„Dubová polena pro slunovratový oheň byla pečlivě narovnána. Květiny a obrovská girlanda z dubového listí, připomínající zeleného draka, dřevo ozdobily. Půda kolem byla vyložena kapradím a kořenitě vonícími listy Puškvorce. Vedoucí rituálu slavnostně hranici zapálil tak, že začala hořet zevnitř ven a pak vzplála. Kultovní vůdkyně vykuřovaly Pelyňkem, stříkaly vodu na účastníky, a nakonec obětovaly slunovratovému ohni vodu, med, květiny a jantar. Tradiční jídla – tmavý, výživný žitný chléb, jahody, kmínový sýr a pivo – ležela jako obětiny před ohněm. Každou chvíli zazněly, doprovázeny bubnem a dudami, prastaré sakrální čtyřhlasé zpěvy a kolem ohnivého středu se tančily, ruku v ruce, kolové tance. Někdy byly ohni obětovány suché květinové věnce a koruny z listí z minulého roku. Nakonec skákali oslavující přes žhnoucí popel. Přátelé nebo zamilovaní skákali spolu, držíce se za ruce. Takováto oslava nepřináší jen radost, čistí také duši a odmete vše, co se jako nedobré shromáždilo nebo nadbytečné usadilo v auře. Člověk měl opravdu pocit, že je bohům blízko. Bylo to, jako kdyby je zpěvy lákaly do přítomnosti, do jsoucna. Jsou to staří indoevropští bohové, kteří tu byli vzýváni; bohové Přírody, nikoli vzdálené, abstraktní, absolutní bytosti. A někdy přijmou lidskou podobu a slaví také – nemnohými poznáni. Jsou to bohové, které znali již předci těchto lidí. Jako součást morfogenetického pole tak mohou předkové spolu-slavit a žehnat svým potomkům.“ – Jsem součástí lesa, Wolf-Dieter Storl

„Na mysu Arkona na německém ostrově Rujana stávala svatyně mocného boha Slovanů, čtyřhlavého Svantovíta. Na konci léta v době dožínek se zde odehrával třídenní svátek, jehož hlavní náplní bylo zajištění úrody na příští rok. Součástí oslav byla také věštba. Při ní přinesli nejvyššímu knězi ‚… medový koláč, okrouhlý, téměř zvýši člověka. Kněz, stavě jej mezi sebe a lid, ptával se Rujanců, zda ho za ním vidí. Když odpovídali že ano, vyslovoval přání, aby ti samí lidé nemohli ho po roce viděti. Ale tímto projevem nežádal smrti ani sobě, ani svým krajanům, nýbrž bohatší sklizně pro příště.‘ Slavnost byla spojená s nesmírnou konzumací alkoholu (střízlivost byla považována za urážku boha) a obžerstvím. Bůh Svantovít měl přiděleno 300 koní a jezdců, kteří na válečných taženích dobývali kořist pro svého boha a odevzdávali ji pod ochranu nejvyššího kněze. Jedno a půl tisíciletí předtím, na druhém konci Evropy v mocné Spartě slavili jiní válečníci třídenní svátek Hyacinthia zasvěcený čtyřrukému a čtyřuchému Apollónovi, jehož socha stála v městě Amyklai. Slavnosti se konaly na počátku léta a byla to všelidová slavnost k zajištění bohaté úrody. Obřady byly provázeny hojností jídla pití a obžerství a opilství bylo rituálním předpisem (i Sparťané se museli občas pobavit). Významnou roli při nich hrály veliké kulaté koláče, které sice nebyly používány k věštění, neboť to si monopolizovali králové, kteří také měli gardu 300 vybraných mužů zvaných hippeis-jezdci. Slavnost nebyla jen agrárním svátkem k zajištění úrody, šlo zřejmě i o svátek nového roku jako takového, při němž se ‚obnovoval‘ rok nejenom v zemědělském cyklu, ale vůbec v koloběhu časů. Slovenští etnografové podnikli v roce 1974 výzkum ve vsích Riečnici a Havelce na Kysuci a při něm zaznamenali tento zvyk: O Vánocích se gazda ukrýval za velký kulatý chléb na stole a na jeho otázku: ‚Vidiťe ma?‘ po záporné odpovědi domácích následovalo přání. ‚Bodaj be ste ma aňi na ta rok ňeviďeli!‘ Tato slovní hříčka byla v různých obměnách zjištěna u většiny Slovanů, jen místo chleba vždy figurovaly koláče. Podobnost mezi slovanským, spartským a kysuckým rituálem není náhodná. Je samozřejmě nesmyslem, aby obřad přejali Slované od Řeků. Důvodem podobnosti těchto svátků (a dalších jim podobných) je společné dědictví dávného indoevropského svátku nového roku, při němž hrál hlavní roli válečnický sluneční bůh s bílým Koněm a kulaté koláče symbolizující disk Slunce. Koláč tu není jen symbolem hojnosti, očekávané úrody, ale především koloběhu Slunce vstupující do nového roku. Lidé potřebují ke svému životu symboly, ideje, stereotypy a vůbec všechny předem připravené obrazy a vzorce tvořící jejich kulturu. Bez nich se nejsou schopni orientovat ve světě. Proto lidské společnosti svou kulturu chrání a pěstují jako své nejcennější dědictví, brání je zoufale proti každé nevyzkoušené a riskantní změně. Pro společnost evropské moderny, uctívající pokrok, změnu, prolínání kultur a náboženství to není nic hodné obdivu. Je ale faktem, že takto, ponořeno do své tradice, žilo lidstvo tisíce let a žije v ní nadále většina světa. Ta sice přijala technologii euroamerické moderny, ne však její modlu šíleného pokroku a sociálního inženýrství. To je skutečný střet kultur – urputné trvání na tradici a její agresivní ničení moderní civilizací.“ – Mýty kmene Čechů, Dušan Třeštík

„Se vznikem státu se totiž obvykle pojilo opuštění tradičního náboženství a přechod ke křesťanství. Tato proměna probíhala pomalu, zpočátku jen povrchně a formálně, neboť postihovala pouze vládnoucí vrstvu, zatímco masy obyvatelstva žily dále v původních představách a dlouho na nich houževnatě lpěly i pod křesťanským nátěrem, mnohdy, samozřejmě v příslušných metamorfózách lidových zvyků, až do současnosti. … Nemůžeme samozřejmě romanticky idealizovat zaniklou ideologii pohanských Slovanů, která prožívala v raném středověku v podstatě již svůj úpadek, a nemohla proto obstát v soutěži s nastupujícím křesťanstvím, které lépe odpovídalo požadavkům doby a poskytovalo reálnější předpoklady dalšího společenského vývoje. Na druhé straně však nelze přehlížet ani její kulturní hodnoty, poetickou krásu představ o světě a člověku, lidsky intimní vztah k Přírodě i morální sílu, jako jedinečný doklad tvořivého ducha slovanského lidu.“ – Svět slovanských bohů a démonů, Zdeněk Váňa

„Přicházet o slovanskou identitu začali Srbové na celém svém území s rostoucím vlivem křesťanství koncem 8. století, kdy po pádu Durynska byli na křesťanskou víru obráceni i Sasové. Christianizace, jež v regionu nezadržitelně získávala dominantní postavení, ničila nejen tradiční slovanskou kulturu, ale nezřídka i její nositele.“ – Nástin dějin a literatury Lužických Srbů, Radek Čermák, Giuseppe Maiello

„Řada pohanských zvyklostí byla po přijetí křesťanství naplněna novým obsahem, avšak jejich prvotní forma je stále rozpoznatelná. V dobách, kdy byli Lužičtí Srbové utlačováni a poněmčováni, bylo uchovávání zvyků prostředkem jejich přetrvání. I dnes je udržování obyčejů chápáno jako cosi cenného, neboť jejich rozmanitost zrcadlí krásu kultury a upevňuje soudržnost nejmenšího slovanského národa … Každý zvyk má také svůj hlubší smysl. Zvyky jsou součástí dějin národů. Umožňují nám přístup k myšlení a pocitům, k práci i všednímu životu, k radosti i utrpení našich předků.“ – Lužickosrbské zvyky a tradice v průběhu roku, Serbska kulturna informacija

„Jak je ten rok na vsi krásně a bohatě rozčleněn, přírodně i nábožensky! Celý život na vsi je obřadnější než ve městě, je jako zasazen do náboženského rámu; nevadí, že jsou to namnoze pozůstatky ještě z pohanství. Ty všechny zvyky mají ráz institucí; život je jimi regulován, stává se řádem.“ – T. G. Masaryk, Hovory s T. G. Masarykem, Karel Čapek

„Je charakteristické, že baroko v rámci tažení za obnovu katolické víry v českých zemích zahájilo také boj proti erotickým projevům. A nutno dodat, že úspěšně. Právě v 18. století mizí z většiny lidových obyčejů tradiční erotické praktiky (zůstala jen celkem neškodná rezidua jako zvedání sukní dívkám při šlehání pomlázkou apod.). Tělesný styk se stává přísným tabu. To, o čem se mohlo veřejně hovořit v renesanci, bylo nyní trestáno. Erotika zcela mizí z dobové satirické literatury.“ – Milostné umění, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška

„V jiné vrchnostenské instrukci z 18. století se objevuje nařízení, že má rychtář dohlédnout, aby chlapci při velikonočním mrskání nezvedali dívkám sukně, neboť ‚to je nadmíru hříšné‘ (důvod je zřejmý). Autor venkovské kroniky z konce 17. století ironicky poznamenal, že ‚venkovské dievky samy sukně zvedajíce při mrskání ukazovaly chlapcům to, co již oni stejně dávno ochutnati stačili‘. A do třetice povzdech jistého renesančního mravokárce: ‚Pomlázení jest zábava tak rozpustilá, že skorem žádná panna sobě přes velkonoc své panenství ohlídá‘.“ – Spodní prádlo, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška