Slib Bílé a Červené řeky

Moudrost starších praví, že když se příliš často cestuje tam a zpět, nejen, že získáte spoustu zážitků a příběhů, které můžete vyprávět ostatním, ale také si osvojíte cizí zvyky, fráze, nebo dokonce jazyky. Možná si i přivedete ženu cizinku a naučíte se různá cizí řemesla. Vindové vždy věděli, že všechno souvisí se vším, i když se na to dnes velmi často zapomíná. V minulosti totiž docházelo také k tomu, že si cestovatelé od sousedů přinesli i cizí bohy. Takovými byli například Baldůri a Woda, i když se později zjistilo, že pro Vindy nejsou vhodní, a pozapomnělo se na ně. Cestovatelé také přinesli uctívání duchů vzdálených míst, což pochopitelně pak doma v jejich vlastní zemi, kde takoví duchové nežili, moc nefungovalo. Jiné světy holt mohou mít trošku jiná pravidla. Nikdo neví, kam nás různé cesty zavedou. Byli tu však dva vindští mladíci, kteří přesně věděli, kam je jedna lesní stezka zavede. „Určitě to najdeme,“ pravil jeden z nich, který měl své dlouhé hnědé vlasy převázané koženým provázkem, „tohle je prastará horská stezka, od samého Počátku koloběhu používaná.“ „Já ti nevím,“ odvětil druhý, „už je pěkně zarostlá. Tady nešel snad ani tvůj starý děd, kolik lét mu vlastně je?“ „Příliš, už dávno to přestal počítat,“ zasmál se první. Cesta se klikatě táhla hlubokým zarostlým lesem. Stmívalo se. Ptáčkové zpívali, v dálce bylo slyšet vytí Vlků. Po malé mýtince pobíhal Kos, který hledal Žížaly, aby jimi nakrmil své mladé. Zanedlouho se rovina změnila v další výstup do kopce. „Jsi čistý?“ zeptal se vážně první mladík. „Ano,“ odsekl druhý, „už se mě dneska ptáš po sedmé. Jsem čistý, Pelyňkem vykouřený, lískovou hůlku mám, povolení od Přírody také …“ „Dobře, dobře,“ řekl první, kterému mimochodem říkali Miro, „jen si chci být jistý.“ Druhý, jenž se jmenoval Ohňan, se jen opovržlivě uchechtl. Myslel si, že je Miro paranoidní. „A kdy už tam budeme?“ zeptal se nakonec. „Nevím,“ odpověděl Miro, „ale myslím, že to už není daleko.“

A skutečně. Ještě téže noci oba dorazili k malé studánce uprostřed toho nejhlubšího lesa, z níž prýštila čirá voda. Miro se sehnul a sebral z ní malý suchý lísteček, který do ní nějakým nedopatřením spadl. Voda ve studánkách musí být čistá, zvláště v téhle, která vyvěrala přímo ze srdce světa a napájela obrovskou řeku. U pramene v zelené podzemní říši seděla Matka Země, studánku udržovala Květinová Dívka a ochraňoval ji Mocný Vid. Na konci řeky, která se vlévala do předalekého moře na Severu, byly ostrovy s průplavem. Za nimi v moři byl potom ten nejposvátnější ostrov ze všech, na jehož špičce stál obrovský dřevěný chrám se sochou Mocného Vida. Vindové, kteří tam pobývali, měli stejně jako řeka sama prudkou a ohnivou povahu, přesto však neobyčejně štědrou a soucitnou. Na ostrově přebýval duch, sedmihlavý Červený bůh, který ho ochraňoval. Nad ním bděli kromě Mocného Vida i Pravdy Vid a Bouřný Vid, kteří pevně stáli po jeho boku. Dále na ostrově stál i Hlavy Vid a všichni, kteří si zasloužili úctu, ať už v podobě soch, domácích bůžků, amuletů nebo myšlenek. Není divu, že Miro i Ohňan, oba stojíce u studánky, která tuto řeku napájela, pocítili tu nejvyšší posvátnost, vděčnost a úctu. „Pramen Červené řeky,“ řekl udiveně Ohňan, i když o cíli výpravy pochopitelně věděl od samého začátku. Miro zapálil medovou svíčku. Pomodlil se k řece, Přírodě a dobrým duchům, kteří tam přebývali. Prstem se pak dotkl čiré vody a pocítil to nejhlubší spojení. V hlavě viděl Matku Zemi a jakoby rychlostí Větru přeletěl až k Červenému ostrovu, nad nímž poletovaly Vlaštovky. „Tak jo,“ řekl Miro pomaličku, aby nikoho kolem neurazil, „ještě je spolu oslovíme, a pak se uložíme ke spánku.“ Ohňan se nezmohl ani na souhlasnou odpověď.

