Věnováno památce mého prastrýce, který byl za druhé světové války nacisty umučen k smrti. Jakákoli podobnost s historickými postavami je čistě náhodná. 😉
Říká se, že je zrodilo samo ledové moře, z něhož povstal ohnivý drak v podobě hořící dřevěné lodi. V té době připomínali spíše obry než lidi, jejich otcem byl spíš zmatek než moudrost kořenů nejvyšších stromů, sahajících od nejhlubší jámy po nejvyšší vrchol zasněžených hor. Starci tvrdí, že se pak spojili s krvelačnými duchy bažin, jejichž dědictvím je olšovým dřevem zbarvený vlas, nepoddajná šílenost, která může udeřit bez varování. A také udeřila. Náš ústup připomínal pád do jeskynní temnoty, neznal žádných mezí. Kořist byla jejich heslem, neboť jakožto dříve utlačovaní teď sami utlačovali. A utlačovali nevinné. Sotva Přízraky na Koních z jižních svahů přestali dorážet, přihnali se oni. Po lidech mluvících řečí předků už nebylo stopy, zdálo se, že jsou všude jen a jen oni – a my pod jejich nadvládou. Na to všechno Vidivoja myslel, když se skrze koruny hustého lesa podíval na noční Oblohu, kde spatřil srpek dorůstajícího Měsíce. „Dvakrát ses znovuzrodil,“ řekl si pro sebe, „a já jsem stále na cestě. Kolikrát už jsem tu vlastně byl?“ Vidivoja si nemohl vzpomenout, neboť tu znal každý potůček, každou rokli a každý kopec. Už je tomu dlouho, kdy se rozhodl obětovat pro svůj lid a pro své nejbližší, pro všechny, kdo nechtěli podlehnout. Přinášel zprávy, to byl jeho úkol. Také zboží a jídlo, neboť veškeré obchodní cesty byly odříznuty a pod dohledem nepřítele. Občas převedl i nějakého jiného odbojáře či uprchlíka. Věděl, že to celé bylo nadmíru nebezpečné. Věděl, že ho kdykoli mohou zradit spojenci z řad nepřítele, kterým srdce nezkamenělo. Věděl to. Přesto však vytrval a rozhodl se jít i tentokrát. Nevěděl však, že nyní to byla jeho poslední cesta. Ozvalo se známé zapískání. Vidivoja se zastavil a jako obvykle na Zem pomalu položil svůj vak. „Věci se změnily,“ promluvil povědomý hlas jazykem cizinců, „už ti nemohu dále pomáhat.“ Vidivojovi se rozbušilo srdce, tělo pokleslo. Zpoza stromu vyšel muž s mečem a štítem. V obličeji měl smutek. „Nic proti tobě nemám,“ pokračoval muž s povzdechem, „ale teď nám velí vůdce Švábů. Když se o tobě dozvěděl, tak …“ „Tak?“ zeptal se Vidivoja odevzdaně. „Poručil,“ pozvedl muž hlavu, „aby byli všichni tobě podobní zajati a předvedeni k výslechu.“ „Takže je to pravda,“ řekl potichu Vidivoja a nadechl se čerstvého vzduchu, „kouzelník Árjovista získal všechnu moc. I tobě se asi líbilo, když ti válečníci tvého národa mávali a říkali, že jsi něco více než ostatní, že jsi všem nadřazený.“ Povzdechl si. Pak pokračoval: „A co ti, co mluvili řečmi předků?“ „Myslíš Valar?“ zeptal se muž, který se mimochodem jmenoval Framtan, „zvláštní, jak jim říkáš. Už jsem si zvykl, že vy říkáte cizinci nám, my zase jim. Valar … však víš, jak to bylo.“ Framtan se posadil na měkkou mechovou podestýlku. Vidivoja před něj. Zpoza stromů začali vycházet další skrytí válečníci. „Mezi lidmi Valar vypukly neshody,“ navázal Framtan, „a když říkám neshody, tak myslím boj na život a na smrt. Jedni si pozvali Šváby, aby jim pomohli a ti si pozvali nás. Jenže Árjovista Valar podvedl. Jen co boje skončily, Árjovista se obrátil proti svým spojencům z řad Valar, že prý jsou nečisté krve, která nikdy nic nedokázala, a je třeba je nadobro zničit. Hodně závidí říši a jejich vůdci Kaisarovi, ale Valar nesnáší.“ Vidivoja se podíval na třpytící se Hvězdy. Napůl smířen se svým osudem, napůl prosíce o ochranu bohů, pomalu zavřel oči.
Druhý den ráno, když vysvitlo Slunce, byl Vidivoja předveden před shromáždění několika stovek bojovníků. Z druhé strany planiny přistupoval zhruba stejný počet lidí v lesklé zbroji s chvástajícím se vojevůdcem na Koni. Byli však ještě daleko. Vidivoja rozeznal Árjovistův hlas, jeho občasné zachrchlání, jeho ráznost a hlasitost. Chránily ho nepěkné síly, které však v sobě měly moc. Po každé jeho větě všichni přítomní hlasitě zakřičeli, načež začali tlouct zbraněmi do svých dřevěných štítů. Árjovista stál uprostřed nich, když k němu byl Vidivoja ve své dlouhé tunice předveden. „Kdo je tohle?“ zeptal se nahlas. Válečníci zaduněli. Framtan neodpověděl, protože poznal, že bojovníci z druhé strany louky již dorazili ke kopci uprostřed, na jehož vrcholek vystoupal jejich chvástající se velitel jménem Kaisaro. Než však dosáhl vrcholku, ještě jednou se obrátil ke svému služebníkovi: „Nemá naprosto žádné způsoby, pochybuju, že se mně, Kaisarovi, podaří něco vyjednat. Naštěstí je prudký a bezhlavý ve svém dobývání.“ Kaisaro totiž zásadně nemluvil v první osobě. Z druhé strany kopce přicházel Árjovista. „Snažil se mě vyprovokovat,“ zabrumlal si pro sebe, „já mu vštípím pravou morálku. Když se mi podaří získat jeho hlavu, ovládnu celý svět!“ Vidivoja neviděl, co se dělo dále. Slyšel jen povídání, občas zvýšení hlasu. Rusovlasý Árjovista a Kaisaro popili medovinu míru, kolem pahorku tancovali duchové zemřelých. Mluvení a mluvení. Něco nešlo úplně podle plánu, protože se zničehonic spustil povyk. Netrvalo dlouho a Árjovista se opět zjevil mezi svými věrnými. Jeho obličej byl rudý, v očích mu planul nepřirozený plamen. „Ne, ne, ne!“ začal křičet, zatímco jak malé dítě tloukl rukou do stromu. Vidivoja si všiml, že má na hřbetech dlaní černě vypíchané nebo vyšité nějaké znaky. „Já mu ukážu, praseti,“ pokračoval Árjovista, „snažil jsem se být slušný. Vůbec nechápe, že jsem čestně zvolený představitel, váš vůdce do zářivé budoucnosti, že jsem byl vyvolen z řad tisíců nadán mocí, prozíravostí a tajemnou silou. Ale teď uvidí.“ Árjovista se se škodolibým úsměškem obrátil směrem k Vidivojovi. „Nalákám ho do pasti,“ dodal nakonec, zatímco se k Vidivojovi přibližoval. Všichni kolem stáli jako zaražení. Árjovista popotáhl nosem, načež obratně Vidivojovi plivl přímo do tváře. „Tohohle Vinda vyslechneme pak,“ dodal, „napřed si to musíme vyřídit s tím jižanským zjevem. Mám plán.“
