Podpořte svým zájmem vydání knihy o krajině a předcích!

V raném středověku naší krajině vládly hluboké listnaté hvozdy, ve kterých naši předkové za jiskrných nocí hledali poklady, na prastarých mohylách uctívali své zesnulé prarodiče a během začínajícího léta zapalovali obřadní ohně, u nichž hodovali, zpívali a tancovali, aby oslavili sílící moc Slunce. Na valech prastarých hradišť pak snili o dávno zaniklých městech, stepních bitvách a milostné lásce, které daly vzniknout jejich národu. Ve studánkách nacházeli zlaté keltské mince, jež přisuzovali samotným bohům. Byly to však také doby, kdy lstiví kupci sloužili knížecím záměrům, kdy se obchodovalo s otroky a vladykové bojovali o vládu nad krajinou. To všechno prožívá mladá Radoslava, která se rozhodne vypravit k Vlčí hoře za svým bratrancem Ladem, jenž rozumí lidem i přírodě, jenž dokáže Radoslavě vysvětlit její sny a spolu s ní zažije mnohá dobrodružství.

Zajímá vás, jak se chovat při setkání s vlčí smečkou? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vypadaly domky našich pradědečků a prababiček? Co pěstovali, jedli a pili? Věděli jste, že správně namíchané bylinné pivo dokáže například odradit zlého velmože od neřízeného kácení lesů, odvodňování potoků a vysoušení krajiny? Minulost prolínající se s přítomností i stále stoupající poznání přírody jsou zde od toho, aby nám poskytly zamyšlení, která dnes více než potřebujeme.


Nezávazným projevením zájmu nejen podpoříte vydání tištěné knihy, ale zároveň jako poděkování obdržíte:

  • možnost požádat o autorské věnování a 10% slevu v případě, že si později knihu pomocí těchto stránek objednáte
  • email s odkazy na předešlé e-knihy, které si můžete zdarma stáhnout

K projevení zájmu stačí, když vyplníte následující formulář:

Vaše jméno

Váš email

Poznámka (nepovinná)

Souhlasím s uložením kontaktních údajů pro účely pozdějšího odeslání emailů s informacemi týkajícími se vydání knihy Zlaté srdce. Pokud si následně knihu objednám pomocí těchto stránek, rezervuji si možnost požádat o autorské věnování spolu s 10% slevou:
  Ano, souhlasím (zaškrtněte)

Prosím zaškrtněte, že nejste robot:

Pokud máte jakékoli dotazy, pište prosím na info@vindove.cz
Svůj zájem můžete kdykoli odvolat napsáním na tuto emailovou adresu. V takovém případě zároveň dojde k vymazání vašich kontaktních údajů, takže nebudete dále informováni o vydání knihy.

Žánr knihy: povídka
Předpokládané datum vydání: duben-květen 2019

 


