„Třeba mít na paměti, že to, co leží v budoucnosti, není zcela v našich rukách, ale také ne zcela mimo ně.“ – Epikúros (z dopisu Menoikeovi)

Na návrších dávných hradišť můžeme nerušeně pozorovat a vnímat důsledky vztahu, který panoval mezi našimi předky a krajinou. Pozůstatky valů z doby bronzové, železné či z raného středověku, přesuny pískovcových kamenů, ale i postupné vysazování a podpora určitých druhů stromů, rostlin, hub a živočichů jsou jen jednou stranou pověstné mince. Tou druhou je přítomnost malých rostlin, keřů a stromů, které využily lidské zásahy k tomu, aby se uchytily v místech, kterým dříve vládla jiná rostlinná společenství. Vodní toky, úrodná půda, lesní plody, ovocné stromy a lískové keře pak lidem přímo určovaly, kde se mají usadit, neboť bez jejich přítomnosti by lidské společenství přežívalo jen s velikými obtížemi. Na pozůstatcích dávných hradišť tedy vidíme nejen lidský zásah do přírodního dění, ale i vliv spletité a životadárné Přírody na osudy našich předků. Lidé si přáli utvářet krajinu k obrazu svému a ke své mnohdy přemrštěné pohodlnosti, na druhou stranu to samé činila krajina s nimi samotnými.


Pohled z hradiště u obce Kal. Využíváno bylo především v době bronzové a době hradištní.

Tato myšlenka mi probleskla hlavou, když jsem znovu po dlouhé době navštívil prastaré rozlehlé hradiště Vala u malé obce jménem Kal, které našim předkům a příbuzným po krajině a po krvi (dle dědičnosti a kosterních nálezů z podobných míst) sloužilo především v pravěké době bronzové a v raně středověké době hradištní. Není divu, že se jednalo o tak rozlehlé a využívané hradiště – kopcovitě zvlněné podhůří nabízí ochranou ruku každému, kdo dokáže využít vyvýšených poloh ke svému prospěchu, navíc se v okolí nacházela bohatá ložiska mědi, zlata a stříbra. V době bronzové zde žili nositelé slezskoplatěnické archeologické kultury (tj. místně i časově jedinečný soubor předmětů jakými jsou nádoby, ozdoby, spony, zbraně apod.), která navazovala na významnou lužickou archeologickou kulturu popelnicových polí a která přetrvala až do doby železné, kdy tvořila součást východohalštatského „keltského“ okruhu. Stejně jako mnohé jiné archeologické materiální kultury může i tato sloužit jako příklad složitých vztahů mezi nositeli sousedících materiálních kultur, které nelze přímo spojovat pouze s jedním národem, jazykem či uskupením (dalším takovým příkladem je podmokelská skupina, viz pojednání Vladimíra Salače z Archeologických rozhledů). Naštěstí si je dnešní archeologie těchto otázek vědomá, nicméně pochopit tyto a mnohé další vztahy bude v rámci našeho poznání světa představovat ještě dlouhý kus cesty. Jedním z těchto opomíjených vztahů je právě souvislost mezi lidmi a Přírodou.


Buky stojící při vstupu do lesíka na návrší hradiště. Buk je léčivý strom.
Jeho listy mírní zánět, zatímco odvar z kůry snižuje horečku.


Statný Dub stojí skrytě v lesíku na návrší hradiště.
Dubová kůra zastavuje krvácení a léčí střevní potíže.

Humanistické obory často nahlíží na krajinu jako na jeviště, na němž se odehrávají dějinné události. Na tomto pomyslném jevišti lze pak nalézt stopy po činnosti člověka z různých dob. K těmto oborům patří i historie a vlastně celá archeologie minulého století. Na druhou stranu přírodovědné obory nahlíží na celé prostředí opačně. To, co se proměňuje, roste a umírá nejsou lidé, nýbrž přírodní společenství, do nichž lidé více či méně pouze zasahují. Oba přístupy jsou již díky svým předpokladům velice omezené, neboť mohou jen těžko pochopit na jednu stranu pravé důvody pro přesun lidských skupin, které se pohybovaly v důsledku klimatických změn, nemocí, úrodnosti půdy a druhové skladby okolních lesů (historie), na stranu druhou skladbu druhů nejen v okolí dávných sídlišť, ale vlastně i v rozmezí celých lesů, které lidé odpradávna ovlivňovali a způsobovali tak úspěch některých rostlinných, houbových i živočišných druhů oproti jiným (přírodověda). V rámci dějin nedávají pohyby, chování i vzhled obyvatelstva smysl bez přírodních dějů, a naopak přírodověda bude jen těžko dohledávat smysl místního i širšího výskytu druhů a změn rázu krajiny bez zahrnutí lidských dějin – zde jako příklad může sloužit brzké šíření Lísky po poslední době ledové u bývalého jezera Švarcenberk. Oba „světy“, přírodní i lidský, jsou provázané, neboť lidé jsou chtě nechtě závislou součástí Přírody a stejného prostředí. Přístupy, které vidí pouze jednu stranu mince, jsou omezené, neinovativní a schopné uváznout v předsudcích, neboť nenabídnou možnost, jak se v poznání posunout dále. Naštěstí vztah člověka a krajiny pomáhají objasňovat obory bioarcheologie (které jsou v podstatě velmi nové), i když byla například archeobotanika vnímána jen jako pomocná ruka či nástroj archeologie. To se však mění. Díky otevřenějším přístupům se můžeme o krajině a předcích dozvědět něco nového.


Bukový háj na návrší hradiště zaujme svým klidem a přirozeností, která upomíná na dávné časy.

Na vrcholu hradiště u obce Kal rostou statné Buky, které díky svažitému prostředí našly klid pro ničím nerušený růst. Po poslední době ledové se do našich končin hromadně navrátily především v období mladšího atlantiku a subboreálu (tedy od cca 4 000 let př. n. l.) a představují tak naše původní stromy, které díky svým kořenům, tvaru kůry a koruny dokáží vhodně hospodařit s vodou a vytvářet chladivé lesní prostředí. Krajina byla v průběhu let využívána a zemědělský obdělávána, což se pochopitelně projevilo na jejím rázu i na druhové skladbě. Naštěstí může Příroda na vrcholu starých hradišť nalézt klid, neboť se zpravidla jedná o archeologické či kulturní památky, které se nesmí znehodnocovat. Spolu s přírodními rezervacemi se jedná o místa, kde k nám dech dávných časů může skutečně promlouvat. Pokud si lidé uvědomí svůj vztah ke krajině a k předkům, pokud si začnou vážit Přírody, naučí se znát materiální kultury, lidové zvyky, dějiny a dosud prozkoumanou část významu jednotlivých rostlinných druhů, třeba pak pochopí, že není dobré házet odpad do lesů, používat jedy a trávit rostliny, listnaté stromy, dravé ptáky, opylovače či obecně hmyz, na nichž všech jsme jako součást Přírody bytostně závislí a stále si pořádně neuvědomujeme ani nechápeme jednotlivé vztahy mezi nimi a okolním světem, vodami, plodinami a ovzduším. Třeba pak lidé nebudou znehodnocovat přírodní rezervace a valy dávných hradišť jízdou na kole, nebudou v horských bystřinách národních parků stavět trpaslíky z kamenů, na které ukládají své jikry a vajíčka chránění živočichové, a budou více bojovat proti špatnému zacházení s lesy a zvířaty, proti jejich vykořisťování a proměňování krajiny v jednu velikou poušť bez života, proti proměňování lesů v ochablé jehličnaté plantáže, proti krutému zabíjení lišek v jejich norách. Třeba pak na propadlišti dějin skončí povolání, která původně vznikla pro poskoky panstva, kteří měli uspokojovat lovecké choutky svých pánů a dělat z lesů chovy (přemnožená zvěř pak okusem znehodnocuje přírodní rezervace či lesy obecně, přičemž jsou ničeny hlavně původní druhy „chutných“ listnatých stromů). Díky poznání vztahu mezi krajinou a lidmi dokážeme najít tu správnou míru, do jaké je zdravé ovlivňovat naše okolí a jakým způsobem bychom to měli nejšetrněji činit. Bez poznání náležitostí, které tento vztah vytvářejí, nebudeme vědět, co vlastně děláme, a je docela možné, že pak jednoho smutného dne zničíme sami sebe i okolní prostředí. Rozum a pocity máme od toho, abychom je používali. Stačí jen nebýt ignorantem. Věda, umění, pozorování a vnímání rozšiřují naše obzory.

Měření šířky kmene statného vysokého Buku.

Podobné myšlenky jsem se snažil rozvést v knize Zlaté srdce, která zábavným a příběhovým způsobem ukazuje právě vztah mezi krajinou a předky. Když se budete chtít snažit tento vztah upřímně pochopit, můžete získat inspiraci a nadšení, které mohou obohatit vaše vnímání světa. K tomu stačí, když se na návrší bývalého hradiště v soukromí posadíte do stínu vysokého stromu, zhluboka se nadechnete a zapřemýšlíte nad tím, jaké to vlastně je být potomkem lidí, kteří zde kdysi žili, obchodovali, bojovali, veselili se a milovali. Když se pak nad vaší hlavou ozve šumění listí, možná teprve tehdy si uvědomíte, jak jste rádi, že můžete být součástí krásné a proměnlivé Přírody.


Větve Buku s olejnatými bukvicemi, které mají jemnou oříškovou chuť.