Máte-li dotazy ke stránce Křivoklátské směsi, prosím obraťte se na mě na následující e-mailové adrese:
info@krivoklatskesmesi.cz
Představení
Bydlím asi tři kilometry od hradu Křivoklátu, můj prapradědeček z Křivoklátska pocházel, byl to hodinář a později legionář v jedné osobě, potomek rakovnického cihláře. Ten se nakonec přestěhoval až do vzdálených Beskyd a určitě prošel valašským „súdem“ zahrnujícím důmyslné slivovicové rituály. Tato odbočka vlastně skončila mým dědou, který odešel z Beskyd, na Křivoklátsku si koupil chatu a po velmi krkolomné životní cestě zahrnující cestování jeho dětí a mojí babičky si našel práci nedaleko Kladna.
Jiné větve mé rodiny zahrnují například lesníky ve službách Kinských v okolí Chlumce, kteří jako levobočci měli toto povolání dědičné (tedy jakousi ironií mám asi mezi předky chlumecké sedláky i pány), především ale učitele, dále drobné zemědělce, lékaře, sedláky, perníkáře, evangelické kněze, továrníky a vědce. Předkové mojí ženy zase byli lesníci právě v Beskydech, navíc teď máme oba rodiče v Lidicích, tak se nám ty naše příbuzenské větve hezky prolínají.
Osobně jsem však chtěl být spisovatelem, a jelikož mi nedělá problém matematika ani angličtina, píšu zdrojový kód v oblasti datové analýzy, umělé inteligence a kybernetické bezpečnosti. Psaní příběhů, které se týkají krajiny, historie, přírody a bájných bytostí, které například sdílím na těchto stránkách, rozhodně nepovažuji za nějakou protiváhu technologického inženýrsko-vědeckého povolání, je to zkrátka také „spisovatelství“, jen s jinými pravidly a místo matematiky a návrhu systému mi v jejich tvorbě pomáhá biologie, historie a představivost.
Myšlenka na závěr
Dokud slunce svítí, květiny rozkvétají,
chrpy, máky, třezalky pole a louky zdobí,
lesy dřevem, deštěm, listím voní,
je naděje, že se svět uzdraví.
Ve 30. letech 20. století se bratr mého prapradědy, Oktavián Farský, spolu s křivoklátskými lesníky a českými ornitology postavil proti lovu dravců a takzvaným výrovkám, kde se na připoutané výry jako na předpokládané soky lákali ostatní dravci, krkavcovití ptáci apod. a z úkrytu se stříleli. Nebýt lidí, co se proti těmto praktikám postavili, by dnes nejen Křivoklátsko, ale většina Evropy byla bez sokolů, orlů, luňáků, kání rousných, motáků, krkavců, vran, výrů, puštíků a dalších především vzácných druhů. Celá příroda by tak byla jen jednou velkou „chovatelskou stanicí“ pro několik málo druhů zvěře chovaných na maso (srny, zajíci, bažanti apod.), což, vědomi si provázaných vztahů v přírodě a důležitosti rozmanitosti, nemluvě o neekonomičnosti a neekologičnosti podobné představy, nesmíme nikdy dopustit.
„Do ankety přispěl i sám Farský; v rozsáhlém příspěvku se jednoznačně postavil proti lovu dravců obecně a argumentoval zejména jejich ekonomickým přínosem spočívajícím v predaci drobných hlodavců. Většina konzervativněji formulovaných reakcí však zněla ve prospěch zachování výrovky, a to jako účinného způsobu lovu zvěře škodné (zejména vran a kání rousných – Buteo lagopus) i jako tradiční možnosti mysliveckého uspokojení … V r. 1934 a 1935 vyšly ve Stráži myslivosti tři články prof. Aloise Nechleby, lesníka a tehdy už hlavně pamětníka (* 1860). Nechleba sloužil v 19. století na Křivoklátsku, podobně jako Rudolf Maxera přiblížený v minulé části. První text byl věnován mizení vzácné zvěře z regionu Křivoklátska, mimo jiné zmínil také ubývání výrů. Na to navázal na přímou výzvu O. Farského článkem, který se ve dvou dílech věnoval výrům žijícím ve volnosti i chovaným pro výrovku. V druhém dílu popisoval život výra v zajetí a jeho postoj k chovu se ukázal být značně kritický. Jedince držené v zajetí označil expresivně za mučedníky, kteří žijí v nedůstojných podmínkách a často hladovějí. Provozování výrovek vnímal jako zbytečné především z ekonomických důvodů, dokonce tento způsob lovu označil za voluptuární (konaný hlavně pro zábavu a potěšení).“ – Výr velký a jeho nelehký osud III. Nesnadná cesta k ochraně, Jan Andreska, Dominik Andreska, z časopisu Živa (1/2021) vydávaného Akademií věd České republiky