Můžete se těšit na ozvěny dávných dob, popis tehdejší přírody a zvyků …

„Lidé na dřevěných miskách a v hliněných nádobách nosili k mohylám část jídel a nápojů z hostiny jako obětinu pro své předky. Doufali, že si je tak nakloní a oni jim pak v jejich životě požehnají větším štěstím, bohatstvím a radostí. Prova, Liboslava a mnoho dalších včetně vladyky Ratmíra obřadně nasadili dřevěné škrabošky na obličej, načež začali duchy předků vyvolávat se žádostí o pomoc. Zároveň jim vzdávali úctu a děkovali za to, že se o ně či o jejich rodiče byli v dětství starali a poskytovali jim dostatek jídla, lásky a výchovy k tomu, aby tu mohli dnes být. Pomyslný kruh života se uzavřel.“ – Ve víru jarních oslav, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„[Břetislav II.] dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Dole před vstupem do druhého lesa se nacházelo plno šípkových keřů, kolem nichž postávaly lesní jabloně, hrušně a slivoně. Na pravé straně pak stály rozložité lísky, které ohraničovaly nenápadnou stezku, jež poslušně následovala tok místního potoka. Na první pohled vypadala udusaně a poměrně používaně. Radoslava se vrátila pohledem zpět do svého nejbližšího okolí. Přímo vedle ní se nalevo u lesa rozkládala keři oddělená políčka, v nichž se byliny proplétaly s pšenicí jednozrnkou, prosem, žitem, čočkou a hrachem, aby se všechny vzájemně podporovaly v růstu. Byliny i plodiny byly voleny tak, aby každá svými kořeny čerpala jen určité patro půdy.“ – Cesta za měsíčním svitem, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„Slované se pilně věnují zemědělství a výrobě věcí nutných pro obživu a převyšují v tom všechny ostatní národy severu … V žádné ze severských zemí nevzniká hlad následkem nedostatku deště a z trvalého nahromadění vod. Sucho není u nich zhoubné, neboť nikdo, kdo tím je postižen, se jej nebojí pro dostatečnou vlhkost jejich zemí a velkou zimu. Sadbu provádějí ve dvou ročních obdobích, v létě a na jaře, a mají dvojí žně. Nejvíce se pěstuje proso. Zima je u nich zdravá, i když velmi silná, horko však je pro ně zhoubné. Neodvažují se proto podnikat cestu do země Lankobardíja (Lombardie) pro sílu tamějších veder, které způsobují, že hynou.“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Druhý den ráno byl Lado schopný mluvit, i když stále ošklivě kašlal a svíjel se v bolestech. Ležel na vystlané lavici v dřevěném domku své matky. Mlada se o něj pečlivě starala, zatímco Radoslava naslouchala jeho vyprávění a hrála s ním různé slovní hry. Občas Lada navštívili i ostatní přátelé z vesnice, kteří mu vesměs popřáli brzké uzdravení. Mnozí z nich na něj byli pyšní. Obdivovali ho za to, že se byl odvážil proniknout tak hluboko do nepřátelského sídla. Jeho přítel Stado mu donesl meč a sekeru, které byl Lado různě poztrácel na zpáteční cestě ze své noční výpravy.“ – Sběr bylin a příprava piv, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Mířili lesem směrem do kopcovité oblasti, ve které se na různých místech objevovaly neprostupné pískovcové skály. Prošli kolem potoka, z jehož hladiny stoupal příjemný až ledový chlad. Lesy byly husté a místy neprostupné, naštěstí Lado znal moc dobře celé okolí. Vysoké buky a jedle vypadaly vlídně a tvořily příjemné lesy, v nichž vládlo světle zelené světlo. Lado si nedokázal představit, že by tu jednoho dne měly růst pouze smrky nebo borovice. Vůbec na to nechtěl myslet, protože tuto oblast miloval, tato oblast se mu se všemi svými skalními úkryty a šumícími vodopády vtiskla do srdce. Radoslava s otevřenou pusou hleděla na skalní velikány, ze kterých měla přirozenou úctu. Byla úplně zmatená z toho, jak rychle se krajina proměnila. Tady, uprostřed divočiny, se cítila v bezpečí před nástrahami okolního světa.“ – Sběr bylin a příprava piv, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„Před začátkem intenzivního lidského působení měla lesní vegetace Českého Švýcarska zásadně odlišnou druhovou skladbu, než má dnes. Až do začátku 18. století porůstaly pískovcová skalní města přirozené lesy s dominantním podílem jedle a buku. Se smrkem bychom se setkali pouze sporadicky, a to nejspíše na dnech roklí. Ostatní dřeviny (nejhojnější z nich byl dub a habr) rostly pouze jako příměs v ostatních porostech. Historie právě popsaných porostů sahá až do období subboreálu (do doby kolem 3000 BP), kdy tato vegetace vznikla přirozeným způsobem na troskách původnějších smíšených doubrav.“ – Vegetační změny v Českém Švýcarsku jako důsledek lesnického hospodaření – pokus o kvantitativní rekonstrukci na základě výsledků pylových analýz a rozboru historických pramenů, Vojtěch Abraham, Petr Pokorný; z knihy Bioarcheologie v České republice, ed. Jaromír Beneš, Petr Pokorný


… na barvitý popis přírody a každodenních radostí …

„Radoslava se hlasitě zasmála. ‚Tak schválně,‘ pravila a upřeně se na Děku zadívala, ‚kdo tam bude dřív?‘ Ještě, než to stačila dopovědět, děti se vší svou rychlostí rozeběhly dolů vesnicí směrem k návsi. Vítr od řeky sílil a zdál se být poněkud studený. To však Radoslavě nevadilo, pořádně si utáhla svůj červený pás a vyrazila směrem za dětmi. ‚Dohání nás!‘ ozval se zpředu pronikavý hlas. Radoslava se hlasitě smála, její krok vydal za tři dětské. Ptačí zpěv se stále nesl vesnicí spolu s nejrůznějšími písněmi, které si lidé u břízy mezi sebou zpívali. Stromy bujaře rašily a kvetly, hlohové keře vydávaly omamnou vůni. Všechny vjemy byly tak silné, až se z toho Radoslavě málem zatočila hlava. Cítila se šťastně. Ihned přiskočila k běžící malé Děce, přikrčila se a vší silou ji vynesla na ramena. Děka sice chvíli vzdorovala, nakonec se jí ale nový dopravní prostředek zalíbil. Smála se a volala na sousedy, ať se podívají, jak letí vzduchem.“ – Ve víru jarních oslav, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„Radoslava však zatím odešla na druhý konec vesnice, kde se potuloval štíhlý mládenec Prova. Když ten spatřil Radoslavu, celý se samým štěstím rozzářil. Okamžitě se začal vyptávat na všechno, co se jí bylo přihodilo. Radoslava se pousmála. ‚Pojď se mnou k lesu,‘ řekla s roztomilým výrazem, ‚a všechno ti povím.‘ Prova ji s nadšením následoval. Poslouchal hrající hudebníky a veselí svých sousedů, kteří dělali vše pro pobavení knížecí družiny. Vylezl za Radoslavou na mírný svah. Tu se však začervenal, neboť Radoslavě se nějakým nedopatřením na okamžik zvedly šaty. Nevěděl, jestli to udělala schválně nebo jestli to byla jen náhoda. Radoslava si své myšlenky nechávala pro sebe. Zatímco vyprávěla o zážitcích ve vesnici svého bratrance, zavedla Provu k tmou zakrytému lesu, a to na místo nedaleko od mohylového pohřebiště. Lískové keře vlídně zašuměly svými širokými zelenými listy. Radoslava chytla Provu za ruku.“ – Hrátky v houští, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý


… na sny, co ukazují stopy pradávných měst v krajině, bitvy i lásku předků …

„Obraz se proměnil. Radoslava najednou stála uprostřed zarostlých bažin, v nichž umírali vojáci. Spatřila hnědovlasého Vladovoju, jak se s rákosovou trubičkou v ústech vynořil ze zaplavených vod a nožem sekal své nepřátele. Císař stál uprostřed svých vojáků, kteří byli padli do nastražené léčky. Jeho srdce zaplavila zoufalost. ‚Bohové s tebou, císaři,‘ promluvil zničehonic známý hlas. Císař se otočil. Před ním stál Kniva, který se tu byl najednou objevil jako nějaký jedovatý had. V jeho očích planul zlověstný oheň. ‚Snad tě ochrání na cestě do podsvětí,‘ pokračoval ve svém projevu, ‚tvůj syn tě tam už čeká.‘ Císař se nemínil vzdát, pevně uchopil svůj meč a chystal se Knivu setnout přes hrdlo. Ten však včas uskočil, obešel císaře, načež mu vrazil nůž do zad. Císař vykřikl. Netrvalo dlouho a křečovitě se svalil na zem. ‚Teď,‘ dodal Kniva se škodolibým úsměvem, ‚teď jsem tu pánem já.‘ Radoslava spatřila, jak se zmatek plíží krajinou jako nějaký divý běs a zachvacuje celou říši. Všude panovalo rabování, smrt a starosti.“ – Jak Vladovoja předčil Knivu, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„‚Naše bohatství,‘ pokračoval Dónoval po chvíli, ‚se srazilo na takový malý kotlík. V hlubinách ho cizinci nenajdou, nebudou mít nic z našeho pokladu …‘ Radoslava se postavila mezi Desnu a Dónovala. Oba si pozorně prohlížela. Dívala se také za kotlíkem, který pomalu mizel v malém lesklém jezírku. Když už se zdálo, jako by zmizel úplně, tu se najednou z jezírka vynořilo jasné světlo. Všichni muži včetně Desny a Dónovala se samým úlekem postavili. Báli se přijít blíže, ale nakonec přeci jen sebrali odvahu. Ani nedýchali. Stáli blízko sebe, slyšeli každý svůj krok, který odsouval v cestě stojící rostliny. Udiveně se dívali na jasné bílé světlo, které postupně žloutlo, získávalo na síle, až nakonec zazářilo ryzím zlatem. Desnovi se na tváři objevily slzy štěstí. V tu chvíli se ozval tajemný šepot, který doplňoval šumění listí prastarých stromů. ‚Marge rigjáko me,‘ znělo lesem, ‚auro kaloná, Desna, towo senotato. Nesadíjes anamím.‘ Jezírko zadunělo. Světlo. Plamen. Hladina jezírka začala zlatě hořet a svou září zahalila celý obzor.“ – Ozvěny hradištních měst, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý


… z minulosti a poznání přírody se pak můžeme poučit i v současnosti …

„Radoslava se zastavila u kmene jednoho osamoceného jeřábu, na kterém se začaly z květů tvořit dosud bledé bobulky. Nadechla se. ‚Když tu síť zničíš,‘ pokračoval Lado, ‚všichni z toho budou zmatení a většina tvorů zemře. Když někdo rozrývá veškerou zemi jako Arnulfovi poskoci a když se tam snaží uměle vysadit jenom určitý stromový druh, síť i s přenosem živin zaniká. Stromy umírají, dusí se, nemohou spolu mluvit – jsou napůl němé a hluché. Když pak navíc stromy někdo neustále kácí, nejen, že narušuje i možné zárodky této houbové sítě, ale navíc stlačuje zemi tak, že není schopná pojmout a uložit žádnou vodu. Stromy se pak o to více dusí, nejsou schopny sebe a své okolí dostatečně ochlazovat, vzniká sucho a teplo. Stačí pak jen pár staletí a krajina se promění dočista v poušť, celá Země se nemilosrdně oteplí.‘“ – Návštěva kupeckého tábora, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý

„Radoslava popotáhla nosem. ‚Jsme jedna krev,‘ navázal velmož, ‚jsi naše a vždy za tebou budeme stát, ať se bude dít cokoli. Vstoupili jsme do tvé krve, vstoupili jsme do příběhů zaznamenaných v této krajině, a jsme tak tvou součástí. Navždy, Radunko, jsme s tebou. Ať se budeš procházet nedotčenou divočinou nebo po valech našich dávných hradišť, pamatuj si, že my i celá tato krajina jsme s tebou spjatí. Dýcháš tento vzduch, piješ zdejší vodu a jíš plodiny, které vznikly z útrob této země. Pocházíš z požehnání této krajiny, pocházíš z naší krve. Važ si toho, Radunko. Važ si vody, lesů a luk. Važ si dávných příběhů, přírody i minulosti, ze které se dá vždy poučit. Pamatuj si na svého dávného pradědečka, který se chtěl s tebou setkat, který má z tebe prostě a jednoduše nesmírnou radost.‘ Slzy mu stékaly po obličeji.“ – Pomsta zlatého srdce, Zlaté srdce, Přemysl Lúa Černý


Vysušená krajina bez života


Autor obrázku: Julius Eduard Mařák

Přirozená krajina plná lesů a vody


Autor obrázku: Peder Mørk Mønsted


Nemůžete se dočkat vydání knihy?

V takovém případě si do doby, než dojde k vydání povídky Zlaté srdce, můžete například stáhnout a přečíst elektronické rukopisy příběhů a zamyšlení, které jsou zdarma ke stažení pro čtečku a v PDF. Jedná se o sbírku popisů míst a krátkých příběhů s názvem Předkové po krajině, krvi a zvycích, o příběh založený na známé české pověsti, který nese název Přemysl – vladyka dávných dob, či o krátké lyrické vypravování s popisem přírody během střídání ročních období, které se jmenuje Promluvy s bohy.


Autorka úvodní fotografie: Radka Bernovská
Na obrázku jsou Hana Bernovská a Přemysl Lúa Černý, foceno v křivoklátských lesích.