Další den pochodoval Kaisaro ve své pevnosti. Byl smutný. Do pasti totiž nepadl on, ale jeho velmi dobrý přítel. Kaisaro nevěděl, že není mrtvý, nýbrž že ho Árjovista jen nechal spoutat a umístit vedle Vidivojy. „Nechápu,“ řekl najednou Kaisarův pobočník, „proč jsou tak zarputilí. Vždyť jim chceme zlepšit životní úroveň – dobře, něco zabrat, něco vytěžit. Ale pomazat se olivovým olejem a mít řeku pod záchodem je přeci priorita s velkým P, ne?“ Kaisaro si povzdechl. „To neříkej Kaisarovi,“ řekl potichu, „ale těm barbarům.“ Najednou se zastavil. Došlo mu, že Árjovistův plán určitě nezahrnoval pouze nalákání do pasti, nýbrž i bleskurychlé obležení pevnosti, kdy Árjovista zajisté využije svou dvojnásobnou přesilu. A měl pravdu. Události následujících dnů se seběhly velmi rychle, ani různé podoby obrany, ani smírčí oběti bohům nepomohly. Pevnost byla obležena, přísun zásob a obchodních styků pozastaven. Árjovista předvedl to, co jemu podobní rádi prováděli ostatním národům. Kaisaro věděl, že bude muset ukázat svůj um, využít momentu překvapení a své bojové obratnosti. Rozhodně se nechtěl nechat vyhladovět. „Nejlepší obranou je útok,“ řekl si nakonec pro sebe.
Árjovista mezitím oslavoval, děkoval bohům a různým dalším bytostem za pomoc. Měl velmi dobrou náladu. Vždyť byl v přesile, na všech stranách neohroženě vyhrával. Myslel si, že mu po vyrabování pevnosti bude patřit celý širý svět. Jeho kouzlo se zdálo být tím nejsilnějším. Avšak netrvalo dlouho a tvář se mu zakřivila nepřirozeným úsměvem. Teď se mohl začít věnovat jiným záležitostem. Vstal a zamířil směrem k zajatcům, mezi nimiž byl i Vidivoja. Čas se zpomalil. Vidivoja myslel na svou rodinu, na svůj kraj, na svůj lid. V hlavě se mu ozval medový hlas. „Udělal jsi pro ně vše, co bylo v tvých silách,“ spustil hlas tajemně, „díky tvé odvaze se dnes večer sejdeme. Neucítíš už žádnou bolest.“ Vidivojovi se zpomalil tep, nějaká neviditelná starostlivá síla ho zbavila veškerého citu. Necítil, jak ho válečníci prudce popadli, neviděl nástroje, které na něj byly připraveny. Neslyšel příkaz, aby prozradil, s kým spolupracoval, kdo je velitelem jeho skupiny. Árjovistu viděl jakoby z dálky, jako by byl na pomezí jiného světa. Nějací divotvorní duchové, kteří se kolem Árjovisty drželi, se snažili ke vzdálenému Vidivojovi proniknout, ale zlatá sluneční záře je zastavila. Neviděl své rozdrásané tělo. Neslyšel Árjovistův příkaz: „Návrat nežádoucí!“ Poslední, co Vidivoja spatřil, byl hluboký les, v němž se jako ohromná tlama nacházela kamenitá prohlubeň.
Framtan seděl už druhý den jako zaražený na opačné straně lesa. V dáli viděl Kaisarův postup, jak spořádaně postupoval proti Árjovistovi. Kaisaro byl mnohem zkušenější. Poslal jako drtivou sílu několik oddílu, za nimiž byla okamžitě připravena záloha. Útočil nalevo, napravo, ničil vozy a dočasné přístřešky. Kaisaro byl stejně nemilosrdný jako Árjovista, nešetřil ani rodiny s dětmi. Vše se seběhlo tak rychle, že i Árjovistovi duchové zmizeli pod drtivou silou božstev jižního moře. Ti vylekali i Árjovistu, který, ač nebyl zbabělec a zaprodanec, upustil svůj štít a v zoufalém útěku přeplaval řeku na druhou stranu přímo k místu, kde seděl Framtan. Ten už měl dost Árjovistovy nadvlády, jeho pochybných ideálů. Ve své hlavě viděl dvě velmoci, které vládnou světu. Rozhodl se zvolit si ze svého pohledu menší zlo. „Do útoku!“ volal prchající Árjovista, „co tam tak sedíš? Copak nechceš mít vlastní říši? Krvezrádče! Zbabělče!!“ Framtan se postavil. V jeho očích se leskla odvaha. „Alespoň mám stále štít a zbraň,“ řekl klidně a chladně. Árjovista zbledl. Vítr zašuměl v korunách vysokých stromů. Framtan pokračoval: „To ty jsi nás do tohohle šílenství dostal, všechny jsi nás ovládl, ty i ti tvoji soukmenovci! Vůbec jsem ti neměl Vidivoju přivést, jdi ke všem běsům!“ Framtan se bezhlavě vrhl proti Árjovistovi, který se včas stihl dát na útěk. Když to viděli ostatní, zastavili se. Švábi prchali za Árjovistou, zatímco ostatní cizinci se proti nim obrátili. „Všechno je to vaše vina!“ volali a rozhodně svůj hněv neskrývali. Švábi před nimi prchali za hory a doly, za kopce a údolí, až se nakonec zastavili uprostřed toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa. Sice netrvalo dlouho a nabrali nové síly a spojence, nicméně tato událost v nich přeci jen zanechala hlubokou ránu. Mnozí z nich zapomněli na Árjovistovo učení a nechtěli s ním mít nic společného, stejně jako s kýmkoli, kdo způsobil jejich potupu, včetně Vindů. Proto si dejte pozor, budete-li k nim dnes cestovat. Pokud odhalí váš původ, nazvou vás pradávným jménem a plivnou na vás.
Když se později události ve vzdálených končinách Vindů na nějaký čas uklidnily, rozhodli se Vidivojovi příbuzní najít jeho tělo nebo alespoň nějaké zmínky o tom, co se s ním stalo. Nakonec po mnoha létech narazili na Framtana, který všechny vřele přivítal a jako Kaisarův známý jim nabídl to nejlepší víno, jaké na světě bylo. Avšak Vindy zajímal pouze Vidivojův příběh, který jim Framtan s radostí pověděl tak, jak si ho pamatoval. Nakonec se se slzou v očích vydali hledat Vidivojovo tělo, což se jim sice nepovedlo, ale přesto však byli rádi, že mohli znát jeho osud a statečnou smrt. Doma se pak jeho příběh stal vzpruhou pro budoucí potomky, kteří se dokázali z náruče nepřítele vymanit a využít všech dostupných prostředků k jeho zatlačení.
„Jakmile však přemohl [král germánský] Ariovistus jednou sbory galské, v bitvě u Magetobrigy, od té doby zpupně a krutě vládne, za rukojmí žádá právě jen děti nejurozenějších šlechticů a uvaluje na ně pro výstrahu všechny možné tresty a muka, není-li co vykonáno zrovna podle jeho pokynu a vůle. Surovec to je, prchlivec a zaslepený vášnivec. Zkrátka jeho zvůli a pánovitou panovačnost nelze už déle snášet. Nepomůže-li nějak Caesar a národ římský, nezbude Galům, než aby učinili všichni totéž, co učinili Helvéciové: vystěhovat se z domova, hledat si jinde střechu nad hlavou, jiná sídla, daleko od Germánů, a zkoušet štěstí, ať už přijde, co přijde. Vyzradí-li se tohle Ariovistovi, umučí nepochybně všecka rukojmí, jež u něho jsou, co nejkrutěji. Jenom Caesar může buď váhou své osobnosti a svého vojska, nebo vítězstvím právě dobytým nebo slávou jména římského národa zabránit, aby se už větší množství Germánů nepřevádělo přes Rýn; jen Caesar může uchránit celou Galii od Ariovista a jeho příkoří.“ – z proslovu Diviciaka (podle Cicera druida), Zápisky o válce galské, Gaius Julius Caesar
