Přemysleia

Když pak posvátné ohně v jiskrné noci zapálili, ke cti stromům a bohům písně pěli.

Sluneční záře prosvítala skrze ohromné koruny Buků a přinášela teplo, jež mělo moc rozproudit krev každého, kdo se nadechl vůně tlejícího dřeva. Horský vánek utichl. Udatný rek Pravomír se postavil před přicházející družinu a takto k jejímu vůdci promluvil: „Stůj, Lesklovlasý, sic tě stihne smrt. Bohové vyjevili svou vůli skrze rychlou Hvězdu, která za setmění spadla z Nebes. Odvrať tedy své blízké, čest bys dnes domů nepřinesl.“ Tu mu však Přemysl Lesklovlasý odvětil: „Vím, že vůli mocných bohů a lesních duchů bych se protivit nemohl, synu udatného obrobijce. Dopustili jste se však křivdy vůči blatskému rodu, jako jejich vyslanec vás žádám o výkupné, ohnivou oběť bohům a posvátné zeleni, neboť jedině tak je možné váš čin napravit. Učiníš-li tak, rod tobě i tvým statným druhům slibuje nastolení míru, volný pohyb na posvátném území, družení se s dívkami o slavnostech Květeny. Jestli však neuposlechneš, pak toto ti řeknu a to se pak i stane: Náš hněv neustane, dokud ti hlavu z těla nesrazíme a duchy předků tak znovu neusmíříme.“ Teplo rozpálilo lidská srdce. Smrt přinesla z temných puklin Hněv, který posedl všechny přítomné a hádky mezi nimi rozdmýchal. Její vůlí bylo vítězství rychlonohého syna obrobijce, vždyť jí kdysi prokázal službu, když zachránil jednu z jejích dívek, jež ji nad jiné ctila a uprostřed zapadlých bažin oběti přinášela. Obě skupiny se proti sobě pustily jak Vlci rvoucí se o svou kořist. Hněv k sobě poutal běsy a nad míru se činil proti rozvážnosti. Avšak mezitím, v jiných světech, kde skrze Nebesa prostupují vrcholky nejvyšších hor, poklekla půvabná Dívka Květeny před Bouřného Otce a takto k němu promluvila: „Otče, jenž jsi z Ohně zrozený, ty, který bouřemi, hromy a blesky ze světa běsy zaháníš, vyslechni mou naléhavou prosbu. Vždyť blatský rod je mi nad míru milý, ke cti bohů i lidí o léčivé rostliny pečuje a posvátné ohně pod Duby udržuje.“ Bouřný Otec se hrdě postavil před svůj dřevěný dům, kudy prostupovala koruna statného Dubu. Teplo se změnilo v bouři, ohromné kroupy zasypaly statné stromy, jejich větve se pod štípavou tíhou ze strany na stranu nakláněly. Bouřný Otec bleskem udeřil přímo tam, kde Smrt s Hněvem pobíhala. Hrom všem přítomným dech vyrazil. Rychlonohý s Lesklovlasým, vyzbrojeným zářivým mečem, se proti sobě postavili tváří v tvář. Blesky šlehaly v jejich očích. Hněv v srdci ustal, neboť ho Bouřný poslal zpět do temných hlubin, které se pod zelenou říší podzemní nacházejí. Děva Květeny předstoupila před Rychlonohého Pravomíra, zjevná toliko jemu, a pravila: „Poslouchej, synu statečného obrobijce. Křivdu svou velikou hleď teď napravit, neboť Dědeček Pravdy Vid, Otec Nebeskozářivý, nemá rád ty, co porušují dané přísahy. Proto splň, co bylo ti určeno: Přines výkupné veliké výše, zrno a dobytek, ohnivou oběť bohům a posvátné zeleni, neboť jedině tak je možné váš čin napravit.“ Po těchto slovech zmizela v dechu starého stromoví. Tu Rychlonohý ruce do výšin povznese, bitevní vřava utichne. Rychlonohý promluvil: „Lesklovlasý synu Mocného Vida, slunečního Hrdiny, slibuji zrno i dobytek blatskému rodu dáti, ohnivou oběť bohům a posvátné zeleni přinésti. Před bohy, Nebeskozářivým, Bouřným, Slunečním i Lesůpánem s černým Koněm toto slavnostně slibuji, přísahu svou dodržím a hněv bohů usmířím, jinak ať mě můj rod odmítne a Země Matka nepřijme. Napijme se teď spolu tekutého medu, nejlepšího Býka obětujme a svatě pozřeme.“ Rychlonohý sám pak ze všech nejvíce hleděl slib svůj uskutečnit a za dobře s Lesklovlasým znovu býti. Medoviny se z rohů napili, o žaludový chléb se podělili, hrách a zrno Ohni, Vodě a kvetoucí zeleni obětovali ke cti bohům a lesním duchům.