nemyslel na nic jiného než na věneček z květin, který spolu s vlasy jeho ženy zářil snad všemi barvami, které se na světě nachází. Lado stál pevně jako borovicový kmen. Vzpomněl si totiž na slavnosti Rozkvětu, kdy kolem kmene májky spolu s ostatními mladými z vesnice tancoval kolové tance. Všichni vedle sebe, všichni rovnocenní v tanci, muži, ženy, děti, všichni se drželi za ruce a smáli se. Oslavovali spojení Slunce, hrdiny v bílém, a Květeny, té nejkrásnější dívky. Ale jakmile kmen z Borovice, stromu světla, jenž vždy hoří jasným ohnivým plamenem, projde skrze věneček z jarních květin, jsou tam jen dva, jen Oheň a Voda, a naráží na sebe. Bojují a milují. Doplňují se a škádlí. Lado a Mlada leželi na měkkém prostěradle. Bílé oblečení se rozplynulo, zůstal pouze věneček. Líbali se, otáčeli, blouznili a splývali v jednoho. Lado cítil na svých rtech jemný dotek. Šplhal po zalesněném kopci skrze světlem zalitou krajinu až ke studánce, pramenu života, který se nacházel na jeho vrcholu. Kolem poletovali barevní motýlci, na jejichž křídlech se odráželo světlo Slunce. Ptáčkové zpívali své svatební písně, Červenky, Sýkorky, Drozdi, Kosové a ostatní. Lado pil ze studánky života, kopec se hýbal, nastalo zemětřesení. Potom zmizel a změnil se v dotek rtů. Blouzení přestalo, vystřídal ho pohled z očí do očí, z duše do duše. Došlo ke spojení, pevná síla pronikla skrze jemný vodopád a splynula s ním, Oheň a Voda se připravily na tvorbu života, kdyby to bylo potřeba. Běž. Dýchej. Nezastavuj se. Pohyb sem a tam v rytmu přírodní síly, v rytmu vlnek a nezničitelného koloběhu, na němž je vše založeno a díky němuž se střídá počasí a roční období. Bez něj, bez jeho pohybu, by všechen život zanikl a Příroda by se rozpadla na malé kousky zpět do víru tvořivých a ničivých možností. Ladovi se udělalo špatně, cítil, jak něco v něm tomu spojení odporuje, avšak on byl vytrvalý. Přesunul se na ohromné louky, na nichž pobíhaly bílé Ovečky, které skákaly na Nebesa a měnily se v bílé mráčky. Síla se pohybovala tam a zpět, nic už neodporovalo. Vůně bylin a chuť lipového medu. Mačkání, objímání, tak silné, jaké dokáží pocítit pouze dva milenci, kteří se upřímně milují, vášnivě, odhodlaně, jemně a pokorně. Lado to už nemohl déle vydržet, Oheň a Voda se od sebe oddělily, Lado učinil oběť Matce Zemi. Potom tam jen bezvládně ležel, s úsměvem slasti na tváři. Mlada cítila to samé, jejich duše se spojily, její smyslně přivřené oči se otevřely a rozradostněly. Lado se takhle dobře už dlouho necítil, nyní se usmíval a červenal.“ – Křesání ohně, Ladovid z Hor, Lúán Rélta