„Úměrně tomu, jak rostlo mé pojednání, rostl i obdiv pro starou dobu, a čím větší množství rostlin mi ještě zbývá, tím vhodnější mi připadá vzdát hold péči dávných lidí ve vyhledávání bylin i jejich laskavosti, s jakou nám vědomosti o nich odkázali. Snad by se mohla zdát překonána štědrost samé Přírody, kdyby ty objevy byly toliko lidským dílem. Nicméně je jasné, že tato věc byla prací bohů, neb alespoň jejich vnuknutím, i když to byl vlastně člověk, kdo objevoval, a že ona, Matka všech tvorů, tyto léčivé rostliny nejen zrodila, ale dala nám i poznat.“ – Naturalis Historia (XXVII. kniha), Plinius starší


cesko ukus polska luzica

Kontaktní e-mail: info@vindove.cz


2 dny

Vindové

Vážení přátelé, chtěl bych Vám mnohokrát poděkovat, neboť se za první týden prodalo 15 Zlatých srdcí a další objednávky se vyřizují! 😍 Pokud máte o knihu zájem, prosím vyplňte formulář na www.vindove.cz/zlate-srdce/ Nezapomeňte, že můžete požádat o jedinečné autorské věnování. 😊

„Z osady se do okolí nesly různé výkřiky. Radoslava z nich vyrozuměla, že se oba kupci, Chranislav i Azriel, stále dohadovali. ‚Sebral mi můj náhrdelník!’ volal Chranislav a ukazoval ke svému vozu. ‚Snaží se mě jen zoufale očernit,’ bránil se Azriel, ‚navíc nemá žádný důkaz. Ale u koho v truhlici jsme našli moje vzácné ozdoby vykládané drahokamy? No? U tohohle soptícího tlouštíka!’ ‚Komu,’ rozkřikl se v tu ránu Chranislav, ‚komu říkáš tlouštíku, ty starý vousatý kuplíři! Vždyť se sotva držíš na nohou!’ V tu chvíli se ozvalo zabušení. Oba hlasy zmlkly.“ – Návštěva kupeckého tábora, Zlaté srdce: Příběh o krajině a předcích, Přemysl Lúa Černý

Na obrázku ráz krajiny, kde se velká část knihy odehrává. A složení lesů je jiné. 😉
... Zobraz víceZobraz méně

Zobrazit na Facebooku

3 dny

Vindové

„Podle jiného podání pocházejí děti z lučin a polí. V Čechách se vypravovalo, že skáčou po louce jako žáby, nebo se potulují po lese a čekají, až je vrány nebo lišky odnesou … Čáp, popřípadě vrána a porodní babičky jako nositelé dětí se vyskytují všeobecně na celém našem území. V oblastech jižních a západních Čech, sousedících s Německem, vystupovaly v této roli i jiná zvířata či bytosti – v Českém lese (ale také na Příbramsku) liška (v Braniborsku sova), v Krušnohoří vodník (ve Vorarlberku Mikuláš). V představách o místě původu dětí nacházíme starší vrstvy mytického myšlení a nazírání na svět – vedle vody, lučin, kytek a stromů (hrušeň) se objevují skalní rozsedliny, kamení, lomy, sklepy, jámy a podobná místa.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

Autor obrázku: Andrey Shishkin
... Zobraz víceZobraz méně

Zobrazit na Facebooku

4 dny

Vindové

Krajina proměněná v poušť? Z původních listnatých hvozdů, lužních lesů a nespočtu chladivých studánek zbyly jen roztroušené pozůstatky? Proč? Jedno z nejpůsobivějších děl světa, Ovidiovy Proměny, nám ukazují, co to znamená být člověkem. Otevřené vnímání světa, chápání vlastních pocitů a používání zdravého rozumu často ustupují vášním, skrytým v našem nitru. Některé z nich nám pomohou obrátit pozornost společnosti k řešení skutečně důležitých věcí, zatímco jiné, neřízené, nás mohou zahubit, proměnit v jedem prolezlý kámen či odstranit z povrchu světa:

„Čím více vkládá do úst, tím větší je jeho touha. Jak moře hltá zemské vody, polyká každý potok – a hladové plameny nikdy neodmítnou další pokrm, spalují dřevo a hledají ho víc a víc, mohutnější jsou jeho hromady a oheň tak hladem nenasytnější – tak i Erysichthónovy rouhavé rty žádají všechno jídlo, v jednom dechu. Každá další potrava je důvodem pro další potravu, a prázdnota tak vzniká před jeho očima (…) A nakonec, když takové zlo spotřebovalo všechno, a jeho smrtelná choroba neustále vyžadovala více jídla, počal Erysichthón trhat své končetiny, bořit do nich zuby, a onen nešťastný muž tak postupně, kousek po kousku, pozřel vlastní tělo.“ – Proměny (VIII. kniha), Publius Ovidius Naso

Jsme schopní překonat sami sebe? Ochotní upřímně rozpoznat své pocity a pravé důvody, které řídí náš pohled na svět, a uvědomit si, kam opravdu chceme směřovat? Co chceme zachovat? Stejnou myšlenku přímo vyjádřil moudrý Lúkiános:

„A po tom všem se vy opovažujete chtít nás měnit a naše jednání a záměry přivádět na pravou cestu! Jako kdybychom to, co děláme, dělali často ze špatného úmyslu, ačkoliv vy sami při svých vlastních činech neuvažujete a nic neděláte s úsudkem a s rozvahou, ale jen ze zvyku nebo z náruživé vášně. Proto se ničím nelišíte od lidí, které unáší proud: ti jsou strháváni vírem a vás vlečou vaše vášně. Děje se s vámi něco podobného jako s člověkem, který vsedl na splašeného koně: kůň ho rychle unášel, ale on nemohl za žádnou cenu z letícího zvířete seskočit. Někdo ho potkal a zeptal se, kam má namířeno, a on odpověděl: ‚Kam bude chtít …‘ a ukázal na koně. A když se někdo zeptá vás, kam se ubíráte, měli byste bez zakrývání říci, kdybyste chtěli mluvit pravdivě: ‚Tam, kam nás vedou naše vášně.‘ A kdybyste odpovídali jednotlivě: ‚Kam nás vede touha po rozkoši, kam touha po slávě nebo po zisku.‘ Jindy zas vás může unášet hněv, strach nebo i něco jiného, protože vy se nevezete na jednom koni, ale na mnoha koních, na každém jindy, ale všichni jsou splašení a unášejí vás sem a tam. A proto vás také unášejí do propastí a srázů. A vy nikdy netušíte, kdy se kam zřítíte.“ – Kynik, Lúkiános

Bájnou horu již neobklopují hvozdy, ale poušť. Máme ochotu pochopit provázanost života na Zemi, vlastní závislost na čisté vodě, vzduchu a síle, kterou rostliny přijímají ze Slunce, a uvědomit si tak, že krajina, předci a potomci tvoří jeden celek? Že bez zdravé krajiny, která často padá za oběť našim neřízeným vášním, krátkodobému prospěchu a neochotě myslet, nemůžeme přežít? Dokážeme sami sebe nakonec nepozřít? Nezřítíme se do propastí a srázů?

Autor obrázku: Julius Eduard Mařák
... Zobraz víceZobraz méně

Zobrazit na Facebooku

1 týdnem

Vindové

V knize Zlaté srdce se nachází plno více či méně přímých odkazů na staré kroniky. Dokážete je objevit všechny? 😉

„Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Tam na křižovatce mezi cestou do vesnice, stezkou do lesních hlubin a mohylovým pohřebištěm budou oslavovat moc předků a přírody. Bezové píšťaly začaly hrát jako první (...) Na dřevěných miskách a v hliněných nádobách nosili lidé k mohylám část jídel a nápojů z hostiny jako obětinu pro své předky. Doufali, že si je tak nakloní a oni jim pak požehnají větším štěstím, bohatstvím a radostí. Prova, Liboslava a mnoho dalších včetně vladyky Ratmíra obřadně nasadili dřevěné škrabošky na obličej a začali duchy předků vyvolávat se žádostí o pomoc...“ – Ve víru jarních oslav, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý
... Zobraz víceZobraz méně

Zobrazit na Facebooku

Přemysl „Lúán Rélta“ Černý

„Kroky zastav, cizinče, a raději přemýšlej.
Nezamýšlím na tebe vojnu ani zla,
kříži my se neklaníme, hosty vítáme.“ *

Zobrazit profil

„K práci ho [Ovidia] nevedla zbožnost, neměl ani vřelejší náboženský nebo morální vztah k své látce. Lákaly ho především vnější formy, ruch a pestrost slavností, jež mohl popisovat, a obsah bájí, jež mohl vyprávět.“ – předmluva, Ferdinand Stiebitz, O lásce a milování, Publius Ovidius Naso

Odkazy: Vindové (Facebook) – Vindové (YouTube) – Vindové (aplikace)


* Kroky zastav, cizinče/teutone, a raději přemýšlej. Nezamýšlím na tebe vojnu ani zla. Kříži my se neklaníme, hosty vítáme.
Krokь kazi, teud’á, lubo přemyšlь. Nezamyšlǫ na ta vojьn vni zla. Křьžь my sę neklan(amy), gost’ь vit(amy).
Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl. Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav. Křesomysl, Neklan, Hostivít.