Příhody

Vše je o osobních hodnotách. Například elektronické čipy, počítače, mobily, kvantové počítače, splachovací záchody – to jsou pravda hezké věci, rád je používám a budu je používat, nicméně ve srovnání s mou vlastní totožností a spojením s krajinou, lesy a předky nejsou vůbec podstatné … Vždyť mi to v zákoutích mé představivosti ukázal i Lovec (myslivec) Leši, také zvaný Černohlav či Zelený Pastýř, jehož poslouchají záludní lesní mužíci (velesové, čertíci) a který sám dokázal zahnat běsy na Koních ženoucí se v prudké vichřici skrze vesnici. Jednou totiž ke mně přišel v podobě Vlka. Stál na okraji lesa a záludně se usmíval, načež se z Vlka proměnil v podobu muže s parohy oblečeného v kožešině. Ukazoval na mě prstem. Když jsem pak za ním sestoupil do zelené podzemní říše, uviděl jsem zalesněné kopce, potoky plné ryb, ohromný dubový háj – a v něm svůj rod, své předky, jak mě se zvědavostí pozorovali.

Vybrané příhodyVindové po krvi – Lešiho zkouška – Ztracené jablko –  Jak malý Lado vařil mýdlo; Vílí rada
Zobrazit všechny příhody

Vindové po krvi

„Jen opravdu neradi dovolují skládat přísahy, neboť přísahat u Vindů znamená pro trestající hněv bohů totéž co přísahat křivě. Proto se jen podezřívavě staví k mým badatelským metodám, přesnému dokazování a diskutování, ke svaté knize, písemným pramenům, učitelce historii a všemožným pokusům. Jak by tomu také mohlo být jinak, když Vindové mají rozličné způsoby modlářství a neshodnou se ve stejném pověrečném zvyku.“ – Johan

Jednoho krásného dne se po džbánku vybrané medoviny Drako z Hor rozhodl, že prozkoumá původ Vindů po krvi. Inspirován návštěvou Johana ze skotských kopečků na severozápadním okraji světa, Drako s rukou přiloženou na bradě usoudil, že bude stejně jako Johan svá jednotlivá zjištění označovat nesmyslnými a náhodně zvolenými hláskami a číslicemi. Posadil se na okraj bukového lesa a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Zavřel oči. Pokoušel se vzpomenout si na všechny ty dávné příběhy, které o jeho předcích vyprávěly. Když se tak v zamyšlení šťoural lískovým proutkem v uchu, zničehonic ho osvítila žádaná myšlenka. Před mnoha a mnoha věky, když Vindové, nazvaní tak lidmi mluvícími řečí předků, vyšli díky Slunci z velikého proudu v podobě Labutí, přistáli na lesní mýtince a díky doteku Země se proměnili zpět v lidi oděné v bílém oblečení, jejich krev byla převážně cítit vůní, kterou Drako označil jako M4, respektive díky působení tekutého medu v jeho těle jako M4pětOsm. „Matku této vůně,“ začala síla nápoje skrze Draka promlouvat, „měli někteří z lidí, našich předků po krvi, kteří v jiném čase tvořili šňůrovou keramiku … a jedli obilí.“ Drako se usmál, načež se opět vrátil k výstupu z velikého proudu. V té době žili Vindové celkem spokojeně, jejich společenství prosperovalo, a dokud se chovali vhodně, víly a ostatní obyvatelé Přírody jim ve všem pomáhali. Avšak časy se mění. Cizinci se začali rozpínat, potomci těch, kteří mluvili řečí předků, ustupovali před kdovíkým z Jihu a mezi Vindy samotnými vznikaly mnohé nepokoje, obzvláště proto, že se z jihovýchodu nějací jezdci na Koních rozhodli, že si vyrazí na projížďku do srdce světa, zatímco se zalykali kouřem z jistých vysokých zelených rostlin s ostrými okraji listů. Někteří Vindové to už nemohli vydržet a začali dále ustupovat až za Bílou řeku na Východě. Tito Vindové, kteří postupně ve velmi dlouhém časovém rozmezí odcházeli, měli krev s vůní L1. Mnoho času uplynulo. Východní Bílá řeka pravila Vindům, aby se vrátili zpět do srdce světa a naplnili svůj osud strážců. Jiným se zjevil sám Mocný Vid, který přinesl podobné poselství. Někteří Vindové poslechli a vrátili se, jiní se vydali dále na Východ nebo postupně směrem na Jih, který sliboval zajímavá dobrodružství. Mezitím se však postupem času těm Vindům, kteří od samého počátku zůstali a bojovně hájili srdce světa, provoněla krev líbeznou vůní L2. Díky tomu, že tato odnož Vindů zůstala v srdci světa, se vůně L2 nachází pouze tam a nikde jinde na světě – tedy pokud přeci jen ano, tak jen ve velmi malých kapičkách. Protože Vindové pochází ze srdce světa, všechny tři vůně M4, L1 a L2 jsou v těch místech nejběžnější a nejsilnější. Vindům se podařilo zacpat panovačným cizincům cestu, díky slibu Bílé a Červené řeky odrazit obry a pohrdnout západní říší, k čemuž velmi přispěl mocný hrdina Rozrazil, jenž Vindům ukázal, že i když jsou jen malincí, jsou plní mocné síly, stejně jako malí Rozrazilové kvetoucí v lese. Drako se zhluboka nadechl. Podíval se směrem na hory, pak půlnočním, tedy severním, směrem na území Lužice, načež se obrátil směrem ke straně polední, tedy jižní, na území Našinců. Vstal. Podíval se východním směrem, pak západním. Motal se. Les voněl vůní květin. Drako začal něco počítat na prstech, načež se mu v hlavě ozvala další označení: H5, H6, U4, U5 … Nakonec se mu tak zamotala hlava, že se raději znovu posadil. Povzdechl si, protože dostal chuť na další medovinu.

Lešiho zkouška

Věřilo se, že dokud se krasnoludci objevovali, bylo na světě lépe, a protože je vyhnalo kostelní zvonění, je na světě bída.

Jednou se Stado s Ladem rozhodli, že vyrazí na procházku územím Našinců. Když opustili oblast Hor a skrze hluboké lesy pronikali kolem ohromných šedých pískovcových skal, najednou je překvapila Oldova družina, která se právě vracela z říše pravděpodobně od samotného císaře. Jen tak tak se Ladovi se Stadem podařilo zmizet v neprostupných bažinách, kam se Oldova družina naštěstí ani nenamáhala vstoupit. Všude byla cítit vůně lesa spolu se zápachem mokřadů. Najednou však Lado nepozorně prošel kolem velmi zvláštního kamene, asi nějakého božkamu, a úplně se v těchto zapomenutých končinách ztratil takovým způsobem, že nemohl najít ani cestu zpět. Něco neviditelného ho vedlo skrze houštiny, něco k němu potichu mluvilo. Lado se vzpamatoval a snažil se najít nějaká vodítka, která by ho navedla na správnou stezku. Žáby kvákaly a nenápadně poskakovaly v kapradí. Všechno se zdálo být v pořádku, avšak Lado hluboko uvnitř tušil, že tomu tak není. Nadechl se. Lískový proutek kmital ze strany na stranu. Lado se začal rozhlížet, poslouchat a cítit vše kolem. Zapojil své jestřábí smysly a poznal, že na jednom místě u trnkového keře neroste ani stéblo trávy. Lado se k tomu místu opatrnými krůčky vydal, avšak ještě před tím, než by k němu býval došel, se přímo před ním mezi stromovím objevila postava. Měla na sobě svůj obvyklý kožený oděv ozdobený lesní zelení a břečťanovými listy. Byl to Leši, který se se zelenavým zábleskem v očích záludně usmíval. Poradil Ladovi, aby si příště dával větší pozor, jelikož všechno kolem se může vždy chovat záškodně a je jen na Ladovi, aby skrytá kouzla odhalil. Poté se Leši znovu usmál a zamotal Ladovi hlavu tak, že ten ihned na místě usnul. Slunce se pohybovalo po nebeské modři. Teprve po velmi dlouhé době se Lado probudil, ovšem již neležel uprostřed bažin, nýbrž spokojeně vleže drncal na jedoucím dřevěném voze, který se pohyboval po prašné cestičce. Úplně vpředu na Koni jel rozesmátý Stado. Všude kolem Lada na voze stáli muzikanti, kteří se nakláněli přes okraj, zpívali, hráli na píšťalky, struny, bubínky a všelijaké další nástroje. Po Ladově boku se nacházely pletené košíky s jablky, vejci, praženými zrníčky a všelijakými dalšími pochutinami, obilnými plackami a ovocem. Lado zamrkal svýma rozespalýma očima. Po jeho pravici se přes okraj vozu nakláněla velmi pohledná dívka, která měla tváře obarvené na bílo a na červeno. Najednou se otočila a nenápadně se na Lada usmála. Její oči zářily. Lado už od prvního pohledu poznal, že byla stejně vysoká jako on, což ho nad míru vzrušovalo a působilo mu slast. Věděl, že stejně vysoké dívky sice měly stejnou celkovou výšku, ovšem jejich nohy se zdály být delší. Půvabná dívka se znovu usmála, načež se opět pustila do zpěvu a otočila se na kolemjdoucí, kterým se písnička velmi líbila. Byla velmi zpěvná. Pojedeme-poje-poje- pojedeme-pojedem! Lado zrudl. Přes dolní část těla si přehodil u jídla se válející deku, aby zakryl svůj zoufalý stav, načež se nenápadně půvabné dívce jen na zlomek okamžiku podíval pod sukni. Lado byl rudý jako zralý šípek. Pohlédl na jasné Nebe, do ruky vzal jablíčko z košíku a bez jediného slova se do něj pustil. Usmíval se a v duchu Lešimu děkoval. Byl spokojený tak moc, že se to ani nedá popsat.

Ztracené jablko

Ten, kdo štědře rozdá to, co získal, vytvořil, vypěstoval nebo nakradl, může se před Mocného Vida postavit ve vší důstojnosti, neboť život, který žil, jistě zbytečný nebyl. Avšak pokud by dotyčný jen vše hromadil a s kamennou tváří se díval na to, jak lidé v jeho vesnici trpí, strádají a hladoví, pak se dočká jen hněvu bohů a věčného pohrdání.

Jednoho krásného letního rána Lado v době, kdy byl ještě docela malinkatý chlapec, našel na rozlehlém pařezu uprostřed lesa krásné červenožluté jablíčko. Bylo tak veliké a šťavnaté, že se z toho malému Ladovi málem zamotala hlava. Podivoval se, kde jen se tam to podivné jablíčko vzalo. Všude byla cítit vůně statných Borovic a mnohých hub, které pokrývaly lesní podestýlku. Malý Lado měl své hnědé vlasy převázané koženým provázkem, i když to zatím vůbec nebylo nutné, jelikož mu vlasy od postřižin ještě pořádně nedorostly na původní délku. Nakonec se Lado vzpamatoval a s vděčností jablíčko z pařezu sebral, načež se ani neohlížel a odpelášil rovnou do svého domečku ve vesnici, která se nacházela na úbočí mírného horského kopečku. Jeho maminka nebyla doma, a tak se Lado rozhodl, že si zatím jablíčko bezpečně odloží na kamennou pec a půjde ji vyhledat. Nakonec ji našel poblíž bukového lesa a s dětským nadšením ji za ruku odtáhl zpět do domečku. Když jeho maminka viděla, jak mu zářily oči, tajemné jablíčko ji také začalo zajímat. Avšak jakmile oba dorazili k peci, spatřili, že jablíčko zmizelo. Lado se vylekal a zoufale se začal rozhlížet po místnosti, jestli se náhodou to pěkné jablíčko někam nezakutálelo. Po chvíli snažení se Lado posadil na Zem, načež si položil dlaně přes obličej. Když jeho maminka viděla, jak se její syn trápí, poradila mu, aby se pořádně rozhlédl kolem, jestli by nenašel stopy, které po sobě možná zloděj zanechal. Lado poslechl. Po čtyřech se začal plížit po místnosti a hledat stopy. Avšak ani po několika pokusech žádnou stopu nenašel. Rozhodl se proto vzít na lůžku se válející lískový proutek a najít zloděje pomocí něj. Ať už byl skutečně hnán vnuknutím nebo jen dětskou zbrklostí, nakonec mu přeci jen proutek začal udávat směr. Lado vyšel z domu, vyběhl na kopec za vesnicí, načež seběhl po jeho zelenající se straně. Jakmile došel na prašnou cestičku, znovu seběhl dolů až k šípkovým keřům, u nichž v hrubém oděvu odpočívala vesnická babička. Malý Lado ji svým zběsilým příletem vytrhl z klidného spánku. Pohodil hlavou a upřel na babičku svůj tmavozelený pohled, který by dokázal propíchnout snad i tu nejtvrdší skálu. Když si babička vyslechla, co se chlapci přihodilo, zhluboka se nadechla a vlídně mu pověděla, že se takové podivné věci občas stávají i dospělým. Bojovníci to prý zažívají skoro pořád, zvláště ti, kteří se cvičí v lukostřelbě uprostřed lesních hlubin. Ve světle slunečních paprsků se mihnou jestřábí křídla právě ve chvíli, kdy bojovník tím směrem zamíří. Vystřelený šíp zničehonic zmizí a není nikde k nalezení, i kdyby to místo pak někdo pročesal skrz naskrz. Správný obřad, správný čas, správné místo způsobí, že něco projde skrze šípkový keř, ať už na jednu nebo na druhou stranu. Lado už byl z toho vysvětlování poněkud nevrlý, díky čemuž zrudl jako to jablíčko, které našel. Babička se při pohledu na něj a jeho roztomilou tvářičku rozesmála. Nakonec mu pověděla, že skřítkové, kterým to kouzelné jablíčko ve skutečnosti patří, jsou ochotní mu ho předat, pokud dokáže najít rostlinku z čisté léčivé sluneční síly, která sama představuje jablíčka na pevné Zemi. Lado zamrkal očima, protože mu z počátku tato zvláštní hádanka vůbec nedávala smysl. Potom babičce poděkoval a jen tak, bez nějakého úmyslu, se pomaličku vydal směrem k poli. Celou cestu přemýšlel nad tím, co bylo myšleno tou hádankou. Když však najednou ucítil sladkou, skoro až jablečnou vůni kvetoucího Heřmánku a ve světle slunečních paprsků spatřil jeho žlutobílé hlavičky, celý se rozzářil. Opatrně k rostlince přišel, načež se pořádně podíval mezi její husté stonky. Jaké bylo jeho překvapení, když tam najednou skutečně uviděl zářit to prapodivné červenožluté jablíčko. Lado měl takovou radost, že svým vysokým hláskem vykřikl na celou vesnici. Potom jablíčko opatrně vzal, nezapomněl poděkovat skřítkům a vyrazil zpět na cestičku, která se táhla na kopečku nad šípkovými keři. Rozhodl se, že už jablíčko nepustí z ruky. Byl tak nadšený a spokojený, že si začal zpívat písničky, které ho naučila jeho maminka, když ještě ani pořádně neuměl mluvit. Slunce svítilo na chlapcův obličej. Lado si prvně ani nevšiml, že směrem od lesa přichází tři lidé. Jeden z nich byl statný mladík Jaro, který malého Lada cvičil v boji s mečem a lukem. Jeho tvář byla vážná. V náručí nesl malou holčičku, která ho se slzami v očích objímala kolem krku. Netrvalo dlouho a Lado poznal, že je to Mlada, která si s ním a s ostatními dětmi často hrála, i když byla o pár let mladší než Lado. Za Jarem pak za sebou šli dva mladíci, kteří na dřevěných nosítkách ze stromových klád nesli něco velkého, co bylo ze všech stran překryto zakrváceným oblečením, aby nikdo nepoznal, co to bylo. Všichni se tvářili vážně a smutně, avšak zároveň mužně a silně, neboť v tomto čase si každý správný muž, který má být pro ostatní oporou, nesmí dovolit ani jedinou slzičku. Když Jaro s Mladou v náručí přišel k Ladovi, udělal takový výraz v obličeji, že malého Lada ani nenapadlo se ptát, co se vlastně stalo. S upřímným dětským leskem v očích se nakonec rozhodl, že bez jediného slova Mladě dá to kouzelné jablíčko, aby ji utěšil a vykouzlil úsměv na tváři, ať se stalo, co se stalo. Natáhl svou malou ručičku, která pomalu nedosahovala ani k Jarově hrudi. Jaro jablíčko se stále vážným výrazem vzal a předal ho Mladě, která ho jen rychle jako blesk popadla, načež opět přitiskla svůj obličej k Jarovu rameni. Vítr hladil po tvářích. Jaro se na Lada malinko usmál, načež následován ostatními mladíky pokračoval dále na náves, kde se už začali shromažďovat zvědaví vesničané. Lada popravdě ani nezajímalo, co se vlastně stalo, proto se okamžitě rozběhl zpět do svého domečku, popadl krásnou vyřezávanou dřevěnou píšťalku a vyrazil směrem k potůčku, který se líně plazil podél bukového lesa. Malý Lado se posadil na mokrou travnatou Zem a zalit teplým slunečním světlem spustil veselou písničku, která se nesla až za hory a doly k uším těch, kteří pro něj připravili ten zvláštní dáreček.

Jak malý Lado vařil mýdlo

Po pět století se Vindové budou udatně bránit kříži, a to odvážně i přes všechny výhody, které říše a její způsob života nabízí. Po pět století budou dávat přednost smrti před podrobením, duchům lesa před majestátními budovami z kamene. Z říše bohů Vindům pomůže Mocný Vid, který zplodí hrdinu Přemysla, z rostlinné říše přijde silou čistce oděný hrdina Rozrazil, jenž zachrání srdce světa, a z lidské říše pak předstoupí udatný hrdina Neklid. Ženy bojovnice předvedou tance s mečem, křísníci zazáří ohněm, Červená a Bílé řeky dodrží své sliby a Pravdy Vid všem ukáže, co je v životě důležité, ať už to je třeba nevinné vaření mýdla uprostřed hlubokého lesa. Po pět století si Vindové udrží svou totožnost, neb tak činí již od dob, kdy vyšli z velikého proudu. Avšak jakmile padne socha Mocného Vida na Červeném ostrově, padne i vindské kouzlo, vindská čest a odvaha, která však bude navždy uložena v Lísce v zelené podzemní říši, kde ji najde ten, kdo se nevinně jako malé dítě projde hlubokým hvozdem a dostane se až za šípkový keř. Slyšte má slova, kouzlo říše nakonec převezme vládu nad celým světem, lidem mysl zatemní napřed tmou, vzniklou z válek, špíny a černé smrti, a pak osvícením, jež vznikne tím, že říše upálí prastaré mudrce a spolu s nimi i jejich vědomosti a pravěké učení. Upálí léčitele, babičky, a nakonec i křísníky. Její kouzlo ovládne celý svět a mezi svět Přírody a svět lidí umístí pouze pevné neproniknutelné mlhavé palisády, odkud si lidé budou jen brát, avšak zpět budou vracet jen odpad – slyšte má slova, neboť lidé více neuvidí, nepotkáme už žádné Vidy ani lady. Po pět století se Vindové budou udatně bránit kříži.

