Básně

Uprostřed středověku vrcholného,
starý děd hledí na vnuka svého,
jeho mysl svírá žalu pěst,
vnuk už mluví jen jak Němec.

Na stole leží ostrá dýka,
děd se jinam už nedívá.

Celý svůj život bojoval,
aby kulturu svou zachoval,
v bílém chodil oblékán,
každý Němec jím byl vyhnán.

Na stole leží ostrá dýka,
děd si píseň smrti zpívá.

Děti jeho ho odmítli,
nechtějí s ním dále býti,
všichni už jsou cizinci,
a Polabané malincí.

Na stole leží ostrá dýka,
děd si k srdci hrot přisouvá.

Dědečku můj,
zastav nůž svůj,
pověz teď mi,
příběh o Vidovi.

Na stole leží ostrá dýka,
děd se na ni už nedívá.

Před branami stojí jízda,
je to jízda odvážná!
Nad hlavami letí Vrána,
je to jízda statečná!

Za branami stojí obři,
jsou to obři velicí!
Jeden z nich té jízdě praví,
my jsme muži ohromní!

Včele jízdy je hrdina,
Slunce září na meče!
Bojovníci křičí zplna,
hrdino Rozrazile!

Rozrazil teď bránu tříští,
obři nemaj naději!
Kradli, vládli, zpupní lotři,
jedy se k nim vrátily!

Světlo paprsků stromům sílu dodává,
když malý chlapec okolní krajinu poznává.
Pohádky měl v oblibě, Přírodu pozoroval,
neboť žár ve svém nitru uhasit nedokázal.
Rodiče mu chemickou stavebnici s láskou dali,
dávné příběhy mu na žádost předčítali.

Když vyrostl, přišel k hlohovému keři,
poznal, že nálev spánek přináší a srdce klidní,
kamarádi říkali, že na moc keře nevěří,
pouze na třísloviny, flavonoidy a vitamíny.

Jednoho dne šel mladík lesem hlubokým,
na mýtinu obklopenou keřem hlohovým.
Bílý květ voněl jak lůno zdravé princezny,
která svou mocí zavřela mladíkovi oči.
Brzy nastala noc, zvířata všude běhala,
avšak skrze trnité keře se dostat nemohla.

Mladík na paloučku mohl bezpečně spát,
mezi keře mohl ulehnout se sny sladkými,
nyní věděl, že ho trny začaly ochraňovat,
a žádné třísloviny, flavonoidy a vitamíny.

Bílé květy, červené bobulky, trny samé,
to vše mělo sílu chránit a uspávat sladce.
Když mladík poznal léčivou sílu Hlohu,
okamžitě se vzepjal a zavrhl moderní vědu.
Chtěl mít čisté vidění, ke keři pak přišel,
jaké bylo překvapení, když vílu tam uviděl.

Duch Hlohu k němu zavítal, jen ho hladí mile,
mám moc uspávat, chránit krev, sílu životní,
načerpej ji, poznáš, že je v ní mnohem více,
a nejen třísloviny, flavonoidy a vitamíny.

Mocný Vide, moc tě prosím, slyš můj hlas,
na ohromných křídlech jsem uviděl černou strast,
v jejích žhnoucích očích jsem spatřil špínu lidí,
avšak tento trest se mi nezdá spravedlivý.

Jiné světy, jiný mrav, jed a špína jsou i v nás,
avšak skutečně se má tento trest týkat i nás?
Vždyť jsme bojovali a o Zemi pilně pečovali,
zachraň nás, i když náš počet již není veliký.

Slyším slova tvá, hrdino smělý a odvážný,
srdce světa zachráním před černou smrtí,
v jelením skoku ukážu své zlaté parohy,
moudrým navíc vyjevím léčivé prameny.

Bohové Vindů vás ještě jednou zachrání,
i když srdce světa kvůli vám spíše trpí.
Nevím, zdali si budete mé pomoci vážit,
avšak dokud bude poslední dívka studánky čistit – nemohu na vás zanevřít.

Mé Zlaté Parohy, jak je jen těžké žít mezi Římany. Vše, co říkám, jsou pro ně předsudky. Všechno, čím jsem, ihned odsuzují. Však se jim to snadno praví, když starou moudrost Jova zahaluje rouškou zloby. Pak je láká věčným mírem, posmrtným bohatstvím, městem a rozumem, avšak to, čím je krajina kolem, neukáže ani omylem. Stromy k nim nemluví, řeky tajemství nevyjeví. Nevidí Slunce v květech Třezalky, nedokáží projít skrze keř šípkový. V obličeji jsou možná Vindové, srdcem však už jen Římané.