Obrázky

„Ovšem až do 18. století těmi nejzápadnějšími Slovany nebyli Češi ani Lužičtí Srbové v Horní a Dolní Lužici, ale potomci slovanského kmene Drevanů v severozápadním Německu, jejichž jazyk vymizel až relativně nedávno – přibližně před dvě stě padesáti lety. Hranice Slovanstva tak ještě na počátku novověku ležela 600 kilometrů západněji než dnes – takřka na předměstích Hamburku, Brém či Hannoveru … Slovo ‚Drevan‘ pochází pravděpodobně od ‚drev‘ čili stromů. Dosud se dochovaly na Drevansku zbytky rozsáhlých lesů, které byly v minulosti přirozeným útočištěm zdejších Slovanů. Na někdejším drevanském území nese dosud velký počet obcí jména odvozená od slovanských názvů jednotlivých druhů stromů – Breese, Liepa, Jabel, Bukau, Tiesau apod. Strom zde byl až do 18. století objektem uctívání a kultu.“ – Nejzápadnější Slované – Drevané



Záznamy v deníku k obrázkům: W rjanej Łužicy, Tír na hÉireann, Úvodní videa (Jaro na Křivoklátsku)


*„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“
– Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století


Uvnitř bývalého hradiště (úkrytu) především z doby
halštatské, laténské („keltské“) a hradištní („slovanské“).

*„Pokud přijmeme teorii o počátku slovanské etnogeneze ve východním cípu lužické kultury, kde se svébytné etnikum zformovalo pod silným vlivem západobaltské pomořské kultury a po expanzi Keltů do středovýchodní Evropy v rámci przeworské kultury, pak lze vymezit slovanské archaické náboženství velmi přibližně od 4./3. století př. n. l. přes existenci przeworské a čerňachovské kultury a velkou slovanskou expanzi v 5. – 7. století do počátků christianizace slovanského prostoru v 9. století. V tomto období docházelo bezpochyby k pronikání výrazných vnějších vlivů – naznačili jsme výše přítomnost íránských prvků v kultuře praslovanského obyvatelstva čerňachovské kultury, jejichž relikty byly patrné i v pohanské epoše kyjevské Rusi … Navíc velká migrace na Balkán, do západních částí střední Evropy a do severních oblastí Evropy východní vedla ke značnému promíšení slovanského obyvatelstva, které se rozvíjelo v rámci kultur przeworské a čerňachovské, tudíž se mísily a splývaly možné lokální odlišnosti … Co ze srovnání těchto informací vyplývá? Předně pro naše téma již výše konstatovaný fakt, že jména božstev z oblasti Polabí a staré Rusi si neodpovídají až na jedinou výjimku – teonym Svarožic. Za druhé je to patrný íránský vliv na kyjevskou oblast. Za třetí lokální odchylky v kultu – polabská oblast zná pohanské kněžstvo a chrámy … Při [analýzách] se třeba může prokázat solární podstata polabských božstev nebo jejich značná vzdálenost od staroruského panteonu. Může se prokázat, že vliv středoevropského keltského obyvatelstva v době slovanské etnogeneze na periferní oblasti značně vzdálil polabské Slovany a jejich kulturu ostatním slovanským oblastem.“ – Perun: historie a typologie slovanského hromovládce, Michal Téra

Lidové představy mýtického národa.

Translate »