Jednou šel Lado hlubokým lesem, kde se na listech a jehličích stromoví odrážely zlaté sluneční paprsky. V té době mu zdaleka nebylo ani deset lét, proto si mohl dovolit vesele poskakovat, schovávat se za keře a hrát si na statného hrdinu. V drobném bílém oblečení, v bílých dětských nohavicích, s lněným červeným páskem kolem pasu a se zeleným zábleskem v očích vypadal vskutku roztomile. Jak tak šel, najednou dorazil na mýtinu, uprostřed níž se nacházel šedý balvan. Malý Lado se na něj opatrně posadil a začal přemýšlet nad tím, co zajímavého by provedl. Opřel si bradu do dlaní a zadíval se na vysoký Buk, pod nímž se nacházelo plno roští. Ladovi se rozzářily oči. Napřed shromáždil suché roští do kruhu, načež ho ze všech stran obklopil kameny. Poté odběhl zpět do vesnice pro křesadlo, malý kotlík naplněný trochou vody, aby mu nedělalo problémy jej nést, a stojánek. Když se po nějaké době vrátil zpět do lesa na kouzelnou mýtinu, položil kotlík na stojánek nad budoucí ohniště a pomocí křesadla zapálil kousek seškrábané vrchní kůry z bělostné Břízky. Jakmile se oheň rozzářil, Lado podpálil suché roští obklopené kameny a začal ohýnek rozfoukávat. Když bylo dílo dokonáno, Lado se opět posadil na balvan uprostřed mýtiny a začal přemýšlet nad tím, co dobrého by uvařil. Avšak jelikož byl z léčitelského rodu, moc dlouho v hlavě dloubat nemusel. Něco tajemného mu zamotalo jeho malou hlavičku, takže se Lado jen pomateně zasmál a začal zpívat veselou písničku. „Bukový popel,“ zpíval malý Lado, zatímco obíhal šedý balvan kolem dokola, „seber popel a vhoď ho do vody – jo, jo, jé!“ Vířivým pohybem se dostal zpět k ohni, odkud klacíkem vyšťoural již vytvořený popel ze suchého bukového roští. Potom jej vzal do rukou a hodil jej do vody v kotlíku. Chytil se za hlavu, zableskl očima, ale zpívat nepřestal. „Nemáš sádlo,“ řekl zpěvně, „nemáš lůj, chyba, chyba, chyba!“ Znovu se zasmál. „To však nevadí, neva, neva, neva!“ pokračoval, „najdi smůlu, najdi Smrk!“ Ihned poté se rychlostí vyděšeného Jelena vypravil dále do lesa, až se ocitl tváří v tvář ohromnému košatému Smrku, jehož jehličí vlídně hladil horský vánek. Lado nepřítomně pohodil hlavou. „Čeho si žádáš,“ počal opět zpívat, „malý človíčku? Prosím smůlu a dřevěnou kůru – jo, jo, jé!“ Lado se najednou sám od sebe zdvořile uklonil, načež ze Země sebral malý ostrý kamínek, který ležel poblíž. „S úctou a citlivě,“ zazpíval Lado potichu, „jako bys řezal sebe.“ Když se Ladovi po nějaké době podařilo získat kus smrkové kůry a část líně se táhnoucí, voňavé a lepkavé pryskyřice, odpelášil zpět ke kotlíku a vše hodil do vody, která se už začala vařit. Mnul si dlaně. „To to lepí,“ zpíval si, „ale něco tomu chybí! Mydl-mydl-mydlice, jo, jo, jé!“ Znovu odběhl pryč na okraj lesa, kam dopadalo plno slunečních paprsků a kde byla cítit vůně potoka. Pozorně se rozhlížel kolem, aby mu nic neuniklo. Najednou ho zaujaly jemné růžovobílé kvítky, které se leskly čistotou a půvabem jako sama Květinová Dívka. „Tady jsi!“ rozradoval se zpěvně Lado, „nesmím vladyku a jeho ženu trhat, nesmím více jak půlku s sebou brát. Tak se sbírají rostliny!“ Zdvořile se uklonil, načež utrhl několik stonků a odběhl zpět na mýtinu. Tam natrhané rostlinky přidal do kotlíku a začal celou směs promíchávat klacíkem. Všechno to pěnilo a bublalo. Když se Lado vzpamatoval, všiml si, že oheň už zhasl a směs v kotlíku se změnila v napůl tvrdou a napůl lepkavou hmotu, která vydávala pronikavý zápach. Malý Lado zamrkal očima. Vítr mu pročesal jeho hnědé vlasy. Ladovi netrvalo dlouho přijít na to, co vlastně vytvořil a jaké všestranné využití daná věc měla – oděvy, tělo, vlasy, čistota a léčení. Lado bezmyšlenkovitě popadl kotlík i se stojánkem a křesadlem, načež rychlostí blesku vyrazil směrem k vesnici na okraj bukového lesa, kudy protékal krásný potůček, jenž si prozpěvoval svou vlnkovou píseň. „Poslouchejte,“ křičel Lado z dálky, „vyrobil jsem si mýdlo! Vlastní mýdlo!“ Avšak poblíž nebyl nikdo, kdo by s ním jeho nadšení mohl sdílet. Lidé pracovali na poli nebo něco podnikali doma. To však Ladovi nevadilo. Usmál se, pokrčil rameny, shodil ze sebe veškeré oblečení a skočil do studeného potoka. Poté se natáhl na břeh, z kotlíku vyškrábal mýdlovou hmotu a celou se jí od hlavy až k patě potřel. Všude to pěnilo a vonělo. Napřed se Lado několikrát ponořil, načež se pohodlně opřel o břeh a nechal vodní proud života, aby ho omýval. Vánek pročesával trsy rostlin, které se podél potoka nacházely. Nejen, že se Lado už po prvním ponoru cítil čistší, ale zároveň hluboko uvnitř pocítil zvláštní léčivou sílu, která mu pronikla až ke konečkům prstů. Zhluboka se nadechl. Kašlík, který ho posledních pár dní trápil, nyní zcela vyprchal a rozplynul se v blyštivých kapičkách potoka. Lado se usmál. Celý rozradostněný se podíval na korunu naproti rostoucího hladkého Buku. „Jo, jo, jé!“ zakřičel a opět se ponořil do studené pramenité vody.

Zobrazit další …


„Má spoutaná chodila touží být volná od tohoto moderního Říma. Prastaré slatiny, žulová pobřeží mě zpět domů volají.“ – Under a Beltane Sun, Damh the Bard

Lidové představy mýtického národa.

Translate »