„Pohanské náboženství Polabských Slovanů, a především lutická střediska kultu Retra a Arkona vzbuzovaly odedávna pozornost. Už Pavel Josef Šafařík konstatoval, že jsou tu prvky neshodující se s náboženskými představami a formami kultu u ostatních Slovanů, a připisoval tyto odlišnosti baltickým (litevským) vlivům. V novější literatuře polská archeoložka Janina Rosen-Przeworska poukázala na analogie s význačnými rysy keltského předkřesťanského náboženství, jako byly kult Koně, polycefalismus [pozn. i v Čechách, například kouřimský idol] kultovních soch a skulptur a kněžské sbory s hierarchickým složením kněžstva. Uvedená specifika lutického pohanství vyvozovala z vlivů, které vyzařovaly ze sídel středoevropských Keltů směrem na Sever. Domnívám se – vhledem k tomu, že uvedené rysy kultu jsou doloženy u západních Keltů v Galii, Británii a Irsku, a nikoliv ve střední Evropě – že je pravděpodobnější jiná dráha vlivu, a to emigrací druidů, vyhnaných z Římany okupované Galie do východních zemí za Rýnem. Slované pak mohli převzít a pro svou potřebu přetvořit už stávající střediska kultu.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová


„Pokud přijmeme teorii o počátku slovanské etnogeneze ve východním cípu lužické kultury, kde se svébytné etnikum zformovalo pod silným vlivem západobaltské pomořské kultury a po expanzi Keltů do středovýchodní Evropy v rámci przeworské kultury, pak lze vymezit slovanské archaické náboženství velmi přibližně od 4./3. století př. n. l. přes existenci przeworské a čerňachovské kultury a velkou slovanskou expanzi v 5. – 7. století do počátků christianizace slovanského prostoru v 9. století. V tomto období docházelo bezpochyby k pronikání výrazných vnějších vlivů – naznačili jsme výše přítomnost íránských prvků v kultuře praslovanského obyvatelstva čerňachovské kultury, jejichž relikty byly patrné i v pohanské epoše kyjevské Rusi … Navíc velká migrace na Balkán, do západních částí střední Evropy a do severních oblastí Evropy východní vedla ke značnému promíšení slovanského obyvatelstva, které se rozvíjelo v rámci kultur przeworské a čerňachovské, tudíž se mísily a splývaly možné lokální odlišnosti … Co ze srovnání těchto informací vyplývá? Předně pro naše téma již výše konstatovaný fakt, že jména božstev z oblasti Polabí a staré Rusi si neodpovídají až na jedinou výjimku – teonym Svarožic. Za druhé je to patrný íránský vliv na kyjevskou oblast. Za třetí lokální odchylky v kultu – polabská oblast zná pohanské kněžstvo a chrámy … Při [analýzách] se třeba může prokázat solární podstata polabských božstev nebo jejich značná vzdálenost od staroruského panteonu. Může se prokázat, že vliv středoevropského keltského obyvatelstva v době slovanské etnogeneze na periferní oblasti značně vzdálil polabské Slovany a jejich kulturu ostatním slovanským oblastem.“ – Perun: historie a typologie slovanského hromovládce, Michal Téra

„Keltské skupiny překročily Karpaty v časném třetím století před naším letopočtem a přesunuly se až do údolí Dněstru v dnešní Ukrajině. Laténské předměty v těchto místech mají daleko od vzácných, zvláště v údolí Dněstru a později podél Dněpru. Předně jde o skvělé válečné vybavení, zvláště o meče a bronzové přílby v knížecích hrobech, nicméně skromnější předměty jako spony a jehlice také naznačují všeobecně rozšířený vliv keltských řemeslníků. Kolem prvního století před naším letopočtem je tento kulturní vliv značně rozředěný, ale přesto úplně nevymizel. Tehdy se už nicméně zřetelná keltská totožnost vytrácí v prolínajícím se pohyblivém i usazeném obyvatelstvu jihovýchodní Evropy.“ – The Early Germans, Malcolm Todd


„Jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí.“ – životopis Oty Bamberského podle Herborda (o Polabských Slovanech), 12. století

