V hlubokém lese, pod korunami vysokých hladkých Buků, bělostných Bříz, které šumí nespočtem světle zelených listů na dlouhých dřevěných vlasech, Habrů a vrásčitých Dubů, tam z nitra Země prýští čistá studánka. A není to obyčejná studánka. Snoubí se v ní paprsky Slunce, tvořící na ve vodě ponořených oblázcích duhové odlesky, spolu s vlahým stínem, který poskytuje statná Líska, jež, na rozdíl od březových třepotavých listů, na proudění Větru odpovídá klidným kmitavým pohybem. A co je tedy vlastně na této studánce neobyčejného? Nebo je to snad pouze vnímání, pouhý pohled na ni, co zdánlivě obyčejnou studánku činí neobyčejnou? Inu, snad. Avšak teď, v pravé poledne na pomezí bujného jara a teplého léta, se u studánky objevila krásná paní, kterou halí lehký bílý šat. Sedí u vyvěrajícího vlahého pramene a češe si své dlouhé zlaté vlasy. Myšlenky volně plynou a spolu s nádechem vánku se odráží od korun vysokých stromů, od rostlin, vody a kamenů. Jako bych splynul s představou, jako bych odhalil nějakou schopnost, pozorování světa, které nedopustí rozlišování toho, co je skutečné a co není. Prostě jsem. Ležím u studánky vedle krásné víly, poslouchám šumění Lísky a pramene, který čistí oblázky. Plynule dýchám, nasávám svěží vzduch, zatímco mé oči pozorují zelenavou lesní střechu a paprsky, které skrze ni prostupují, které přináší život a klid. „Tohle místo je posvátné,“ pronesla náhle víla, aniž by ke mně obrátila své studánkově modré oči. Nehýbal jsem se. „Jen málokdo ho dokáže najít,“ dodala, „jen málokomu to je dovoleno.“ Pomaličku jsem se posadil. Pod dlaněmi jsem ucítil měkkou mechovou podestýlku. Znovu jsem se nadechl. Cítil jsem pokoru. A zvědavost. Co když je tato skutečnost, tato představa, odrazem bájesloví ukrytého v paměti krajiny, v paměti zvyků a krve předávané po předcích? A jak tyto zvyky a představy vznikají již od nejstarších dob, kdy se lidstvo poprvé objevilo? Které doby a časy, která místa a které bytosti v nich zanechaly svůj otisk? Ptám se, ale odpovědi nenacházím. Kdo by byl snad ochotný odpovědět mi na mé otázky? Najde se v tomto světě, zde u studánky, zde v posvátném háji a v nedotčených přirozených lesích někdo, kdo by toho byl schopen? Z mých myšlenek mě probudí zpěv Drozda, který se usídlil v koruně vysoké Jedle, obklopené ze všech stran velkolepými Buky, jež pamatují dávné časy. Čas. Víla si přestala česat vlasy. Pomaličku se otočila, zatímco si své hladké dlaně smáčela v proudu lesknoucí se živé vody. Usmívala se. Vše kolem se zdálo být živé a plné nepopsatelné síly, vše kolem se zdálo mě pozorovat. „Někdo by s tebou chtěl mluvit,“ pronesla víla sladkým hlasem. Vítr v korunách stromů zesílil – nebo že by snad samy stromy promlouvaly mně neznámým jazykem? Opětoval jsem úsměv, načež jsem se dlaněmi odrazil od Země a s úklonou se postavil před vílu. Nastalo ticho. Klid. Ani jsem si zprvu nevšiml, že víla zmizela. To se stalo až teprve po chvíli, kdy na můj nos dopadl lipový list, jako kdyby mi chtěl dát znamení, že mé otázky budou zodpovězeny. Nadechl jsem se. Drozd přestal se svým líbezným, mnohými popěvky nadaným zpěvem. Zavřel jsem oči.

Zpět na obsah

Pro zajímavost: Jak vnímat příběhy