Vlčí pomoc

Za devatero horami a sedmero řekami žil kdysi mládenec se svými dvěma bratry. Už před mnoha léty přišli o maminku, ale jejich tatínek a všichni ve vesnici se o ně náležitě postarali, aby vyrostli do síly, odvahy a důvtipu. Nicméně oba starší bratři našeho mladíka byli nezkušení a nezodpovědní. Často místo toho, aby splnili svůj úkol, pracovali na poli nebo hledali sílu v hlubokých lesích, chodívali za všelijakou zábavou a velmi je lákalo škádlit ostatní. Otec jim často říkával, že všechno má svůj smysl, že oslavy se konají podle koloběhu roku a jdou ruku v ruce s důležitými událostmi, že medovina je posvátná a určená pro zvláštní obřady, a všechny další poučky, které jeho dva starší synové vůbec nebrali v potaz. Naopak nejmladší syn znal rovnováhu mezi prací a zábavou, byl zodpovědný a samozřejmě jako každý správný člověk i on dělal chyby, ze kterých se snažil poučit. Kromě těchto rozdílů byl však život v mladíkově rodu i rodině poklidný, protože je chránil jejich rodový spojenec, mocný Orel ze skal, který každý den vítal vycházející Slunce.

Jednoho dne však otec onemocněl vážnou chorobou, při které přestával vidět, protože se mu oči začaly zahalovat prazvláštní mlhou. Vesnický léčitel se mu snažil všemožně pomoci, využíval sílu rostlin a zvířat, ale nic chorobu úplně nevyléčilo. Nakonec se léčitel rozhodl odejít hluboko do hor hledat pomoc od dobrých duchů Přírody. Když tak jednou seděl v horách pod vysokou Borovicí, duchové mu dali cennou radu, kterou pak sdělil otci tří chlapců. „Musíš najít živou vodu,“ řekl léčitel, „když si jí potřeš oči, tvůj zrak se uzdraví.“ Otce tato zpráva příliš nepotěšila, ale alespoň v jeho srdci zaplála naděje. „A kde ji mám najít?“ zeptal se otec smutně. „Duchové mi řekli,“ odpověděl léčitel, „že se hluboko ve vílí říši nachází dvě studně, kde v jedné pramení mrtvá voda a v té druhé voda živá. Cesta tam je náročná, nesmíš se nikde zastavovat, nikam se obracet, musíš jít stále vpřed, jinak se do vílí říše nikdy nedostaneš.“ Otec si povzdychl. „A kudy vede ta cesta?“ zeptal se nakonec. Léčitel se nadechl a odvětil: „Skrze hluboký les a zemi cizinců.“ Otec věděl, že mu jeho choroba nedovoluje, aby se na cestu vydal on sám, proto se rozhodl svolat své tři syny. Všichni se okamžitě dobrovolně přihlásili, že pro živou vodu zajdou. „Ne,“ řekl otec, „první jdi ty, můj nejstarší synu, a hlavně se mi vrať živý a zdravý.“ Nejstaršího syna otcovo rozhodnutí potěšilo a ihned se vydal na cestu. Prošel skrze hluboké lesy, jimiž protékaly potůčky a jež se jen hemžily houštím, křovím, vysokými stromy a všelijakým zvířectvem. Netrvalo dlouho a dostal se do země cizinců, do prazvláštního města, v kterém byly nejen budovy ze dřeva, ale především také z kamene, a vypadaly velice zvláštně. V ulicích bylo plno lidí a syn si všiml, že se ani všichni vzájemně neznají. Někteří lidé se váleli v bahně a špíně, což syna zarazilo. „Asi nemají rádi vodu,“ pomyslel si a poškrábal se na hlavě, „nebo se o ně nikdo nezajímá, což bych se ani nedivil, když se neznají.“ Nakonec jeho zrak padl na velikou budovu, v níž se to hemžilo samým veselím, lidé tam roznášeli nádoby s pitím, medovinou, pivem a vínem a na miskách se nacházela spousta cizokrajného jídla. Syna to velmi zaujalo, avšak ještě více se začal zajímat o hry, které místní hosté hráli. Proto se nesmíme divit, že úplně zapomněl na to, proč sem vlastně přijel, a rozhodl se v tomto podivném domě zůstat. Když se syn dlouho nevracel, rozhodl se otec poslat svého prostředního syna, protože choroba se stále zhoršovala. „Možná tvůj bratr jenom zabloudil,“ řekl otec, „najdi ho a přiveď ho i s živou vodou zpět.“ Prostřední bratr souhlasil a také se vydal na cestu hlubokým lesem. Když po nějakém čase dorazil do země cizinců, všiml si toho podivného domu. „Jenom tam nakouknu,“ řekl si. Opatrně otevřel dveře a vešel dovnitř. Uvnitř pak našel svého bratra uprostřed divoké zábavy. V tu chvíli se mu okamžitě vytratila z hlavy myšlenka na živou vodu a spolu s bratrem se pustil do rozmanitých her. Byly tam dokonce i dámy, které byly ochotné poskytnout jisté velmi soukromé služby.

Otec byl smutný. „Proč se nikdo z nich nevrací?“ zeptal se a povzdychl si. „Tatínku,“ odpověděl nejmladší syn, „já ti tu živou vodu přinesu a zjistím, co se stalo s mými bratry.“ „Dobře,“ řekl otec neochotně, „ale buď opatrný, nerad bych ztratil i tebe.“ Mladík slíbil, že si na sebe dá pozor, a vydal se na cestu hlubokým lesem. Když projížděl zemí cizinců, vůbec nevěnoval pozornost tomu podivnému domu, i když ho zajímalo, proč jsou lidé uvnitř tak veselí. „Jen dál,“ popohnal svého Koně, „musíme se dostat do vílí říše.“ Projížděl špinavými ulicemi, které oživoval zástup překřikujících se lidí. Mladík mezi nimi poznal obchodníky, kteří občas zavítali i do jeho vesnice. Avšak nezastavoval se, projížděl dále, až se dostal za město k řece, přes kterou vedl malý dřevěný most. Nicméně nyní ho něco donutilo zastavit, protože si všiml, že u mostu leží mrtvola nějakého muže. Mladík neuměl řeč cizinců, a tak se na kolemjdoucího domorodce obrátil posunky, kdy jednoduše ukázal na mrtvolu a gestem se zeptal, co se s ním stalo. Po chvíli vysvětlování, při kterém domorodec prováděl všelijaké pohyby, mladíkovi došlo, že to byl dlužník a vyvrhel, který si nezasloužil pohřeb. „Jistě, vše je u vás o těch blýskavých věcech,“ pomyslel si mladík a vytáhl z kapsy váček plný zlatých a stříbrných šperků, kterými si lidé u něj ve vesnici občas zdobili domovy a zbraně. Domorodec pochopil, že po něm mladík chce, aby chudáka pohřbil, a také tak toho dne učinil. Koneckonců, mrtvola už začínala pěkně zapáchat a poutníci si na to často stěžovali.

Mladík pokračoval dále v cestě, jel přes pole, kopce a lesy. Občas se zastavil a jen tak se pokochal pohledem na krajinu, která začala nabírat docela jiný tvar. Potůčků neustále přibývalo a lesy se zdály být hlubší a temnější. Když se setmělo, mladík se rozhodl přespat na okraji jedné mýtiny. Rozdělal oheň a posilnil se žaludovým chlebem, velmi prastarým a obřadním jídlem, v kterém je uchována mužná síla Dubu. Tu noc se ale stalo něco velice zvláštního. Měsíc byl v úplňku a kolem líně pofukoval Vítr. Mladík již téměř spal, když tu se zničehonic z houští a keřů vynořil host. Chlapec se polekal a chystal se utéci, avšak host najednou promluvil: „Neboj se, přišel jsem ti pomoci.“ Mladík se zarazil a dobře si hosta prohlédl. Byl to veliký bílý Vlk, kolem něhož se vinula zvláštní mlha jako opar nad kotlíkem vařící se vody. „Kdo,“ zeptal se mladík koktavě, „kdo jsi?“ „Jsem bílý Vlk,“ odpověděl Vlk, „přišel jsem ti pomoci a ochránit tě. Kam máš namířeno?“ Když mladík vše po pravdě vypověděl, Vlk před něj předstoupil, takže si mladík mohl všimnout jeho upřímných očí. „Nasedni na mě,“ odpověděl Vlk, „do zítřejšího setmění jsme tam.“ Chlapec se podivoval tomu, že by Vlk měl takovou sílu, aby ho celý den nosil na hřbetě, avšak na nic se neptal a na Vlka nasedl. Jaké bylo jeho překvapení, když se najednou Vlk vznesl ze Země a vyletěl až nad vysoké lesní stromy. Chlapec se vylekal, ale držel se pevně. „Ty,“ zeptal se mladík, „ty umíš létat?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Vlk, „a dovezu tě až do vílí říše. Vím, kde je vesnice s těmi kouzelnými prameny.“

JanVrabec5
Autor obrázku: Ján Vrabec

Letěli celý den, přes hory, kopce a údolí. Často se k nim přidali menší či větší ptáčkové, aby je doprovodili na jejich cestě. Vítr šuměl, Slunce svítilo a krajina se celá zelenala mladým listím. A přesně jak Vlk slíbil, za setmění dorazili k vílí vesnici. Vlk přistál na louce pokryté barevnými květinami a řekl: „Počkám tu na tebe, dál jít nemůžu. Avšak poslechni mou radu, naber živé vody a nikde se nezdržuj.“ Mladík kývl hlavou a opatrně se vydal do vílí vesnice. Domečky byly krásné, dřevěné a útulné. Kolem vesničky rostly šípkové a hlohové keře, na nichž byly připevněny barevné lněné šátečky. Mladíka ten pohled zaujal, ale nezastavoval se. Když dorazil k oběma studním, všiml si, že u jedné nic neroste, jako by všechna tráva a Květena odtamtud zmizela. Naopak u druhé studně se to rostlinkami jen hemžilo. „To bude živá voda,“ řekl si mladík a opatrně vodu nabral do malé hliněné lahvičky. Už se chystal vrátit zpět, když tu se najednou před ním v dálce zjevila víla. Stála u šípkového keře, její oblečení bylo lehké, bílé a čisté jako ona sama. Její zlaté vlasy zářily do všech stran. Mladík nemohl nic dělat, jeho tělo se jakoby samo vydalo víle vstříc na vzdálený okraj vesničky. Nemohl mluvit, byl očarovaný. „Kdo jsi?“ zeptala se víla, když k ní mladík přišel. Víla byla stejně vysoká jako on, ale její nohy byly delší, boky okrouhlejší a pas útlejší. Pohled do jejích očí mu z mysli odstranil všechna slova. Víla cítila to samé, až ji to překvapilo. Usmála se, její pohled odhalil hluboké oči a vysoké lícní kosti, tělesné vlastnosti, kterých si Vindové cení. Opatrně ho vzala za ruku, mladík necítil nic, jen závan Větru, který v ohnivém období pročesává vlasy zlatavého obilí. Políbila ho, chlapec začal blouznit. Ocitl se v náručí hlubokého jezera, v němž cítil každou vlnku, která se pomalu přibližovala ke stříbřitému Měsíci. Vlnky se vzdalovaly, ale najednou se začaly přibližovat. Mladík ucítil na tváři dotek pevných a živých zelených kopců, které se neustále zvětšovaly, až nakonec zahalily celý jeho obličej. Mladík pil. Pil ze studánky života vyvěrající z obou kopců, kolem níž poletovali barevní motýlci, na jejichž blyštivých křídlech se odráželo sluneční světlo. Kapky vody se třpytily. Kopce se změnily v rovinu, ve vlnicí se travnaté planiny, které tančily v podzimním vánku. Planiny se rozšiřovaly, až se změnily v jezero, široké a pevné. Uprostřed toho jezera byl vodní vír, do kterého mladík spadl. Padal a padal, až pocítil to nejsilnější spojení ze všech. Oheň v jeho srdci planul. Běž. Dýchej. Nahoru. Dolu. Pohybuj se v rytmu síly. Věneček z jarních květin poskakoval na dlouhých zlatých vlasech. Rup, mladík přestal blouznit. Ležel na Zemi u hlohového keře. Víla ležela přímo na něm samotným a upřeně se mu dívala do obličeje. Usmívala se.

Nastala půlnoc, čas duchů. Víla naposledy mladíka políbila, usmála se a zpod šatu vytáhla nádherný zdobený pás, v jehož kůži byly vyšity kouzelné vzory. „Vezmi si ho,“ řekla víla, „a síla tě nikdy neopustí.“ Mladík poděkoval a ihned si pás nasadil. Pocítil sílu, moc, kterou mohou poskytnout pouze bytosti z jiných světů. Nerad se loučil, ale věděl, že musí odejít a pomoci svému ubohému otci. Nebyl vůbec unavený, s pásem mohl běžet a nezadýchat se. Netrvalo dlouho a byl zpět u Vlka. Mladíkovy tváře byly rudé jako Vlčí Mák, jeho dech byl sladký jako med. Vlk se na nic neptal, jen poručil mladíkovi, aby na něj nasedl, a odletěl zpět směrem k místu, kde se původně setkali. Cesta zpět se zdála být kratší, což je při cestování zvláštní, tentokráte netrvala ani den. „Tady se rozloučíme,“ řekl Vlk, když z něj mladík sesedl a pohladil na něj stále čekajícího Koně, „dám ti však poslední radu, nekupuj maso od šibenice.“ Mladíkovi ta rada přišla podivná, ale neptal se na vysvětlení. Byl rád, že má živou vodu a kouzelný pás. Avšak jedna otázka mu stále tížila mysl, a tak ji položil: „Kdo vlastně jsi, Vlku?“ Vlk se usmál a odpověděl: „Věz, že jsem duch toho, kterého jsi nechal pohřbít. V životě jsem byl křísník, proto mám sílu bílého Vlka, avšak zapletl jsem se se špatnými lidmi. Musel jsem ti tvou laskavost oplatit a věz a viz, že jsem to udělal rád.“ Po těchto slovech Vlk zmizel v mlze.

Mladík na nic nečekal a vypravil se na zpáteční cestu lesem, loukami a mýtinami. Pás mu dodal tolik síly, že běžel vedle svého Koně a necítil žádnou únavu. Nečekaly na něj žádné překážky, což bylo poněkud podezřelé. Zanedlouho dorazil zpět do města cizinců, kde však na svého Koně opět nasedl, protože se mu uličky toho města zrovna nezamlouvaly. Projížděl pomalu, městečko bylo jiné než vesnice, v kterých pobýval, a tedy velmi zajímavé. Jeho mysl byla plná dojmů, i když zároveň neustále myslel na tu krásnou vílu. Najednou ho však z jeho přemýšlení vytrhl pohled na veliké náměstí, uprostřed něhož stála šibenice s dvěma vězni. Když mladík přijel blíže, všiml si, že tam stojí jeho dva bratři. Polekal se. „Co se vám stalo, bratři?“ zakřičel zdálky. Oba bratři byli skleslí, ale zaradovali se, když svého bratra spatřili. „Prohráli jsme sami sebe v hrách,“ odpověděli, „prosím, vysvoboď nás.“ Mladík byl hodný a laskavý, vytáhl váčky se všemi cennostmi, které měl, a vykoupil oba bratry na svobodu. Když odjížděli domů, mladík vše pověděl tak, jak se to přihodilo, až na některé drobné maličkosti, které si chtěl nechat pro sebe. „Zajímavé,“ řekli jeho bratři, „jsi opravdu statečný.“ Ovšem v srdcích obou bratrů se nahromadil jed, i když z jejich úst tekl čirý med. Když se všichni rozhodli odpočinout, oba počkali, až jejich bratr usne, poté mu vyměnili lahvičku s živou vodou za lahvičku s jedem a sebrali mu kouzelný pás. Potom rychle odjeli domů za svým otcem.

