Ještě by Paionů víc byl usmrtil Achilleus rychlý, ale ten vírnatý tok se rozhněval na něj, a přijav podobu muže, ho okřik a promluvil z vířivých hlubin: „Achille, příliš řádíš a příliš zločinů pášeš nad jiné lidi, vždyť stále tě samotní bohové chrání. Jestli ti dovolil Zeus, abys veškeré Trójany zničil, aspoň je vyžeň z mých vod a na pláni páchej ty hrůzy, neboť mé rozkošné proudy už docela plné jsou mrtvol, nemohu v jasné moře svůj tok už nikterak vlévat, svírán mrtvými těly, a ty tu jen zabíjíš zhoubně! Přestaň už, vladaři lidu; vždyť ze všeho jímá mě hrůza!“ … Bůh vyrazil, vzdouval se, zuřil, rozvířil všechny své vody … Tu Achilleus vyšvihl se z víru, vyděšen rozběh se plání a hbitýma nohama pádil … Vzkypělý proud Achilla dostihl vždycky, ač byl nesmírně silný – jsou zdatnější bozi než lidé. –– Ilias, Homér

Pravil, a veliký žal se zmocnil Achilla, v mužné hrudi začalo srdce věc vážit na obě strany, zdali by ostrý meč měl od boku tasit a zahnat ostatní krále stranou a probodnout Agamemnona, nebo zda utlumit hněv a potlačit vzkypělou vášeň. Zatímco přemítal takto jak v srdci, tak v mysli a z pochvy tasil už veliký meč, vtom Athéna snesla se z nebe – bohyně bělostných loktů ji poslala, Héra, vždyť v srdci ve stejné lásce je měla a o oba jevila starost. Zezadu přistoupla k reku a vzala ho za rusé vlasy, zjevná toliko jemu, však z druhých ji neviděl nikdo. Achilleus užas, pak obrátil tvář a na místě poznal, že je to Athéna Pallas – tak strašně jí zableskly oči. Ihned oslovil ji a mluvil k ní vzletnými slovy: „Pročpak jsi přišla sem zas, ty dceruško bouřného Dia? Zajisté uvidět zpupnost zde vladaře Agamemnona! Avšak tohle ti řeknu a to se pak zřejmě i splní: pro své chování zpupné co nejdříve ztratí svůj život.“ Takto zas osloví jej ctná Athéna jiskrných zraků: „Přišla jsem z nebe tvou zlobu již utišit, dáš-li si říci. Bohyně bělostných loktů mě poslala, Héra, vždyť v srdci ve stejné lásce vás má a o oba jeví jen starost. Nuže, již přestaň se škorpit a meč svůj pravicí netas, slovy však řádně mu vyčiň, ať jakkoli právě to bude, neboť já tohle ti řeknu a to se i nakonec splní: pro tuhle zpupnost se jednou ti dostane třikráte tolik nádherných darů – jen zdrž se a poslechni rady nás obou.“ Achilleus, rychlý v běhu, jí odpověď dával a pravil: „Sluší se, bohyně, věru teď vyplnit příkaz vás obou, ač jsem pohněván v srdci – vždyť tak je to o mnoho lepší: kdokoli poslechne bohy, ti rádi zas vyslyší jeho.“ Pravil, a pádnou ruku dál na jilci stříbrném držel, obrovský meč zpět do pochvy vrazil a na slovo poslech Athénu; ta se vznesla zas na strmý Olymp a vešla v palác bouřného Dia a v zástup ostatních bohů. Znova zas Péleův syn se obořil smělými slovy na krále Agamemnona, vždyť doposud neustal v hněvu: ,,Opilče, nestoudný pse, ty zbabělče stejný jak zajíc, nikdys odvahu neměl vzít krunýř a po boku lidu též se účastnit boje a nikdy ses v zálohu nebral s výkvětem achájských reků – v tom jistou záhubu vidíš.“ –– Ilias, Homér


„Zemi základů pevných, tu pramatku všeho, chci slavit, věkem nejctihodnější, jež všecko na světě živí. Po světlé souši co chodí, co v hloubi moře se hýbá, ve vzduchu co kde létá, je živeno z bohatství tvého. Tebou, vznešená, lidem se daří potomstva rody, tebou úroda plodů, v tvé moci je smrtelným bohům dávat i brát. Je šťasten, koho svou přízní laskavě poctíš ty, ten v hojnosti nabývá všeho: pole má obilí plná i dobytka oplývá stády na venku po pastvinách a dům se mu plní vším dobrým. Tehdy mužové v městě, jež krásné ženy jim zdobí, po právu vládnou a zdar a všecko je provází blaho. Bujaří synové jejich jen hýří radostnou silou, dívky pak v přepestrých rejích se baví, na měkké louce, poseté trávou a kvítím, si vesele poskakujíce – ty jen, velebná, když jim požehnáš, bohyně štědrá!“ – Na Zemi matku všeho, Homérské hymny, přeložil Otakar Smrčka

„Tehdy na hvězdném nebi Zeus, dav svolati bohy, války jim ukázal shon a bojovníky ty chrabré, statné i počtem silné a nesoucí oštěpy dlouhé, jako když Kentaurů voj neb Gigantů do boje táhne. S laškovným úsměvem ptal se, kdo z bohů chce pomáhat v boji Žabám anebo Myším, a oslovil Athénu takto: Milá dcero, ty asi se vypravíš na pomoc Myším? Ony přec po tvém chrámě ti v houfech napořád brousí, z tuku tam mlsajíce a z všelikých obětních jídel. Tak tedy pravil Zeus, však Athéna odpověděla: Otče, já nehodlám nikdy jít Myším, budou-li v tísni, na pomoc, protože časem mi natropí nemálo zlého, obětní vínky kazí a lampy, jak na olej chodí. Zvláště však vzbudily tím můj hněv, co mi provedly jednou: rozhlodaly mi řízu, s níž nemalou práci jsem měla, dlouhou osnovu spředla a tkala příjemným útkem, v lichvářských rukou jsem teď – jak sklíčeno tím je mé srdce! – Vzalať jsem předivo na dluh a to je věc pro bohy hrozná. Přes to však nebudu já mít chuť ani pomáhat Žabám; není stejně v nich mysli rozumné. Nedávno totiž, když jsem se vracela z války a toužila z únavy velké už jen spát, ti Skokani chvilku mi nedali zdřímnout, jaký tropili povyk; tak jen jsem ležela, nespíc, soužena bolestí hlavy, až začal kokrhat Kohout. Nechtějme, bohové, tedy tam těm snad pomáhat nějak, sic ještě někdo z vás by ostrým kopím byl zraněn.“ – Válka žab a myší (pravděpodobně 1. století př. n. l.), překlad Otakar Smrčka