Úvod z příběhu Přemysl – vladyka dávných dob.

„U čtyř severních lutických kmenů získaly vedoucí postavení jiné mocenské orgány, a pokud tam vůbec v 10. a 11. století knížata byla, jejich jména nejsou známa. Jedině mocný západolutický kmen Stodoranů měl svá knížata až do druhé poloviny 12. století. U tohoto kmene by bylo možno uvažovat o tom, že odezvou jména lutického knížete Dragovita bylo jméno kněžny Drahomíry (Dragomir), stodoranské manželky českého knížete Vratislava a matky svatého Václava.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

Pověsti prochází změnami. Každý, kdo si na nějakou pověst činí nárok, si ji přizpůsobuje svému prostředí, podmínkám a záměrům. To platí, ať už se jedná o jednotlivce nebo celý vládnoucí rod. Tento nárok si pak stačí jen potvrdit například dobře placeným kronikářem či „bardem“, díky čemuž se daná varianta pověsti vtiskne do tradice národa. Časem by se taková pověst znovu samovolně proměnila, získala nové podoby a „setřásla“ ze sebe mnohé záměry, pokud by však nebyla zapsána. Dá se říci, že zapsáním se udržuje jisté dogma. Za „tradiční“ se pak prohlašuje něco, co už pěkně dlouho tradiční není (z latinského trādere; svěřovat, vypravovat). Někdy však zapsání naopak pomáhá – když je tradice násilím potlačena či v nezdravé míře ovlivněna něčím jiným, lze se pak vrátit ke spisům, kdy bylo vše „v pořádku“. Zde však vyvstává další otázka: Copak bylo zatím všechno špatně? Lid a jeho příběhy se proměnil natolik, že nemá cenu se těmito novými verzemi zabývat? Říct že to, co bylo „původnější“, je lepší? A jak moc původnější? Před sto, tisícem, desetitisícem let? Tradice se proměňuje, avšak v každé době si udržuje svůj jedinečný ráz, který je neodmyslitelně spjatý s daným lidem a danou krajinou. Mnohé sesbírané západoslovanské i jiné pohádky1 2 3 4 jsou součástí tradice v dané době, nicméně i nadále v sobě nesou odkazy na doby mnohem starší5 – mnohé prvky pak dokonce odhalují nejhlubší lidské touhy a nejstarší moudrosti z dob dávno zapomenutých. Taková „totožnost“, která se danou tradicí nese, vychází z novověkých, středověkých6, starověkých a pravěkých představ. Z dob, kdy „pohostinství a péče o rodiče byly u Slovanů první ze ctností“7, nebo když „byli Slované nespravedlivě utlačováni křesťanskými soudci. Svrhli jho služebnosti a byli dohnáni k tomu, aby svou svobodu bránili zbraněmi“8. Avšak i přesto stále „ctili prameny aneb ohně“9 a „o důležitých věcech rozmlouvali na sněmu“10. Doby před tím, kdy „shromáždil muž jménem Sámo, původem Frank z kraje senonského, větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové“11, jsou méně jasné – nicméně i přesto v tradici zanechaly své stopy, na které může následující příběh poukázat.

Pověst o bájném oráči, který byl povýšen na vladyku a správce země, je vlastní západoslovanské oblasti. Kromě českých Bořivojovců tuto pověst přejali i polští Piastovci12, pravděpodobně i Slované z oblasti Korutan či východogermánští Gótové (například vizigótský král Wamba13). To může být způsobeno vzájemným ovlivňováním mezi Góty a „Slovany“ v době zhruba od 2. – 3. století n. l., kdy „Slované“ přejali mnoho slov souvisejících s obchodem a cizokrajným zbožím/předměty. Sem patří slova jako kupovat, víno (původně latinské), lék či Osel. Kolik slov přejali Gótové od „Slovanů“, to se žel již nedozvíme. Ostatně vyvozovat cokoli jen na základě původu slov je ve většině případů cesta do slepé uličky (viz 23. poznámka s názvem Slovanská slova v části Poznámky na konci příběhu). V minulosti i v současnosti vzniká mnoho různých teorií o tom, jak vlastně původní náboženství západních Slovanů vypadalo. Využívá se například i takzvaná trojfunkční hypotéza, při které se různí indoevropští bohové uměle rozdělují do skupin vlivu. Nejen, že tomu mnohé případy odporují (například právě pověst o oráči, který se stal vladykou, nebo zachované rukopisy původního irského práva), ale badatelé v této oblasti také často odkazují na mnohé zachované pověsti, ze kterých si vybírají pouze část, která se jim hodí, a často nad jednou větou naprosto vytrženou z kontextu staví svůj myšlenkový systém. Laikovi to může připadat jako „důkaz“, nicméně na člověka, který má tyto pověsti přečtené, to působí přinejmenším scestně. Navíc v různých indoevropských náboženstvích došlo k výrazným posunům, ať už zevnitř nebo ovlivněním od okolních národů. Příkladem buď spojení „Nebeskozářivého“ (Dyēus) s „Bouřným“ v jednu osobu, k čemuž došlo v řeckém náboženství pravděpodobně pod vlivem nějakého národa z Blízkého východu, což se pak odrazilo i v náboženství římském14. Dále se pak různé kulty v Evropě promíchávaly a proměňovaly. Vzhledem k tomu všemu nelze označit žádnou osobní víru, která z tohoto společného dědictví vychází, za nepravdivou či neúplnou. Pamatujte na to, co často pravila babička Boženy Němcové a také známý básník a vypravěč Publius Ovidius Naso ve svém Umění milovati: „Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“

V příběhu níže se často objevuje označení Vid, jehož podoba se v praslovanštině často rekonstruuje jako vitъ a nachází paralelu v keltských jazycích, například v rané kymerštině/velštině jako uid, kde se zachovalo do dnešních dob v osobních jménech typu Meredith (původně Morgetuid), Griffith (původně Gripuid) nebo Bleidd[i]udd. Toto slovo v obou skupinách jazyků zjednodušeně znamená „pán“ či „vládce“. Na českém území se dochovalo v mnohých místopisných názvech, jako jsou Vidice, Vidov, Vidovice, Vidonín, Knovíz (od Knovida) či známější Vizovice (viz 5. poznámka v části Poznámky na konci příběhu). Postava Slunečního Hrdiny se v nejucelenější podobě zachovala ve slovinském (potomci korutanských Slovanů) Kresnikovi15, a odkazy na některou z jeho podob poskytují především sesbírané lužickosrbské a české pohádky. Sluneční Hrdina zachovaný v podobě Kresnika je popisován jako „zářivý mládenec“, „bojovník“, „bájný vládce“, „kouzelník“ a projevuje zájem o zemědělství, což všechno sdílí například s irským Lughem Lámhfadou16. Ovšem různé příběhy se prolínaly, převypravovaly, a často tak můžeme nalézt stopy i v jiných tradicích. Co si z toho každý pro sebe vyvodí, je jen na něm a na jeho uvážení.

Následující příběh se snaží v krátkosti objasnit, jak dokáže být tradice různorodá a míchat minulost, současnost i jakékoli představy, ať už jsou vlastní či ne. Taková různorodost je například ukázána v tom, jak jednotlivé části příběhu působí na pocitovou stránku. Například část „Smíření v šílenství“ může znít děsivě až hororově, naproti tomu setkání s cizinci (a následné uspání) v části „Voj srdce světa“ má zase tendenci směřovat k příběhu pro děti. Pamatujte, že v bájných příbězích neexistuje žádné umělé dělení typu racionální/iracionální. Příběhy vedle mnohých pouček často obsahují i moudrost, která se nedá vědomě pochopit. Myslím si, že je důležité mít k tradici a k jejím příběhům a zvykům17 úctu, napojit se na ně, na náš lid a krajinu, abychom k nim mohli zdravě přispívat vlastní tvorbou.

Přemysl Lúa Černý
http://www.vindove.cz/uvod/


1Slovanské pohádky, Karel Jaromír Erben
2Lidové pohádky Lužických Srbů, Společnost přátel Lužice
3Serbske ludowe bajki, Ludowe nakładnistwo Domowina
4Za lesy a za horami – polské národní pohádky, Janina Porazińska
5Mythiske bytošce lužiskich Serbow, Adolf Černý
6Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová
7Kronika Slovanů, Helmold z Bosau
8Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský
9Kosmova kronika česká, Kosmas
10Kronika, Dětmar z Merseburku
11Historia Francorum či Fredegarova kronika
12Kronika a činy polských knížat a vládců, Gallus Anonymus
13Historical Tales: Spanish, Charles Morris
14Perun: historie a typologie slovanského hromovládce, Michal Téra
15Slovene Folklore, F. S. Copeland
16Lebor Gabála Érenn; anglické převyprávění například v Gods and Fighting Men, Lady Gregory
17Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková