„Slované jsou někdy označováni jako jedlíci kaší. Je to oprávněné, ale jenom do jisté míry. Kaše byly důležitou potravou od pravěku. Obilné zrno, celé, zbavené pluch nebo rozdrcené se máčelo ve vodě a vařilo. Jenom z části rozdrceného zrna se pekly na ohništi placky. Kaše i placky byly nejlepší čerstvé, ale obojí se dalo určitou dobu uchovávat a jíst studené. Slované byli na kaše náročnější. Vařili je nejen ve vodě, ale také v mléce nebo je aspoň dobrým mlékem ochucovali, mastili je, ba dokonce sladili medem a sušeným nebo čerstvým ovocem. Sladká kaše jako slavnostní jídlo se uchovala do středověku i do staršího novověku. Různé staré kuchařské knihy mají početné předpisy na přípravu takových kaší. U východních Slovanů se dodnes vaří slané kaše buď jako samostatné jídlo, nebo jako příkrm k masu či rybě. Jenom obilí se změnilo, na slané kaše je nejoblíbenější Pohanka, ‚grečicha‘, která přišla do slovanských zemí teprve v prvních stoletích 2. tisíciletí. Slované vařili kaše především z Prosa, ale na kaše se hodí i Pšenice různých odrůd, Ječmen i Oves. Jenom Žito má stálou tradici chlebového obilí. Oves, to byla podle historických zpráv typická potrava starých Germánů, pro Římany, kteří nás o tom informovali, velmi nezvyklá a pro lidi se prý nehodící. Ovesná kaše k snídani je dodnes součástí anglosaského jídelníčku. Základní potravou starých Slovanů však byl chléb, nejčastěji pšeničný, jenom na Severu ponejvíce ze Žita. Byl to chléb kvašený, dnešního typu, nikoli jednoduché nekvašené chlebové placky. Placky byly spíš výjimkou, když nebyl čas na dělání kvásku, kynutí a pečení. Kvásek na chleba se dělal patrně stejně jako později v lidové kultuře. Dřevěná díže, v níž se chleba mísil, se neumívala a zbytky těsta z předešlého pečení zůstávaly na dně a na stěnách. Před novým pečením se seškrabaly, polily vlažnou vodou a nechaly vzejít. Pak už se pracovalo obvyklým způsobem.“ – Slované, Magdalena Beranová

„Obilí bylo hlavní součástí rostlinné potravy, ale nikoli jedinou. Luštěniny, především Hrách a Čočka, vzácněji Boby, jsou doloženy jak v archeologických nálezech, tak v různých historických zmínkách. Je však zajímavé, že mezi archeologickými doklady jsou poměrně vzácné, i když se ukládaly stejně jako obilí v zásobních jámách nebo v nadzemních stavbách či nádobách. V historických zprávách se Hrách a u východních Slovanů Čočka objevují v takových souvislostech, že je musíme považovat za jídlo obyčejné, skromné, postní. Fazole jsou novodobé, pocházejí z Ameriky. Z olejnatých rostlin můžeme uvést Lničku, Řepku, Mák, Len a Konopí. Olej se tlačil i z oříšků. Řepu, Zelí, Kapustu, Cibuli, Česnek, Mrkev, Celer, Tykev a Okurky, případně Pastinák, Roketu, Ředkev a jiné dnes už méně užívané druhy pěstovali na zvláštních pozemcích blíže domů, i když pozemky podobné dnešním zahrádkám při výzkumu slovanských osad těžko vysledujeme. Asi na nich pěstovali také různé koření, především Kmín a Majoránku, a některé léčivé rostliny. Koření a různé pochutiny a přísady však patrně nejčastěji získávali sběrem, protože rostly a rostou v přirozené krajině v dostatečném množství. Velmi oblíbená byla zejména kyselá příchuť, Šťovík, Šťavel, jarní listové rostliny na saláty a špenáty apod. Naproti tomu neznali nejen Brambory, ale ani Rajčata, Papriky nebo Fazole – všechny tyto plodiny byly dovezeny až v novověku z Ameriky. Ovoce se sbíralo a pěstovalo od pravěku. Ovocné stromy byly součástí přirozené krajiny, součástí smíšeného dubového lesa. O Slovanech však bezpečně víme, že stromy vysazovali v sadech a že je jistým způsobem, i když zpočátku nedokonale, kultivovali. Kromě Jabloní, Hrušní, Slív, Třešní a Višní pěstovali i stromy šlechtitelsky poměrně náročné, které již do přirozené krajiny nepatřily. Byly to především Broskvoně, Ořešáky vlašské a pravé Švestky. Slované, např. obyvatelé hradiště v Mikulčicích na jižní Moravě, se snažili zušlechtit i Trnky, jinde se pěstovala Líska. Znali Rybíz, červený a černý, sbírali maliny, ostružiny, jahody, borůvky, brusinky, šípky.“ – Slované, Magdalena Beranová

„Kaše s medem, sirobem nebo perníkem byla velmi starým obřadním jídlem při rodinných i výročních slavnostech. Povědomí o její důležitosti při svatební hostině se u nás udržovalo do konce 19. století. Novomanželům měla zajistit sladký život (nebo děti s bílou pletí) a nesměla chybět na žádném svatebním stole. Na Kozákovsku, když při hostině vybírali ‚na kaši‘, družba vyzval nevěstu či ženicha (podle toho, kdo opouštěl rodný dům), aby naposledy okusil jídlo, kterým ho poprvé krmila matka. Starobylost kaše naznačuje, že se dokonce říkalo místo ‚mít veselku‘ ‚slavit kaši‘. Nejčastější bývala kaše z krupice, jáhel či Prosa, která odkazem na úsloví kolik zrnek, tolik dětí směřovala k naplnění jednoho z podstatných účelů svatby. Ve staročeských receptech jsou i návody na syrnou kaši a přepychová byla složitě připravovaná přepékaná kaše, kterou dokonce vařili i na královských svatbách. Ve svatebním jídelníčku se kaše postupně dostala až na konec hostiny, vytlačovaná masitými jídly a pro přejedené svatební hosty se stávala prostředkem zábavních aktivit – házeli ji po sobě nebo ji vylévali na zem. Někteří autoři to pokládali za úlitbu ochránci domu, neboť kaši měl v oblibě domový had hospodáříček, jak je patrné z folklorního podání.“ – Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Ve staré češtině slovo vaření označovalo všechny kašovité pokrmy, a to nejen moučné (kaše z krupice, Prosa, Pohanky, Ovsa, konopného semene), ale také luštěninové (zvláštně z Hrachu), dále zahuštěné polévky, kysela a jíchy nebo ovocné kaše, varmuže i kaše masové. Často bývalo vaření míchanou směsí toho, co zahrada a komora mohly zrovna poskytnout. Zvlášť v dobách neúrody, válečného plenění a živelních pohrom brali lidé zavděk i nechutným chlebem ze směsné mouky různých obilnin či náhražek (žaludy, seno) a polévkami z bylin a jedlých kořínků. Chléb pečený v pecích se stal hlavní sytící potravinou, do jisté míry vytlačil z jídelníčku ona pradávná kašovitá vaření, což souviselo s vyššími výnosy chlebového obilí i s obecným rozšířením klenutých pecí. Chlebem bývalo dlouho označováno veškeré pečivo z kynutého těsta.“ – Strava, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„V magickém přelomovém čase, čase předpovědí a věšteb, měl i štědrovečerní stůl přispět k prosperitě nadcházejícího roku. Čím hojněji a pestřeji byl prostřen, tím hojnější měla být příští úroda, zdraví, prospěch ve všem podnikání. Počet pokrmů se řídil magickými čísly 3, 6, 9, 12, přednost dostala jídla z mnohočetných potravin, jako je Čočka, krupice, Proso. Ochrannou moc tu představoval Česnek a šípek: houby, ořechy a ovoce symbolizovaly plodnost. Ještě v první polovině 20. století začínalo štědrovečerní stolování na venkově i ve městech společným pojídáním oplatek mazaných medem. Následovala polévka podle regionálních zvyklostí, na východní Moravě vařená obvykle ze všeho, co domácnost skýtala (na Valašsku zvaná štědračka). Poté přišly na stůl pokrmy z obilovin, v Čechách obvykle zapečené kaše z jáhel nebo ječných krupek, sladký nebo slaný krupovník, v Podkrkonoší kuba, na Moravě většinou krupičná kaše s máslem a medem. Pečivo a ovocné pokrmy, například pečivo spařované rozvařeným ovocem, lívance, vdolky, ovocná omáčka (muzika) následovaly nakonec. Chléb, případně vánočka, ležely na stole po celou dobu. Druh polévky, povaha kaše i pečiva, stejně jako prostření stolu a sám způsob stolování, byly po dlouhé generace diktovány místní či regionální tradicí a lidé stěhující se do měst si tuto tradici nesli s sebou.“ – Strava, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Dudám předcházela píšťala s měchuřinou vyobrazená v kapli svatého Kříže na Karlštejně. Miniatura se skupinou hudebníků včetně dudáka se nachází v Olomoucké bibli z roku 1417 a kachel s vyobrazením dudáka doprovázejícího výuku tance na královském dvoře v Praze pochází z druhé poloviny 15. století. Na dudy nezapomněl ani Jan Amos Komenský ve vyobrazení hudebních nástrojů v Orbis sensualium pictus (1658). Jejich oblibu na Luhačovicku dokládá zápis v Krevní knize bojkovské z roku 1630, kdy byly zabity panské Ovce za účelem zhotovení gajd. Proměna hudebního stylu přicházející po roce 1600, vznik monodie a převaha hudební tvorby opírající se o harmonické funkce a jejich změnu odsunula tento nástroj s neměnným bordunovým základem definitivně do prostředí lidového, kde žije dodnes.“ – Hudba a zpěv, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Kritický postoj k tanci pocházející především ze strany křesťanské církve měl různé důvody. Jedním z nich bylo přežívání nežádoucích předkřesťanských rituálů, které se propojovaly s křesťanskými svátky. Svatojánské tance tak např. původně souvisely s magickými praktikami v období letního slunovratu, které měly zajistit nejen plodnost člověka i Přírody v době přechodu od jara do léta, ale také ochranu před nežádoucími silami ukrytými v Přírodě (rusalkami, divými ženami apod.), jež by mohly člověku uškodit či poškodit dozrávající úrodu, a v neposlední řadě zajistit zdraví či pomoci navázat kontakt s oním světem.“ – Tanec, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Dalším důvodem ke kritice tance byl zamítavý postoj církve vůči pozemské tělesnosti. Je třeba mu porozumět především v souvislosti se středověkým chápáním těla jako takového a interpretací jeho pohybů. Bylo v první řadě považováno za žalář duše a hrůza z těla dosahovala vrcholu v jeho sexualitě, lidské tělo je charakterizováno doslova jako hnilobnější než prach. Raně středověké křesťanství vnímalo přemrštěné pohyby a nepřiměřenou gestikulaci jako podezřelé a samotné slovo gestus se v době od 5. do 12. stol. ze slovníku vytratilo. Gesto a pohyb totiž připomínaly okolnosti a situace, za kterých křesťané sváděli urputný boj s pohanskými přežitky: posedlost ďáblem. Přemrštěnost pohybů byla charakteristická pro ďábelský způsob chování – při zobrazování očistce se právě ďáblův sbor vyznačoval divokou gestikulací, převažovaly pohyby vrhání a vláčení. Soustava pohybů, která měla vést ke spáse člověka, byla dána křesťanskou etikou o vnímání prostoru, jež mělo být vedeno trojím správným směrem: k vysokému, k vnitřnímu a k umírněnému. Zatímco pomalý a plynulý tanec mohl být vnímán např. jako projev důstojné oslavy panovníka, bylo prudké víření tanečního páru interpretováno jako výraz chlípné smyslnosti, bezuzdnosti a nejapnosti. Není proto divu, že terčem kritiky se stal zejména tanec selských vrstev, jenž se svou přílišnou pozemskostí a tělesností vymykal dobovému vkusu. Od počátku 14. stol. a zejména ve století 15. existuje velké množství písemných dokladů, které zachycují horlení proti tanci, které pocházelo z pera kněží a kazatelů, např. Jana Husa, Tomáše Štítného, Jana Rokycany, Petra Chelčického, Konráda Waldhausera či Jana Milíče z Kroměříže. Tanec je tu kritizován jako podnět ke hříchu, kdy lidé tancují, ať se jedná o svátek nebo ne, nestarají se o mši a kázání. S tancem jsou spojovány také další neřesti jako opilství, šňoření a následné sváry v rodině.“ – Tanec, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Provázanost lidových slavností s tancem je ukázkou synkretičnosti lidové kultury, kdy pohyb, hudba, zpěv, mluvené slovo, konání či symbolický (zvykoslovný) předmět jsou spojeny v jeden celek, kde každá z komponent má svou nezastupitelnou funkci. Tanec jako součást rituálního jazyka slavností tak mohl mít vedle dalších složek v rámci daného kontextu větší nebo menší význam podle toho, jaká role mu byla připisována. Role tance ve struktuře lidových slavností proto měla různou podobu. Taneční projev mohl spočívat v nějakém konkrétním provedení spjatém pouze s konkrétní událostí, kdy vystupoval jako symbol a svou pohybovou motivikou byl úzce propojen s danou situací. Takovým příkladem je tanec žabský, který vznikl jako součást svatebního obřadu a který svými napodobivými pohyby, jež připomínaly páření Žab, zdůrazňoval moment kopulace, a připomínal tak nejdůležitější funkci manželství – zajištění reprodukce rodiny. Co nejvyšší výskoky při tanci v předvegetativním období masopustu zase měly zajistit, aby stejně vysoko vyrostlo obilí či Len. Funkce tance ale mohla být vnímána také obecněji. Jakýmkoli párovým tancem se například potvrzovala oboustranná úmluva či soulad, ať už šlo o tanec rodičů při domlouvání svatby svých dětí, či tanec jako formu namlouvání mladých lidí. Tanec v jednom kole v držení za ruce pak obecně potvrzoval moment společného sdílení a solidarity, bez ohledu na metrorytmickou strukturu a pohybovou motiviku. Stejný taneční typ mohl mít v různých kontextech odlišnou funkci a záleželo vždy na tom, jak daná pospolitost či kultura ovládala tento specifický jazyk či způsob komunikace, aby jím mohla nakládat dle svých potřeb. O tanci je proto třeba uvažovat podle toho, jaký měl význam v rámci různorodých lidových slavností, ať už šlo o příležitosti spojené s výročním kalendářním cyklem, rodinnými obřady či jinými událostmi v rámci společenského života pospolitosti.“ – Tanec, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů