Vindové

A když rody Vindů z proudu vyšly, Slunce zazářilo všemi paprsky a Zemi tuhé chlady opustily! Stromy nový život pocítily, obilím se srdce rozbušila, Labutě přinesly bílé odění, do říše předků žárem mrtvé dopravily – ať žije čas nového života! A jak dlouho se Vindové v proudu topili? To nikdo neví. Vždyť tisíc a jedna lét je v jiných světech jako půl dne.

Když lidé poprvé u velikého jezírka vyšli ze stromů, muž a žena bok po boku z Jasanů a Olší, z Dubů a Líp, někteří z nich byli velmi blízko břehu. A protože v té době byli lidé nemotorní, jelikož je víly ani zvířata ještě nic nenaučily, stačil jeden nepatrný pohyb a mnozí z nich uklouzli a spadli do jezírka, do vod života a smrti. Listí na stromech zašumělo ve Větru, lidé, kteří do jezírka spadli, se ze všech sil snažili dostat na hladinu. Mávali rukama a nohama, jejich dlouhé hnědé vlasy ze stromové kůry jim zastřely zrak. Když už se některým z nich málem podařilo vyškrábat zpět na břeh, voda v jezírku se najednou rozvlnila tak rychle a silně, že to všechny stáhlo zpět do středu jezírka. V tu chvíli všechny lidi v jezírku strhl neuvěřitelnou rychlostí mocný proud, který je okamžitě začal unášet pryč širokým potokem. To jezírko totiž bylo ve skutečnosti jen ohromnou studánkou. Voda se všem dostávala do úst, proud všechny odnášel rychlostí cválajícího Koně a zdálo se, že stále zrychluje. Lidé se pokoušeli nadechnout, kapky průzračně čistě vody se jim leskly všude po obličeji. Nikdo nevěděl, jak daleko je veliký proud už odnesl a kam má s nimi namířeno. Řeka se táhla mezi světy, kroutila se mezi skalami a nekonečnými lesy. Nakonec je proud dohnal až k vodopádu, na jehož dno nebylo vidět. Když si toho lidé všimli, bylo už pozdě, nikdo se nemohl zachránit. Po lehkém trhnutí následoval nekonečný pád do temných hlubin, bílé světlo se změnilo v černočernou tmu. Lidé nekřičeli, nevěděli, co se děje. Najednou ale pod sebou opět uviděli bílé světlo, a když do něj spadli, opět se celí potopili.

Zanedlouho nad sebou rozpoznali Nebe a Slunce, které svítilo na hladinu řeky, v níž se teď nacházeli. Všichni rychle vyplavali na povrch a poznali, že řeka je klidná. Vodopád, kterým padali dolů, je vlastně hnal nahoru na dno této řeky. Lidem se z toho zamotala hlava, to víte, tehdy ještě nebyli zvyklí moc přemýšlet. Jak tak v hlavě dloubali, ani si nevšimli, že je proud opět začal neskutečnou rychlostí unášet. V tu chvíli ale zasvítilo Slunce jasným zlatým paprskem na kapky vody, které se na lidech blyštěly, a proměnilo lidi v nádherné bílé Labutě s velikými křídly. To stačilo k tomu, aby se vzepřeli proudu a vyletěli vysoko nad hladinu. Kroužili nad Zemí, na níž byly samé lesy s vysokými prastarými stromy. Cítili vůni lesa, vůni květin, vůni medu. Nějakou dobu jim trvalo, než našli travnatou pláň, na níž přistáli. Jakmile se však dotkli Země, proměnili se zpět v lidi, avšak s jedním velikým rozdílem.

rokiczankaObrázek: Rokiczanka

Nejen, že se jim zdálo, jako by ve vodách omládli, tělesnou námahou zhubli a vynořováním zvětšili svou výšku, ale hlavně byli celí odění v labutím bílém oblečení. Dlouhé lněné a čisté košile jim sahaly skoro až ke kotníkům. Navíc se jim vlasy v prudké vodě ztenčily, ale zároveň se zúrodnily a narostly. Zásahem Slunce pak vlasy jakoby přizpůsobovaly barvu podle okolního světla a začaly z hlavy vyrůstat paprskovitě. Oči se zúžily, aby nedošlo k jejich poškození ve vodě, zkrásněly a jako čirá voda se prohloubily. Spolu s tím se prodloužily řasy a zvedly lícní kosti. Také krk se díky labutí přeměně lehce protáhl, ale jen trochu. Lidé tam stáli vyšší, štíhlejší, celí v bílém. „Chtěl jsem, abyste přišli sem,“ promluvil Pravdy Vid k těmto lidem, „protože mám pro vás zvláštní úkol. Toto místo se nazývá srdce světa a vy budete jeho ochránci.“ To víte, tehdy ještě byli lidé dosti zmatení, a tak jim poté museli jejich zvířecí spojenci a víly vše vysvětlit. Mocnému Vidovi se tito lidé zalíbili a rozhodl se, že jim bude pomáhat. Spolu s Květinovou Dívkou je naučil způsobům a zvykům, které byly určeny zvláště pro ně. Dal jim i jméno. „Protože jste oděni v bílém,“ promluvil Mocný Vid medovým hlasem, „budete se od teď nazývat Vindové, protože v řeči předků Windes znamená „ti v bílém“.“ Tito lidé, střežící srdce světa, se od té doby tak nazývají. Jako všichni lidského rodu i oni vědí, že pochází ze stromového dřeva, „su derwo“, z dobrého dřeva, ale navíc také z velikého proudu, „su lawo“. Vindové jsou lidé od velikého proudu a těžko dnes mezi nimi najdete někoho, kdo by se po pádu do vody nedokázal dostat zpět na břeh.

Protože poznali labutí život, je pro Vindy čistota nad míru důležitá. Kvůli tomu a také proto, že od těch časů považují bílé oblečení za součást svého těla, si Vindové ochranné proužky proti zlým duchům nevpichují do kůže jako jiné národy, ale všívají si je do svého oblečení. Nepoužívají šedočernou barvu, nýbrž barvu červenou představující krev a spojení se Zemí.

Více o původu Vindů: http://www.vindove.cz/basne-a-prihody/

Zpět na obsah