Z dávných dob pochází mnohé představy a stopy v krajině, které nás ovlivňují až do dnešních dnů. Kdysi dávno se v širém okolí rozkládaly husté listnaté lesy, ze kterých se antickým spisovatelům zatajoval dech. Úrodná říční údolí, lužní lesy, dubohabřiny a bučiny, které všechny během staletí a v důsledku změn počasí získávaly vládu nad různými územími, tvořily jádro naší krajiny protkané sítí vzdálených vesnic s loukami a políčky. Hojné řeky, potoky a studánky představovaly svou podstatou základ života, základ, který dal vzniknout představám o její léčivé i kouzelné moci, představě o živé vodě. Naši předkové po krvi dorazili na tato území před dávným časem. Mohli si představovat, že jako Labutě* vyletěli z veliké řeky za Sluncem, aby se pak dotekem Země proměnili zpět v lidi, kteří mají tato místa obývat a pečovat o ně, být zadobře s duchy lesa, vílami, mluvícími kameny, moudrými bylinami, docela lidsky se projevujícími zvířaty a dalšími bytostmi z bájeslovných představ. Říkejme těmto lidem v tomto úvodním příběhu Vindové, ti v bílém, přesně tak, jak jim snad začali říkat jejich jižní sousedé. Vindové vytvářeli vlastní společnost, výrobní i obchodní místa, pěstovali obilí včetně Žita a rádi jedli kaše s ovocem. Postupem času tvořili jezerní hradiště, aby se ubránili nájezdům vzhledově podobných kočovníků z jihovýchodu. Tehdy si mohli vyprávět o přízracích jedoucích na Koních, o rybím brnění a hrdinovi jménem Plugos, který se je pokusil odrazit. Když později nastal rozkvět doby železa, šířily se představy o kouzelných kovářích, kteří očarovávají zemské draky, získávají železnou rudu a za noci z ní vytváří předměty nejpodivnějších tvarů.

Daleko na polední straně zažívala rozkvět antická společnost a čilé obchodní styky se projevovaly všude podél jantarové stezky. Tehdy se začínají ve spisech objevovat první jména sousedů sídlících v lesích mezi antickou společností a Vindy. Mám na mysli různé keltské kmeny, Bóje, Volky, Vindeliky a další, doplňované na východní straně Skýty a Sarmaty. Na severovýchodní straně sídlili Baltové a místa, odkud se jantar, tyto slzy stromů, přinášel. Jaké pověsti vznikaly v oné době, kdy se jantarová stezka částečně přesunula k západní straně na území dnešních Čech, to se můžeme jen dohadovat. Každopádně se keltské obyvatelstvo jasně objevuje, bohatne a udržuje styky s antickým hmotným prostředím. Mohyly jsou znovu otevírány, tyto cesty do země mrtvých, a přidávány jsou do nich nové pohřby, například hrob velmože, který se mohl jmenovat Margewid. Nic však netrvá věčně. Postupem času se na severozápadní straně daly do pohybu první národy z velké rodiny, které si nárokovaly širé území, kde vytlačily původní obyvatele či jejich územím pouze prošly, aby se smísily s obyvatelstvem jiných krajů. Tito lidé byli zprvu známí jako Kimbrové a Teutoni. Snad je mnohé národy včetně Vindů považovaly za cizince, neboť slovo „cizí“ přímo vychází z označení Teutonů, „tudí“. Tehdy je Bójové odrazili a keltská hradištní města získala pevné kamenné valy, které příchozí neuměli dobýt. Ty valy, jejichž stopy můžeme obdivovat v naší krajině dodnes. Vindové se přesunují na východní stranu, daleko od zaplavených míst, od povšimnutí antických spisovatelů. Léta plynula, Bójové mizí v jihovýchodní straně, kde se mísí s ostatními národy. Území Čech převážně obývá široký národ Svébů a jiných jim podobných. Antická říše se postupně utápí v jejich nájezdech, především západní část. Dalecí nomádi, kteří prorazí Evropu jak nevychovaný blesk, jsou pak jistě jednou z posledních kapek. Dokonce i Gótové, podle jména Vinitharius snad někdy bojující s Vindy, musí těmto podivným kočovníkům ustoupit. Ze zmatku však opět vzniká řád. Vindové a Sporové uzavírají spojenectví, aby se ubránili společnému nepříteli. Ostatní podobné národy se kolem nich seskupí a vznikne síla, která opět umožní rozchod všemi směry, zpět do střední Evropy i dále. Vindové, v příbězích snad lidé od velikého proudu ze srdce světa, jsou nyní známí jako Venedi, Vinidi a Slované.

Dávno je již tomu, kdy na našem území muž jménem Sámo sjednotil Slovany zvané Vinidové proti „říši“ nomádů na východní straně a proti germánské „říši“ na straně západní. Takový hrdina si jistě zasloužil příběhy a básně, které by oslavovaly jeho statečnost a spojení s nadpřirozenými božskými silami. Srbové pak z místa zvaného „Bójka“ (snad okolí Čech a Lužice) podle císaře Konstantina VII. putují na polední stranu i se svou totožností, stejně tak i Charváti. Vznikají skupiny, které známe i z dnešních časů. Všichni tito a mnozí další zanechali stopy v naší vlastní minulosti. Náš první známý hrdinný příběh se však odehrává za vlády Karla Velikého (od něj vzniklo slovo „král“), který si dělal zálusk i na naši krajinu. Tehdy v roce 805 bylo jeho vojsko statečnými Čechy odraženo, neboť nemohlo snášet husté lesy a vysoké skály, na nichž se rozkládala dávná hradiště. Takový český lech či vladyka oné doby se mohl jmenovat Knovid, Perut či Stojmír. Vladyka, který vedl úspěšnou obranu a na jehož počest byly pořádány slavnosti s ohni hořícími na návrších. Nejpůsobivěji snad působí boj Polabských Slovanů za zachování své totožnosti a náboženství proti útlakům německých velmožů, jakými byli Gero či Jindřich Lev. Příběh slovanského knížete původem z Rujány jménem Kruto je nejvíce výmluvný, avšak silnou řečí vládl i Niklot a Přibyslav.

„Mužové, jak na mně, tak na mém kmeni bylo spácháno veliké násilí. Byli jsme vyhnáni z rodné země a připraveni o dědictví našich otců. Vy sami jste ještě dovršili tuto křivdu, když jste vpadli na naše území a obsadili jste města a vsi, které nám náležejí podle dědičné posloupnosti. Dáváme vám tedy na vybranou mezi životem a smrtí. Jestliže budete ochotni nám otevřít pevnost a vrátit nám zemi, jež nám náleží, vyvedeme vás v pokoji, s manželkami, dětmi a vším jměním. Pokud někdo ze Slovanů snad odcizil něco z věcí, jež vám náležejí, nahradím vám to dvojnásob. Jestliže nebudete chtít odejít a budete zarputile hájit toto město, přísahám vám, že pokud nám bude přát bůh a vítězství, všechny vás zabiji ostřím meče.“ – kníže Přibyslav, Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století


Autor obrázku: Theodor Schoepke

Spolu s útlakem přicházelo šíření feudální moci a křesťanství, které hodlalo vymýtit či úplně pozměnit původní představy sahající až do dob jeskynních maleb. Tvrdohlavě trvalo na své jediné pravdě, která však pravdou v žádném případě nebyla, což již dnes víme. Tato tvrdohlavost pak pozastavila vývoj celé společnosti včetně dbaní na čistotu a skutečné vzdělání, jaké známe z antiky a jiných starověkých kultur.

„Na Bílé hoře prý v místě, kde stojí letohrádek Hvězda, kdysi z nitra Země vyrůstal posvátný Dub, u něhož se scházeli starší rodu k vážným rozhodnutím. Pod stromem hořel věčný oheň, do něhož byly vhazovány vonné byliny, které po vdechnutí přinášely sny, jejichž prostřednictvím se dalo nahlédnout do budoucnosti. Jako díkůvzdání za sílu, která vycházela ze Země, se jednou na rok konala pod větvemi stromů slavnost, při níž bylo obětováno obilí ptákům a chléb zvěři. Když se v Čechách ozval hlas prvního zvonu, svolávajícího křesťany k ranní modlitbě, posvátný oheň sám od sebe zhasl. Mnozí se ho pokoušeli znovu zažehnout, ale z plamenů se valil hustý černý dým a oheň nabýval zlých tvářností. Proto byla jáma, v níž po léta hořel, zasypána, aby v pozdější době nemohlo dojít k neštěstí. Prastarý Dub vzal za své, když započala stavba břevnovského kláštera. Ve chvíli, kdy byl položen základní kámen, udeřil do stromu z čistého Nebe blesk a mohutného velikána spálil. Vypráví se, že mnozí popel z posvátného Dubu uschovali do váčků, které nosili na krku, nebo ho zakopali pod práh svého domu. Věřili, že jim přinese štěstí, sílu a zdraví. Ke každoročním slavnostem se však lidé scházeli i nadále ve strachu před silami Země.“ – Pražské stromy, Aleš Rudl

„Před každým zákoníkem je třeba se zmínit o boží pravdě. Proto svatý Konstantin v prvním zákoně napsal a řekl toto: Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána božímu chrámu [církvi] se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni [do otroctví] s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým [křesťanům].“ – Zákon sudnyj ljudem, 9. století

„Nemáme s vámi nic společného. Otcovských zákonů se nevzdáme, jsme spokojeni se svým náboženstvím. U křesťanů jsou zloději, jsou lotři, kteří lámou nohy a oslepují. Křesťan vůči křesťanu se dopouští všech druhů zločinů i msty. Pryč s takovým náboženstvím!“ – obyvatelé Štětína, životopis Oty Bamberského podle Herborda, 12. století

Postupem času však došlo ke kulturnímu sjednocení snad všech evropských národů s menšími či většími odlišnostmi. Středověk postupně předával své žezlo novověku, kde však stále přetrvávaly mnohé dávné představy, snad v jiném hávu, ale přesto přetrvaly ve smýšlení, v příbězích o hrdinech, vílách, švarném slunečním bohu, nočním lovci a dalších, a ve zvycích během letnic, svatojánské noci, žní a obecně v průběhu roku. V době sběru pohádek a jejich zapisování pak došlo k oživení těchto představ a zvyků a připomenutí si naší dávné minulosti.

„‚Ba věru, člověku se někdy zdá, jako by ty stromy živy byly,‘ řekl rýznburský myslivec. ,Vím to ze zkušenosti. Jedenkráte – je tomu již několik let – vykázal jsem stromy k poražení. Hajný nemohl jít, já šel ku kácení dohlížet. Drvoštěpové přijdou a hotují se porazit nejdřív krásnou Břízu; ani poskvrnky na ní nebylo, pěkně stála jako panna. Zahleděl jsem se na ni, a tu se mi zdálo – je to k smíchu, ale bylo mi tak – jako by se mi k nohám skláněla, ratolestmi jak by mě objímala, a do uší mi znělo: Proč chceš usmrtit můj mladý život, co jsem ti udělala? Vtom zaskřípělo ostří pily po kůře a vjelo do jejího těla. Já nevím, jestli jsem vykřikl, ale to vím, že jsem chtěl zdržovat drvoštěpy, aby dále neřezali, ale když se na mne s podivem dívali, zastyděl jsem se, nechal je pracovat, ale utekl jsem do lesa. Celou hodinu jsem bloudil a ustavičně mne ta myšlenka pronásledovala, že mne Bříza prosí, abych jí život nekazil. Když jsem se konečně přemohl a na místo došel, byla poražena, ani lístečku se na ní nehýbalo, jako mrtvé tělo ležela. Mne pojala lítost, jako bych byl vraždu spáchal. Kolik dní do mne nic nebylo, ale nezmínil jsem se nikomu, a kdyby právě dnes řeč o tom se nebyla strefila, nebyl bych se nikdy zmínil.‘“ – Babička, Božena Němcová; více citátů na stránce Citáty z knih a kronik

Myslím, že je naší povinností ujmout se toho, co různé představy, dávné zvyky, lidové zkušenosti a stopy dávných národů v krajině představují, a dále si naše vlastní dědictví uvědomovat a sami k němu přispívat – především tak, aby nám i v dnešní době bylo co nejvíce užitečné, podněcovalo nás upřímně zkoumat svět a nabídlo nám životní poučení, která shromažďovalo po tisícovky lét a zim u našich předků v krajině, v níž žijeme.


„Nesmírně daleko sahá ta tvůrčí básnická volnost, nežádá věřit všem slovům, jak by je historik psal.“ – Lásky, Publius Ovidius Naso

Země si už od nejstarších dob prožila mnohá krásná i divoká období. Ledové doby současných čtvrtohor byly střídány krásou lesů a průzračných vod, které přirozené lesy dokáží očišťovat a zachovat pro rozvoj budoucího života. Dravé sopky třetihor stály bok po boku kvetoucím krytosemenným rostlinám včetně mnohých listnatých stromů, které dokázaly využít soužití s hmyzem ke svému opylování, zatímco nahosemenné rostlinstvo a jehličnaté stromy druhohor se neohroženě hýbaly ve vzdutém větru, ve kterém se proháněli diví draci. Prvohory se svými úchvatnými výtrusnými rostlinami, ohromnými stromovými Přesličkami, umožnily vzniknout pestrému společenství druhů a následovaly tak starohory s jejich prvními mnohobuněčnými řasami. V prahorách pak všechen život na naší krásné Zemi mohl získat společného prapředka – díky tomu jsme všichni jako součást života a součást Přírody příbuzní. Krajina a předci se vzájemně ovlivňují, neboť jsou zkrátka jedním, v průběhu minulosti i přítomnosti utvářejí jeden druhého. O spojení mezi předky, plodností a květenou vypráví prastaré příběhy. Klid stromů nám může pomoci alespoň pocitově pochopit smysl tohoto dávného vzájemného vztahu. Když se pak podíváme na čerstvé ovoce, bez jehož paliva by náš mozek ani mozek jiných podobných primátů nemohl dostatečně vyrůst, pochopíme, že bez spolupráce není budoucnost možná. Stromům děkujeme doslova za vznik našeho rozumu, za to, že můžeme dýchat čerstvý vzduch, jíst zdravé jídlo a pít čistou vodu, kterou můžeme díky nim v krajině uchovat pro naše potomky. Děkuji přírodním vědám, biologii, fyzice, chemii, ekologii, geologii, bioarcheologii, archeobotanice, ale také historii, archeologii, antropologii a dávným zaznamenaným příběhům a myšlenkám za to, že mi pradávný a neustále probíhající vzájemný vztah mezi Přírodou a předky pomohly alespoň trochu pochopit. Stromy spolupracují s hmyzem skrze své květy, s živočichy obecně pak skrze své plody, zatímco přes kořeny pomocí houbových sítí obdržují živiny. Příroda nás neučí pouze o boji, ale i o neustálé spolupráci. Ukazuje nám proměny věků, učí nás přizpůsobovat se. Díky ní můžeme obdivovat skutečnost, že stromy propojují a přímo představují samotný život. (z doslovu ke knize Zlaté srdce)

