„Za vlády Oty I. Velikého se hned po jeho nástupu na trůn stal roku 937 markrabím Srbské marky na Labi Gero (od 937-965), jenž se snažil nevybíravými prostředky pokračovat v další expanzi Říše na východ a anexi dalších slovanských území. Přitom postupoval při upevňování a rozšiřování své moci i obsazování nových teritorií velice krutě a vyvražďoval systematicky domácí vládce a předáky. Například roku 939 k sobě pozval na třicet slovanských místních knížat (principes) a při hostině je dal povraždit. To vzápětí vyvolalo na srbských teritoriích rozsáhlé povstání, v němž Slované slovy kronikáře Widukinda z Corvey hájili svobodu a dali přednost strastem války: jedni (Němci) bojovali pro válečnou slávu a rozšíření panství, druzí (Slované) měli volbu buď uhájit svobodu, nebo skončit v nejtužší porobě.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský

„Právě proto, že Pobaltští Slované vynikali v mořeplavbě a podařilo se jim vybudovat rozsáhlou síť opevněných obchodních center s přístavy na pobřeží Baltického moře od Lübeckého zálivu na západě až po ústí Visly na východě, nezdařilo se Vikingům ani v době jejich největší expanze zachytit se trvale na jižním pobřeží Baltu, jak se jim to podařilo na mnoha jiných místech pobřeží francouzské Normandie, na britských ostrovech, Islandu, ale i na Sicílii a ve východní Evropě.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský

„Tyto pohyby [nejzápadnějších Slovanů] nejsou zachyceny ve vyprávěcích pramenech, setkáváme se s nimi jen útržkovitě v pramenech jiného charakteru. Byly zkoumány převážně regionální literaturou, teprve v nové době se otázka slovanského osídlení na Západ od Labe dostává do obecného povědomí. Šíření říše Franků směrem na Východ se zastavilo v jejím vrcholném období za Karla Velikého na tzv. srbské hranici na Západ od Labe.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„U čtyř severních lutických kmenů získaly vedoucí postavení jiné mocenské orgány, a pokud tam vůbec v 10. a 11. století knížata byla, jejich jména nejsou známa. Jedině mocný západolutický kmen Stodoranů měl svá knížata až do druhé poloviny 12. století. U tohoto kmene by bylo možno uvažovat o tom, že odezvou jména lutického knížete Dragovita bylo jméno kněžny Drahomíry (Dragomir), stodoranské manželky českého knížete Vratislava a matky svatého Václava.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„Klasickým dokladem tohoto strachu [vrchnosti ze selských povstání], který zasahoval až do nejvyšších kruhů, je reakce úřadů na pověst o [lužicko]srbském králi. V dolnolužických Blatech se vyprávělo odedávna o bájném [lužicko]srbském králi, jenž sídlil ve velkém hradišti lidu lužických popelnicových polí u Borkow a vyjížděl odtud za nocí po koženém mostě, který se před ním rozvíjel a za ním svinoval. Bájná postava nedala spát úřadům a v polovině 18. století bylo nařízeno vyšetřování, které hledalo mezi sedláky [lužicko]srbského krále jako možného organizátora nepokojů. V 19. století proťala hradiště středem úzkokolejná železnice, která stejně dobře mohla být vedena kolem. O něco později byla na valu hradiště postavena mohutná vyhlídková Bismarckova věž (Bismarckturm) z červených cihel – a stojí tam dodnes. Jen v době NDR byla přezvána na Jugendturm.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová