„Jen opravdu neradi dovolují skládat přísahy, neboť přísahat u Vindů znamená pro trestající hněv bohů totéž co přísahat křivě. Proto se jen podezřívavě staví k mým badatelským metodám, přesnému dokazování a diskutování, ke svaté knize, písemným pramenům, učitelce historii a všemožným pokusům. Jak by tomu také mohlo být jinak, když Vindové mají rozličné způsoby modlářství a neshodnou se ve stejném pověrečném zvyku.“ – Johan
Jednoho krásného dne se po džbánku vybrané medoviny Drako z Hor rozhodl, že prozkoumá původ Vindů po krvi. Inspirován návštěvou Johana ze skotských kopečků na severozápadním okraji světa, Drako s rukou přiloženou na bradě usoudil, že bude stejně jako Johan svá jednotlivá zjištění označovat nesmyslnými a náhodně zvolenými hláskami a číslicemi. Posadil se na okraj bukového lesa a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Zavřel oči. Pokoušel se vzpomenout si na všechny ty dávné příběhy, které o jeho předcích vyprávěly. Když se tak v zamyšlení šťoural lískovým proutkem v uchu, zničehonic ho osvítila žádaná myšlenka. Před mnoha a mnoha věky, když Vindové, nazvaní tak lidmi mluvícími řečí předků, vyšli díky Slunci z velikého proudu v podobě Labutí, přistáli na lesní mýtince a díky doteku Země se proměnili zpět v lidi oděné v bílém oblečení, jejich krev byla převážně cítit vůní, kterou Drako označil jako M4, respektive díky působení tekutého medu v jeho těle jako M4pětOsm. „Matku této vůně,“ začala síla nápoje skrze Draka promlouvat, „měli někteří z lidí, našich předků po krvi, kteří v jiném čase tvořili šňůrovou keramiku … a jedli obilí.“ Drako se usmál, načež se opět vrátil k výstupu z velikého proudu. V té době žili Vindové celkem spokojeně, jejich společenství prosperovalo, a dokud se chovali vhodně, víly a ostatní obyvatelé Přírody jim ve všem pomáhali. Avšak časy se mění. Cizinci se začali rozpínat, potomci těch, kteří mluvili řečí předků, ustupovali před kdovíkým z Jihu a mezi Vindy samotnými vznikaly mnohé nepokoje, obzvláště proto, že se z jihovýchodu nějací jezdci na Koních rozhodli, že si vyrazí na projížďku do srdce světa, zatímco se zalykali kouřem z jistých vysokých zelených rostlin s ostrými okraji listů. Někteří Vindové to už nemohli vydržet a začali dále ustupovat až za Bílou řeku na Východě. Tito Vindové, kteří postupně ve velmi dlouhém časovém rozmezí odcházeli, měli krev s vůní L1. Mnoho času uplynulo. Východní Bílá řeka pravila Vindům, aby se vrátili zpět do srdce světa a naplnili svůj osud strážců. Jiným se zjevil sám Mocný Vid, který přinesl podobné poselství. Někteří Vindové poslechli a vrátili se, jiní se vydali dále na Východ nebo postupně směrem na Jih, který sliboval zajímavá dobrodružství. Mezitím se však postupem času těm Vindům, kteří od samého počátku zůstali a bojovně hájili srdce světa, provoněla krev líbeznou vůní L2. Díky tomu, že tato odnož Vindů zůstala v srdci světa, se vůně L2 nachází pouze tam a nikde jinde na světě – tedy pokud přeci jen ano, tak jen ve velmi malých kapičkách. Protože Vindové pochází ze srdce světa, všechny tři vůně M4, L1 a L2 jsou v těch místech nejběžnější a nejsilnější. Vindům se podařilo zacpat panovačným cizincům cestu, díky slibu Bílé a Červené řeky odrazit obry a pohrdnout západní říší, k čemuž velmi přispěl mocný hrdina Rozrazil, jenž Vindům ukázal, že i když jsou jen malincí, jsou plní mocné síly, stejně jako malí Rozrazilové kvetoucí v lese. Drako se zhluboka nadechl. Podíval se směrem na hory, pak půlnočním, tedy severním, směrem na území Lužice, načež se obrátil směrem ke straně polední, tedy jižní, na území Našinců. Vstal. Podíval se východním směrem, pak západním. Motal se. Les voněl vůní květin. Drako začal něco počítat na prstech, načež se mu v hlavě ozvala další označení: H5, H6, U4, U5 … Nakonec se mu tak zamotala hlava, že se raději znovu posadil. Povzdechl si, protože dostal chuť na další medovinu.