„Stromy tvoří les a ten má obrovský význam v hydrologickém cyklu krajiny. Bylo zjištěno, že na pevnině pokryté pouští, poli nebo nízkým rostlinstvem srážky klesají velice rychle na vzdálenost několika set kilometrů od pobřeží. Pokud je ale pevnina pokryta vzrostlým lesem, srážky neklesají, ale naopak mírně stoupají až do vzdálenosti 3 000 kilometrů od moře. Tam, kde byly lesy vykáceny, a to nejen v tropických oblastech, ale i jinde na Zemi, se snížily srážky, zvýšilo se ‚sucho‘; původní husté lesy se změnily v řídké porosty či lesostepi, na mnoha místech se již samy neobnovují, neregenerují a při obnově se neobejdou bez pomoci člověka. V takových podmínkách pak dochází ke zvýšenému projevu globálních klimatických změn, k extrémním projevům počasí vyznačujícím se prudkými silnými dešti a vichřicemi. Pokud by byl na rozsáhlejších plochách les, udržoval by vhodnější a příznivější mezoklima a umírněný ráz počasí. Voda znamená život. Je nezbytností pro stromy i pro lidi. A díky stromům se dostává k lidem. Chraňme si stromy, jsou pro nás zárukou přežití.“ – Stromy a voda, Luboš Úradníček, Život se stromy, Marie Hrušková, Václav Větvička a spol.

Z dob dávno minulých, kdy se našim předkům říkalo Čechové, Zličané, Charváti a Milčané, či ještě dříve Slované, či ještě mnohem dříve Vinidové, Vindové a Venedi, pochází moudrost spjatá s koloběhem Přírody, jejíž stopy je možné spatřit ve velikonočním sběru jarních bylin, čištění studánek v období letnic, hledání zlatého květu kapradí o svatojánské noci a v dalších zvycích, rčeních a písních. Krajina ukrývá otisky života našich předků v podobě valů dávných hradišť, skalních pevností a tajemných mohyl. Ukazuje nám, jak naši předkové hospodařili a co se od nich můžeme dnes naučit. Díky poznání minulosti a neustále stoupajícímu poznání Přírody, stromů, rostlin, zvířat a hub, získáme nejen povědomí o naší vlastní totožnosti a o tom, odkud pocházíme, ale spolu s ním i poučení pro dnešní dobu, abychom lépe poznali svět, tvořili pěkné příběhy, byli sami k sobě upřímní a vážili si života kolem nás.


Podpořte svým zájmem vydání knihy o krajině a předcích!

Mám zájem!

V raném středověku naší krajině vládly hluboké listnaté hvozdy, ve kterých naši předkové za jiskrných nocí hledali poklady, na prastarých mohylách uctívali své zesnulé prarodiče a během začínajícího léta zapalovali obřadní ohně, u nichž hodovali, zpívali a tancovali, aby oslavili sílící moc Slunce. Na valech prastarých hradišť pak snili o dávno zaniklých městech, stepních bitvách a milostné lásce, které daly vzniknout jejich národu. Ve studánkách nacházeli zlaté keltské mince, jež přisuzovali samotným bohům. Byly to však také doby, kdy lstiví kupci sloužili knížecím záměrům, kdy se obchodovalo s otroky a vladykové bojovali o vládu nad krajinou … Zobrazit více o knize Zlaté srdce


Předkové po krajině, krvi a zvycích
Předkové po krajině, krvi a zvycích je souhrn příběhů, zamyšlení a popisů zajímavých míst, které mají spojitost s našimi pradědečky a prababičkami již od nejstarších dob. Tento souhrn popisuje stopy ukryté v krajině, naší krvi a bájeslovných představách s odkazy a poučeními pro dnešní dobu. Tato kniha je v PDF dostupná zde.

Přemysl – vladyka dávných dob
Povídka o vladykovi Přemyslovi ukazuje, jak různorodá může být lidová tradice. Obsahuje náhled do představ a zvyků, které panovaly v pohanských časech. Jedná se o hrdinný příběh, jenž je doprovázen starostí o blízké a o krajinu kolem. Tato krátká kniha je pro čtečku a v PDF dostupná zde.


Pro inspiraci můžete navštívit: Citáty z knih a kronik a Doporučené knihy.

Polabští Slované

„Sám král proti nim potom několikrát vytáhl s vojskem, udeřil na ně, způsobil jim mnohé škody a přivodil jim téměř definitivní zkázu. Přesto všechno si však raději zvolili válku než mír, rozhodnuti cokoliv vytrpět pro milovanou svobodu. Je to národ tvrdý, zvyklý na strasti a na nejprostší stravu a to, co by pro nás bylo těžkým břemenem, považují Slované za jakýsi požitek. Uběhlo mnoho dní, jedni bojovali za slávu a za velkou a rozlehlou říši, druzí zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení.“ – Dějiny Sasů, Widukind z Corvey, 10. století

