„Ačkoli se mi příčí psát o takových věcech, přece musíš, milý čtenáři, vědět, jak bohapusté pověry a nesmyslný kult tito lidé vyznávají. Ve stručnosti nyní vyložím, jací to jsou lidé a odkud pocházejí. V kraji Ratarů stojí hrad Riedegost. Je trojhranný, se třemi branami a obklopuje ho hluboký les, pro obyvatele posvátně nedotknutelný. Dvě brány se otevírají všem příchozím, třetí, nejmenší z nich, je obrácena k Východu a vychází z ní stezka, která vede k nedalekému jezeru, budícímu na pohled děs. V hradu se nalézá jen jediná, dřevěná a bohatě vyzdobená svatyně, která stojí na základech zrobených z rohů různých zvířat. Zvenku ji zdobí různé podobizny bohů a bohyň, podivuhodně vyřezané, jak se pozorovateli může zdát. Uvnitř ovšem stojí božstva vytvořená lidskou rukou, každé s vyrytým jménem, a pro odstrašení jsou oděna helmami nebo pancíři. Nejvyšší nese jméno Svarožic, zejména toho všichni pohané poslouchají a uctívají. Jejich korouhve mohou být vyneseny ven pouze v případě války a pouze pěšími bojovníky. Z řad urozených jsou vybíráni kněží, kteří bedlivě dohlížejí na to, aby vše řádně probíhalo. Když se scházejí, aby se k těm idolům modlili nebo aby mírnili jejich hněv, kněží sedí, zatímco ostatní stojí kolem, potají si šeptem povídají a rozechvěle hrabou v Zemi, aby odtamtud vytáhli věštné kamínky, ze kterých by zjistili jistý výsledek nejistých věcí. Když jsou s tím hotovi, přikryjí věštbu zelenou travou. S pokornou úctou vedou přes dvě zkřížená kopí zabodnutá do Země Koně, kterého jako největší zvíře chovají v posvátné úctě. Přestože už znají osud z předchozí věštby, opakují věštbu ještě s tímto jakoby božským zvířetem. Pokud z těchto dvou úkonů vzejde shodné znamení, je obřad u konce. Jestliže nikoli, lidé ve smutku považují věštbu za neúspěšnou. Jedna pradávná zpráva, která se již několikrát ukázala jako nepravdivá, tvrdí, že když prý budou kraji hrozit útrapy dlouhé a vražedné domácí války, vyleze z blízkého jezera mohutný Kanec s bílými kly, lesknoucími se pěnou, a bude se s velkým potěšením přede všemi válet v kališti a všechno se bude otřásat. Kolik je v té zemi krajů, tolik chrámů a tolik podobných pohanských bohů je tam uctíváno. Výše řečené město má nad nimi nejvyšší moc. Zde se loučí, když spěchají do války, zde ukládají žádané dary, když se vracejí z úspěšné výpravy, a věštbami s kameny a Koněm, jak už jsem řekl, místní kněží zkoumají, jakou obětí uspokojit bohy. Jejich nevýslovný hněv uklidňují krví lidskou i zvířecí. Těm všem, kteří se nazývají Lutici, nestojí v čele nějaký zvláštní vládce. O důležitých věcech rozmlouvají na sněmu, a jestliže mají dojít k rozhodnutí, je potřeba jednomyslný souhlas. Jestliže některý z obyvatel nesouhlasí s rozhodnutím, je mrskán metlami a jestliže i nadále nesouhlasí, přijde o všechen svůj majetek, který je buď spálen, nebo mu odebrán, nebo musí sněmu zaplatit pokutu vyměřenou podle jeho postavení. Tito nevěřící a velmi nestálí lidé vyžadují od jiných stálost a velkou spolehlivost. Uzavření míru stvrzují ustřižením pramene vlasů z temene hlavy, předáním trsu trávy a podáním pravice. K porušení míru se ovšem snadno nechají přesvědčit penězi.“ – Kronika, Dětmar z Merseburku, začátek 11. století

„Sepsal boží slovo ve slovanském jazyce, aby mohl sobě svěřené duše snáze poučovat. Žádal je, aby zpívaly kyrie eleison, a vysvětlil jim jeho význam. Ti zlotřilci to však zesměšnili a zkomolili na ‚ukrivolsa‘, což v naší řeči znamená ‚v křoví stojí Olše‘. Ačkoli se je pokoušel opravovat, tvrdili: ‚Tak to říkal Boso.‘“ – Kronika, Dětmar z Merseburku, začátek 11. století

Překlad: Bořek Neškudla, Jakub Žytek