Měsíc dorůstal, duchové místa zamotali našim mládencům hlavy tak, že brzy usnuli. Studánka šuměla. Miro a Ohňan začali snít stejný sen. Oba stáli vedle sebe, kolem se mihotaly modravě zářivé stužky. Netrvalo dlouho a studánka začala měnit tvar. Vyrostla do nezměrných výšek, takže oba mládenci museli zaklonit hlavu, aby viděli na její vršek. Průzračně čistá voda zrudla, ale nebyla to krev, protože chutnala spíše jako malinová šťáva z čerstvě vymačkaných plodů. Rudé nitky padajícího deště začaly získávat tvar, až se nakonec změnily v siluetu člověka. Rachot. Vedle této siluety se jakoby z prázdna objevil bůh, jehož sedm hlav se nakonec změnilo v jednu jedinou. Stál tam, vysoký, přísný, ale ochotný poslouchat. Silueta vedle něj promluvila: „Jsem duch Červené řeky, kdo jste vy? Važte slova, mohla by být vaše poslední.“ Ohňan naprázdno polkl. Miro se zdvořile uklonil a s mírnými obavami promluvil: „Jsme Vindové, přicházíme s dobrými úmysly.“ „Vindové,“ řekl duch řeky, vedle nějž stál přísný bůh, „v tom případě vítejte. Úctu oplácíme úctou. Čeho si žádáte?“ „Ctění duchové,“ začal Miro opatrně pronášet svou nacvičenou řeč, „mnoho z našich žen a dětí padlo do rukou cizinců, kteří neznají slitování. Obři z jihovýchodní strany si podmanili některé naše bratry, bojovníci s protáhlými obličeji a sekanou mluvou na nás útočí ze Západu. Proto jsme Ohňan a já, Vid Miro, přišli za vámi, k pramenu vyvěrajícímu ze srdce světa, abychom vás požádali o pomoc.“ Najednou se ale vedle ducha Červené řeky zjevila další studánka, která se také proměnila v déšť a siluetu člověka. Jediný rozdíl byl v tom, že tato silueta byla bílá jako mléko. „Této země jsou Vindové součástí,“ promluvila, „tak to bylo od samého Počátku a tak to i bude. Váš duch je naším duchem.“ Miro věděl, kdo to je, protože se s touto siluetou už setkal, na místě vzdáleném asi týden cesty od místa, kde se právě nacházeli. Tehdy šel sám žádat tohoto ducha o pomoc a on mu poradil, aby vzal Ohňana a vydal se k pramenu Červené řeky. Pochopitelně to nebyl nikdo jiný než duch Bílé řeky, té, která teče daleko směrem na severozápad a rovněž vyvěrá ze srdce světa. Miro i Ohňan se uklonili. „Slibujeme vám,“ promluvili duchové obou řek současně, „že to tak navždy zůstane, ať si vy lidé myslíte, co chcete. Duch Vindů je i naším duchem.“ Miro zapomněl, kde ve své řeči přestal, ale bylo mu jasné, že nemusí nic říkat. Duchové mu četli myšlenky. „Pevně se sjednotit už umíte,“ promluvil Červený bůh, který doteď mlčel, „já vám slibuji, že celá polovina z vás bude držet v ruce jeden meč.“ „A my vám slibujeme,“ promluvili duchové řek současně, „že vám najdeme toho nejlepšího vůdce bojovníků, který vás ve válečném stavu sjednotí a na potřebnou dobu udrží.“ Najednou se zabouřilo, Nebe ve snu se zatáhlo tmavě šedými mraky, mezi nimiž problikávaly fialovomodré blesky. Hrom burácel, obraz mizel. Miro a Ohňan se s vycházejícím Sluncem probudili.

Mnoho dní poté začaly ve vindské zemi opravdové bouře, a to nejen na Nebi, ale především na Zemi. Připomínalo to očistné kotle v zelené podzemní říši, do kterých vše padá, a potom se znovu rodí. Bojovníci z různých vesnic se začali úspěšně sjednocovat proti společnému nepříteli. Skoro každý kmen byl ve válečném stavu, a ve válečném stavu se uplatňují silní bojovníci. Avšak nikdo nebyl dostatečně silný na to, aby dokázal uřídit tehdy velmi značné vindské síly. To se ovšem změnilo jednoho rána, kdy Miro dorazil do jedné malebné vesničky na Jihu. Náčelník ho již z dálky vítal. „Vítej,“ řekl s úsměvem, „jestli pak víš, co se včera stalo?“ Miro neodpověděl, poznal, že to byla řečnická otázka. „Jako vždy na nás dotlačovali obři,“ pokračoval náčelník, „ale pak přijeli naši bratři v čele s velmi udatným bojovníkem. Toho až uvidíš! Jak se vyzná v bitvách, ví přesně, co dělat, a …“ „Počkej, pomalu,“ přerušil ho Miro, „kdo to je?“ Náčelník sklopil hlavu. „To přesně nevíme,“ odpověděl sklesle, „naší řečí mluví jenom trochu, zato zná řeč předků nebo alespoň řeč jí podobnou.“ „Ano?“ podivil se Miro, pro nějž to bylo jasným znamením, „a jak si říká?“ Náčelník si odplivl a podrbal se na hlavě. „V řeči předků Samole.“ „Stejně jako ta rostlinka?“ podivil se Miro a otevřel ústa dokořán, „Samolos? Jako Rozrazil?“ „Správně,“ zasmál se náčelník a mírně zachrochtal, „Rozrazil. Také mu už tak začali všichni říkat, ale pěkně ho to štve.“ Mirovi zacukaly koutky úst. „A neříkal, proč přišel?“ zeptal se Miro zvědavě. „Aby nám pomohl,“ řekl bez rozmýšlení náčelník, „jeho lidé prý dávno utrpěli porážku, je to prý hodně dávno. Nyní je jejich země zabraná a všichni musí tancovat, jak jejich panovníci pískají. Už zapomněli na své dávné tradice i řeč. Říkal, že nechce, aby se to stalo i nám.“ „To je ušlechtilé,“ řekl Miro a zkřížil ruce na prsou, „no, půjdu si s ním promluvit, jestli dovolíš.“ „Pojď za mnou,“ odvětil náčelník a zavedl Mira k jednomu velikému domu, jenž stál poblíž starého a statného Dubu.

Když Miro vešel dovnitř, ucítil vůni vepřového masa, nejspíše z čerstvě uloveného Divočáka. Všude kolem se sušil Pelyněk a větvičky Jalovce, které se používají pro důkladnou očistu těla, ducha a duše. Udatný bojovník seděl u stolu, ale když uviděl Mira vcházet, postavil se a hluboce se uklonil. Miro se uklonil též. Udatný bojovník poznal podle oblečení a výrazu tváře, že Miro byl velice uznávaným člověkem, i když byl ještě poněkud mladý. „Miro mak Žito, agno Art,“ představil se Miro zdvořile. „To je dobré,“ odvětil bojovník Rozrazil, „něčemu rozumím i ve vaší řeči, jen prosím mluv pomalu.“ Vlídně se usmál. Miro si všiml, že Rozrazil měl velice upřímné oči. „Jsem velice rád, že se shledáváme,“ začal Miro a napil se nabízené medoviny, „slyšel jsem od zdejšího náčelníka, že jste včera lehce vyřídili skupinu obrů.“ Rozrazil se na oko skromně pousmál. „Prý jste je doslova rozrazil, Rozrazile,“ dodal Miro a nasadil záludný úšklebek. V Rozrazilových očích se mihnul plamen, což Mira rozesmálo. „Přijdou další,“ řekl nakonec Rozrazil zvaný též Samo, „nesmím vypít moc toho medového moku.“ Zamrkal očima a dodal: „Ale co, stejně bojují pořád stejně, jsou to nájezdníci ze stepí. Tvořivost je pro ně cizí slovo.“ Ještě než Miro stačil utrousit další ze svých bodavých poznámek, kterými Vindové nenápadně zjišťují nejhlubší pohnutky toho druhého, dveře se rozletěly a dovnitř vtrhnul zvěd. Byl celý udýchaný. „Další obři,“ promluvil, zatímco hluboce dýchal, „ženou se sem!“ „Tak vzhůru na ně,“ řekl Rozrazil, vzal své zbraně a vyrazil za zvědem. „Alespoň teď budu mít opravdovou příležitost,“ pomyslel si Miro pro sebe, „abych zjistil, co jsi zač.“

Miro nemohl uvěřit vlastním očím. Rozrazil přesně věděl, kam kterého jezdce poslat a jak obry obklíčit a pobít je. Nejen to, dokonce už poznal slabiny a silné stránky některých svých bojovníků a bojovnic, takže mohl každému dát za úkol to, co pro něj bylo nejvhodnější. Někdo byl na Koni skutečně rychlý, tak ho Rozrazil poslal, aby obrům zatarasil únikovou cestu. Jiný dovedl provádět nečekané rychlé údery, tak mu Rozrazil nařídil, aby se držel hned za první linií, která obry oslabila a poškodila jim zbroj, takže následný rychlý útok už nemohli odrazit. Bitva byla za chvíli u konce, ztráty obrů byly v porovnání s těmi vindskými nezměrné. Miro, který bojoval po Rozrazilově boku, se zmohl jen na udivené zírání. „Kailo manjá,“ zakřičel nahlas v řeči předků, „ansros wer kengeto ríg!“ Všichni Vindové spustili radostný pokřik. Netrvalo dlouho a všechno šlo ráz na ráz. Vindové se sjednotili, celá polovina z nich, a všichni přijali Rozrazila jako svého velitele ve válečném stavu. Z každého většího kmene dostal za ženu jednu manželku, která mu porodila dítě. Tímto byl svazek pevně stvrzen a pokračoval až do Rozrazilovy smrti. Za jeho života byli obři na hlavu poraženi, cizinci na Západě byli odraženi a někteří dokonce slíbili Vindům poslušnost. Když dorazili další, opět byli díky důvtipu a zkušenostem Rozrazila odraženi tak silně, že se z toho všem panovníkům zatočila hlava. Zdálo se, jako by Rozrazilův meč posvětil a ovládal sám Mocný Vid, proto byl také nakonec meč pečlivě uschován, aby ho nikdo nikdy nenašel a nezneužil jeho moc. Když jednotlivé vesnice vystupovaly z válečného stavu, opět se nastolil stejný mírový řád, v kterém měly hlavní slovo rada svobodných a rada žen a představitelem se opět stal vesnický náčelník. Některé vesnice, především ty na Jihu, nezrušily válečný stav ani po Rozrazilově smrti a udržely si pevné sepětí, dokud bylo třeba. Naneštěstí toho ale začali někteří zneužívat a po vzoru cizinců vytvářet království, ovšem většina z těchto snah byla zmařena.

Rozrazil měl spoustu synů, mezi nimi i jistého Přemysla, který po matce zdědil vindskou krev a po otci odvahu a důvtip. Jméno Přemysl bylo v té době již značně oblíbené, vždyť je Premíás vindský kulturní hrdina. Když tedy potřebovali jedni z našinců vůdce pro svůj svaz, vybrali si Přemysla a on jim vládl pevnou, ale přesto vlídnou rukou. Když pak jeho potomci upevňovali moc po vzoru cizinců, hněv Bílé a Červené řeky je tak silně nezasáhl, protože v Přemyslových žilách, a tedy i v žilách jeho potomků, kolovala čistá vindská krev. Jestli vznik těchto malých království dědiců vindské kultury na Jihu byl dobrý nebo špatný postup, ach, to snad ví jen Pravdy Vid. Kdyby nevznikla, možná by je pohltila říše cizinců na Západě stejně tak, jako pohltila dalekou domovinu Rozrazila. Ale třeba také ne, protože Rozrazil bojoval proto, aby nám ukázal jinou cestu, která navíc fungovala ještě lépe. Přírodou a bohy posvěcený svaz vesnic byl pevný, neohrožený a odolával všem nájezdům.

„Království a císařství?“ vyprávěl Rozrazil jednou u ohně svým dětem, „to je pro sraby, pamatujte si to děti. Nikdy nemusíte volit mezi menším a větším zlem. Nikdy nemusíte sledovat účel, který světí prostředky. Mocný Vid bdí nad našimi srdci, která jsou odhodlaná, neohrožená a poctivá. Náš svaz nic nerozdrtí, jestli pak víte proč? Protože vláda vždycky rupne v základech, ale upřímná spolupráce nikdy. Panovníci se zalykají vlastním vínem, lidé se budou bouřit, Příroda bude trpět. Ale nic z toho se nemusí dít. Nikdy.“ Rozrazil zvedl zrak a podíval se na Oblohu, která se leskla nespočtem jasných stříbrných Hvězd. Nadechl se čerstvého vzduchu a dodal: „Sluneční Hrdina je v každém z nás.“

Na tu poslední větu jsem myslel ve chvíli, kdy jsem já, Stado, po boku svého přítele Lada pospíchal s mečem do bitvy. „Císařství je jen výmysl,“ pomyslel jsem si, když jsem se pak po hlavě vrhnul proti vycvičené císařské armádě, v níž byl každý voják na chlup stejný, „jak za vás může rozhodovat někdo, kdo s vámi nežije v jedné vesnici? Kdo nezná podmínky, v kterých žijete? To je nesmysl!“ V té bitvě jsem byl těžce zraněn, ale přežil jsem. Přežil jsem proto, abych mohl tento příběh vyprávět, abych ukázal cestu, kterou prosazoval už mocný Rozrazil, před ním ženy bojovnice, před ním Premíás, před ním Mocný Vid, před ním Pravdy Vid. Přežil jsem, abych ukázal cestu bohů.

Zpět na obsah