„Niklot pozoroval, že odchod výpravy, který stvrdila přísaha, je neodvolatelný. Proto tajně připravil námořní vojsko, překročil [lübeckou] úžinu a přistál s loďstvem u ústí řeky Trave, aby zaútočil na celou provincii Vágrů dříve, než se saské vojsko rozlije po jeho území. … Rovněž okrsek zvaný dargunský a všechno, co na této straně řeky Trave vybudovali Vestfálci, Holanďané a ostatní příchozí z ciziny, strávil lačný plamen. Povraždili statečné muže, kteří se snad ve zbrani pokusili postavit na odpor, a jejich ženy a děti odvedli do zajetí. Ušetřili však holsatské muže, kteří žijí na druhé straně Trave, v oblasti na západ od Segebergu, zastavili se na polích osady Kucalina a dále již netáhli. Slované nevyplenili ani vesnice, které leží na rovině [zvané] Schwentinfelde a sahají od říčky Schwale až po potok u Grimmelsbergu a Plöner See, a nevztáhli ruku na statky lidí, kteří tu žijí. Tehdy se šířily řeči, přetřásané všemi, že tento krutý zmatek rozdmýchali někteří Holsatové ze záští k příchozím, jež hrabě povolal zdaleka k osídlení země. Proto také byli jediní Holsatové ušetřeni, jak vidno, obecné pohromy. Nicméně také hrad Eutin se zachránil: jemu pomohla jeho bezpečná poloha.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Ačkoli se mi příčí psát o takových věcech, přece musíš, milý čtenáři, vědět, jak bohapusté pověry a nesmyslný kult tito lidé vyznávají. Ve stručnosti nyní vyložím, jací to jsou lidé a odkud pocházejí. V kraji Ratarů stojí hrad Riedegost. Je trojhranný, se třemi branami a obklopuje ho hluboký les, pro obyvatele posvátně nedotknutelný. Dvě brány se otevírají všem příchozím, třetí, nejmenší z nich, je obrácena k Východu a vychází z ní stezka, která vede k nedalekému jezeru, budícímu na pohled děs. V hradu se nalézá jen jediná, dřevěná a bohatě vyzdobená svatyně, která stojí na základech zrobených z rohů různých zvířat. Zvenku ji zdobí různé podobizny bohů a bohyň, podivuhodně vyřezané, jak se pozorovateli může zdát. Uvnitř ovšem stojí božstva vytvořená lidskou rukou, každé s vyrytým jménem, a pro odstrašení jsou oděna helmami nebo pancíři. Nejvyšší nese jméno Svarožic, zejména toho všichni pohané poslouchají a uctívají. Jejich korouhve mohou být vyneseny ven pouze v případě války a pouze pěšími bojovníky. Z řad urozených jsou vybíráni kněží, kteří bedlivě dohlížejí na to, aby vše řádně probíhalo. Když se scházejí, aby se k těm idolům modlili nebo aby mírnili jejich hněv, kněží sedí, zatímco ostatní stojí kolem, potají si šeptem povídají a rozechvěle hrabou v Zemi, aby odtamtud vytáhli věštné kamínky, ze kterých by zjistili jistý výsledek nejistých věcí. Když jsou s tím hotovi, přikryjí věštbu zelenou travou. S pokornou úctou vedou přes dvě zkřížená kopí zabodnutá do Země Koně, kterého jako největší zvíře chovají v posvátné úctě. Přestože už znají osud z předchozí věštby, opakují věštbu ještě s tímto jakoby božským zvířetem. Pokud z těchto dvou úkonů vzejde shodné znamení, je obřad u konce. Jestliže nikoli, lidé ve smutku považují věštbu za neúspěšnou. Jedna pradávná zpráva, která se již několikrát ukázala jako nepravdivá, tvrdí, že když prý budou kraji hrozit útrapy dlouhé a vražedné domácí války, vyleze z blízkého jezera mohutný Kanec s bílými kly, lesknoucími se pěnou, a bude se s velkým potěšením přede všemi válet v kališti a všechno se bude otřásat. Kolik je v té zemi krajů, tolik chrámů a tolik podobných pohanských bohů je tam uctíváno. Výše řečené město má nad nimi nejvyšší moc. Zde se loučí, když spěchají do války, zde ukládají žádané dary, když se vracejí z úspěšné výpravy, a věštbami s kameny a Koněm, jak už jsem řekl, místní kněží zkoumají, jakou obětí uspokojit bohy. Jejich nevýslovný hněv uklidňují krví lidskou i zvířecí. Těm všem, kteří se nazývají Lutici, nestojí v čele nějaký zvláštní vládce. O důležitých věcech rozmlouvají na sněmu, a jestliže mají dojít k rozhodnutí, je potřeba jednomyslný souhlas. Jestliže některý z obyvatel nesouhlasí s rozhodnutím, je mrskán metlami a jestliže i nadále nesouhlasí, přijde o všechen svůj majetek, který je buď spálen, nebo mu odebrán, nebo musí sněmu zaplatit pokutu vyměřenou podle jeho postavení. Tito nevěřící a velmi nestálí lidé vyžadují od jiných stálost a velkou spolehlivost. Uzavření míru stvrzují ustřižením pramene vlasů z temene hlavy, předáním trsu trávy a podáním pravice. K porušení míru se ovšem snadno nechají přesvědčit penězi.“ – Kronika, Dětmar z Merseburku, začátek 11. století

„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Po těchto slovech se Mstivoj vrátil do Slavanie a vydal se ze všeho nejdřív do hradu Rethra, který leží v zemi Luticů. Shromáždil tu všechny Slovany, kteří žijí ve východních oblastech, a oznámil jim, jaké potupy se jim dostalo a že Sasové označují Slovany za psy. Oni mu však na to řekli: ‚Po právu jsi utrpěl tuhle urážku, když jsi opovrhl svými soukmenovci a ctil jsi Sasy, kmen věrolomný a nenasytný. Proto nám přísahej, že je opustíš, a postavíme se na tvou stranu.‘ A on jim přísahal.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

Češi

„[Břetislav II.] dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Z nich nejstarší se jmenovala Kazi. Ta si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. … Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám (horským vílám), Dryádám (lesním vílám), a Amadryádám (stromovým vílám) a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům. A tak mnozí vesničané jsou dosud jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný vzdává oběti vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“ – Kosmova kronika česká, 12. století


Na obrázku jsou valy hradiště (úkrytu) především z doby halštatské, laténské a hradištní. Dnešní mládeží již nevyužívané.

„Nepokrytě je tam samotným aktem křtu legitimizována budoucí Bořivojova uzurpace knížecího trůnu pouze pro něho a jeho potomky. Zatímco až doposud si Češi podle staroslovanského zvyku knížete volili ze svých řad, nyní dostal jeden z nich moc od boha, byl bohem vyvolen vládnout ostatním navěky a jeho potomci dědili knížecí trůn po něm. Ano, v tom spočívala největší přitažlivost křesťanství pro vládnoucí elity. Zatímco ve svých prvopočátcích v dobách svatého Pavla bylo náboženstvím uražených a ponížených, otroků a vyděděnců, od dob římského císaře Konstantina Velikého se stávalo pilířem moci. Nejinak tomu bylo i v případě Svatopluka a Bořivoje.“ – Ženy z rodu Přemyslovců, Jan Bauer

„U čtyř severních lutických kmenů získaly vedoucí postavení jiné mocenské orgány, a pokud tam vůbec v 10. a 11. století knížata byla, jejich jména nejsou známa. Jedině mocný západolutický kmen Stodoranů měl svá knížata až do druhé poloviny 12. století. U tohoto kmene by bylo možno uvažovat o tom, že odezvou jména lutického knížete Dragovita bylo jméno kněžny Drahomíry (Dragomir), stodoranské manželky českého knížete Vratislava a matky svatého Václava.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

Lužičtí Srbové

„Řada pohanských zvyklostí byla po přijetí křesťanství naplněna novým obsahem, avšak jejich prvotní forma je stále rozpoznatelná. V dobách, kdy byli Lužičtí Srbové utlačováni a poněmčováni, bylo uchovávání zvyků prostředkem jejich přetrvání. I dnes je udržování obyčejů chápáno jako cosi cenného, neboť jejich rozmanitost zrcadlí krásu kultury a upevňuje soudržnost nejmenšího slovanského národa … Každý zvyk má také svůj hlubší smysl. Zvyky jsou součástí dějin národů. Umožňují nám přístup k myšlení a pocitům, k práci i všednímu životu, k radosti i utrpení našich předků.“ – Lužickosrbské zvyky a tradice v průběhu roku, Serbska kulturna informacija

„Klasickým dokladem tohoto strachu [vrchnosti ze selských povstání], který zasahoval až do nejvyšších kruhů, je reakce úřadů na pověst o [lužicko]srbském králi. V dolnolužických Blatech se vyprávělo odedávna o bájném [lužicko]srbském králi, jenž sídlil ve velkém hradišti lidu lužických popelnicových polí u Borkow a vyjížděl odtud za nocí po koženém mostě, který se před ním rozvíjel a za ním svinoval. Bájná postava nedala spát úřadům a v polovině 18. století bylo nařízeno vyšetřování, které hledalo mezi sedláky [lužicko]srbského krále jako možného organizátora nepokojů. V 19. století proťala hradiště středem úzkokolejná železnice, která stejně dobře mohla být vedena kolem. O něco později byla na valu hradiště postavena mohutná vyhlídková Bismarckova věž (Bismarckturm) z červených cihel – a stojí tam dodnes. Jen v době NDR byla přezvána na Jugendturm.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„Přicházet o slovanskou identitu začali Srbové na celém svém území s rostoucím vlivem křesťanství koncem 8. století, kdy po pádu Durynska byli na křesťanskou víru obráceni i Sasové. Christianizace, jež v regionu nezadržitelně získávala dominantní postavení, ničila nejen tradiční slovanskou kulturu, ale nezřídka i její nositele.“ – Nástin dějin a literatury Lužických Srbů, Radek Čermák, Giuseppe Maiello

„Tutym ludźičkam rěkachu ‚lutki‘. To běchu wjeseli pacholjo. Woni pilnje dźěłachu, ale spěwachu a radowachu so tež rad a běchu čłowjekam z dobrymi přećelemi. Bydlachu na polach a hórkach. Hakle hdyž počachu zwony po Łužicy klinčeć, so lutki zhubichu. Tak so powěda.“ – Wo lutkach (lužickosrbská pohádka)

„Srbové jsou potomci nepokřtěných Srbů, také zvaných bílí, kteří žijí daleko za Tureckem v místě, které oni sami nazývají Bójka, kde jejich sousedem jsou Franky, stejně jako je Velké Chorvatsko, nepokřtění, také zvaní bílí – na tomto místě, tehdy, tito Srbové rovněž původně žili.“ – De administrando imperio, Konstantin VII. (žil 905-959)

Obřady a poučky

„Se vznikem státu se totiž obvykle pojilo opuštění tradičního náboženství a přechod ke křesťanství. Tato proměna probíhala pomalu, zpočátku jen povrchně a formálně, neboť postihovala pouze vládnoucí vrstvu, zatímco masy obyvatelstva žily dále v původních představách a dlouho na nich houževnatě lpěly i pod křesťanským nátěrem, mnohdy, samozřejmě v příslušných metamorfózách lidových zvyků, až do současnosti. … Nemůžeme samozřejmě romanticky idealizovat zaniklou ideologii pohanských Slovanů, která prožívala v raném středověku v podstatě již svůj úpadek, a nemohla proto obstát v soutěži s nastupujícím křesťanstvím, které lépe odpovídalo požadavkům doby a poskytovalo reálnější předpoklady dalšího společenského vývoje. Na druhé straně však nelze přehlížet ani její kulturní hodnoty, poetickou krásu představ o světě a člověku, lidsky intimní vztah k Přírodě i morální sílu, jako jedinečný doklad tvořivého ducha slovanského lidu.“ – Svět slovanských bohů a démonů, Zdeněk Váňa

„Na mysu Arkona na německém ostrově Rujana stávala svatyně mocného boha Slovanů, čtyřhlavého Svantovíta. Na konci léta v době dožínek se zde odehrával třídenní svátek, jehož hlavní náplní bylo zajištění úrody na příští rok. Součástí oslav byla také věštba. Při ní přinesli nejvyššímu knězi ‚… medový koláč, okrouhlý, téměř zvýši člověka. Kněz, stavě jej mezi sebe a lid, ptával se Rujanců, zda ho za ním vidí. Když odpovídali že ano, vyslovoval přání, aby ti samí lidé nemohli ho po roce viděti. Ale tímto projevem nežádal smrti ani sobě, ani svým krajanům, nýbrž bohatší sklizně pro příště.‘ Slavnost byla spojená s nesmírnou konzumací alkoholu (střízlivost byla považována za urážku boha) a obžerstvím. Bůh Svantovít měl přiděleno 300 koní a jezdců, kteří na válečných taženích dobývali kořist pro svého boha a odevzdávali ji pod ochranu nejvyššího kněze. Jedno a půl tisíciletí předtím, na druhém konci Evropy v mocné Spartě slavili jiní válečníci třídenní svátek Hyacinthia zasvěcený čtyřrukému a čtyřuchému Apollónovi, jehož socha stála v městě Amyklai. Slavnosti se konaly na počátku léta a byla to všelidová slavnost k zajištění bohaté úrody. Obřady byly provázeny hojností jídla pití a obžerství a opilství bylo rituálním předpisem (i Sparťané se museli občas pobavit). Významnou roli při nich hrály veliké kulaté koláče, které sice nebyly používány k věštění, neboť to si monopolizovali králové, kteří také měli gardu 300 vybraných mužů zvaných hippeis-jezdci. Slavnost nebyla jen agrárním svátkem k zajištění úrody, šlo zřejmě i o svátek nového roku jako takového, při němž se ‚obnovoval‘ rok nejenom v zemědělském cyklu, ale vůbec v koloběhu časů. Slovenští etnografové podnikli v roce 1974 výzkum ve vsích Riečnici a Havelce na Kysuci a při něm zaznamenali tento zvyk: O Vánocích se gazda ukrýval za velký kulatý chléb na stole a na jeho otázku: ‚Vidiťe ma?‘ po záporné odpovědi domácích následovalo přání. ‚Bodaj be ste ma aňi na ta rok ňeviďeli!‘ Tato slovní hříčka byla v různých obměnách zjištěna u většiny Slovanů, jen místo chleba vždy figurovaly koláče. Podobnost mezi slovanským, spartským a kysuckým rituálem není náhodná. Je samozřejmě nesmyslem, aby obřad přejali Slované od Řeků. Důvodem podobnosti těchto svátků (a dalších jim podobných) je společné dědictví dávného indoevropského svátku nového roku, při němž hrál hlavní roli válečnický sluneční bůh s bílým Koněm a kulaté koláče symbolizující disk Slunce. Koláč tu není jen symbolem hojnosti, očekávané úrody, ale především koloběhu Slunce vstupující do nového roku. Lidé potřebují ke svému životu symboly, ideje, stereotypy a vůbec všechny předem připravené obrazy a vzorce tvořící jejich kulturu. Bez nich se nejsou schopni orientovat ve světě. Proto lidské společnosti svou kulturu chrání a pěstují jako své nejcennější dědictví, brání je zoufale proti každé nevyzkoušené a riskantní změně. Pro společnost evropské moderny, uctívající pokrok, změnu, prolínání kultur a náboženství to není nic hodné obdivu. Je ale faktem, že takto, ponořeno do své tradice, žilo lidstvo tisíce let a žije v ní nadále většina světa. Ta sice přijala technologii euroamerické moderny, ne však její modlu šíleného pokroku a sociálního inženýrství. To je skutečný střet kultur – urputné trvání na tradici a její agresivní ničení moderní civilizací.“ – Mýty kmene Čechů, Dušan Třeštík

Zlodějský trpaslík (příběh)
V blízké vesnici potom
lidé postavili
veliký
slunečním světlem zalitý
(stálezelený) borový kmen
ověnčený
věnečkem
z jarních květin.
Sluneční Kohout (příběh)
Rada tří bratrů (příběh)
Pravá láska (příběh)

mucha_sluncekvetena
Autor: Alfons Mucha

„Kult stromu měl v Drevansku zcela konkrétní podobu uctívání posvátného stromu, což je doloženo více zprávami z 18. století, a toto uctívání souvisí s podobou vsi. Uprostřed kulaté návsi bylo místo pro tzv. křížový strom. Tento strom skáceli v lese všichni muži ze vsi, z nichž každý musel alespoň jednou tnout sekerou, aby všichni nesli stejnou vinu. Pak přivezli strom do vsi, vztyčili jej uprostřed návsi, nahoru upevnili kříž a železného kohouta a ověnčili jej šátky. Při slavnostech se pak okolo stromu tančilo a byl políván pivem. Tančit kolem stromu musely nevěsty, které se přivdaly do vsi. Také dobytek, než byl vyhnán na jaře na pastvu, byl honěn okolo stromu. Když některé dobytče strom vyvrátilo, muselo být zabito. Teprve když se strom sám rozpadl, byl nahrazen za stejných obřadů novým. Kult stromu, doložený i jinde, měl zmírnit hněv lesa, který člověk kácel a žďářil pro svá pole, a zajistit mu bezpečné cesty lesem. V Drevansku zřejmě souvisel i s ochranou, kterou lesy krajině poskytovaly, a umožnily tak jejím obyvatelům přežít v klidu až do 18. století.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„[Slované] neznají lázní, ale nahrazují je dřevěnými budkami. Spáry mezi břevny ucpávají něčím, co roste na stromech a je podobné tuhlubu a je od nich nazýváno mech. Nahrazuje se také smůlou při stavbě lodí. Pak vystaví kamna z kamenů v jednom rohu a nahoře, proti nim nechají otvor, aby mohl odcházet dým. A když se pec rozehřeje, přikryjí okno a zavřou dveře. Uvnitř jsou nádrže s vodou a tuto vodu lijí na rozpálená kamna, až vystupuje pára. Každý z nich má v ruce věchýtek trávy, kterým mává a přihání k sobě vzduch. Pak otevřou se jim póry a vyjde z nich vše přebytečné, co je v těle. Tekou z nich stružky potu a nezůstane na žádném z nich ani stopy po vředu nebo vyrážce. Tuto budku nazývají alistbá (izba).“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Nebo sa stalo, že nekerý [zbojník] zas narychlo musél od ních utécť a vrátiť sa nemohl. A aj v cuzím světě umřél. Tož potom co? Poklad ostál v Zemi. Ale tá duša jeho, teho člověka, sa k něm musela vrátiť a ten poklad na tom místě za trest strážiť a sa při něm trápiť, pokáď ten její trest neminúl nebo pokáď ju od teho negdo neoslobodíl. A na takovém místě strašívalo a ludom sa ledaco zjevovalo, protože gdyž ten člověk za živa býl tých peněz tak chtivý a hladný, ani tá duša jeho potom od ních nemohla odéjíť a byla tak prokletá.“ – O zbojníkoch a o pokladoch (podle podání lidových vypravěčů), Jan Kobzáň

Keltové

lugh
Autor neznámý

„Pohanské náboženství Polabských Slovanů, a především lutická střediska kultu Retra a Arkona vzbuzovaly odedávna pozornost. Už Pavel Josef Šafařík konstatoval, že jsou tu prvky neshodující se s náboženskými představami a formami kultu u ostatních Slovanů, a připisoval tyto odlišnosti baltickým (litevským) vlivům. V novější literatuře polská archeoložka Janina Rosen-Przeworska poukázala na analogie s význačnými rysy keltského předkřesťanského náboženství, jako byly kult Koně, polycefalismus [pozn. i v Čechách, například kouřimský idol] kultovních soch a skulptur a kněžské sbory s hierarchickým složením kněžstva. Uvedená specifika lutického pohanství vyvozovala z vlivů, které vyzařovaly ze sídel středoevropských Keltů směrem na Sever. Domnívám se – vhledem k tomu, že uvedené rysy kultu jsou doloženy u západních Keltů v Galii, Británii a Irsku, a nikoliv ve střední Evropě – že je pravděpodobnější jiná dráha vlivu, a to emigrací druidů, vyhnaných z Římany okupované Galie do východních zemí za Rýnem. Slované pak mohli převzít a pro svou potřebu přetvořit už stávající střediska kultu.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„Pokud přijmeme teorii o počátku slovanské etnogeneze ve východním cípu lužické kultury, kde se svébytné etnikum zformovalo pod silným vlivem západobaltské pomořské kultury a po expanzi Keltů do středovýchodní Evropy v rámci przeworské kultury, pak lze vymezit slovanské archaické náboženství velmi přibližně od 4./3. století př. n. l. přes existenci przeworské a čerňachovské kultury a velkou slovanskou expanzi v 5. – 7. století do počátků christianizace slovanského prostoru v 9. století. V tomto období docházelo bezpochyby k pronikání výrazných vnějších vlivů – naznačili jsme výše přítomnost íránských prvků v kultuře praslovanského obyvatelstva čerňachovské kultury, jejichž relikty byly patrné i v pohanské epoše kyjevské Rusi … Navíc velká migrace na Balkán, do západních částí střední Evropy a do severních oblastí Evropy východní vedla ke značnému promíšení slovanského obyvatelstva, které se rozvíjelo v rámci kultur przeworské a čerňachovské, tudíž se mísily a splývaly možné lokální odlišnosti … Co ze srovnání těchto informací vyplývá? Předně pro naše téma již výše konstatovaný fakt, že jména božstev z oblasti Polabí a staré Rusi si neodpovídají až na jedinou výjimku – teonym Svarožic. Za druhé je to patrný íránský vliv na kyjevskou oblast. Za třetí lokální odchylky v kultu – polabská oblast zná pohanské kněžstvo a chrámy … Při [analýzách] se třeba může prokázat solární podstata polabských božstev nebo jejich značná vzdálenost od staroruského panteonu. Může se prokázat, že vliv středoevropského keltského obyvatelstva v době slovanské etnogeneze na periferní oblasti značně vzdálil polabské Slovany a jejich kulturu ostatním slovanským oblastem.“ – Perun: historie a typologie slovanského hromovládce, Michal Téra

„U [„keltských“] laténských populačních skupin z jihozápadního okraje Prahy (pohřebiště Praha-Ruzyně a Praha-Jinonice) se průměrná kazivost [zubů] pohybovala kolem 50 %. Při porovnání se současnou populací, u které zcela určitě došlo ke zlepšení ústní hygieny, je toto procento překvapivě nízké a jedno z nabízejících se vysvětlení by mohlo znamenat neznalost rafinovaného cukru, další potom vyšší konzumaci vitamínů v syrových rostlinných produktech.“ – Svědectví pohřebišť z pohledu antropologie, M. Dobisíková, P. Stránská, P. Velemínský; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů

„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

Srovnej s irsko-keltským právem:

„Naše západní civilizace je v zásadě založena na našem římském a řeckém dědictví, odkud získáváme názory na jedince, právo, umění a náboženství. Nicméně v Irsku Keltové pokračovali v rozvíjení své jedinečné kultury. Tento fakt měl zásadní dopad na způsob, jakým byla irská společnost organizovaná, konkrétně jak se vyvíjelo její právo. Tedy studiem starého práva v Irsku se můžeme dozvědět nejen o samotných zákonech, ale také o společnosti a kultuře Irska v nejranějších časech. Právo nám poskytuje okénko do starobylé irské společnosti. To odhaluje kulturu, ve které moderní koncepty jako rovnost, nedbalost, posun ve společnosti, nezaujatí svědci, férový a otevřený proces a ženská práva byly rozvinuty, na rozdíl od římského práva, od běžného práva a od feudální společnosti. Staré irské právo je pozoruhodné vzhledem k množství způsobů, ve kterých přijímalo moderní přístupy k záležitostem běžným v každé době. Koncepty posunu ve společnosti a ekonomické nezávislosti jsou dva moderní ideály, které byly nicméně také základními kameny staré irské společnosti. Jak posun ve společnosti, tak ekonomická nezávislost prostoupily irskou společnost sedmého a osmého století. Bohatství, nadání nebo řemeslná dovednost umožňovaly člověku se ve společnosti posunout. Úspěšný zemědělec mohl získat dodatečné pozemky, a tak zvýšit své společenské postavení. Vskutku, tyto zákony posun ve společnosti předpokládaly. Ve většině feudálních společnostech raně středověké Evropy se člověk narodil, žil a zemřel v daném společenském postavení. Třídní systém byl přísný. Naproti tomu se v rané irské společnosti mohl jedinec ve společnosti pohybovat nahoru či dolu. Mohl si zvýšit své postavení, dokonce pro svou rodinu získat urozenost, a to skrze své zásluhy – což velmi kontrastuje s pevnými postaveními feudální Evropy … Některé zákony zdůrazňovaly humánní zacházení s ostatními. Jedním příkladem je, že se od syna požadovalo, aby se postaral o své rodiče, a pokud tak neučinil, mohl pozbýt svého dědictví a riskovat, že by mohl být pokládán za odpadlíka … Odolnost starého irského práva demonstruje jeho přijetí a uznání, stejně jako jeho hodnota a efektivnost. Během pozdějších časů ve středověku ho církev tvarovala a manipulovala s ním; Normané ho kritizovali a odstavili stranou; a Angličané ho postavili mimo zákon a nakonec zničili. Bez ohledu na tyto útoky trvalo přes tisíciletí … Z jazykovědného hlediska a jeho důkazů je jasné, že mnohé ze zásadních rysů raného irského práva pocházejí ze společných keltských časů (zhruba kolem roku 1000 př. n. l.).“ – The Lost Laws of Ireland, Catherine Duggan

„Avšak za námi již nejsou žádné kmeny, zhola nic, jen vlny a skály, a přesto stále ještě hroznější Římani, z jejichž útlaku je útěk marně vyhledáván skrze poslušnost a podřízenost. Zloději světa, kteří svým všeobecným kořistěním vyčerpali Zemi, prohledávají hlubiny. Pokud je nepřítel bohatý, jednají zběsile, pokud je chudý, touží po nadvládě. Ani Východ ani Západ nebyly schopny je uspokojit. Sami mezi lidmi touží se stejnou dychtivostí po chudých i bohatých. Loupeži, vraždění, drancování dávají lživý název říše, impérium. Vytvářejí samotu a nazývají ji mírem (ubi solitudinem faciunt, pacem appellant). Příroda si přála, aby děti a příbuzní každého člověka byli jeho nejmilejšími cennostmi. Ale tito jsou od nás odtrháváni brannou povinností být otroky někde jinde. Naše ženy a naše sestry, ačkoli se možná mohou vymanit z násilí nepřítele, jsou zneuctěny ve jménu přátelství a pohostinnosti. Naše zboží a bohatství shromažďují pro svou daň a hold, plody našich sklizní pro své sýpky. Naše ruce a těla, pod bičem a uprostřed pohany, jsou vyčerpávány namáhavou prací, kdy pro ně vymýtáme lesy a bažiny. Bytosti narozeny do otroctví jsou prodány jednou provždy.“ – gaelský náčelník Calgacus, Agricola, Publius Cornelius Tacitus, 1. století

„Ještě než Keltové překročili Alpy a usadili se v té části Itálie, kterou nyní obývají, propukl mezi nimi strašný svár, který nebylo možné nijak usmířit a který nakonec vyústil v občanskou válku. Tu se vrhly jejich ženy mezi ozbrojená vojska, nechaly si vypravovat, kvůli čemu spor vznikl, a rozhodly a rozsoudily jej tak moudře, že mezi městy a jednotlivými rodinami znova vzniklo podivuhodné přátelství všech se všemi. Od té doby pokaždé, když se Keltové radili o válce a o míru, činili tak společně se svými ženami a nechali je také rozhodovat své neshody se spojenci. Ve smlouvě s Hannibalem ženy ustanovily, že budou-li mít Keltové nějakou stížnost na Kartágince, budou rozhodčími kartáginští místodržitelé a velitelé v Hispánii, a budou-li mít stížnost Kartáginci na Kelty, budou rozhodčími keltské ženy.“ – O vynikajících ženách, O lásce a přátelství, Plútarchos

„Keltské skupiny překročily Karpaty v časném třetím století před naším letopočtem a přesunuly se až do údolí Dněstru v dnešní Ukrajině. Laténské předměty v těchto místech mají daleko od vzácných, zvláště v údolí Dněstru a později podél Dněpru. Předně jde o skvělé válečné vybavení, zvláště o meče a bronzové přílby v knížecích hrobech, nicméně skromnější předměty jako brože a jehlice také naznačují všeobecně rozšířený vliv keltských řemeslníků. Kolem prvního století před naším letopočtem je tento kulturní vliv značně rozředěný, ale přesto úplně nevymizel. Tehdy se už nicméně zřetelná keltská totožnost vytrácí v prolínajícím se pohyblivém i usazeném obyvatelstvu jihovýchodní Evropy.“ – The Early Germans, Malcolm Todd

„Je dobré si uvědomit, že Caesar byl sice přímým účastníkem událostí, které popisuje, jeho dílo však není historické pojednání nebo román, ale propaganda manipulativního politika; že Livius či Plinius sice pocházeli z keltské severní Itálie, oba se však narodili už do hluboce romanizovaného prostředí a především spíše než spisovateli byli oba grafomany s omezeným kritickým myšlením; že Strabónovým cílem nebylo zachytit obraz střední Evropy na přelomu letopočtu, ale shrnout do jednoho díla veškeré dostupné znalosti o světové geografii.“ – Střední Evropa na prahu historie – Keltové v písemných pramenech, Jan Kysela; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů

„Irský flath-fine nikdy neměl moc nad životem a smrtí členů domácnosti, což římský pater familias na počátku bezpochyby měl. Co se týče zacházení s cizinci: v Římě po dlouhý čas platilo, že cizí člověk byl nepřítel, se kterým mohlo být špatně zacházeno, jehož majetek byl res nullius, který jakýkoli Říman mohl zabavit, a jenž neměl vůbec žádné locus standi před soudním tribunálem. V Irsku byl cizinec osobou s nárokem na soucit, jehož majetek nemohl být odejmut, a nejen že ho soud vyslyšel, ale mohl si zvolit i svého soudce. ‚Kdykoli nějaká osoba překročí moře kvůli soudnímu případu, dostane se jí volby Brehonů Erinnu; a když překročí hranice provincie, dostane se jí volby brehonů v té dané provincii.‘ Již jsme si ukázali, že nespravedlivé zacházení s cizincem bylo trestáno jako podvod. Existovalo mnoho podobností mezi irskými zákony a zákony staré Británie, dokud tyto mohou být odvozeny skrze původní velšské zákony, mezi nimiž a těmi irskými byla veliká část společná. Všechny britské zákony byly upraveny pod římským vlivem, čemuž Irsko uniklo. Samozřejmě zákony Gaelů Skotska byly původně naše zákony přenesené do Skotska. Ony nicméně prošly zásadními změnami, jelikož feudalismus byl ve středověku Skotsku důrazně vnucen.“ – The Brehon Laws: A Legal Handbook, Laurence Ginnell

„A tam v čele vojska byl mladý muž, velitel ostatních, záře jehož tváře se podobala zapadajícímu Slunci, takže nikdo nebyl schopen naň kvůli tomuto jasu pohlédnout. A když přišel blíže, poznali, že to byl Lugh Lamh-Fada, Dlouhoruký, který k nim dorazil.“ – Příchod Lugha, odkazy v Lebor Gabála Érenn, zapsáno v 11. století

„A tři věci, které [Tuatha Dé Danann] vyvyšovali nad všechny ostatní, byly pluh a Slunce a Líska.“ – z pověstí v Lebor Gabála Érenn podle překladu Lady Gregoryové

Antika

„Zanikne teprve tehdy i báseň Lucretiova (báseň o lásce k Přírodě, radosti, o upřímném poznání a o tom, že se hmota skládá z atomů), až pak jednoho dne záhuba postihne svět.“ – Lásky, Publius Ovidius Naso

„Malé pozornosti jsou tím, čeho si duchové předků žádají. Oddanost je těší více než drahý dar.“ – Fasti/Kalendář (únor), Publius Ovidius Naso, kolem roku 8 n. l.

„Z takových pozorování se zrodila medicína a sama Příroda připravila pro nás léky bez výloh vlastně již v naší potravě. Leč lstivost člověka a zištné vynálezy vymyslily ty mastičkárny, kde se každému za peníze zaručuje život. V tu chvíli se vychvalují roztodivné směsi a dryjáky. Indie a Arábie se po celém světě vynášejí reklamou. Dnes se na vřídek vozí lék až od Rudého moře, i když by stačilo i tomu nejchudšímu držet střídmější dietu. Ale kdyby si každý utrhl na své zahrádce bylinku anebo si našel kousek proutku, byl by konec s celou touhle „medicínou“. Takto právě ztratil římský národ své staré mravy a stálým vítězením jsme byli poraženi. Ano, tam jsme se dostali!“ – Naturalis Historia (XXIV. kniha; „Léky z lesních stromů“), Plinius starší

„Nevysvětlena pak v historických záznamech zůstávají ta léčiva, o kterých moderní věda mlčí, buď protože laboratoře teprve musí prozkoumat dané rostliny či živočišnou chemii, nebo protože dané chemikálie, ať už jako jednotlivé sloučeniny nebo synergický vztah mezi sloučeninami nacházejícími se ve stejném přírodním produktu, nebyly vůbec klinicky testovány. Počet případů, kdy moderní vědecké studie neposkytují adekvátní výpověď pro ověření těchto historických dat, je dostatečně veliký na to, aby byl pobuřující.“ – Dioscorides o farmacii a medicíně (historie vědy), John M. Riddle

Erysichthón byl podle řeckých pověstí za sobeckost a zničení posvátného Dubu potrestán nikdy neutichajícím hladem – čím víc jedl, tím více měl hlad, až nakonec snědl sám sebe. Autor obrázku neznámý.

„Jakousi sladkou silou nás všechny k sobě poutá rodná zem, že na ni nikdy nemůžeme zapomenout.“ – Epistulae ex Ponto (dopisy z vyhnanství), Publius Ovidius Naso

„Žádána je rada Zářivého. Proroctví pak zní takto: ‚Kdo jako první políbí svou matku, bude vítězem.‘ Každý pak rychle utíkal, aby dal své matce polibek, věříce bohu, kterého nepochopil. Brutus byl však moudrý, pomatence pouze předstíral, aby unikl tvým úkladům, hrozný [Tarquinie] Superbe. Ležící lícem dolů věnoval polibky Matce Zemi. Lidé si mysleli, že pouze zakopl a upadnul.“ – Fasti/Kalendář (únor), Publius Ovidius Naso, kolem roku 8 n. l.

„Hle, viz mé ožehlé vlasy, viz, co žhavého pýří mám na tvářích, co ho mám v očích! Toť tvá odměna pro mne, tu poctu mi za plodnost dáváš, za služby mé: že motyk a ruchadla zakřiveného snáším rány a po celý rok se nechávám týrat, zeleň že dobytku dávám, a obilí, lahodný pokrm, lidskému rodu, a vám že přináším kadidlo vonné? Ale snad já si záhuby zasloužím: čím si však toho zasloužil bratr, čím vodní říš? Proč ubývá živlu, jehož nabyl on losem? Proč příliš se od Nebe vzdálil? Jestli tě nedojme však ni ke mně, ni k bratrovi láska, nad svým Nebem se smiluj! Jen pohleď na obě točny: z celého Nebe se kouří! A budou-li stráveny ohněm, příbytky vaše se zhroutí! Sám Atlás už zápasí těžce, sotva je s to, by udržel na plecích Oblohu žhnoucí! Zajde-li moře a Země i Nebes královský palác, v chaos pradávný splyneme zas. Nuž plamenům vyrvi to, co zbývá ještě, a zachraň Vesmír svou péčí!“ – promluva Země, Faëthón, Proměny (II. kniha), Publius Ovidius Naso

„Nemá ni téhož vzhledu nic na světě: obnovitelka věcí, Příroda, v nový vždy tvar dřívější mění. Nic pak nepřijde nazmar, ó, věřte mi, na celém světě, vše se jen střídá a přetváří vzhled. My díme, že vzniká něco, když jiným to začíná být, než bylo; že hyne, jestliže přestává býti to týmž. Snad přejde cos onam, ono pak opět tam, však celek zůstává stejný. Zajisté netrvá nic, jak soudím, o témže vzhledu dlouho.“ – Pýthagorás, Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso

Archeologie

Z archeologického dědictví jsou významné především nálezy například z dob kultury se šňůrovou keramikou, kultury trzciniecké, únětické kultury, lužické kultury popelnicových polí, przeworské kultury, kultury s keramikou pražského typu, doby hradištní, ale také komplexu mohylových kultur, knovízské kultury, halštatské kultury a laténské kultury.

„Přední skupina stanů náleží proslulému kupci Keltovi, jenž sem po proudu přijel z poledních krajin se svými sluhy a s hochem Skrčkem z rodu medvědího. Druhá skupina stanů, rozložená až pod samými památečními stromy, náleží bohatému kupci Vindovi, jenž postupoval od půlnoci proti proudu Veliké řeky a nyní zde odpočívá. Loďstvo obou kupců je dobře přivázáno k břehu a stráže obcházejí bedlivě celý tábor ve dne i v noci. Oba kupci jsou zřejmě přátelé, neboť sedí na kamenných sedátkách u společného táborového ohně. Třetí čestné sedátko tady připravené zůstává prázdné, neobsazené.“ – Bronzový poklad, Eduard Štorch


*Labuť (praslovansky olbǫdь), „Bílý pták“, a Labe (praslovansky olbъji), „Bílá řeka“,
pochází obojí z indoevropského základu albh-, tj. bílý.

Pro další informace ohledně lidové tradice si můžete přečíst zajímavý úvod k příběhu o vladykovi Přemyslovi. Rovněž se můžete podívat na doporučené knihy nebo citáty z knih a kronik. Všude na těchto stránkách je upravený pravopis, kdy jsou zdůrazňovány názvy přírodních součástí.


„Horymíra jste chtěli zabít, krále Ječmínka jste vyhnali do polí. Ondráš z Lysé hory chudým dával, a přesto skončil rozčtvrcen. Avšak krev a kameny tu zůstanou navěky!“ – Přemysl Lúa Černý