Zlodějský trpaslík

Jednou v zimě trávila Matka Země čas ve svém malém dřevěném domečku uprostřed hlubokého lesa. Ve světle ohně předla a zpívala si radostné písničky. Možná by se mohlo zdát, že měla dlouhou chvíli, ale nebylo tomu tak. V chaloupce s ní totiž byla její dcerka, Květinová Dívka, která jí ve všem pomáhala a starala se o ni. „Přilož ještě do ohně, ty moje šípková Růžičko,“ řekla Matka Země a usmála se. „Jistě, maminko,“ odpověděla Květinová Dívka a přihodila do žáru polínko, které začalo praskat svým nenapodobitelným zvukem, úplně jako by mluvilo. Květinová Dívka často chodila ven se proběhnout do lesa. Když napadl sníh, venku byl chlad a její dech tvořil mlhu, ujišťovala se, že všechna zvířátka, která neodešla do jiných světů, byla v teple a měla co jíst. Dotkla se stromečku, a hned se v něm začala líně pohybovat míza. Vlasy Květinové Dívky zrudly a zaplály ohněm, na jejím čele se rozsvítila malá Hvězdička, její růžovobílé šaty ještě více zrůžověly. Cítila sílu, která však po chvíli zmizela. „Ještě není ten správný čas,“ řekla a mladistvě se usmála. Vzala do rukou sníh a potřela si jím tváře. Ty zčervenaly, zkrásněly a omládly. Za zpěvu veselé písničky se vrátila do chaloupky k Matce Zemi.

Jednoho dne obě jako vždy seděly a povídaly si, když najednou uslyšely klepání na dveře. Květinová Dívka vyskočila a schovala se do kouta chaloupky. „Neboj se, Květinko,“ promluvila k ní Matka Země, „a běž se podívat, kdo to klepe. Nemáš se čeho bát.“ Květinová Dívka poslechla a pomalu přešla ke dveřím. Když je otevřela, nemohla uvěřit vlastním očím. Před ní stál veliký huňatý Medvěd. „Pojď dál, Medvěde,“ řekla vlídně Matka Země, „určitě jsi promrzlý. Pojď se trochu ohřát.“ Když Medvěd přešel k ohni, aby se ohřál, Květinová Dívka pevně chytila Matku Zemi za ruku. „Děkuji za vaši pohostinnost,“ promluvil Medvěd hrubým hlasem. „Nemáš vůbec zač,“ odpověděla Matka Země, „rádi pomůžeme bytostem s dobrým srdcem v nouzi. Květinko, běž připravit něco k jídlu.“ Když Květinová Dívka ladně jako Laň přešla k ohni, na kterém stál kotlík, a to i přes to, že byla vystrašená a od Medvěda si udržovala vzdálenost, Mocného Vida se zmocnilo dojetí. Totiž, abyste věděli, ten Medvěd Vševěd, který vešel do chaloupky, vlastně žádný Medvěd nebyl. Byl to sám Mocný Vid, zářivé Slunce, který se v přestrojení v medvědím kožichu přišel do chaloupky podívat na svou choť, Květinovou Dívku. Pochopitelně ani ona, ani Matka Země nevěděly, kdo se v medvědím kožichu schovává. Jak by také mohly – Mocný Vid dlouho cvičil, aby jeho medový hlas vyzněl hrubě jako hlas medvědí. „Děkuji ti, spanilá dívko,“ řekl Medvěd, když před něj Květinová Dívka položila misku s vývarem. Květinová Dívka se začervenala a vrátila se k Matce Zemi. Mocný Vid musel své srdce plné nevinné lásky krotit, aby ho neprozradilo. Nejen, že měl sto chutí svou totožnost prozradit, ale hlavně by jeho srdce mohlo zavolat srdce Květinové Dívky, jejíž ostrý zrak by pronikl i skrze medvědí kůži. Večer, když se všichni chystali ulehnout a Medvěd se rozvaloval u ohně, Květinová Dívka sebrala odvahu a přišla k Medvědovi. Něco ji k němu táhlo, ale nevěděla, co to bylo. Přistoupila k němu, poklekla na podlahu a začala mu drbat kožich na hlavě. „Ty jsi takový huňáč,“ řekla vlídně a pohlédla mu do medvědích očí. „Vrr,“ pochvaloval si Medvěd drbání, „děkuji, dívenko. Už dlouho mě takhle nikdo nepodrbal.“ „Ach,“ posteskla si Dívka a popotáhla nosem, „jestli pak jsi na cestách viděl mého milého, slunečního Hrdinu? Už dlouho se mi neukázal.“ Medvěd hrubě zakašlal. „Asi má dobrý důvod,“ řekl, „třeba proti někomu bojuje a nechce, aby se vědělo, kde se schovává. Jak vůbec tvůj milý vypadá?“ Květinová Dívka se zasnila a s úsměvem odpověděla: „On je ze všech nejkrásnější a nejpozornější.“ Mocný Vid se div nerozplakal. Potom ale Dívka zvážněla a dodala: „Ale tahle jeho vlastnost.“ „Jaká vlastnost?“ zajímal se Medvěd. „Vždyť je tolik způsobů, jak mi dát vědět, co s ním je,“ odpověděla a sklopila hlavu, „mám o něj strach, copak to neví?“ „Neměj strach,“ odpověděl Medvěd, „copak by se slunečnímu Hrdinovi, jak mu říkáš, mohlo něco stát?“ Její oči se rozzářily.

Druhý den ráno se Medvěd chystal odejít, poděkoval Matce Zemi, že ho nechala přenocovat ve své chaloupce. Když už byl na cestě ke dveřím, Květinová Dívka mu se záludným úsměvem zastoupila cestu. „Jak moc jsi silný?“ zeptala se. Mocný Vid nevěděl, co má odpovědět. „Nikdo se mi silou nevyrovná, Medvědi jsou páni lesa,“ odvětil, ale hned toho zalitoval. „V tom případě,“ pravila Dívka odhodlaně, „mě svezeš na okraj lesa.“ „Ech,“ odpověděl v rozpacích Medvěd, „tak určitě.“ Ani to nestačil dopovědět a Květinová Dívka mu už seděla na zádech. To víte, Mocný Vid byl silný, ale ne tolik jako opravdový Medvěd. „Vrať se brzy, moje hlohová Bělinko,“ volala za nimi Matka Země, když Medvěd rychlostí blesku vyrazil vpřed. Ze začátku to bylo jednoduché, výdrž načerpaná klidným nočním spánkem se zdála být bezednou, ovšem po chvíli se už Mocný Vid zadýchával. Pára mu unikala z tlamy. „Teda,“ řekla Květinová Dívka, „jak jsi starý?“ „Převelice, děvenko,“ odpověděl Medvěd v naději, že Dívka sesedne. Ale mýlil se. Rychle. Pomalu. Běž. Dýchej. Znovu běž. Rup. „Jsme na místě,“ řekla Dívka. Mocný Vid si oddechl a tlapami si prohrábl kožich. Už se chystal odejít, když ho Květinová Dívka zastavila. „Počkej,“ řekla, „tady ti asi větvička stromu natrhla kožich.“ Když se na ránu podívala, zdálo se jí, že v ní problesklo zlato, to nejčistší a nejryzejší. Medvěd na nic nečekal a vyrazil vpřed. „Děkuji za tvoji péči,“ volal za Dívkou Medvěd, „brzy se zase uvidíme, ale teď už musím jít. Sníh roztává a práce mám habaděj.“ Když Mocný Vid zmizel v lese, zahleděn do Země si pomyslel: „Zlodějští trpaslíci už určitě kradou poklady, které mám chránit.“

Dlouho poté poslala Matka Země Květinovou Dívku do lesa pro roští na oheň. Když Dívka procházela hustým lesem, spatřila, jak něco poskakuje v trávě. Přišla blíže a uviděla obrovský hnědý pytel a vedle něj trpaslíka, jemuž vousy uvízly ve stromu. Ten strom byl mohutný, už měl na sobě listí jako jediný listnáč v lese. Slunce zlatě osvětlovalo jeho korunu. „Řekni,“ promluvila Květinová Dívka k trpaslíkovi, „copak tu děláš?“ „Coby,“ odvětil naštvaně trpaslík, „chtěl jsem si uštípnout kousek dřeva na oheň, to víš, nám trpaslíkům stačí málo, ne jako vám, nenasytům. Jenže mně tam najednou uvízl vous, moje chlouba.“ Trpaslík se stále pokoušel vousy vytáhnout, ale nedařilo se mu to. „Co tam tak stojíš, ty člověku? Och, jak jsi ošklivá! Dělej, pomoz mi!“ okřikl Dívku trpaslík. Květinová Dívka na takové oslovení nebyla zvyklá, vždyť je to nejkrásnější panna Přírody, ale trpaslíkovi se přeci jen rozhodla pomoci, protože měla dobré srdce. Popadla ho za nohy a začala se se stromem přetahovat. Sem. Tam. Přitáhnutí, odtáhnutí. Rychle. Pomalu. Běž. Dýchej. Znovu běž. Rup a trpaslík byl volný. „No tohle!“ rozkřikl se trpaslík, „vždyť jsi mi utrhla kus vousů, ty nešiko!“ V tu ránu popadl pytel a zmizel v lese. Květinová Dívka poznala, že v tom pytli měl ryzí zlato. Když odcházela s roštím, zdálo se jí, jako by ohněm rozpálený Vítr v koruně onoho statného stromu povzdechl.

Jednoho dne poté šla Květinová Dívka na ryby, aby s Matkou Zemí měly co jíst. Posadila se v houštině na břehu řeky, která protékala lesem, a čekala, až ryby zaberou. Najednou si ale povšimla divných zvuků vycházejících z nedaleké vysoké trávy. Když přišla blíže, spatřila, jak tam poskakuje trpaslík s prutem v ruce, do kterého se mu zamotaly jeho již otrhané vousy. Na druhém konci udice byla malá zlatá rybka, která se snažila trpaslíka vtáhnout pod vodu. Jakmile to Květinová Dívka uviděla, okamžitě popadla trpaslíka a snažila se rybu přetáhnout. Sem. Tam. Rychle. Pomalu. Běž. Dýchej. Znovu běž. Rup a udice se utrhla. S ní i další část trpaslíkových vousů. „No tohle,“ rozkřikl se trpaslík, „kdo se tě prosil o pomoc! Ach, mé vousy, má chlouba a síla. Jak teď mám předstoupit před ostatní trpaslíky?“ Trpaslík ani nepoděkoval, jen popadl pytel plný perel, který ležel poblíž, a opět beze stopy zmizel v lese. Květinová Dívka se zvedla a šla znovu lovit ryby. Její modré oči se leskly jako dvě hluboké studánky.

Za čas opět poslala Matka Země Květinovou Dívku pryč, tentokrát do vesnice pro jemné plátno. Les byl hluboký a mýtin v něm bylo málo. Když kolem jedné z nich Dívka procházela, zastavila se, aby se po ní porozhlédla. Uprostřed stál obrovský kámen, nad kterým v nebeské výšce kroužil zlatavý Orel. Najednou se však s ohromnou rychlostí spustil ke kameni a chytil něco do drápů. Dívka byla zvědavá a přišla blíže. Jaké bylo její překvapení, když znovu potkala svého známého trpaslíka, který v orlích pařátech bědoval a snažil se dostat ven. Na nic nečekala a trpaslíka popadla. Začala se opět přetahovat, tentokrát s Orlem. Nahoru. Dolu. Rychle. Pomalu. Běž. Dýchej. Znovu běž. Rup a Dívce se podařilo trpaslíka vyprostit. Jenže jemu uvízly v orlích drápech vousy a opět se trhnutím zkrátily. „To snad není možné,“ rozkřikl se tradičně trpaslík, „ty hloupá Huso! Mé vousy a oblečení, poškodila jsi mi oblečení.“ Opět ani nepoděkoval, popadl poblíž ležící pytel s drahokamy a zmizel pod velikým kamenem. Květinová Dívka se nadechla a vyrazila do vesnice.

Na zpáteční cestě se opět zastavila na mýtině, protože trpaslík vylezl ze svého úkrytu pod kamenem a na travnatém místečku si přerovnával své drahé kameny. Když trpaslík Dívku spatřil, opět se jedoval: „Co sem lezeš? To je všechno moje.“ Rychle si začal své kamínky sbírat, ale hned přestal, protože se z lesa ozvalo zlověstné bručení. Zanedlouho se mezi stromy zjevil obrovský Medvěd s pohledem upřeným na trpaslíka. „Mocný pane Medvěde,“ začal hned trpaslík, „já jsem malý a hubený, zato tady ta ošklivá dívka je pro vás mnohem větší sousto.“ Okamžitě se dal na útěk v naději, že Medvědovi uteče, ale mýlil se. Medvěd byl pár skoky u něj a tlapou ho udeřil tak silně, že trpaslík upadl a už se nezvedl. Květinová Dívka na nic nemeškala a dala se na útěk. „Počkej, Růžičko, to jsem já,“ řekl Medvěd. Květinová Dívka poznala známý hrubý hlas Medvěda, který ji dříve navštívil. Ale bylo tu i něco zvláštního, jako by hrubý hlas přešel do ještě známějšího medového. Zastavila se a ohlédla. Zničehonic medvědí kožich pukl, spadl na Zem a před Dívkou stál její milý, Mocný Vid, zářivý a mladý. Květinová Dívka byla zprvu zaražená, ale pak se rozplakala a vrhla se Mocnému Vidovi do náruče. Dlouze se objali. „Děkuji za pomoc,“ řekl Mocný Vid, také se slzami v očích, „ten zlý trpaslík na mě uvalil kouzlo, takže jsem se ti nemohl ukázat ve skutečné podobě.“ „Vidíš,“ odvětila Květinová Dívka, „pak že se ti nemůže nic stát.“ Mocný Vid se rozesmál. „Ale povědět jsi mi to mohl,“ dodala odhodlaně, „nebo jsi mě chtěl tajně sledovat?“ Mocný Vid se přestal smát. „No, ale neříkej, že jsme si to věčné přetahování neužili,“ řekl Vid a ukázal zuby v úsměvu. V tu chvíli zakukala Kukačka a Vítr zašuměl v listí stromů. Květinová Dívka se začervenala. „Co kdybychom si zopakovali náš svatební den se vším všudy,“ řekla a znovu Mocného Vida objala. Slunce jasně svítilo, ale jarním přeháňkám se nedá utéci. Když byli oba na cestě k chaloupce Matky Země, najednou se rozpršelo. Kapky deště dopadaly na jejich věčně mladé a krásné tváře. Květinová Dívka se samým štěstím znovu rozplakala. Kukačka zakukala. „Ty, Kukačko, nekukej,“ promluvil Mocný Vid, „má panenko neplakej.“ Dívka se usmála.

Matka Země je v chaloupce oba vřele přivítala a byla ráda, že jsou všichni pohromadě. Od té doby si zlí trpaslíci na Mocného Vida a Květinovou Dívku netroufnou, protože poznali, že ze spojení těch dvou vychází čistá síla Přírody. V blízké vesnici potom lidé postavili veliký slunečním světlem zalitý borový kmen ověnčený věnečkem z jarních květin. Netrvalo dlouho a na tom místě vyrostly dva šípkové keře – jeden bílý a jeden červený.

Zpět na obsah