„Podle jiného podání pocházejí děti z lučin a polí. V Čechách se vypravovalo, že skáčou po louce jako Žáby, nebo se potulují po lese a čekají, až je Vrány nebo Lišky odnesou … Čáp, popřípadě Vrána a porodní babičky jako nositelé dětí se vyskytují všeobecně na celém našem území. V oblastech jižních a západních Čech, sousedících s Německem, vystupovaly v této roli i jiná zvířata či bytosti – v Českém lese (ale také na Příbramsku) Liška (v Braniborsku Sova), v Krušnohoří vodník (ve Vorarlberku Mikuláš). V představách o místě původu dětí nacházíme starší vrstvy mytického myšlení a nazírání na svět – vedle vody, lučin, kytek a stromů (Hrušeň) se objevují skalní rozsedliny, kamení, lomy, sklepy, jámy a podobná místa.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Přenášení plodu i příliš dlouhý a těžký porod ohrožovaly matku i dítě, a tak k jeho uspíšení a usnadnění se používaly nejrůznější prostředky. Vedle empiricky odpozorovaných, tradicí prověřených postupů (napařování, podkuřování, teplá koupel, pití odvaru z různých bylin, hnětení křížových kostí, natřásání rodičky) to byly prostředky, obsahující prastaré magické praktiky. Někdy šlo však i o úkony ne zrovna vhodné, jako pití většího množství kořalky nebo čichání k smrdutým věcem, např. k páleným vlasům. Podkuřování a napařování patřily k nejstarším způsobům napomáhání k porodu, v nichž lze nepochybně spatřovat pozůstatek někdejší víry v očišťující a ochrannou moc ohně, kouře a vody. Na sympatetickém principu bylo založeno rozvazování všech uzlů a tkanic na oděvu rodičky, rozplétání vlasů a otvírání zámků u všech dveří a skříní v domě. Ochranný význam mělo kladení ostrých, železných předmětů pod lože rodičky – kladiva, nůžek a především sekery, která sehrávala důležitou úlohu i při dalších magických úkonech, spojených s narozením (možná i proto, že představovala nejstarší obranný nástroj).“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Babictví jako jedna z nejstarších ženských profesí se v průběhu historického vývoje změnilo z váženého povolání na poměrně vysoké odborné úrovni, jakým bylo např. u starých Izraelitů, v Egyptě či v dobách rozkvětu římské civilizace, na přehlíženou a nedoceňovanou profesi, především ve feudální Evropě. Příčiny této skutečnosti tkví zejména v přetrvávání pověrečných mýtických představ a také v prosazujícím se křesťanství. Jeho ideologie, názory a předsudky po několik staletí ovlivňovaly vývoj lékařství, které bylo v té době doménou církve: lékařskou praxi vykonávali kromě učenců (pocházejících většinou z ciziny) především klerici, kteří ji prováděli jako součást své duchovní praxe. Proti vměšování se mužů-lékařů do porodnictví vedly především náboženské důvody. Zabývat se porodnictvím bylo pro lékaře pokládáno za nedůstojné, neboť při něm šlo o tzv. krvavé a nečisté úkony, které církev zakazovala lékařům a jež byly vyhrazeny lazebníkům, bradýřům, ranhojičům (později chirurgům) a porodním bábám, zařazovaným proto mezi společensky opovrhované vrstvy. Péče o těhotné ženy a rodičky byla přenechána svépomoci starších a zkušených žen, o jejichž výuku se nikdo nestaral. K obtížným porodům se volali jen ranhojiči s nepatrnými znalostmi a tento stav trval u většiny evropských národů až do 16. století. Ženy, pomáhající při porodu, navazovaly ve své práci na mnohaleté praktické zkušenosti svých předchůdkyň, od nichž přebíraly empiricky ověřené prostředky a praktiky k vedení porodu a k ošetření matky i dítěte. Vycházely zejména ze znalosti přírodního léčitelství, využívaly však také pověry a magické úkony s cílem zabezpečit ochranu rodičky a dítěte, které křesťanská církev odsuzovala jako modloslužebnictví. Proto byly považovány za osoby, ovládající temné až čarodějné znalosti. V staroslovanských pramenech z počátku křesťanství nacházíme zprávy o ženách – čarodějkách, zvaných volchvy, které léčily, pomáhaly při porodu a zabraňovaly početí, přičemž prováděly různá kouzla, zaříkávání, očistu ohněm, vodou apod.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Stejně jako u většiny evropských i mimoevropských národů se respektovalo i v našich zemích po porodu období, v němž byla rodička pokládána za ‚nečistou‘ a odloučena od ostatních. Během šesti mimořádně nebezpečných týdnů měla ohrožovat sebe, dítě a okolí umocňováním negativních reakcí lidí, zvířat, věcí či živlů. Nesměla se dotknout stromu (nerodil by), čerpat vodu ze studny (vyschl by pramen), dojit Krávy (ztratily by mléko) atp. Její přítomnost na poli, ve vsi a všech veřejných místech mohla přivodit krupobití, povodeň, požár, úhyn dobytka, neúrodu. Dokud se nepodrobila očistnému rituálu, zůstávala i s novorozencem izolována v koutě světnice za tzv. koutní plachtou … Vedle užitné funkce představoval kout posvátný prostor poskytující bezpečí. Vykropili ho svěcenou vodou, lem plachty zdobili červenou výšivkou s blahonosnými a apotropajními motivy a zašívali do něj Česnek, kousek chleba či koláče nebo svěcenou křídu. Do plachty zapichovali zkřížené jehly, nože, šídla, do rohu lože kladli sekeru, kosu či pilku spolu s křížky z kočiček nebo svěceného osikového dřeva a devocionáliemi. Pod polštář dávali nůž, krajíc chleba, Česnek, růženec, kancionál. Kromě svěcené vody mívaly šestinedělky v posteli březovou metlu, kterou se chvílemi oháněly proti ‚můře‘.“ – Rituály mezních situací života, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů