„Mužové, jak na mně, tak na mém kmeni bylo spácháno veliké násilí. Byli jsme vyhnáni z rodné země a připraveni o dědictví našich otců. Vy sami jste ještě dovršili tuto křivdu, když jste vpadli na naše území a obsadili jste města a vsi, které nám náležejí podle dědičné posloupnosti. Dáváme vám tedy na vybranou mezi životem a smrtí. Jestliže budete ochotni nám otevřít pevnost a vrátit nám zemi, jež nám náleží, vyvedeme vás v pokoji, s manželkami, dětmi a vším jměním. Pokud někdo ze Slovanů snad odcizil něco z věcí, jež vám náležejí, nahradím vám to dvojnásob. Jestliže nebudete chtít odejít a budete zarputile hájit toto město, přísahám vám, že pokud nám bude přát bůh a vítězství, všechny vás zabiji ostřím meče.“ – kníže Přibyslav, Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Nemáme s vámi nic společného. Otcovských zákonů se nevzdáme, jsme spokojeni se svým náboženstvím. U křesťanů jsou zloději, jsou lotři, kteří lámou nohy a oslepují. Křesťan vůči křesťanu se dopouští všech druhů zločinů i msty. Pryč s takovým náboženstvím!“ – obyvatelé Štětína, životopis Oty Bamberského podle Herborda, 12. století

„Před každým zákoníkem je třeba se zmínit o boží pravdě. Proto svatý Konstantin v prvním zákoně napsal a řekl toto: Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána božímu chrámu [církvi] se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni [do otroctví] s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým [křesťanům].“ – Zákon sudnyj ljudem, 9. století

„Celý řetěz povstání [korutanských Slovanů] můžeme považovat jednoznačně za protest širokých lidových vrstev proti násilné christianizaci, ale příčiny mohly být širší, včetně opozice proti nově zaváděnému zdanění širokých vrstev obyvatelstva, a hlavně odpor proti Bajuwarům, svržení jejich nadvlády i křesťanského knížete ustanoveného z jejich vůle a prakticky jim podřízeného.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský

„Syn hraběte Siegfrieda z Walbecku, kronikář a merseburský biskup Dětmar napsal ještě za života Boleslava Chrabrého: ‚Jeho lid však třeba hlídat jako stádo dobytka a k užitku knížete ho podobně jako tvrdohlavého Osla možno přivést jen tvrdými tresty‘ … Rodící se šlechta nesnesla centralizační tendence ústřední knížecí moci a nastalá anarchie vyvrcholila lidovým povstáním hlavně venkovského lidu, jež nakonec vedlo nejen k vystoupení proti vládnoucí společenské skupině knížete a šlechty i proti růstu velkého soukromého vlastnictví a uvádění svobodných v závislost, ale také proti křesťanské církvi, a nabylo rázu pohanské reakce proti utlačovatelům. Ruská Povesť vremennych let o těchto událostech zaznamenává, že Ljachové (Poláci) se vzbouřili a svoje biskupy, popy a bojary pobili.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský


„Avšak za námi již nejsou žádné kmeny, zhola nic, jen vlny a skály, a přesto stále ještě hroznější Římani, z jejichž útlaku je útěk marně vyhledáván skrze poslušnost a podřízenost. Zloději světa, kteří svým všeobecným kořistěním vyčerpali Zemi, prohledávají hlubiny. Pokud je nepřítel bohatý, jednají zběsile, pokud je chudý, touží po nadvládě. Ani Východ ani Západ nebyly schopny je uspokojit. Sami mezi lidmi touží se stejnou dychtivostí po chudých i bohatých. Loupeži, vraždění, drancování dávají lživý název říše, impérium. Vytvářejí samotu a nazývají ji mírem (ubi solitudinem faciunt, pacem appellant). Příroda si přála, aby děti a příbuzní každého člověka byli jeho nejmilejšími cennostmi. Ale tito jsou od nás odtrháváni brannou povinností být otroky někde jinde. Naše ženy a naše sestry, ačkoli se možná mohou vymanit z násilí nepřítele, jsou zneuctěny ve jménu přátelství a pohostinnosti. Naše zboží a bohatství shromažďují pro svou daň a hold, plody našich sklizní pro své sýpky. Naše ruce a těla, pod bičem a uprostřed pohany, jsou vyčerpávány namáhavou prací, kdy pro ně vymýtáme lesy a bažiny. Bytosti narozeny do otroctví jsou prodány jednou provždy.“ – gaelský náčelník Calgacus, Agricola, Publius Cornelius Tacitus, 1. století


„Ale staletí ovládaná monoteismem nedovolovala přežít Démokritovu naturalismu [a nauce o atomech]. Zavření starých škol, jako těch v Aténách a v Alexandrii, a ničení všech textů, které nebyly v souladu s křesťanskými myšlenkami, bylo rozsáhlé a systematické v časech brutálního protipohanského útlaku vyvolaného nařízeními císaře Theodosia, které v letech 390-391 prohlašovaly křesťanství za jediné a povinné náboženství říše. Platón a Aristoteles, pohané, kteří věřili v nesmrtelnost duše nebo v existenci prvotního tvořitele, mohli být ještě vítězným křesťanstvím tolerováni. Ne Démokritos.“ – Reality is not what it seems: the journey to quantum gravity, Carlo Rovelli

„Středověcí rytíři odvrhli odkaz starověkého Říma a budovali si vlastní svět křesťanských válečníků. Důvod katastrofálních hygienických poměrů tkvěl ovšem nejen v celkovém kulturním a hospodářském úpadku společnosti, ale byl v podstatné míře také důsledkem zcestné ideologie hlásané církví. Pouze ten, kdo byl chudý, hladový a špinavý, byl považován za pokorného, jehož spasí bůh. Bohatství, rozmařilost (a tedy i čistota) byly podle křesťanských myslitelů hříchem a vedly k věčnému zatracení. Hříchem bylo ve středověku téměř vše, co souviselo s péčí o tělo a vzhledem. Za rozmařilost se považovalo i časté koupání. Benediktinský řád původně povoloval mnichům jednu, nejvýše dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů proklamovaly špínu jako projev pravé zbožnosti. Ženy si měly tváře cudně zakrývat, a ne je krášlit. Pokud by se měšťan pokoušel odklízet z ulice před svým domem nečistoty, v očích sousedů by se absolutně znemožnil (tyto práce směl provádět jen kat se svými pacholky anebo ras). Církev tak ve středověku nadřadila dogmata zdravému rozumu. Zcela potlačit přirozené lidské potřeby se však nikdy nepodařilo … Po dvaceti stoletích dosáhla evropská společnost hygienické úrovně lidí ve starověku. Pokrok moderní doby tkvěl vlastně jen v návratu k tomu, na co lidstvo zapomnělo.“ – Hygiena a mytí, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška

„Theodora [žena východořímského císaře Justiniána] nezapomněla na své družky a stala se první sociální reformátorkou v dějinách. Zasazovala se o zlepšení života všech žen v říši, počestných i těch prodejných. Prosadila zákaz zaměstnávat děti v nevěstincích a pečovala o chudé dívky, stejně jako o starší prostitutky. Založila ústav organizovaný na způsob kláštera, kam se mohly uchýlit. V dalších stoletích zůstala Konstantinopol bohatým, luxusním a rozmařilým dědicem starověkého Říma. Prostituci se zde dařilo výtečně a byzantské nevěstky byly po staletí proslulé svým uměním. Západní část římské říše takové štěstí jako Byzanc neměla. Zaplavili ji Germáni, kteří zcela rozvrátili dokonale fungující správní i hospodářský systém země. Vznikala izolovaná germánská království, ale většina z nich měla jepičí život. Spolu s mocenským úpadkem šlo ruku v ruce vojenské násilí a chaos. Jedinou silou, která si udržela správní strukturu a současně uchovala zlomky antické vzdělanosti, byla křesťanská církev. Zatímco panovníci válčili o moc, církev si postupně podmaňovala myšlení lidí. Křesťanská církev hlásala jako hlavní Kristův odkaz odpuštění hříchů. Úhelným pohledem křesťanství na prostituci je interpretace postavy Máří Magdalény. Na toto téma vyšla v poslední době řada knih díky módě odstartované románem Šifra mistra Leonarda. Ve stručnosti šlo o vnitřní zápas, který se odehrál v raně křesťanské církvi. Zatímco nejvlivnější apoštolové Pavel i Petr hájili zásadu, že ženy mají na shromáždění věřících mlčet, neboť pouze muži mají právo rozvíjet Kristův odkaz, Maří Magdaléna hájila s největší pravděpodobností právo žen na nábožensky rovnoprávné postavení (stejné, jaké měly kněžky ve starověku). V evangeliích se Marie z Magdaleny líčí jako hříšnice, což se ve středověku interpretovalo jako důkaz, že byla napravenou nevěstkou. Ať už je skutečnost jakákoli, faktem je, že mužský tábor ideologicky zvítězil a od církevního koncilu v Nikaii (konaného roku 335) je křesťanství z liturgického hlediska výhradní záležitostí mužů. Pouze kněz má právo v průběhu mše obracet se ke Kristovi a zprostředkovat věřícím (a tedy také všem ženám) jeho milosrdenství. Bylo to křesťanství, co v evropské kultuře přisoudilo ženám ve společnosti druhořadé postavení.“ – Prostituce, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška