„Dále se mezi českými exemply vyskytují téměř všecky mezinárodní pohádkové typy; z jejich poměru k počtu všech našich exempel pak vyplývá, že právě jejich frekvence byla v českém podání několikanásobně větší než v evropském průměru. Při vší opatrnosti to tuším dovoluje předpokládat, že české prostředí výrazně preferovalo příběhy ne-li přímo pohádkové, tedy aspoň syžetově dobře zvládnuté a poutavě vyprávěné, což jsou vlastnosti, jichž namnoze postrádají memoráty.“ – Nejstarší české pohádky, Karel Dvořák

„Bylo, nebylo, jedna vdova měla dvě dcery; jednu krásnou a pilnou, druhou ošklivou a línou. Ale ona měla raději tu druhou, protože byla její vlastní, takže nevlastní dcera musela vykonávat všechny domácí práce jako popelka. Skoro každý den seděla u studny [často vstup do jiných světů a podzemní říše] s vřetenem a předla tak usilovně, až jí krvácely prsty. Najednou jí vřeteno vypadlo z ruky dolů do vody. Když se ho snažila vytáhnout, ztratila rovnováhu a spadla do studny. Pak se nacházela na louce plné květin a zaplavené slunečním svitem [tj. v říši předků]. Všechno kvetlo těmi nejkrásnějšími barvami, kolem poletovali motýli, všude kolem samá nádhera. Dívka šla po této cestě [tj. cestě zemřelých], vlastně si po ní vykračovala lehkým krokem mezi nádhernými a kvetoucími loukami. Pak potkala Krávu na pastvě. ‚Mám úplně plné vemeno, děvče, podoj mě, prosím,‘ bučelo zvíře. ‚Ráda, milá Krávo,‘ řekla dívka a podojila ji. Dívka došla na své cestě až k peci [pozn. často znak ženského lůna], z níž na ni volal pecen chleba: ‚Vytáhni mě ven, jinak se spálím, už jsem dávno hotový.‘ Ta dobrá duše, vždycky ochotná pomoci, vzala lopatu, vytáhla pecen, a tak ho zachránila. Když vytáhla chleba z pece, šla dívka dál až k Jabloni, obsypané jablky [pozn. často znak života a plodnosti]. ‚Zatřes mnou, všechna jablka už jsou zralá!‘ Marie zatřásla stromem, posbírala jablka a šla dál. Za nějakou dobu Marie došla k domku, kde bydlela stařena s dlouhými rozcuchanými vlasy a dlouhými zuby. Bála se jí, ale stará paní ji přátelsky oslovila a řekla: ‚Neboj se a vejdi dovnitř. Můžeš u mne bydlet. Můžeš mi pomáhat.‘ To byla Paní Zima [jméno srovnejte s obřady okolo vynášení Smrti]. Marie přijala pozvání, přes den natřásala peřiny s husím peřím, aby vířilo a jako sníh padalo dolů na Zem [pozn. uspokojení zemřelí předkové přinášejí plodnost polím, například i pomocí sněhu], kde pod sebou skrylo pole, louky a lesy. A když pilná děvečka pomáhala své paní při vaření, vystupovala pára vzhůru jako mlžný opar z propastí. Každý den Marie poslušně natřásala peřiny a na Zemi sněžilo. Přitom musíme vědět, že jeden den u Paní Zimy odpovídá jednomu pozemskému roku. Dobře si u ní žila, nikdy nepadlo zlé slovo a každý den měly na stole něco chutného k jídlu. Ačkoli se Marie měla dobře, byla smutná a ze začátku vlastně nevěděla proč. Ale pak si uvědomila, že se jí stýská po domově a chtěla se vrátit na Zem, ačkoli tam nevedla ani zdaleka tak příjemný život jako u Paní Zimy. Když se jí Marie nakonec svěřila, usmála se a odpověděla: ‚To se mi líbí, že se chceš vrátit domů. Věrně jsi mi sloužila.‘ Vrátila jí vřeteno i s vláknem [srovnejte s nití života], vzala ji za ruku a odvedla ji k bráně. Když jí dívka prošla, padali na ni kousky zlata a zachytily se na jejích šatech. Ve stejnou dobu seděl na okraji studny Kohout [často znak znovuzrození, ale i smrti (srovnejte s nálezy v hrobech našich předků raného středověku)] a kokrhal: ‚Kikirikí, kikirikí, naše zlatá panna se vrací.‘ Nevlastní sestra zlaté Marie, líná a ješitná, si pomyslela: ‚Proč ona má takové štěstí?‘ A když slyšela, co její sestra prožila na druhé straně, řekla si: ‚To přece dokážu taky.‘ Samozřejmě se jí vůbec nechtělo příst, až prsy krvácejí. Raději se hned trnem píchla do prstu, vřeteno hodila do studny a skočila za ním. I ona dopadla na tu kvetoucí louku, ale ta krása kolem ji vůbec nezajímala. Myslela jen na zlato, které dostane. Také došla ke Krávě s plným vemenem. Ale na její prosbu, aby ji podojila, nevlídně odsekla: ‚Nemám čas, je to daleká cesta.‘ Spěchala dál po té dlouhé cestě, až si najednou všimla pece. Pecny na ni zase volaly: ‚Vytáhni nás ven, jinak se spálíme. Už jsme dlouho upečené!‘ ‚Nejsem hloupá, abych si s vámi špinila ruce,‘ odpověděla, když šla kolem. I Jabloň se spoustou jablek na ni volala: ‚Otrhej nás, už jsme zralá. Nechceme shnít na stromě.‘ ‚Přece si nenechám padat jablka na hlavu,‘ odmítla příkře, ‚a kromě toho mám před sebou dalekou cestu!‘ Když konečně dorazila k domu Paní Zimy, vůbec se nebála jejích dlouhých zubů a rozcuchaných vlasů. To všechno už jí předtím popsala její nevlastní sestra. Už byla na všechno připravená, podobně jako sečtělí příznivci esoteriky v dnešní době. První den samozřejmě byla pilná, natřásala peřiny, ale už druhý den ji to nudilo a třetí den už zase začala lenošit. ‚Přece nejsem žádná služka,‘ pomyslela si. Ale na Zemi se začalo měnit počasí a Paní Zima už se na to nemohla dívat: ‚Nastal čas návratu.‘ Dívka se zaradovala, popadla vřeteno a v očekávání zlata si to namířila k bráně. Z té nezačalo padat zlato, ale černá smůla. Přilepila se na ni tak pevně, že se jí celý život nemohla zbavit. Kohout na okraji studny kokrhal: ‚Kikirikí, kikirikí, naše špinavá panna se vrací.‘ [Pohádka je téměř totožná s polskou pohádkou ‚Dvě dorničky‘. Autor sám pak uvádí příklady ruských pohádek (například známé o Vasilise) s podobným zněním. Jedná se tedy o pohádku se středo-východoevropským rozšířením.]“ – Převyprávění pohádky Paní Zima, Léčivé rostliny prastaré bohyně: jak se v pohádkách vrátit k pradávným duchovním kořenům, Wolf-Dieter Storl

„Nebo sa stalo, že nekerý [zbojník] zas narychlo musél od ních utécť a vrátiť sa nemohl. A aj v cuzím světě umřél. Tož potom co? Poklad ostál v Zemi. Ale tá duša jeho, teho člověka, sa k něm musela vrátiť a ten poklad na tom místě za trest strážiť a sa při něm trápiť, pokáď ten její trest neminúl nebo pokáď ju od teho negdo neoslobodíl. A na takovém místě strašívalo a ludom sa ledaco zjevovalo, protože gdyž ten člověk za živa býl tých peněz tak chtivý a hladný, ani tá duša jeho potom od ních nemohla odéjíť a byla tak prokletá.“ – O zbojníkoch a o pokladoch (podle podání lidových vypravěčů), Jan Kobzáň

„Na Bílé hoře prý v místě, kde stojí letohrádek Hvězda, kdysi z nitra Země vyrůstal posvátný Dub, u něhož se scházeli starší rodu k vážným rozhodnutím. Pod stromem hořel věčný oheň, do něhož byly vhazovány vonné byliny, které po vdechnutí přinášely sny, jejichž prostřednictvím se dalo nahlédnout do budoucnosti. Jako díkůvzdání za sílu, která vycházela ze Země, se jednou na rok konala pod větvemi stromů slavnost, při níž bylo obětováno obilí ptákům a chléb zvěři. Když se v Čechách ozval hlas prvního zvonu, svolávajícího křesťany k ranní modlitbě, posvátný oheň sám od sebe zhasl. Mnozí se ho pokoušeli znovu zažehnout, ale z plamenů se valil hustý černý dým a oheň nabýval zlých tvářností. Proto byla jáma, v níž po léta hořel, zasypána, aby v pozdější době nemohlo dojít k neštěstí. Prastarý Dub vzal za své, když započala stavba břevnovského kláštera. Ve chvíli, kdy byl položen základní kámen, udeřil do stromu z čistého Nebe blesk a mohutného velikána spálil. Vypráví se, že mnozí popel z posvátného Dubu uschovali do váčků, které nosili na krku, nebo ho zakopali pod práh svého domu. Věřili, že jim přinese štěstí, sílu a zdraví. Ke každoročním slavnostem se však lidé scházeli i nadále ve strachu před silami Země.“ – Pražské stromy, Aleš Rudl

„Tutym ludźičkam rěkachu ‚lutki‘. To běchu wjeseli pacholjo. Woni pilnje dźěłachu, ale spěwachu a radowachu so tež rad a běchu čłowjekam z dobrymi přećelemi. Bydlachu na polach a hórkach. Hakle hdyž počachu zwony po Łužicy klinčeć, so lutki zhubichu. Tak so powěda.“ – Wo lutkach (lužickosrbská pohádka)

Ale lesti sa k něm vrátí do třetice, po štvrtéj už ho nigdo neprodá ani sa ho ináč nezbaví, než ho aj s tú sklénečkú musí vhodiť do starého vyhnítého Buka v poli a tam ho v tom gaúře zas zatlúcť vazovým klínem. A to sa hneď udělá búřka veliká a hrom, a do teho Buka hneď uderý, a teho Jaráška zabije a spálí na popel – nebo oni sú spolu nepřítelé velicí, ten Jarášek s tým hromem …“ – O zbojníkoch a o pokladoch (podle podání lidových vypravěčů), Jan Kobzáň

„Je to strom kouzelných sil. Ač neslyšel lidský hlas, ač ohně žár nespatřil, ač nepoznal vichr, mráz, vždy na něm kvete zlatý květ. Má jablíčka, jež vůní svou prodlouží život sedm let a samotnou smrt přemohou.“ – Lískový keř o zázračné Jabloni, Tři synové, Za lesy a za horami – polské národní pohádky, Janina Porazińska

„Udeřil do ní třikrát po sobě třemi údery. Vtom se stal div! V Borovici něco zašramotilo, zaharašilo, kmen se otevřel a z dutiny stromu vyšla babka ve dvanácti kožiších.“ – Stříbrná mošnička, Za lesy a za horami – polské národní pohádky, Janina Porazińska

„Lado! Vid na louce spal.
Krásný je Lado!
Lado! Vílami se budit dal!
Krásný je Lado!
Lado! Vstávej mladý Vide!
Krásný je Lado!
Lado! Tvůj dům se prodává!
Krásný je Lado!
Lado! Tvá matka umírá!
Krásný je Lado!
Lado! Tvá milá se jinému dává!
Krásný je Lado!

Lado! Tu mladý Vid povídá!
Krásný je Lado!
Lado! Víly, to není pravda!
Krásný je Lado!
Lado! Můj dům se neprodává!
Krásný je Lado!
Lado! Ani má matka neumírá!
Krásný je Lado!
Lado! Avšak má milá se jinému dává!
Krásný je Lado!
– Srpske narodne pjesme iz Like i Banije, Nikola Begović

„Přední skupina stanů náleží proslulému kupci Keltovi, jenž sem po proudu přijel z poledních krajin se svými sluhy a s hochem Skrčkem z rodu medvědího. Druhá skupina stanů, rozložená až pod samými památečními stromy, náleží bohatému kupci Vindovi, jenž postupoval od půlnoci proti proudu Veliké řeky a nyní zde odpočívá. Loďstvo obou kupců je dobře přivázáno k břehu a stráže obcházejí bedlivě celý tábor ve dne i v noci. Oba kupci jsou zřejmě přátelé, neboť sedí na kamenných sedátkách u společného táborového ohně. Třetí čestné sedátko tady připravené zůstává prázdné, neobsazené.“ – Bronzový poklad, Eduard Štorch

Různé příběhy a pohádky jsou převyprávěny ve sbírce Příběhy Vindů.