„Z nich nejstarší se jmenovala Kazi. Ta si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. … Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám (horským vílám), Dryádám (lesním vílám), a Amadryádám (stromovým vílám) a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům. A tak mnozí vesničané jsou dosud jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný vzdává oběti vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Sám král proti nim potom několikrát vytáhl s vojskem, udeřil na ně, způsobil jim mnohé škody a přivodil jim téměř definitivní zkázu. Přesto všechno si však raději zvolili válku než mír, rozhodnuti cokoliv vytrpět pro milovanou svobodu. Je to národ tvrdý, zvyklý na strasti a na nejprostší stravu a to, co by pro nás bylo těžkým břemenem, považují Slované za jakýsi požitek. Uběhlo mnoho dní, jedni bojovali za slávu a za velkou a rozlehlou říši, druzí zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení.“ – Dějiny Sasů, Widukind z Corvey, 10. století

„Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nich dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů byly ztvárněny tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval (nejspíše medovým) vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže zpodobena obloukem byla opřená v bok (nebo držela luk). Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným způsobem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají Země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také jiné mnohé odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek … Toto božstvo také mělo přiděleno tři sta Koní a stejný počet jezdců na nich bojujících.“ – popis chrámu Svantovita na Arkoně, Činy Dánů, Saxo Grammaticus, Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Jiří Dynda

„[Břetislav II.] dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Tehdy byli Slované nespravedlivě utlačováni křesťanskými soudci. Svrhli jho služebnosti a byli dohnáni k tomu, aby svou svobodu bránili zbraněmi.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský, 11. století

„Třetí ostrov, nazývaný Sambie, sousedí s Rusy a Poláky. Obývají jej Sambijci neboli Prusové, lidé nejlidštější, kteří vyjíždějí vstříc na pomoc těm, kdo ztroskotají na moři nebo jsou znepokojováni piráty. Zlata a stříbra si necení. … Ačkoli mají všechny ostatní věci společné s našimi lidmi, až do dnešních dnů u nich platí, že zakazují přístup k hájům a pramenům, protože se domnívají, že je vstup křesťanů znečišťuje.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský, 11. století

„Srbové jsou potomci nepokřtěných Srbů, také zvaných bílí, kteří žijí daleko za Byzancí v místě, které oni sami nazývají Bójka (Báixi), kde jejich sousedem jsou Franky, stejně jako je Velké Chorvatsko, nepokřtění, také zvaní bílí – na tomto místě, tehdy, tito Srbové rovněž původně žili.“ – De administrando imperio, Konstantin VII. (žil 905-959)

„Určité reminiscence na existenci výše jmenovaných slovanských gentes nacházíme ještě u splitského arcijáhna Thomase, který ve své latinské Historii salonských či splitských arcibiskupů z roku 1268 uvádí, že Chorvati přišli do své nynější vlasti odněkud z Polska či Čech a těchto ‚kmenů‘ bylo vlastně kdysi sedm nebo osm, což se blíží údajům císaře Konstantina VII. Porfyrogennéta (De administrando imperio) o sedmi vůdcích Chorvatů a jejich lidu v době migrace.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský