Knihu „Moudrost lesa“, v originále „Der Wald – ein Nachruf“, přeložila Magdalena Havlová a vydalo nakladatelství Kazda v roce 2018. Knihu velmi doporučuji všem, kdo se zajímají o lesy, i těm, kdo by se o nich a o různých zájmových skupinách v nich se pohybujících něco rádi dozvěděli. Koupí knihy podpoříte snaživého autora, který se dlouhodobě zabývá ochranou přirozených lesů střední Evropy.

O původu a škodlivých dopadech myslivců

„Selské války 16. století i pozdější německá revoluce v letech 1848/1849 mají společný kořen: privilegia šlechty. Jedinci s modrou krví měli právo lovit všude, i na půdě prostých venkovanů. Pro barony, hrabata a krále nebylo, jak se zdá, nic krásnějšího než rozpoutat impozantní jatka, to znamená skolit co možná nejvíc divoké zvěře. Tato kratochvíle totiž byla důležitým ceremoniálem, jehož se účastnili pozvaní hosté. Chudá kořist vrhala na hostitele špatné světlo, takže se snažil, aby si ve svých lesích vždycky udržoval vysoké stavy těch nejžádanějších zvířat. Aby prosté lidi náhodou nenapadlo, že si tím pádem také něco dopřejí, platily na celých rozlehlých územích přísné zákazy. Když tam obyčejný sedlák usmrtil Srnku, čekal ho citelný trest. V dobách feudálních honů se také objevili první hajní. Kontrolovali lesy, někdy i pole, a dokonce vesnice, zda se tam nepytlačí. Z tohoto důvodu počty Jelenů, Srn a divokých Prasat neustále narůstaly. A v noci, když venkované spali ve svých ubohých chýších, vrhla se zvěř na jejich nuzná políčka, takže z příštích žní nebylo skoro nic. To mělo za následek selské bouře, které se však minuly cílem. Jiná situace nastala až v 19. století. Revoluce z let 1848/1849 právo honitby pro šlechtu zrušila. Pak si mohl každý lovit na své vlastní hroudě, čehož se pilně využívalo. Hrnce se tak plnily hned dvojnásob: Chutnou zvěřinou a polními plodinami, které zase mohly bez ohrožení růst. I lesu se ulevilo. Mladé Buky a Duby mohly vyrazit, aniž by je kdokoli okusoval, a mnoho dnes starých listnatých lesů pochází právě z oněch dob. Po čase však byly žel znovu nastoleny dřívější pořádky. Venkovské obyvatelstvo totiž divokou zvěř zdecimovalo tak dalece, že se její stavy ocitly zhruba na původní přirozené úrovni. To znamenalo jen několik málo Srn na čtvereční kilometr lesa, a vysoká zvěř či divoká Prasata se v mnohých regionech ani nevyskytovala. Tradiční lovci tak pozbyli své oblíbené zábavy, jíž byli zvyklí holdovat ve volném čase. Když vyrazili na číhanou, mohlo trvat týdny, než spatřili nějakou Srnu, o Jelenech ani nemluvě. Jaképak tohle bylo potěšení! Revoluce byla jedna věc, staré známosti druhá. Proto se už o pár let později schválily zákony, které povolovaly honitbu jen na souvislých plochách o velikosti nejméně jednoho čtverečního kilometru. Stanovením minimální rozlohy se zabilo hned několik much jednou ranou. Chudí sedláci by si na to, aby mohli i nadále lovit, museli ke svému skrovnému majetku pronajmout ještě další plochy. Protože se jim nedostávalo peněz, chopilo se této možnosti bohaté měšťanstvo a šlechta – a lov tak byl v jejich očích zase tam, kam patřil. Noví aktéři pak divokou zvěř hájili, takže její počty rychle stoupaly. Tento reakční trend ještě umocnil fenomén trofejního lovu, který se objevuje kolem roku 1900. V popředí už nestálo maso a lovecké zážitky, nýbrž snaha ukořistit skvostná paroží Jelenů a Srnců či mohutné kančí kly. Na to, aby lovec každý rok zastřelil alespoň jednoho kapitálního Jelena nebo Srnce s bohatě rozvětvenými parohy, potřebuje mít ve svém revíru základní počet zhruba 100 zvířat. Průměrný honební revír dnes mívá rozlohu kolem dvou až tří čtverečních kilometrů (v ČR minimálně pět čtverečních kilometrů). V přirozených poměrech by se na takové ploše vyskytovalo několik Srn, Jeleni a černá zvěř by byli absolutní výjimkou. Lovec by tak leckdy celé roky měl stěží co před očima, natož pak trofejního Jelena před hlavní své pušky. Tady je ale možná změna a k té také došlo. Stavy zvěře se díky krmení a ochraně samic stále zvyšovaly. Jako důvod se uvádělo, že je lesní zvěř nutno hájit, aby v naší kulturní krajině nevymřela. V praxi to znamenalo, že samozřejmě stoupal počet jedinců, navíc ale docházelo i k pokusům o výběr ‚chovných‘ zvířat podle síly paroží. Realizace tohoto cíle probíhala tak, že se zvlášť ‚vydaření‘ samci hájili až do středního věku, aby se až do té doby mohli intenzívně podílet na reprodukci a tak dále předávat své žádoucí vlastnosti. Tyto programy dostoupily vrcholu v období třetí říše. Za Hermanna Göringa, který byl i vrchním říšským lovčím, začal platit zákon, v němž bylo poprvé definitivně zakotveno hájení i řízený chov. Sám Göring lovil velice rád, a dal dokonce ještě i v hladové zimě roku 1944 Oves z potravinových zásob pro obyvatelstvo zkrmit Jeleny. Konec války by býval byl šancí pro nový začátek. Místo toho se říšský zákon o lovu jen s nepatrnými obměnami stal zákonem spolkovým.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

„V některých oblastech je až 50 procent dospělých klíšťat boreliemi infikováno. Pokud je v lese něco opravdu nebezpečného, pak to jsou tyhle malé potvůrky. A ty se staly problémem právě od dob, kdy myslivci začali praktikovat intenzívní chov lovné zvěře. Čerpací stanicí klíšťat jsou totiž velcí býložravci. Na jednom Jelenu jich může naráz sát více než sto a naklást při tom pokaždé 3 000 vajíček. Na jedné Srně či Jelenovi se ročně zrodí statisíce nových jedinců. A protože máme padesátkrát víc divoké zvěře než dříve, explozivně vzrostl i počet krev sajících trapičů. Svůj osobní rekord v počtu zakousnutých klíšťat jsem zaznamenal před 30 lety. Jako student jsem se jednou v šortkách prodíral mlázím v revíru, kde jsme se vzdělávali. Večer jsem se náhodou podíval na svoje nohy a zděsil se: Kůže byla klíšťaty doslova poseta – napočítal jsem jich 50 a pak jsem to vzdal.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

O většině lesníků a lesních správ

„Když se sami sebe zeptáte, proč jste o zákulisních rejdech, skutečných procesech v našich lesích až doteď nic neslyšeli, pak důvod spočívá v dokonale propracované strategii lesních správ … Je jen málo profesí, které mají pozitivnější image, a když provádím návštěvníky, často slýchávám: ‚Vlastně jsem také chtěl být hajným.‘ Ochránce životního prostředí, pastýř stromů, opatrovník divoké zvěře, to všechno moji kolegové a já údajně ztělesňujeme. A protože si to myslí i státní úřady pro ochranu životního prostředí, přenechává se zodpovědnost za Přírodu i kontrolu nad dodržováním příslušných zákonů nám, lesním hospodářům. Navíc se hajným věří skoro všechno, co o lese vyprávějí. A toho je dost … V popředí vší práce specialistů na PR v souvislosti s lesem stojí tvrzení, že tu máme co činit se zesláblým pacientem, o nějž je třeba pečovat. Před chorobou a zmarem jej ochrání jen pomocná ruka hajného. Lesní správy vědí lépe než sama Příroda, kde jsou ideální podmínky pro ten či onen strom. Navíc se staré stromy zavčas odstraňují a nahrazují mladými a vitálními, aby byl ekosystém i nadále plně funkční. Bez hajného není lesa – tak zní jejich krédo. A to je, řečeno krátce a výstižně, hloupost. Kdopak se stará o brazilský deštný prales či o nekonečné dálavy Sibiře? Nepodala snad Příroda během miliónů let dostatek důkazů, že dokáže všechno zařídit tím nejlepším možným způsobem? My jsme oproti tomu ještě ani náznakem neprozkoumali, jak les v detailu funguje. A přesto si většina mých kolegů troufá tvrdit, že je dostatečně informovaná. Na spolkovém zasedání pracovního sdružení Přirozené lesní hospodářství v roce 2012 kupříkladu prohlásil jeden ze slavnostních řečníků před stovkami ekologicky hospodařících lesníků, že se v přírodních rezervacích už nemáme co naučit, protože všechno známe. Další chráněné plochy jsou tudíž zbytečné, dodal za hlasitého potlesku. Potlesk ekologicky orientovaných hajných? Ano, v posledních letech u této skupiny sílí trend přiklánět se k ekonomické argumentaci. Druhá polovina života stromů nad 200 let, nemluvě o fázi nemoci a umírání, tak v profesních úvahách hraje sotva nějakou roli. Kritické hlasy – vedle mého – se ozvaly pouze z okruhu několika málo přítomných ochránců Přírody. Jak dalece tyto myšlenkové pochody ovlivňují konkrétní jednání, jsem před deseti lety zjistil v našem revíru. Navrhl jsem obci, aby na svém pozemku dala pod ochranu jeden listnatý les. Dalo se v něm totiž pozorovat něco fascinujícího. Dorůstající Buky, divoce směřující vzhůru, totiž vzaly do kleští Duby, které tam byly vysazeny před 120 lety, a pozvolna je usmrtily. Mladé stromy vrostly do korun těch starých a uloupily jim světlo. Byl tu vidět skutečný nepřátelský odpor, samozřejmě ale v extrémně zpomaleném tempu. Odhaduji, že to bude trvat 200 let, než se Bukům podaří zcela převzít taktovku. A pak tam lidé najdou zase to, co v těch místech bylo před vysazenou dubinou, totiž bukový prales. Takový proces však může fungovat jen za předpokladu, že se do něj člověk nevměšuje. V opačném případě se kácením stromů změní pravidla hry a podpory se dostane exemplářům, které by jinak možná pro nedostatek světla zašly. Bylo mi jasné, že my to dělat nebudeme a les ponecháme jeho osudu. Obec k tomu dala svůj souhlas, můj tehdejší šéf ovšem nikoliv. Porost se prý nejprve musí řádně ošetřit, to znamená prosekat, protože v tom stavu, v jakém je, z něho rezervace být nemůže. Škoda, protože kácením by projekt ztratil celá desetiletí svého přirozeného vývoje. Nicméně příkaz je příkaz, takže jsem jen pokýval hlavou, vskrytu si však myslel: ‚To neudělám.‘ Mezitím jsem změnil zaměstnavatele, jsem hajným obce Hümmel a mým šéfem je zdejší starosta. My dva jsme spolu zajedno: Tohoto lesa se nikdo ani nedotkne. Boj mezi Duby a Buky tak zuří dodnes. Přesvědčení, že les potřebuje péči a nevyužíván chřadne, je také důvodem pro těžbu dřeva v rezervacích a národních parcích. Protestujícím organizacím ochránců Přírody se otevřeně namítalo, že se od Přírody už nelze nic naučit. Veškeré procesy jsou zmapovány, řízené lesní hospodářství je pro les pořád ještě ze všeho nejlepší. Tomuto oficiálnímu postoji se dělá nákladná reklama. A to nejen v nesčetných brožurkách na křídovém papíře, nýbrž i mnoha podniky přímo na místě, při nichž se hajný sbližuje s obyvatelstvem … Pokud vyvstanou kritické otázky, je zlehčování situace běžnou praxí. Už ani laikům neušlo, že velké stroje na těžbu dřeva působí enormní škody. Avšak po odborném vysvětlení ze strany odpovědných míst, že to vše slouží zdraví lesa, protesty rychle utichly … Další pohádkou je údajně nevyhnutelný požadavek produkce jehličnatých dřevin … Zavádění jehličnatých dřevin urychlila jedna jejich zvláštní vlastnost: Rostou skoro vždycky rovně a nedychtí tolik po světle jako Buky či Duby. Tvrdošíjně se derou vzhůru, lhostejno kolik místa a světla vedle sebe mají. To hajným usnadňuje kácení. Když se někde porazí příliš mnoho stromů, není to problém, protože zbylé exempláře nevybočí, nezkřiví se a stále směřují přímo nahoru. Jsou, viděno z odborného hlediska, tolerantnější vůči různým pochybením, a tudíž se pro jednoduché lesní hospodářství hodí lépe nežli ‚problematičtější‘ listnaté druhy. Konflikty s pachtýři honebních revírů rovněž nehrozí, pokud se vzdáme listnáčů. Buky a Duby se tudíž nedostaly do nepříznivého postavení z provozně ekonomických, či dokonce ekologických důvodů, nýbrž jen proto, že pracovat s těmito druhy stromů je prostě náročnější. Na proměnách lesa během posledních desetiletí se zkrátka podepsala pohodlnost těch, kdo porosty obhospodařují. A jestliže obyvatelstvo nic nepozoruje, a dokonce se zdá, že je s umělou tajgou spokojené, tak proč bychom mu potom měli něco objasňovat a sami sobě tím jen přidělávat práci a působit nepříjemnosti?“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

 

„Když se nás nějaké nařízení osobně týká a ukládá nám určitá omezení, tak to přirozeně vidíme trochu jinak. Nebyl by to ráj, kdybychom se mohli hlídat sami? Třeba při každoročním daňovém přiznání. Většinou bychom pak patrně dávali najevo, že si na nás nikdo nic nevezme. Takový ráj pro běžného člověka neexistuje, zato pro běžného hajného ano. Protože lesní správy jsou úředními plánovači, hospodáři a kontrolory v jedné osobě. Samy si potvrdí dodržování kritérií trvalého rozvoje a zohledňování zájmů životního prostředí. V žádném jiném hospodářském odvětví se nevykonává tolik práce bez jakéhokoli dozoru třetích osob. Tato praxe se maskuje pomocí celé řady rádoby transparentních a objektivních postupů.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

„Příslušná ministerstva nemají podle všeho zájem dopátrat se příčin churavění stromů. Dopady lesního hospodářství se blíže nezkoumají. Posudky se zpravidla omezují pouze na stav korun stromů, aby se závěry pak daly zveřejnit v každoroční zprávě o stavu lesů. Podle toho, kolik listí či jehličí mají, zda větve odumírají, nebo mění barvu ze zelené na žlutou, se stromy na základě zjištěných poškození dělí do pěti skupin. Při tom se už lehká ztráta listí považuje za škodu. Jak zavádějící může tento výsledek být, nám ozřejmí dva příklady. V roce 2011 oznámilo ministerstvo výživy, zemědělství a ochrany spotřebitelů, že zvláště Buky značně utrpěly. Tento druh stromu měl skutečně všude, kam oko dohlédlo, na větvích nápadně málo listí. Příčinou bylo bohaté květenství a následný masivní vývoj plodů. Větve už byly obsazené, takže mnohde už pro listy ani nezbývalo místo. Vyvozovat z toho zhoršení zdravotního stavu stromů považuji na poněkud dobrodružné. I v letech sucha – jako například 2003 a 2011 – ztrácí nemálo stromů jehličí a listí, aby tak zredukovaly odpařovací plochu. Jsou snad proto nemocné? Je to asi takové, jako by vás pokaždé posílali k lékaři, jakmile dostanete žízeň. Skutečně alarmující je, když odumírají větve nahoře v koruně. Tyto výhony jsou totiž vždycky nejmladší a obzvlášť vitální. Když právě tady stromu ubývá hmoty, jde to s ním z kopce. V průběhu let je pak čím dál tím menší, poněvadž se mrtvé haluze v příštím vichru polámou. Ubohý zbytek koruny je pak jednoho dne příliš malý na to, aby uživil mohutný kmen, a strom hyne. Abychom rozpoznali, v čem je problém, museli bychom analyzovat celkovou situaci. Je půda upěchovaná tím, jak po ní jezdily stroje, nebo jsme stromu nedávno porazili sousedy? Tyto faktory se dají snadno zjistit a týmy, které sbírají data pro ministerstvo, je mohou hned zaznamenat i do svých prověrkových archů. Jsem si jist, že většina poškozených stromů trpí právě tímhle. Pokud se ovšem nepřihlíží ke zmíněným doprovodným jevům, nelze příčiny posoudit vůbec. A to je praktické, protože pak lze vinu snadno svalit na zemědělství či průmysl.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

„Pro každý kus užitkového dřeva, ať už se zpracuje na papír, nábytek, či palivo, platí: Venku v lese, kde kmen porazili, doroste sice nový, který v následujících letech zase váže oxid uhličitý. Současně ale v prořezaných a prosluněných lesích uniká přinejmenším stejné množství CO2 z půdy. Škoda že oxid uhličitý neslyšíme. Kdyby totiž syčel a pískal, tak by nám došly veškeré argumenty ve prospěch tolik vychvalované suroviny, jako je dřevo. Na jeden čtvereční kilometr se podle mých výpočtů dostává ve středoevropských poměrech po mýcení, což je nejtvrdší forma těžby dřeva, do atmosféry až 100 000 tun CO2. Biomasa ze dřeva má důležitou pozici v boji proti klimatickým změnám. Pokud by se neměla i nadále hodnotit jako klimaticky neutrální, tak by všechny vlády minuly své cíle, stanovené pro budoucí desetiletí. Pak nás samozřejmě sotva překvapí, že se na poznatky vědců, z nichž někteří jsou vládními poradci, nebere ohled. V opačném případě by totiž spadla maska a naše zacházení s lesem by se ukázalo být tím, čím skutečně je: ‚zelenou‘ verzí vykořisťování Země.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

„Protože když se po léta jeden strom za druhým ‚ošetřuje‘ motorovou pilou, tak se odloučí kamarádi, rodiče pozbydou dětí a mikroklima se zcela rozvrátí. Vítr pak hvízdá mezi zbylými stromy a vysušuje půdu. Teplé sluneční paprsky zahřívají vzduch a vysušují listí. To starší stromy už nesnesou, protože nejsou tak přizpůsobivé jako ty mladé. Malé větvičky odumírají, lístečky zůstávají malé a nezdravě nažloutlé, u Smrků pak opadává víc jehliček, než stačí dorůst. Kdysi majestátní exempláře pak stojí v krajině jako oškubané Slepice. Že to není normální, mohu denně vidět v našich starých bukových lesích. V lesnických kruzích platí za přestárlé, protože se svými 200 lety o 40 roků překračují regulérní ‚spotřební lhůtu‘. Tyto porosty jsou již dlouho nedotčené a jako zázrakem rostou na téměř ničím neovlivněné, zcela intaktní půdě. A hleďme, i přes své vysoké stáří jsou zdravé. Žádné odumřelé větve ani ubohé lístečky. Tady se jeden vedle druhého vypínají skvostné kusy kypící silou. A není to jen jedna parcela, na níž lze tento jev zaznamenat, nýbrž mnoho různých míst rozptýlených po celém revíru.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

„Pro pancířníky a chvostoskoky to ještě nebyl naprostý konec. Protože i když se složení listů mění, jsme pořád ještě v listnatém lese. Původním živočichům začíná jít o krk až tehdy, když se v krátké době změní druh stromů, což se děje běžně. Bavorská státní lesní správa dala například v roce 2012 vysazovat pod staré Buky Douglasky. Organizace pro ochranu životního prostředí Greenpeace se už celé měsíce zabývala mizením bukových lesů starých více než 160 let a tvrdě kritizovala vládu spolkové země. Spor se vyhrotil, když skupina aktivistů 2 000 malých Douglasek zkrátka a dobře zas vyhrabala, vsadila do květináčů a postavila před dveře příslušného úřadu. Následovaly žhavé pódiové diskuse a vyhrožování trestním oznámením, načež spolková vláda a lesní správa nařídily prozatímní konec zásahů do nejstarších bukových a dubových porostů. I v mém revíru se před 50 lety vykácely celé bukové lesy a plochy byly následně osázeny Smrky a Borovicemi. Zní to banálně, jedná se však o likvidaci celého ekosystému, protože se tu jehličnany dávají dohromady s diametrálně odlišnými druhy. Jejich jehličí je kyselé, obsahuje éterické oleje, takže je pro nejmenší živočichy jednoduše nestravitelné. Tato radikální proměna v posledních desetiletích probíhala velkoplošně. Listnaté dřeviny se považovaly prakticky za plevel, a lesníci je tudíž potírali pomocí chemie. Ona zázračná zbraň se jmenovala Tormona a byla nástupkyní ve vietnamské válce používaného Agent Orange, prostředku hubícího listy, jehož aplikace přinesla smrt celým pralesům. V Evropě to nejprve byli lesní dělníci, kteří touto látkou potírali kůru Buků a Dubů. Takto ‚ošetřené‘ exempláře poté uhynuly i se svými sousedy. Vedlejší efekt spočíval v tom, že lesníci objevili vztahy udržované prostřednictvím kořenů, které spolu s cukrem posílaly dál i jed. Tormona se záhy ocitla v podezření, že je zdraví škodlivá, a proto se celý způsob použití změnil. Místo lesních dělníků teď měly listnaté lesy ve velkém postřikovat vrtulníky. Namíchal se koktejl s naftou a následně se s ním poletovalo nad pohořími střední výšky. Všude tam, kde se tento závoj smrti snesl, umíraly celé lesy. Jen v regionech Eifel a Hunsruck to v sedmdesátých letech minulého století byly tisíce čtverečních kilometrů, které, většinou aniž by veřejnost cokoli zpozorovala, zažívaly svou vlastní vietnamskou válku. Dokonce ještě v roce 1984, během mé praxe, nás v jednom kurzu ještě instruovali, jak Tormonu používat v menším rozsahu. Skleněná ampulka se vložila do speciálního kladiva, jímž se muselo pevně udeřit do kmene. Sklo proniklo dovnitř, roztříštilo se a tekutina se vsákla do dřeva. Kolik jedovatých produktů jejího rozkladu ještě dnes dříme v lesní půdě, to nikdo neví. Žádný hajný už zřejmě nechce myslet na tuto neslavnou kapitolu, natož pak znovu rozviřovat prach. Tormona skončila na smetišti dějin, insekticidy žel zatím nikoliv. Ať už se jednalo o Tormonu, či holoseče, cílem všech těchto opatření bylo proměnit listnaté lesy v jehličnaté. Úřady povýšily Smrk a Borovici na symbol výnosného hospodaření a vysázely je na každou volnou plochu. A tak tajga vtáhla do střední Evropy.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

„Sotva tomu mohu věřit, avšak zdá se, že lesní správy jsou ještě ke všemu na svoje skutky patřičně hrdé. V listu Markische Allgemeine jsme se v květnu roku 2012 mohli dočíst, že braniborští lesníci nechali pomocí helikoptéry ponořit do toxické mlhy 50 čtverečních kilometrů lesa. Mezi účinnými látkami byla i jedna jménem Karate – nomen est omen. Tento kontaktní insekticid hubí veškerý hmyz, brouky stejně jako motýly. Když se dostane do vody, hynou i ryby a raci. Provádět takové opatření během teplého ročního období, kdy jsou všechna zvířata aktivní, a lesem navíc chodí výletníci, svědčí o bezohlednosti, která nemá obdoby. Karate totiž působí po několik dalších měsíců, při postřiku je vítr odvane, takže látka pak ulpí na lesních plodech či houbách. Milovníkům Přírody, kteří si hodlají nasbírat menší občerstvení, tak můžeme jen popřát dobrou chuť…“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

O nevhodné „ochraně“

„Lüneburské vřesoviště kdysi bylo tak jako každý suchý kousek země ve střední Evropě starým listnatým lesem. Ten naši předkové už před několika tisíciletími vyklučili, aby tak získali zemědělskou půdu. Buky a Duby se dokázaly vždy znovu uchytit, s tím však byl zhruba před 1 000 lety konec a člověk definitivně zvítězil. Radost z hospodaření nicméně netrvala dlouho. Umělá hnojiva tehdy ještě neexistovala a půda se rychle vyčerpala, takže se pro pěstování obilí už nehodila. Poté se začalo rozrůstat vřesoviště, které bylo dobré leda tak k pasení Ovcí. A protože sláma byla nedostatkovým zbožím, vytrhávali sedláci malé keříky Vřesu a používali je jako podestýlku ve chlévech. Takové drancování živin a humusu plochy zcela zničilo a tyto vypleněné, bezútěšné krajiny pak byly dlouhou dobu obrazem bídy a utrpení. Devastace životního prostředí mohla v předindustriální epoše stěží probíhat hůř než právě tady. 20. století však přineslo jiný pohled na věc a obyvatelstvo hustě osídlených průmyslových aglomerací začalo vřesoviště vnímat jako romantickou přírodní scenérii … A jak s tímto klenotem zachází Příroda? Ta jednoduše chce, aby z něho byl opět les, což je přirozená cesta většiny evropských ekosystémů. Nejprve se uchytí stromy, jejichž semena mohou překonávat velké vzdálenosti. Terén ovládnou Břízy, Vrby a Osiky, jejichž vztah ke světlu je velkoryse marnotratný, takže pod jejich prostupnými korunami mohou v následujících desetiletích Duby, především ale Buky, začít dotahovat skóre, přesněji řečeno, mohly by. Ochránci Přírody si nicméně vřesoviště cení natolik, že je brání ze všech sil, a to nejen v Lüneburgu. Nejmírnější zbraní je v tomto ohledu stále ještě pastýř se svými Ovečkami. Hladová zvířata s oblibou ožírají mladé stromečky, podobně jako Srny a Jeleni v lese. Břízy a Vrby tak ještě ve stáří jednoho roku přicházejí nazmar. K lítosti zodpovědných orgánů se však stěží najde někdo, kdo by chtěl za každého počasí vydržet se svým stádem venku. A jak se zdá, tak to nespraví ani šťavnaté prémie. A protože pár Ovcí běh Přírody nezastaví, sahá se k tvrdším opatřením. Mladým stromkům zazvoní hrana, když narukuje cosi podobného hasičům. Tyto brigády však nechtějí hasit, nýbrž činí pomocí svých stříkaček, naplněných pohonnými látkami, pravý opak. Je to něco na způsob plamenometů, vegetace se zapálí a les, který sotva vzešel, se promění v dým, prach a popel. V zemích třetího světa bychom hovořili o žďáření, u nás se to děje ve jménu ochrany Přírody. Někdy to ale Příroda přece jen nevzdává a chce pořád ještě nabrat jiný směr. Pro zachování vřesoviště jsou totiž problematické nejen stromy, nýbrž i regenerace půdy. Jakmile devastace skončí, vytvoří se nová vrstva humusu, která umožňuje rostlinám lépe prospívat. Keříky Vřesu pak vyloženě utonou v záplavě konkurenční vegetace býlí a křoví. Co je pak víc nasnadě než tohle zotavování půdy zarazit? K tomu se celá horní vrstva buldozerem seškrábne a odstraní, takže zůstane jen obnažená zemina. Teď je vřesoviště zase ve výhodě a přirozený vývoj se prostě nekoná. Nahraďte vřesoviště vinohrady, loukami či sady. Ve všech těchto krajinných typech se lesu násilím brání v návratu. Ne že bych to všechno kategoricky odmítal. Veškeré kulturní formy si zasluhují péči stejně jako třeba památkově chráněné domy ve skanzenech. I mně se zdá romantické dát znovu ožít starým časům. Co mi ale vadí, je právě zavádějící užívání pojmu ‚příroda‘, respektive ‚ochrana přírody‘. Pokud by se Lüneburské vřesoviště prohlásilo za kulturní rezervaci, pak by každý návštěvník věděl, že se tady zpřítomňuje historická forma užívání krajinného prostoru. Potom by nicméně vyšlo také najevo, jak mizivé množství plochy ponecháváme bez jakékoli manipulace.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

Zamyšlení o tom, co je skutečně les

„Nemáme snad ve střední Evropě spoustu krásných lesů? Nevylíčil jsem to všechno až příliš černě? Rozhodně nikoliv. Málokdo si totiž všimne, jak zničené naše ekosystémy vlastně jsou. Jistou roli v tom hraje zvyk. Teď bych se s vámi rád trochu podíval do budoucnosti, a sice na ostrov Borneo. Deštné pralesy už tam téměř vymizely a všude se až k obzoru táhnou plantáže Palem olejných. Mnoho živočišných a rostlinných druhů bylo vyhubeno a Orangutani sotva naleznou nedotčené místo k přežití. V průběhu několika desetiletí si místní obyvatelstvo na Palmy, které pocházejí z Afriky, zvyklo. Pár druhů ptactva, savců a hmyzu se dokázalo přizpůsobit, takže teď sídlí v těchto monokulturách. Trocha druhové rozmanitosti tudíž přetrvala. Děti a vnuci tyto ‚lesy‘ mezitím považují za normální a o někdejším pralese a jeho obyvatelích už nic nevědí. Protesty proti vysazování Palem olejných se nekonají, proč také? Palmy v tropech vypadají idylicky, navíc produkují potravu a pohonnou látku, přičemž ještě slouží některým zvířatům a rostlinám jako ekosystém. Když se ještě k tomu za každý poražený strom vysadí nový, tak se snad činí udržitelnému rozvoji zadost, nebo ne? Podle tohoto scénáře už dávno fungujeme i my. Jehličnany na velkých plochách, enormní ochuzení spektra rostlinných a živočišných druhů, a hlavně už nikde žádný prales, právě na tohle jsme si po celé generace zvykali. Protestovali bychom snad jedině tehdy, kdyby se tyto plantáže začaly ztrácet. Většina hajných však chce daný systém zachovat, a to převážně ve shodě s občany. My už vlastně nevíme, co jsme skutečně ztratili, co by se ještě dalo – a mělo – zachránit či obnovit. Kdo z nás už někdy viděl evropský prales, důstojně stárnoucí stromy a jejich potomky, kteří si ke svému růstu dopřávají čas? Bez tohoto srovnání je skutečně velmi obtížné vnímat všechny ty nepravosti v našich uměle vypěstovaných lesích.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben

Myšlenka na závěr

„Pokud bych kvůli emocím už jednoho dne nebyl schopen zabít zvíře, pak bych ani nechtěl, aby to za mne vyřídil někdo jiný. Důsledkem by bylo, že bych se zcela vzdal masa. Ten den se už možná kvapem blíží, protože zabíjení je brutální. Moji Králíci a Kozy samozřejmě vyrůstali tak, jak to odpovídá jejich přirozenosti, smějí žít venku mezi sobě rovnými, a pokud náhodou onemocní, tak je ošetří veterinář. Tím pádem vedou rajský život, který já pak ovšem násilně ukončím. Chytání jde rychle, protože naše domácí zvířata jsou krotká. Když mi ale pak nic netušíce leží pod rukama a já přiložím jateční pistoli, připadám si, jako bych neměl srdce. Nic nepomáhá, ani když si řeknu, že člověk je všežravec a maso součástí jeho přirozené stravy. V okamžiku usmrcení zneužívám důvěry tvora, který nemá šanci uniknout. A přesně v tom spočívá rozdíl mezi člověkem a šelmami. Jejich oběti, pokud nejsou vyloženě zaskočeny, zpozorují blížící se nebezpečí a Vlk či Rys nenechávají nikoho na pochybách o tom, co mají v úmyslu.“ – Moudrost lesa, Peter Wohlleben