Když se mladík probudil a zpozoroval, že jsou jeho bratři pryč i s kouzelným pásem, rozzuřil se a okamžitě se vydal skrze hluboký les zpět do své vesnice, kde už na něj čekal otec a oba jeho bratři, jejichž mysl posedl zlý úmysl. „Tak co,“ zeptal se otec s úsměvem, „jak jsi dopadl, můj synu?“ „Otče, tady máš lahvičku s živou vodou.“ Mladík vzal lahvičku ze svého vaku a podal ji otci. „A prosím tě, tatínku,“ dodal, „ve jménu Pravdy Vida sjednej spravedlnost. Mí bratři mě oloupili o kouzelný pás, který jsem dostal darem od víly.“ „Lžeš,“ rozkřikli se bratři, „otče, dej si pozor! To není žádná živá voda, ale jed.“ Otec se zarazil, protože se už chystal potřít vodou své oči. Místo toho jí však polil maso a předhodil ho Psovi, který skoro okamžitě zemřel v krutých bolestech. Mladík stál jako zaražený. Oba starší bratři se záludné usmáli. „Tady, otče,“ řekli a podali mu lahvičku s živou vodou, kterou předtím mladíkovi ukradli, „tohle je pravá živá voda.“ Když si jí otec potřel oči, mlha okamžitě zmizela, takže viděl čistě a jasně, dokonce ještě lépe, než kdy předtím. Jeho obličej se však zachmuřil. „Lhal jsi mi, můj synu,“ řekl otec mladíkovi, „a chtěl jsi mě zabít. Rada rozhodne o tvém trestu. Mezitím však věz, že tě zavřu do domu, jenž je postaven na vysokém stromě uprostřed hlubokého lesa.“ „Ale otče,“ bránil se mladík, „to není …“ „Už ani slovo!“ přerušil ho otec plný zlosti, „bojovníci tě tam ihned odvedou. Už mi nikdy nechoď na oči.“ Když bojovníci mladíka odvedli do domu na vysokém stromě, nezapomněli mu cestou pořádně vyprášit kožich. Pak ho tam zamkli a nechali napospas, bez jídla a pití. Mladík se nad celou situací rozplakal a modlil se k Pravdy Vidovi, Bouřnému Vidovi a Mocnému Vidovi o pomoc.

Jednu noc už měl ohromný hlad, věděl, že když se mu nedostane jídla a pití, určitě zemře. Najednou však na střeše uslyšel zvuky a malým otvorem mu do místnosti spadl vak s jídlem. „Neboj se, nezemřeš,“ uslyšel najednou povědomý hlas, „jedování zmůže hodně, avšak Pravda, spravedlnost, nakonec vždycky zvítězí. Buď dobré mysli, to jediné tě teď může zachránit.“ Nebyl to nikdo jiný než bílý Vlk. Mladík mu poděkoval a znovu v jeho srdci zaplanulo odhodlání. Celé tři roky a tři dny ho Vlk neustále navštěvoval, nosil mu obživu a povídal si s ním. Mladík hodně pochopil sám o sobě, o Přírodě, o světě kolem, dokonce se naučil mluvit se zvířaty a rostlinami, protože mu jedné noci Vlk donesl maso bílého hada, v němž byla tato síla ukryta.

Mezitím ve vílí říši malý chlapeček, který se zrovna naučil mluvit, přiběhl ke své mamince a zeptal se: „Mami, kdo je můj tatínek?“ „Chlapče,“ zasmála se maminka, „ten žije hodně daleko.“ „Já ho chci poznat,“ řekl chlapec rázně, „jsi paní této vesnice a jedla jsi z kotlíku moudrosti, neříkej mi, že neznáš cestu.“ „Dobře,“ souhlasila nakonec víla, „pošlu pro tvého tatínka.“ Vůz byl kouzelný a krásně zdobený. Vílí bojovníci do něj zapřáhli čtyři nejlepší Koně, kteří uměli cestovat mezi světy. Když dala víla všem pokyny, vůz se rozjel a rozdmýchal ducha jako silný Vítr. Víla se usmívala, její zlaté vlasy vlály v rytmu Přírody. Vůz jel rychlostí Větru po lesních cestičkách, mezi stromy a keři, mezi Lípami, Hlohy a Břízami. Koně se hnali rychlostí padajícího blesku, všude to blýskalo a foukalo. Netrvalo dlouho a vůz se i s posly objevil před domem otce třech synů. Lidé ve vesnici poklekli, otec i se dvěma jeho staršími syny vyšel před dům. Uklonil se a zůstal stát jako zaražený. „Jsme poslové z vílí říše, ochránci naší mladé paní,“ pronesl hlavní vílí bojovník, „přišli jsme pro toho, kdo od naší paní obdržel pás síly a živou vodu. Paní si ho chce vzít za manžela.“ „Běž, můj synu,“ obrátil se otec na svého nejstaršího syna, „paní si žádá tvou přítomnost. Je to veliká čest.“ Syn se bál, ale nesmlouvavé tváře bojovníků ho přesvědčily, aby nastoupil na vůz. Ten se okamžitě rozjel a vydal se zpět do vesnice, v které krásná víla přebývala.

„To není on,“ rozzlobila se krásná víla a v jejích očích se rozpálil plamen, „přivedli jste podvodníka, cožpak už nerozeznáte jed od medu? Zlou mysl od dobré?“ Víla na nic nečekala, vytáhla meč a usekla vylekanému bratrovi hlavu. „Hlavu odneste zpět jeho otci,“ prohlásila nesmlouvavě, „a snažte se!“ Bojovníci se celí vylekaní vrátili zpět a hodili hlavu bratra před otcův dům. „S námi se nežertuje,“ řekl bojovník poněkud klidně a odtažitě, „chceme toho pravého.“ Otec byl celý roztřesený, obrátil se na svého prostředního syna a řekl: „Proč jsi mi neřekl, že ten pás nezískal on? Koukej nastoupit!“ Syn nemohl nic dělat, musel nastoupit a vydat se do vílí říše. „Máte mě za blázna?“ zeptala se víla, „copak nevidíte, jak je jeho srdce zkažené? Jak by někdo takový mohl být otcem mého syna?“ Ani Vítr se nezachvěl, když tu se najednou hlava oddělila od těla. Víla škubla mečem a sundala z něho všechnu krev. „Pojedu tam s vámi,“ řekla nakonec a nastoupila na vůz, který se okamžitě rozjel skrze hluboké lesy zpět do země lidí.

Hlava opět přistála u dveří. Víla klidně vystoupila a postavila se před otcův dům. Byla neobyčejně krásná, až se z toho lidem málem zamotala hlava. Otec celý polekaný vyšel před dveře, avšak brzy se jeho úlek změnil v smutek. Už poznal, jaké křivdy se dopustil. Sklopil hlavu a rozplakal se. „Co jste s ním udělali?“ zeptala se víla. V tu chvíli se Nebe zatáhlo a začalo bouřit. V jejích krásných očích, které byly hlubší než všechny studánky dohromady, se objevily blesky. Otec poklekl. „Omlouvám se, krásná paní,“ pronesl, zatímco se jeho hlas otřásal v rytmu slz, „ale stal jsem se obětí kruté lsti a dopustil jsem se ještě krutější křivdy. Nežádám o odpuštění, přijímám plnou odpovědnost. Můj život již nemá žádnou cenu.“ „Kde je tvůj syn?“ zeptala se víla klidně. Když se dozvěděla odpověď, okamžitě se spolu s bojovníky vydala k domu na stromě. „Nemá to cenu,“ řekl otec, „už je určitě dávno mrtvý hladem.“ Vílí bojovníci vzali žebřík a vyšli až na vrchol. Otevřeli dveře a podivili se, když uviděli mládence živého a zdravého. Jakmile se všichni vrátili zpět na Zem, víla se usmála a rozběhla se k mladíkovi. Oba se silně objali, v očích měli slzy štěstí. Mladík byl krásnější než kdy jindy, pohladil vlasy víly a znovu cítil to hluboké spojení, kterého oba dosáhli. Bylo to spojení duší. V tu chvíli k němu přišel i otec, který byl velmi rád, že je jeho syn naživu, a řekl, že přijme jakýkoli trest. „Trest ode mě nemá cenu, to je v rukou Matky Země,“ řekl syn a usmál se, „já ti odpouštím, tatínku, protože vidím v tvém srdci med.“ Po těchto slovech se otec znovu rozplakal jak malé dítě a slíbil si, že už nikdy nenechá zlost zatemnit jeho úsudek. Zanedlouho se všichni vrátili zpět do vesnice, ovšem mladík s vílou ještě chvilku zůstali v lese u kamene v houští, protože jistému nutkání nemohli ani jeden vzdorovat. Nakonec se vzali a žili spolu šťastně až do smrti v říši víl. Nikdo vlastně neví, jestli zemřeli, nebo stále žijí. Jedna věc je však jistá: Nikdy už je nic nerozdělilo.

„Mládenče, nemáš chuť se trochu proletět?“ Všude ležela hluboká noc, která však byla prosvětlená nespočtem Hvězd a jemným svitem Měsíce. „Ano, rád bych, ctěný pane Vlku.“ „Dobře, ale do rána se musíme vrátit, slíbil jsem to tvému otci.“ „Můj tatínek je nejlepší ze všech, jsem rád, že se mi vrátil.“ Vlk se usmál. „Ještě jedna věc, chlapče.“ „Jaká?“ „Vezmi si tatínkův pás síly … a ten stříbrný mečík.“

Zpět na obsah