Kdysi dávno žili v jedné malé vesnici s dřevěnými domečky tři bratři. Dva z nich byli velmi lstiví, už od malička se spolčovali proti ostatním dětem, tropili jim naschvály a strašili je tak moc, až jeden chlapec málem duši vypustil. Naproti tomu byl jejich nejmladší bratr velmi hodný, o všechny se upřímně a s dětskou nevinností staral a rád nechával u lesa jídlo ptáčkům a zvířátkům. „Postavili jsme zde vesnici a zabrali tak váš vlastní domov,“ říkával často, „proto prosím přijměte tento chléb jako projev vděčnosti a omluvy.“ Sýkorkám se líbilo jeho upřímné srdce a zvykly si na chlapce tak, že mu po čase začaly zobat z ruky. Jednoho dne za stmívání se chlapec rozhodl nevracet zpět do vesnice a místo toho přespat v malém sadě plném lesních Jabloní. Sluníčko zapadalo za obzor a dodalo ještě poslední sílu všem, kteří o ni požádali. Kosové pobíhali po louce a vytahovali ze Země Červíky. Jejich ladné poskakování chlapce brzy uspalo. Když se ráno probudil, všiml si, že z Jabloně zmizelo jablko. Ihned se vrátil domů a oznámil to otci, který byl tehdy hlavním představitelem vesnické rady. Otci to pochopitelně přišlo divné a rozhodl se, že tam na noc pošle svého nejstaršího syna, aby Jabloně hlídal a zjistil, kdo tam do sadu chodí. Jenže mladík pochopitelně okamžitě usnul a druhý den byla Jabloň znovu o jablíčko chudší. Když se vrátil domů bez jediné stopy, otec tentokrát vyslal svého prostředního syna, jenže ten také za stmívání usnul a nic nezjistil. „Půjdu znovu,“ řekl nejmladší bratr, „slibuji, že neusnu.“ Otec souhlasil, a tak se chlapec za stmívání vydal do sadu. Uvelebil se na měkké trávě pokryté nejrůznějšími rostlinkami včetně Sedmikrásek a čekal, až přijde noc. Chlapec si dával veliký pozor, aby znovu neusnul. Přemýšlel, přesouval se z místa na místo, a dokonce si i prozpěvoval. Teprve až o půlnoci uslyšel slabé šumění ptačích křídel. Chlapec se opatrně schoval za jednu Jabloň a počkal si, až pták přiletí blíže. Když se tak stalo, chlapec málem oněměl překvapením. Ten ptačí zloděj totiž zářil do všech stran zlatavým peřím, které celý sad zalilo ohnivým světlem. Chlapec nic tak zářivého a půvabného ještě nikdy neviděl. Bylo mu jasné, že pták přiletěl z jiného světa. Avšak ještě, než se zlatý pták stačil uvelebit v koruně stromu, chlapec vyběhl ze svého úkrytu v naději, že ptáka polapí. Jenže pták jen zakřičel, vznesl se a zmizel do tmy. Jediné, co za sebou zanechal, bylo jedno malé zářivé peříčko.
Když otec peříčko spatřil, okamžitě po kouzelném opeřenci zatoužil. Všichni jeho synové, aby ukázali, že jsou odvážní a hodní cti, se nabídli, že ptáka najdou. Otec si původně myslel, že vyšle jen jednoho, ale nakonec souhlasil. „Alespoň na sebe dáte vzájemně pozor,“ dodal a popřál svým synům šťastnou cestu. Po vykonání obřadu, který měl zajistit štěstí při cestování, se chlapci vydali směrem, kterým pták minulé noci zmizel. Netrvalo dlouho a dorazili do hlubokého lesa, na jehož okraji se tyčily statné Borovice. Les byl zpočátku prosvětlený, ale postupem času začalo přibývat hustých korun stromů, trnitého houští a mechového podrostu. V poledne všichni bratři dorazili k rozcestí, kde se lesní cestička dále rozdvojovala. „Musíme se rozdělit,“ promluvil nejstarší bratr. Ostatní souhlasili, avšak oběma starším bratrům se v hlavě zrodil lstivý úmysl. „My půjdeme tudy,“ řekl prostřední bratr a ukázal na cestičku, „a ty, protože jsi dokázal v noci neusnout, máš jistě dostatek schopností na to, abys mohl jít sám.“ A tak se oba starší bratři vydali jedním směrem a nejmladší bratr tím druhým. Předtím však ještě do Země zapíchli tři lískové proutky, kouzelné hůlky, aby ti, kdo se vrátí, poznali, jestli někdo zlatého ptáka nenašel. „Určitě ptáka najdeme my,“ řekl nejstarší bratr, „a vysloužíme si patřičnou úctu jen pro sebe. S trochou štěstí se on už nikdy nevrátí.“ Avšak ještě téhož dne si museli odpočinout. Ve svém plátěném vaku měli oba dostatek jídla včetně chleba, sýru a malých koláčků. Když se oba bratři s chutí do jídla pustili, zdálo se jim, jako by je někdo sledoval. Zanedlouho se skutečně z houští vynořil malý chlupatý host, přesněji rezatá Liška, která vypadala hladově a vzbuzovala lítost, ovšem bratři na to nedbali. „Jdi pryč,“ okřikli bratři Lišku, „tady nemáš co pohledávat. Tohle je naše jídlo.“ Když poznali, že se Liška nedá tak snadno odradit, začali po ní házet šišky a kameny. Nakonec to po jednom nepříjemném zásahu Liška vzdala a utekla zpět do lesa.
Mezitím nejmladší bratr bloudil po lesních cestičkách a vůbec nevěděl kudy jít dál. Vyšel na okraj lesa, ale odtamtud spatřil jen údolí, v němž se táhla dlouhá řeka, která vytékala z hustých lesů a jako had se plazila mezi vysokými zalesněnými kopci, skrze skály, lesy, louky a pole. Chlapec byl ztracen, nevěděl, kam ho jeho hledání zavedlo. Rozhodl se posadit a dát si něco malého k jídlu, vždyť přece celý den bez přestání jen šel. Měl málo jídla, protože jeho bratři si s sebou vzali velikou část, když si na rozcestí jídlo dělili. Stmívalo se, chlapec přemýšlel, co má dělat dál. Ovšem najednou se z lesa ozvalo zašumění a z houští vyšla krásná Liška, která na hlavě měla velikou bouli. Vypadala smutně a hladově. „Pojď sem, Lištičko,“ řekl mladík vlídně, „na, vezmi si. Vždyť je tu pro nás oba jídla dostatek.“ Liška se ostýchala, ale nakonec nabízené jídlo přijala. Chlapec se k ní choval s úctou, jak se sluší a patří k hostu a příteli. Když Liška dojedla, udělala něco, co chlapce překvapilo tak, že zůstal sedět s otevřenou pusou. Liška totiž promluvila lidským hlasem: „Za to, že jsi mně pomohl a nakrmil, pomůžu i já tobě při tvém hledání. Řekni, kam máš namířeno?“ Když chlapec vše pravdivě vypověděl, Liška slíbila, že mu pomůže. „Nedaleko odtud je vesnice,“ vysvětlovala Liška, „kde zlatý ohnivý pták přebývá. Následuj mě.“ Mladík na nic nečekal a vydal se za Liškou, která ho odhodlaně a přímo vedla správnou cestou.
Za chvíli dorazili k vesničce, která se rozprostírala v údolí přímo kolem veliké řeky. Oba břehy spojoval dřevěný most, na jehož konci stál veliký dům, jaký chlapec ještě nikdy předtím neviděl. „Běž do toho domu,“ řekla Liška, „tam v kleci najdeš ohnivého ptáka, ale varuji tě, vrať se před půlnocí, jinak to s tebou může špatně dopadnout.“ Chlapec souhlasil a vydal se do vesnice. Zpočátku mu přišla velice zvláštní, protože nikde nikdo nebyl. Domečky byly prázdné, všude akorát foukal Vítr a řeka se líně táhla dále do údolí. Mladíkovi odvaha rozhodně nechyběla. Odhodlaně otevřel dveře do hlavního domu a vstoupil dovnitř. Když se tak kolem rozhlížel, spatřil nejrůznější poklady, truhlici plnou zlata, stoly pokryté jídlem a džbánky s tou nejvybranější medovinou. Najednou však jeho zrak ulpěl na zlatém ptákovi, který zářil jako samo Slunce a jenž byl skutečně zavřený v prazvláštní kleci. Už se chystal klec vzít a odejít, ale to víte, měl po dlouhé cestě hlad. Navíc jeho mysl okouzlily všechny ty cennosti kolem. Než se však stačil pořádně rozkoukat, nastala půlnoc. V tu chvíli se všude kolem objevili duchové, kteří měli lidskou podobu. Chlapec nevěděl, jsou-li živí či mrtví, ale když ho najednou dva z nich pevně popadli kolem ramen, všechny otázky mu z hlavy vymizely. „Kdo jsi?“ zeptal se ozdobně oblečený muž, patrně náčelník. Chlapec neodpověděl. Když mu však ti dva, kteří ho předtím popadli, názorně a citlivě vysvětlili, aby promluvil, mladík nakonec souhlasil s tím, že vše poví. „Zajímavé,“ odvětil náčelník, „budiž, zářivý pták je tvůj, přivedeš-li mi stříbrného Koně z větrné říše. Teď běž.“ Náčelník dal ostatním pokyn, aby chlapce propustili.
Když se chlapec vrátil zpět na okraj vesnice, Liška ho pokárala: „Vidíš, kdybys mě býval poslechl, pták už mohl být tvůj. Avšak již se nedá nic dělat, musíme spolu do větrné říše.“ Chlapec Lišce poděkoval a oba se vypravili na cestu. Šli lesem, sem tam se objevila malá mýtinka, ale jinak všude byly jen vysoké stromy a trnité křoví. Když z lesa vyšli, objevili se opět na místě, kudy protékala ona tajemná řeka, ovšem nyní již byli ve větrné říši. Větrnice skučela všude kolem, zatímco Vítr proháněl listí ve stromech. Uprostřed řeky opět stála tajemná vesnice. „Běž do té veliké stáje,“ řekla Liška chlapci, „avšak tentokrát tam nezůstaň, sic by tě postihlo neštěstí.“ Chlapec slíbil, že se teď již nebude ničím zdržovat, ovšem po příchodu do překrásně vyzdobené stáje, v níž byli jen ti nejlepší Koně a zlacená sedla, se chlapci zamotala hlava tak moc, že se musel posadit. Než se stačil vzpamatovat, nastalo poledne a kolem se opět objevili kouzelní lidé. Chlapec ani nekladl odpor a vše po pravdě vyložil. „Zajímavé,“ řekl náčelník, „toho Koně, který je mimochodem nejrychlejší na světě, dostaneš, pokud mi přivedeš krásnou pannu z vílí říše.“ Po vyslechnutí této nabídky chlapec se studem odešel, protože se bál, že ho Liška opět pokárá.
Pochopitelně se mladík nemýlil, Liška už zdálky jen kroutila na přicházejícího chlapce hlavou. „Znovu jsi mě neposlechl,“ řekla Liška, „no, snad už to nyní vyjde, musíme se okamžitě vypravit do vílí říše.“ Tak se chlapec a Liška opět vydali na cestu hlubokým lesem, až se skutečně dostali do vílí říše. Avšak nyní všude ve vesnici, která se opět rozprostírala kolem veliké řeky, pobíhali lidé nejrůznějšího věku. „Toto jsou poslední lidé,“ promluvila Liška, „kteří bydlí bok po boku s vílami. Dál už je to na tobě, nemůžu tam jít s tebou. Avšak neboj se, počkám tu na tebe.“ Chlapec Lišce poděkoval a přísahal si, že nyní bude mnohem obezřetnější. Na nic nemeškal a vypravil se přímo k náčelníkovi, avšak ještě dříve, než stačil přijít do jeho domu, uviděl u řeky překrásnou mladou dívku se zlatými vlasy. Byla celá oblečená v bílém šatu a kolem pasu měla uvázanou modrou stuhu. Vlasy měla rozpuštěné až na jediný malý copánek, který byl omotaný kolem její hlavy jako věneček. Byla tak půvabná, až se mladík málem zamotal na místě. Její jemné ručičky právě opatrně omotávaly barevné lněné šátečky kolem rozkvetlého šípkového keře. „Kdopak jsi?“ zeptal se náčelník, který právě přišel a vyrušil chlapce z rozjímání. Mladík po pravdě vyložil vše, co zažil. „To je moje dcera,“ promluvil náčelník, „jestli ti je opravdu souzena, pak nic proti vašemu spojení nenamítám. Avšak musíš splnit tři úkoly.“ Mladík poznal, že nemá na vybranou, a souhlasil. Náčelník ho zavedl doprostřed obrovské louky, která se táhla široko daleko, a řekl mu: „Včera v noci na tuto louku popadaly malé Hvězdičky. Když je všechny posbíráš do svítání, první úkol jsi splnil.“ Po těchto slovech odešel a nechal zoufalého chlapce samotného. Chlapec viděl všechny ty lesklé malé Hvězdičky, které se třpytily jako kapky rosy, ale bylo jich tolik, že si myslel, že by to ani do roka a do dne nestihl. Najednou ale uslyšel mávání malých křidýlek a před ním na louce se objevily ty Sýkorky, které předtím doma rád krmíval. „Přišly jsme ti pomoci,“ promluvily lidským hlasem, „neboj se, krásná lada bude tvá.“ Chlapec ani nestačil poděkovat, když tu se najednou ozvaly další hlasy, tentokrát ze Země: „My jsme ti také přišli pomoci. Jsme Mravenci, kterým jsi nechával jídlo na okraji lesa. Úctu oplácíme úctou.“ Na mladíkově tváři se objevily slzy štěstí, které nepřestaly téct zvláště tehdy, když viděl, jak se najednou všechny malé Hvězdičky přesouvají na jednu velikou hromadu, která se leskla stříbřitou září. Do svítání byla louka prázdná.
„Jsi opravdu dobrý,“ promluvil udivený náčelník a rukou si prohrábl svůj vous, „vidím, že ti má dcera asi bude skutečně souzena, ale neukvapuj se. Zatím jsi splnil jen jeden úkol.“ Po těchto slovech náčelník mladíka dovedl na okraj hlubokého lesa, u něhož se nacházelo ohromné jezero. Náčelník měl v ruce několik jehel, jedna byla pozlacená a leskla se slunečními paprsky, další byla stříbrná, jiná bronzová, další železná, a tak dále. Mezi nimi byla i jedna velice prostá a opotřebovaná. Náčelník se najednou rozmáchl a všechny do jedné je hodil do jezera. „Doneseš-li mi,“ řekl vážně, „před stmíváním tu jehlu, se kterou má dcera vyšívá, splníš druhý úkol.“ Chlapce to nepotěšilo, jezero bylo veliké a hluboké a neměl tušení, co má podniknout. Opět málem propadl zoufalství, když tu se najednou z jezera vynořila malá rybička, která promluvila: „Pomůžu ti, protože nám vzdáváš úctu vždy, když jdete s bratry rybařit. Jako jediný nás prosíš o odpuštění a dáváš nám obětiny, což je dnes u lidí vzácnost.“ Chlapec rybce poděkoval. „Řekni,“ pokračovala rybka, „kterou jehlu ti mám přinést?“ Chlapec se zamyslel. Tu si však vzpomněl na péči, s jakou dívka zacházela se šípkovým keřem. „Dívka je hodně pracovitá a poctivá,“ řekl chlapec, „přines mi, rybko, tu nejprostší a nejopotřebovanější jehlu.“ Rybka se ponořila a zanedlouho byla zpět na povrchu s opotřebovanou jehlou v ústech. Chlapec si jehlu vzal a vřele rybce poděkoval. Poté na nic nečekal a vydal se přímo k náčelníkovi.
Když mu chlapec jehlu ukázal, náčelník samým údivem otevřel ústa dokořán. „Opět jsi splnil úkol,“ řekl, „vida, tedy tě čeká ten poslední.“ Jemně zatleskal dlaněmi a zanedlouho do pokoje přišlo asi dvanáct stejně vysokých dívek se závoji přes obličej. Náčelník se usmál a promluvil: „Poznáš-li svou vyvolenou, je tvá. To je poslední úkol.“ Chlapec začal opatrně kolem dívek procházet, ale žádné stopy si nevšiml. Všechny vypadaly na chlup stejně, až na jednu maličkost. Když dívka stála u řeky, chlapec si všiml, že mašličku na modré stužce kolem pasu nosí u pravého boku. Mladík se rozhlížel a všiml si, že skoro všechny dívky mají mašličku na levém boku, všechny až na jednu. Chlapec k ní přistoupil a odhalil závoj. V dívčiných očích byla radost. „Budiž,“ řekl poněkud smutně náčelník, „má dcera je tvá, starej se o ni dobře.“ Chlapec poděkoval, vzal dívku za ruku a vydal se s ní pryč z vesnice. Zdálky je už vítala Liška. „Honem,“ řekla, „musíme zpět do větrné říše.“
Když prošli lesem a dorazili na jeho okraj, mladík zčervenal a pevně chytil dívku za ruku. Nechtěl se jí vzdát. „Neboj se,“ promluvila Liška a záludně se usmála, „budeš mít dívku i Koně.“ Liška došla k nejbližší kládě, přes kterou se třikrát překulila. Chlapec s dívkou se ani nestačili vzpamatovat, když tu se Liška změnila do dívčiny podoby, takže byly k nerozeznání. „Zaveď mě do stáje,“ řekla Liška, „a vyměň mě za Koně. Sejdeme se později.“ Chlapec se na nic neptal a vyrazil s Liškou v dívčině podobě do vesnice. Náčelník měl ohromnou radost a okamžitě dívku za Koně vyměnil. Když mladík s Koněm odešel, rozhodl se náčelník pořádat velikou svatbu. Všude se bavili hosté, jedli a veselili se. „Co na ni říkáte?“ zeptal se náčelník a pozvedl nos, „není ze všech nejkrásnější?“ „To jo,“ odpověděl jeden muž, „krásná je, její půvab by jí záviděly i bílé Laně, avšak mně se zdá, jako by její oči byly oči Lišky.“ Po těchto slovech se z dívky stala opět Liška, která na nic nečekala a utekla z vesnice. Byla velmi rychlá, takže netrvalo dlouho a opět se s chlapcem, dívkou a rychlým Koněm shledala. „To bylo o chlup,“ řekla se zjevným pocitem uspokojení, „ale zvládli jsme to. Teď honem zpět do údolí.“
Když dorazili k vesnici, v které byl obrovský dům se zlatým ptákem, Liška se opět třikrát překulila a proměnila se do podoby Koně. „Budeš mít ptáka, Koně i dívku,“ prohlásila Liška a zasmála se. Chlapec pochopil a odvedl Lišku do vesnice duchů. Náčelník měl ohromnou radost a rád Koně za ohnivého ptáka vyměnil. Když chlapec odešel, náčelník se novým Koněm chlubil po celé vesnici. „Je to nejrychlejší Kůň z větrné říše,“ prohlašoval, „leskne se stříbrem i zlatem.“ „Krásný Kůň,“ řekl jeden závistivec, „ale nemá náhodou oči Lišky?“ Po těchto slovech Liška získala zpět svou původní podobu. Na nic nečekala a okamžitě zmizela všem z dohledu. V lese na úbočí kopce se pak opět shledala s chlapcem, dívkou, ptákem a Koněm. Na Koni se chlapci a dívce jelo rychle, proto netrvalo dlouho a všichni dorazili zpět na rozcestí. Chlapcův lískový proutek byl obalený listím, ostatní dva byly suché a prázdné. „Tady se naše cesty rozcházejí,“ promluvila Liška, „avšak poslechni mou poslední radu. Nikde se nezastavuj a jeď rovnou domů, neohlížej se, běž přímo.“ Liška se usmála a zmizela v lese. Chlapec však byl po dlouhé cestě unavený a rozhodl se na rozcestí přespat. Dívka k němu přistoupila a začala ho hladit po tváři. Chlapec položil hlavu do jejího klína a usnul klidným spánkem.
Avšak to byla zásadní chyba. Zanedlouho se totiž vrátili i oba bratři, pochopitelně s prázdnou. Když však uviděli, k jakému štěstí jejich bratr přišel, jejich srdce ovládl zlý úmysl. Vzali své sekery a chladnokrevně svého nejmladšího bratra rozřezali na kusy. Dívce pak pohrozili, že jestli něco řekne, zabijí i ji, a to velmi krutým a bolestivým způsobem. Chvíli se oba ještě hádali, kdo z nich pojede na Koni, ale nakonec na něj posadili jen dívku a Koně vedli každý z jedné strany. Když se prodrali lesem a došli zpět k vesnici, jejich otec je vřele uvítal a ptal se na osud svého nejmladšího syna. Oba bratři zalhali a řekli, že padl v boji. Otec byl z toho velice smutný, ale věděl, že již nemůže nic udělat.
Mezitím na rozcestí zafoukal Vítr a pohladil mrtvé chlapcovo tělo. Když se však zápach dostatečně roznesl po okolí, z lesa se zničehonic vynořila Liška, chlapcova spojenkyně. Ta na nic nečekala a začala se rozhlížet kolem. Její zrak padl na vraní hnízdo, v kterém se právě vylíhla tři mláďata. Liška k němu přiskočila a popadla jedno mládě za krk. Najednou se vrátila stará Vrána a vyděsila se. „Nech mé mládě na pokoji,“ řekla. „Jedině tehdy,“ odpověděla Liška s mladou Vránou v puse, „když mi od velikého jezera přineseš z pramenů mrtvou a živou vodu.“ Vrána neměla na výběr, a tak se vypravila do světa, kam měla přístup a kde se nacházely potřebné prameny. Zanedlouho se vrátila s lahvičkami mrtvé a živé vody. Liška za ně poděkovala a nechala mládě na pokoji. Okamžitě přistoupila k mladíkovi a pokropila kusy jeho těla mrtvou vodou. „Hlava zpět ke krku,“ promluvila, „šlacha ke šlaše, kost ke kosti.“ Zaříkání a mrtvá voda způsobily, že tělo srostlo zpět do jednoho celku. Poté Liška vzala živou vodu a vdechla tak chlapci zpět život. Mladík se probral a podivoval se, kde je dívka, Kůň a pták. Když mu Liška vše vysvětlila, znovu ho pokárala, že neposlechl její radu. Mladík zčervenal. „Omlouvám se,“ řekl, „odpouštíš mi?“ „Odpouštím,“ odpověděla Liška s úsměvem, „žij šťastně, Vide.“ Ještě předtím, než se jejich cesty rozešly, chlapec Lišce nezapomněl poděkovat. Avšak něco na něm se změnilo, o čem mu Liška neřekla a co sám nemohl poznat. Jeho tvář byla nyní mnohem mladší a krásnější. Navíc celá zářila jako to nejčistší plátno.
Když chlapec prošel lesem a dostal se na okraj vesnice, zdálky spatřil, jak se jeho bratři veselí. Rozhodl se napřed navštívit svého Koně, a tak se pod rouškou noci vplížil na místo, kde byl jeho Kůň přivázaný. Když Kůň chlapce spatřil, měl ohromnou radost, tak velikou, že ho málem svým řehtáním prozradil. Chlapec měl rozpárané oblečení, a tak se převlékl do prostého lněného šatu, který ležel poblíž. Druhý den ráno přišel k domu svého otce. V místnosti byl jeho otec, oba jeho bratři, dívka, i pták v kleci. Avšak nikdo ho zprvu nepoznal, protože vypadal jinak. „Čeho si žádáš, cizinče?“ zeptal se otec vlídně. „Spravedlnosti,“ odpověděl syn. V tu chvíli ho však dívka poznala a vrhla se mu kolem krku. Poté vše chlapcovu otci vyložila a řekla mu, jakými výhružkami ji jeho dva starší synové zasypali. Otec se rozzuřil tak moc, že nechal své dva starší syny soudit radou, kterou shromáždil u mocného Dubu. Rozsudek byl jasný, protože na takové kruté jednání, jakého se bratři dopustili, nikdo ve vesnici ve svých životech ani nepomyslel. Oba bratři byli popraveni. Chlapec pak s dívkou i otcem žili šťastně až do smrti. Všem byl dopřán dlouhý a pravdivý život. Jejich rychlý Kůň byl chloubou celé vesnice a ohnivému ptákovi se každý klaněl. A kam se poděla hodná Liška? Tak abyste věděli, vždy když se chlapec vydal na delší cestu, Liška na něj dohlížela a radila mu. Tentokrát však její rady skutečně poslouchal.
