Lúkiános (cca 125-180) byl antickým autorem příběhů a zamyšlení, které popisují lidskou mysl a její náchylnost k uváznutí v nepodložených (náboženských) přesvědčeních a planých filozofických hovorech. Jako obdivovatel Epikúra a svým střízlivým úsudkem dokázal překonat nejedno nebezpečí, například se postavit samozvanému věštci Alexandrovi (cca 105-170), který si svými promyšlenými intrikami dokázal vydobýt postavení a ošálit celou společnost:

„Já k němu přijdu a zastihnu u něho množství lidí. Vzal jsem s sebou šťastným řízením osudu i ty vojáky. On mi nastavil ruku k políbení, jako to dělal s davem. Já jsem přiblížil ruku k ústům, jako bych ji chtěl políbit, ale kousnutím vskutku důkladným jsem mu ji div nezchromil. Přítomní se mě pokoušeli škrtit a bít jako svatokrádce, když se už předtím rozhorlili, že jsem jej oslovil jen jako Alexandra a ne jako proroka …“ – Alexandr neboli Lžiprorok, Lúkiános

Dovedete si představit, že by se něco podobného stalo v přítomnosti náboženských „vůdců“ současnosti? 😉 Lúkiános Alexandrovy intriky důmyslným způsobem odhalil a nepodlehl tak pokušení věřit nesmyslům. Alexandros se ho za to později pokusil zabít, což naštěstí nevyšlo.

„A vůbec proti Epikúrovi vedl krutý a nesmiřitelný boj. Je to zcela pochopitelné! Proti komu jinému měl oprávněněji vést boj ten šejdíř, milovník čarodějnictví a velký nepřítel pravdy než proti Epikúrovi, člověku, který prohlédl přirozenost věcí a jediný zná jejich pravou podstatu! Přívrženci Platónovi, Chrýsippovi a Pýthagorovi mu byli přáteli a vůči nim zachovával hluboký mír. Neúprosný Epikúros – tak jej nazýval – mu byl právem největším nepřítelem, protože to všechno má pro smích a žert.“ – Alexandr neboli Lžiprorok, Lúkiános

Tímto Lúkiános v podstatě předpověděl to, co později dokonali křesťané – zničení Epikúrových a Démokritových spisů, které pojednávaly o atomismu, Brownově pohybu, času, volném pádů a dalších „pozdějších“ pozorování, neboť odporovaly nauce o nesmrtelnosti duše a dalším náboženským předpokladům.

„Alexandr provedl také jednu velmi směšnou věc. Jednou se mu dostaly do rukou Epikúrovy Hlavní zásady, knížka, jak víš, překrásná, jež obsahuje stručně shrnuty jeho filozofické nauky. Přinesl je doprostřed náměstí a spálil na fíkovém dříví, přesně tak, jako by spaloval jeho samého, a popel vyhodil do moře. Přitom pronesl ještě také věštbu: Učení slepého starce vám kážu do ohně házet! A přitom ten padouch nevěděl, kolik dobrého tato knížka přináší těm, kdo se s ní seznámí, jaký v nich vzbuzuje klid, duševní pohodu a volnost! Zbavuje je různých projevů strachu z přízraků a zázraků, marných nadějí a lichých žádostí, vštěpuje jim rozumnost a pravdivé poznání a očišťuje doopravdy jejich mysl, a to ne pomocí pochodně a mořské cibule a takových pošetilostí, nýbrž správným výkladem, pravdou a svobodou projevu.“ – Alexandr neboli Lžiprorok, Lúkiános

Lúkiános byl velký umělec (a první skutečný autor sci-fi příběhů), který dokázal zaujmout myšlenkami i vtipem. Mnoho z jeho pouček je více než platných i dnes.

„Především je rozdílný jejich názor na vesmír, jestliže jedni jsou toho mínění, že je bez vzniku i zániku; druzí naopak se pokoušejí mluvit o jeho tvůrci i o způsobu, jak byl sestrojen; těm jsem se také nejvíce podivoval, že k tomu dokonce stavějí nějakého boha jako strůjce veškerenstva, avšak nedodávají, ani odkud přišel, ani kde byl, když to všecko sestavoval, ačkoliv nelze pomýšlet na nějaký čas a prostor před vznikem všehomíra.“ – Íkaromenippos, Lúkiános

„Nevědomost je strašná věc a působí lidem mnoho zlého. Zahaluje věci jakousi mlhou, zatemňuje pravdu a vrhá na život každého člověka stín. Všichni se proto podobáme bloudícím v temnotách, ba ještě spíš vypadáme jako slepci, když hned nerozumně o něco klopýtáme, hned zas něco překračujeme, třebaže to nebylo třeba, nevidíme, co je blízko a přímo před našima nohama, a bojíme se toho, co je daleko, oddělené od nás velkým prostorem, jako by nás to bezprostředně ohrožovalo. Zkrátka ať děláme cokoli, každou chvíli uklouzneme.“ – Nevěřte pomluvě, Lúkiános