Lúbelon

Jedné temné noci se Lado posadil vedle známé křišťálově čisté studánky, kterou obklopovaly březové a bukové listy v barvě podzimu. I přes studený horský vánek Lado zapáleně naslouchal každému slovu, které vedle něj sedící usměvavý duch Margewid pronesl:

lugh
Autor neznámý

Onehdy mě žena pěkně vystrojila, učesala mi vlasy, namazala knír a vyslala mě s vakem plným nazdobených jablek a ořechů do Posvátných skal. Celou cestu jsem si broukal veselou písničku, neboť byl opravdu krásný den. Prošel jsem lužními lesy, kolem drolících skal, až jsem došel na místo, odkud jsem v dáli v údolí mohl pozorovat vlčí smečku. Duchové mi cestou pěkně zamotávali hlavu, takže jsem věděl, že se se mnou chtějí spojit a popovídat si. Nu tak jsem vyšel ke kamennému stolu, připravil obětinu a pustil se do zaříkávání. Žena mě předtím nechala několik dní hladovět. Mohl jsem jíst jen divně chutnající placky a pít hořké bylinné nálevy, abych ony duchy slyšel jasně a zřetelně. A to se také stalo. Promluvil ke mně medový hlas, který mi pravil, abych druhý den vyrazil do vindské vesnice na pomezí jiných světů, tam na tu horu, odkud je vidět údolí táhnoucí se do nekonečných dálek. Znal jsem to místo, ale zdaleka to nebyla jen vindská vesnice. Byl to ohromný prostor a žili tam i moji příbuzní a můj bratranec Aidán. Když se onen hlas ujistil, že jsem jeho příkazu porozuměl a že jsem věděl, kam se mám co nejrychleji vypravit, zmizel v mlze mezi stromovím. Začalo mrholit. Povzdechl jsem si a vyrazil dále, rozhodně jsem neměl v úmyslu Slunečnímu Hrdinovi, nebo jak mu říkáš Mocnému Vidovi, odporovat, neboť jsem velmi dobře věděl, že ten hlas patřil jemu. Cesta byla daleká a vedla přes kopce a rokle, hory, doly, černý les. Nálada se mi cestou pěkně zkazila. Těšil jsem se na vyhlášenou vindskou pohostinnost, na jejich mohyly a pohřebiště, kde v tuto pozdní dobu v roce pořádali různé oslavy a hry. Především jsem se ale těšil na svého bratrance, který za hvězdným třpytem prozářených nocí dohlížel na těžbu stříbra v nedalekých lesích. Cestou jsem si na chvíli odpočinul, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat dále a raději na nic nemyslet. Když jsem se dostal k úpatí oné hory, šel jsem dokola, aniž bych si všímal pracujících lidí či strážců, na žádné otázky jsem neodpovídal, jak jsem byl nabručený z toho věčného mrholení a mlhy, skrz kterou nebylo vůbec nic vidět. Záškodný úsměv mi pak vykouzlil až můj synovec Lergo, který mi s očividným nadšením vyběhl vstříc. Byl jsem si jistý, že jednoho dne z něj vyroste silný mládenec. Když mě chytil za ruku a já se rozhlídl po okolí, zpozoroval jsem v dáli Aidána. Byl jsem rád, že na tomto místě žijí spřízněné národy spolu, protože mezi nimi každý cizinec rychle vynikl. A jeden takový dorazil chvíli přede mnou, takže byl středem pozornosti všech, hlavně strážců. Byl to jeden z Uhlovlasých, který svůj původ zřejmě neodvozoval od řeky Dánu jako já. Alespoň mu bylo trochu rozumět. Když jsem se pozdravil s Aidánem, zeptal jsem se: „Co tady chce tenhle?“ A hodil jsem okem po tom cizinci. „Nevím,“ řekl zaražený Aidán, „vím jen, že nepřijel kvůli obchodu.“ Mlaskl jsem pusou. „Proč jsi přišel?“ zeptal se bratranec. „Nejsem si jistý,“ odvětil jsem po pravdě, „k ženě v noci promluvil Měsíc, který jí řekl, ať mě vyšle do Posvátných skal. Ona tyhle věci bere hrozně vážně a já zrovna neměl nic lepšího na práci. Hlavy nepřátel jsem obětoval, zbroj vyměnil za medovinu, takže pohodička, nic jsem nenamítal a vydal jsem se tam navázat spojení. No a přímo sem mě povolal Lúbelon.“ V tu chvíli ten podivný cizinec zpozorněl. „Lugusbelenus?“ zeptal se mě udiveně. „Jo, jo,“ řekl jsem nevrle, „Lugoš Belonoš, ty zaostalč-oš. Nemám rád, když na mě někdo mluví, aniž by se představil.“ Cizinec neodpověděl. „Na toho se vykašli,“ řekl známý hlas jednoho mého dalšího příbuzného, „je to prý cestovatel, co zaznamenává různé věci.“ Ušklíbl jsem se. „Rád tě vidím,“ dodal s úsměvem, „Marge!“ V tu chvíli jsem se otočil a pohlédl mému dědečkovi do očí. „Je mi ctí,“ odvětil jsem překvapeně, „nevěděl jsem, že tu bydlíš.“ „Zrovna jsem přijel,“ odpověděl můj čilý děd, „Beli Lú mě sem také zavolal, vlastně kvůli mně jsi tu.“ Rozesmál se. Najednou se rozpršelo, a tak jsme se všichni museli urychleně schovat k mému bratranci domů. Když jsme se posadili na teplé kožešiny, Aidánova manželka Ena nám všem přinesla horký kopřivový nálev. Ani jsme se nestačili ohřát, když ke mně přiběhl umáčený Lergo, který mi během několika okamžiků převyprávěl snad celý svůj dosavadní mladý život. Dědeček se na nás oba stále smutně usmíval. „Co se děje?“ zeptal jsem se nakonec poněkud vážně dědečka, zatímco se Lergo rozhodl zkoušet pevnost mého kníru. „Za pár dní zemřu,“ odpověděl dědeček okamžitě a bez delšího napínání, „Lúbelon chce, abych do jiných světů odešel z tohoto místa. Kornonos a předkové mě už dlouho čekají, ale nemohl jsem odejít dříve, než jsem Slunečnímu Hrdinovi splatil svůj dluh daleko na Severu, kde stromy roní jantar jako slzy do moře. Měl jsem je po dvanáct měsíců a dvanáct nocí ochraňovat a vyhnat každého, kdo by se jich chtěl jen dotknout. Ale teď už je dluh splacen.“ Bedlivě jsem dědečka poslouchal. „A proč jsi to všechno musel dělat?“ zeptal jsem se zvědavě. „Protože,“ povzdechl si dědeček, „jsem zamlada ty malé kamínky rozdával ve velkém každému, kdo byl ochotný za ně zaplatit. Bral jsem je bez obětiny. Porušil jsem dávný zákon a neuvědomoval jsem si to. Ale dost už o mně. Důležití jste vy.“ „My?“ zeptal jsem se s Aidánem jednohlasně. „Ano,“ usmál se dědeček, „Lúbelon mi splnil poslední přání, přivedl mi vás. Chtěl bych, abyste na mě, svého dědečka, a své předky vzpomínali s úctou, abyste se je snažili pochopit a dokázali ocenit to, co vám odkázali.“ Na chvíli se pozastavil. „Avšak pamatujte,“ pokračoval, zatímco upřeně sledoval Lerga, „že to nejdůležitější jsou pro vás vaše vlastní děti. Koloběh se otáčí a z předků se stávají potomci. Naučte je způsobům, odkažte jim zdravou krajinu, co nejméně rodových kleteb, co nejvíce odvahy a přímosti. Nehleďte jen do časů minulých, ale hlavně na své děti a jejich děti. Slíbíte mi to?“ Všichni, co jsme se v tom domě sešli, jsme jednohlasně učinili slib. Dědeček se usmál, načež pomaličku odešel do nedalekého lesíka, kde měli Vindové své pohřebiště. V noci jsme všichni uviděli padající Hvězdu, Sova zahoukala a druhý den jsme pomocí oslav a obřadů pomohli dědečkovi odejít do jiných světů. Nikdy na jeho slova nezapomenu. Nikdy. Pamatuj si to i ty, až budeš mít děti. Vím, že je Mlada těhotná a že bude mít zdravého syna, proto ti tuhle příhodu říkám teď, Lado. Správná výchova dětí rozhodně není nic jednoduchého.