„Byl tam pověšený štít podivuhodně veliký, umělecká práce, pobitý zlatými pláty, kterého se nesměl dotknout žádný smrtelník, protože byl, nevím proč, posvátným a také věšteckým znamením pohanů do takové míry, že kromě času války nesměl být nikdy sejmut ze svého místa. Byl zasvěcen, jak jsme se později dozvěděli, bohu Jarovitovi, který se latinsky nazývá Mars, a s ním na čele věřily ve vítězství ve všech bitvách.“ – životopis Oty Bamberského podle Herborda (o Polabských Slovanech), 12. století

„Archeologické doklady prozrazují, že ze všech přírodních jevů bylo obzvlášť Slunce vzýváno jako dárce životních sil, plodnosti a zdraví i jako útěcha mrtvým … Již od střední doby bronzové prehistorická společenství v téměř celé Evropě uctívala Slunce v podobě paprskovitého kola … V římskokeltském období byl sluneční bůh zobrazován s kolem, což prokazuje, že Keltové začali přijímat solární moc v lidské podobě … Ačkoliv ikonografie hrdiny porážejícího nepřítele může mít svůj původ v římském umění, postavy na vrcholcích těchto sloupů odrážejí keltskou náboženskou tradici, ve které bůh světla a života sedí na Koni a ohání se slunečním kotoučem místo štítu a hromoklínem namísto zbraně … Sluneční žár a světlo daly vzniknout kultům spojeným s léčením chorob a podporou blahobytu. Do léčivých pramenů se vhazovaly miniaturní sluneční kotouče.“ – Keltské mýty, Miranda Jane Green

„Ostrované uctívají především Apollóna. Všichni jsou, svým způsobem, kněží tohoto boha, jelikož ho denně písní uctívají a ohromnou čest mu vzdávají.“ – Diodorus Siculus o tehdejších obyvatelích Britských ostrovů (tehdy pokeltštěných)


„Zásadní pro pochopení depotů [obětin v Zemi] jsou místa jejich uložení – prameny, skalní stěny a samostatně stojící balvany, z jiných částí laténské Evropy známe depoty v řekách, často v souvislosti s brody, ale také v základech hradeb a bran. Vesměs se tedy jedná o místa, která jsou v krajině čímsi markantní, anebo o místa přechodů reálných nebo symbolických – mezi dvěma živly, mezi dvěma ‚světy‘, mezi ohrazeným prostorem sídlištním a neohrazeným divým světem vně hradeb. Některé další depoty navíc pocházejí z periferních oblastí, ve kterých z doby jejich uložení chybějí další doklady lidské přítomnosti. Zda doprovázely prosbu o (či děkovaly za) bezpečný průchod, anebo se jednalo o oběti v části krajiny vydělené jen kultovní sféře, nevíme a nikdy vědět nebudeme.“ – Duchovní svět Keltů; Náboženství, rituální okrsky a votivní obětiny; Jan Kysela; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů

„Při studiu takovýchto prostorových souvislostí laténského [„keltského“] osídlení na nás však nevyhnutelně dolehne fakt, že nejsme schopni sídliště přesně datovat. Pozdně laténská keramika, která zde tvoří hlavní či zpravidla jediné nálezy, je totiž chronologicky rozlišitelná s přesností zhruba na 100 let; sídelní fáze, oproti tomu, počítající se od životnosti staveb, by měla odpovídat zhruba jedné lidské generaci (25-30 let). Tak by se do jednoho úseku pozdně laténského období (rozlišitelného pouze na základně keramiky) mohlo schovat až pět fází obytných staveb, které mohla doprovázet i změna jejich polohy (a to i na větší vzdálenosti). Jako větší aglomerace se tak může archeologicky projevovat teoreticky pouze jedno tzv. oscilující sídliště a jeho hospodářské zázemí.“ – Krajina a každodenní život; Využívání krajiny a umístění sídel; Alžběta Danielisová; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů


Více viz Stopy Keltů u našich předků.

Něco o starých irských pověstech si můžete přečíst zde.
Zajímavost o keltských ženách viz Plútarchos.