„Není na světě člověk ten, aby se zachoval (zalíbil) lidem všem.“
– Babička Boženy Němcové & Publius Ovidius Naso


Možná vás nyní zajímá, kdo je za všechny ty podivné příběhy, za všechny ty smysly i nesmysly na těchto stránkách vlastně zodpovědný. Také vás možná zajímá, kdo za člověka by onomu „lidovému fantasy“ mohl tak propadnout, aby se podle něho snažil myslet, chovat a všemožně své pocity sdílet pomocí knih, delších či kratších příběhů, deníku, písniček, videí a básniček. Dovolte mi tedy, abych se vám nyní pomocí pár skromných slov představil. Ještě před tím vám akorát prozradím, že příběhy píšu pod různými variantami svého jména a přezdívky, ať už to je Přemysl Lúa Černý (pro širší okruh čtenářů), Lúán Rélta (většinou pro více filozofické či starší příběhy) či Lúa z rodu Vlka (pro tajemné příběhy).

„Rozumnost je ta, která nás učí, že není možné poznat slast života, jestliže nežijeme rozumně, krásně a spravedlivě, a že není ani možné žít rozumně, krásně a spravedlivě, aniž bychom přitom nepoznali slast života.“ – Epikúros (z dopisu Menoikeovi)

fletnaVlese_text_lua lua
Můžete si také přečíst úvodní příběh: Jak vnímat příběhy

„Nesmírně daleko sahá ta tvůrčí básnická volnost, nežádá věřit všem slovům, jak by je historik psal.“ – Lásky, Publius Ovidius Naso

seminar
Do Lužického semináře v Praze
chodili přednášet přední čeští a
lužičtí myslitelé, z nichž mnozí
se zajímali o bájesloví.

I když mě již od dob, kdy jsem byl ještě zvědavý, zlobivý a trošičku zmatený malý chlapec bavilo (koho také ne) vymýšlet příběhy a prozpěvovat si zpěvné písničky, netušil jsem, že právě pomocí nich budu jednou chtít zveřejňovat své obvyklé i neobvyklé zážitky, zkušenosti a pocity, které na mě působily vždy, když jsem objevoval krásy Přírody, její světlé i stinné stránky, pročítal si pohádky, dávné lidové příběhy nebo osudy nejrůznějších hrdinů. Dokonce na mě působily i tehdy, když jsem snil, když jsem si hrál na malého odvážného bojovníka nebo když jsem pozoroval léčivou Mateřídoušku, jak se odvážně plazí po Zemi spolu s do výšek trčícím léčivým Jitrocelem, který statečně odolával každému pokusu mých rodičů a prarodičů o posekání zahrady, neboť netrvalo dlouho a on opět ukázal svou moc a ochotu pomáhat všem živým tvorům, aby si pomocí něj léčili rány a všemožné nemoci. Nejkouzelnější bylo jarní období, kdy se celá krajina kolem leskla pestrými barvami od jasně bílé, žluté až po světle zelenou. Malý zpěvný Drozd vždy vyletěl až na špičku toho nejvyššího Smrku, kde spustil svůj roztomilý a na melodie bohatý zpěv, který měl sílu uklidňovat i povzbuzovat ještě poněkud ospalou Přírodu. Postupem času všechno začalo splývat a dávat smysl, zjistil jsem, že se s krajinou dá různými způsoby povídat. Připadalo a zdálo se mi, jako by stromy odpovídaly na má slova, neboť pokaždé zavlnily svými listy v odpověď. Někdo může podotknout, že jen zrovna zafoukal Vítr a že se jedná o náhodu, nicméně není zároveň pravdou, že i v mých hlasivkách fouká Vítr? A přesto to není náhoda, přesto jsem to já, kdo mluví. Co je to vlastně vědomí? Jak vzniká a jak ho poznáme? Jak se dá měřit? Když při sběru rostlin s nimi mluvím a prosím je o pomoc, jak to, že dokáží člověku zamotat hlavu a vyléčit ho mnohem účinněji? Copak je to jen placebo a autohypnóza? Nejsou vitamíny náhodou součástí něčeho většího než jen látkami, které se dají vycucnout? A co nemoci? Jsou viry živé nebo neživé? Co je to vlastně život?

„Zanikne teprve tehdy i báseň Lucretiova (báseň o lásce k Přírodě, radosti, o upřímném poznání a o tom, že se hmota skládá z atomů), až pak jednoho dne záhuba postihne svět.“ – Lásky, Publius Ovidius Naso


Mé zájmy

„Ať už vliv [Danteho představy v Paradiso na Einsteinovo pojetí vesmíru jako 3-sféry] nastal nebo ne, věřím, že tento příklad ukazuje, jak skvělá věda a skvělé básnictví jsou vizionářské, a dokonce mohou dojít ke stejným myšlenkám. Naše kultura je pošetilá, když drží vědu a básnictví odděleně: obě jsou nástroji k otevření našich očí spletitosti a kráse světa.“ – Reality is not what it seems: the journey to quantum gravity, Carlo Rovelli

Ať je to, jak chce, k tomu všemu mě jako malého samozřejmě také zajímaly věci, které vytvořili lidé, neboť to bylo něco dočista nového. Tak jsem se vrhl do víru počítačového zdrojového kódu a rozhodl se, že se stanu programátorem, nebo ještě lépe koordinátorem lidí v oblasti počítačů, abych je pomohl usměrnit podle mě správným, k okolní krajině šetrným směrem. V jedné počítačové hře jsem velmi brzy objevil vývojářskou chybu a dostal se tak do míst, kam jsem se měl normálně dostat až po několika obtížných úkolech. Jenže háček byl v tom, že na tom místě dočista nic nebylo! „Jak to?“ divil jsem se. Když jsem později správně prošel všemi úkoly a nevyužil mé znalosti vývojářské chyby, dostal jsem se opět na to místo, jenže tentokrát už tam byl nepřítel, kterého jsem měl v té hře porazit. Samozřejmě jsem velmi brzy došel k závěru, že dokončení těch úkolů bylo „spouštěčem“ k tomu, aby se nepřítel na tom daném místě objevil. „Takže,“ ptal jsem se v již pozdějším věku sám sebe, „když lidé letí raketou do Vesmíru, kde pak zjistí, že je na Měsíci dočista pusto, nevyužili náhodou jen nějakou vývojářskou chybu? Není tedy možné, že dokončení nějakých úkolů, projití určitými branami, dokáže člověka dostat do měsíční krajiny, která překypuje životem, a to i bez použití rakety?“ Tu jsem si vzpomněl na jednu pohádku. „Jak to,“ pokračoval jsem v dloubání a hloubání, „že se princi povedlo projít skrze šípkový keř a zachránit Růženku, zatímco ostatním ne? A co to vlastně znamená, když někoho pošleme k šípku?“ Příběhy jsou zkrátka na pomezí představ a skutečnosti.

„A tak mnozí vesničané jsou dosud jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný vzdává oběti vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

hradiste_a_ja vystup
Na prvním obrázku jsou v lesích valy bývalého hradiště (prý sloužilo především v halštatské a hradištní době).

„Stalo se něco, co bylo více než šťastnou náhodou, byl to skoro zázrak. V druhé polovině 19. století, v době, kdy byly zničeny bukové porosty Brd a přeměněny skoro všechny české lesy na smrkové monokultury, zůstalo kopcovité pásmo křivoklátských lesů v mnoha úsecích jen málo dotčeno. Kdo mohl, odešel z chudých vesnic pěstovat chmel na Rakovnicko, ale hlavně do rychle rostoucího Kladna, kde šikovný člověk vydělal na tehdejší dobu slušné peníze. Černé a rudé Kladno zachránilo královský hvozd. I jinde v Čechách, třeba hned v Českém krasu, zůstaly plošky původních lesů, ale nikde jinde – a to dokonce ani na již hustě osídlené Šumavě, v těžce zkoušených Krkonoších či na odlesněných krušnohorských pláních – se nejednalo o tak velkou plochu listnatého lesa.“ – Křivoklátsko: Příběh královského hvozdu, Karel Žák, Martin Majer, Petr Hůla, Václav Cílek

Pevně doufám, že v mé tvorbě naleznete inspiraci, nádech starých zapomenutých časů nebo jen něco malého, co s pomocí vaší vlastní snahy a odvahy učiní lepší život nejen vám, ale také vaší vesnici a Přírodě kolem vás. Když se pak vypravíte do lesů, třeba mezi dvěma vysokými Duby uvidíte zelenavý záblesk a vás najednou přepadne pocit, že vás sleduje sám záludný lesů pán. Možná se vám jednoho krásného dne u rozkvetlého bezového keře zjeví skoro neviditelná víla, která vám ukáže nejen moc Bezu, jeho schopnost léčit devět nemocí a devět neduhů od špatného zažívání po nejnepříjemnější chřipky, ale také vám třeba názorně předvede, že skutečnost je mnohem pestřejší, rozlehlejší a zajímavější, než jaká se nám může zdát.


„Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu, na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa, musím ji hledat pod lístečky, nesmí zatěžko mi přijít lézt přes vrchy a kameny, nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi cestu brání. Za to mě bylinka stonásob odmění. Bába kořenářka, co k nám chodí z hor, vždy říká, když nám přináší vonný mech: ‚Mnoho práce mi dá, než ho najdu, ale odslouží se.‘ Mech ten voní jako fialky a ta vůně člověku v zimě jaro připomíná.“ – Babička při rozhovoru s paní kněžnou, Babička, Božena Němcová

lua_viduvpostoj zprvni
Můžete si také přečíst krátký článek: Jak jsem upevnil svou cestu (pomocí snu)

„Tehdejší lidé věřili, že jim posvátný strom může zprostředkovat spojení s bohem a naznačit jim božskou vůli. V takovém stromě viděli svoji jistotu, proto se k němu obraceli ve chvílích, kdy se potřebovali o někoho nebo o něco opřít. Nedovolili mu ublížit ani ulomením větvičky, protože věřili, že jeho poškozením by škodili sami sobě. Chránili ty výjimečné, posvátné stromy, protože chránili božstva, která v nich sídlila. Chovali se k nim uctivě jako k někomu, koho si není radno rozhněvat … Stromy rostou o tolik déle, než lidé žijí – byly tu před námi a budou, i když odejdeme. Proto mohou připomínat a také připomínají. Ne, nemusíme si představovat, že k nám jejich duše promlouvají. To, co připomínají, souvisí s naším vztahem k rodině, k vlasti, k historii. Byly svědky událostí, které známe jen z kronik, scházeli se pod jejich korunami lidé, o kterých třeba víme jen z fotografií nebo z vypravování. A stromy pamatují …“ – Život se stromy, Marie Hrušková, Václav Větvička a spol.


„Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každý akt volby nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.“ – Epikúros (z dopisu Menoikeovi)


Díky ochraně národního parku má Příroda možnost opět vrátit do
krkonošské krajiny Buky a další původní druhy stromů.

„Jakmile se totiž prvním posluchačům zaklapla víčka, bylo mi jasné, že moje povídání je moc suchopárné. V průběhu let získalo emocionální tón, který podstatně více odpovídal mému vnitřnímu postoji. Dalo by se říci: otevřel jsem se a místo mozku nechal mluvit srdce … Bohužel jsem ponechal stranou odborné diskuze s jinými lesníky, které vedeme o způsobu zacházení s lesy. Zpětně mi je jasné, že z pohledu lobbistů je nejrozumnější, nejsou-li kritická témata diskutována veřejně. Až když vyšla kniha Tajný život stromů, zazněla z odborných / lesnických kruhů hlasitá kritika. Vzrostl totiž tlak ze strany již početného čtenářstva; stále znova se z řad obyvatelstva ozývaly dotazy, proč je například nutné v lese používat v takové míře těžkou techniku. Avšak většina kritiků z lesnických kruhů namísto toho, aby se zabývala mými tezemi, zvolila jiný přístup: používám prý příliš emocionální jazyk, ve svých popisech polidšťují stromy a zvířata, což vědecky vzato není správné. Je ale jazyk bez emocí ještě vůbec lidský? Není naše fungování z velké části emocionální? Jsou přípustné pouze takové popisy Přírody, které všechny procesy vykládají z biochemického hlediska a pitvají je do takových podrobností, až vzniká dojem, že zvířata a rostliny jsou plně automatickými a geneticky naprogramovanými bioroboty? Stejně bychom mohli postupovat u všech svých pocitů a činností, a přece bychom tím ani v nejmenším nevyjádřili, co se děje v našem nitru a co je bohatstvím našeho života. Pro mě má větší význam, pokud fakta vyložím tak, aby byla emocionálně uchopitelná a vy jste se tak mohli všemi svými smysly ocitnout v říši Přírody. Pak totiž mohu zprostředkovávat jedno: radost z našich bližních tvorů a jejich tajemství.“ – Tajná síť přírody, Peter Wohlleben