Bída – z Polska (ze sbírky Slovanské pohádky od K. J. Erbena)
Vsuvka: V lidových tradicích se často vyskytuje pověšení, zaseknutí nebo zařezání ducha nemoci nebo neštěstí do stromu, dřívka či špalku, a to nejčastěji pomocí doprovodného zaříkání. Kdo pak škodlivého ducha omylem vysvobodí, přenese jeho vliv na sebe.
Zchudlý hospodář měl hezkou dcerušku, kterou sobě jeden starý mládenec, pán té vsi, vší mocí chtěl za ženu vzít; ale že holka ho neměla ráda, a rodiče k tomu sňatku taky svolit nechtěli, týral je starý ženich, jak mohl, naléhal na ně robotou a pro dost malou příčinu dával je bít, takže ubohý hospodář toho déle nemohl vydržet a sobě umínil, že se z té vsi vystěhuje. V chalupě, kde ten hospodář zůstával, často něco za pecí vrzávalo; i ačkoli všecko přehledali a přípecek nejednou na vrub obrátili, přece nikdy nic nemohli najít. Ale když už se stěhovali a poslední nářadí vyklízeli, uslyšeli najednou za pecí něco hlasitěji vrzat; i poslouchali všichni, co to? A vrz, vrz, šup, šup, vyskočila ze zápecí štíhlá a bledá osůbka, podobná švižné panně. „Aj, ký to ďábel!“ zvolal otec. – „Pro pána Boha!“ vykřikla matka a za ní všecky děti do křiku se daly. – „Nejsem žádný ďábel,“ řekla ta štíhlá bledá panna, „ale jsem vaše Bída, a když se teď odtud vystěhujete, musíte mě taky s sebou vzít do svého nového příbytku.“
Hospodář, čiperná hlava, viděl, že Bídy své nechytí, ani neuškrtí; a protož poklonil se jí hluboce a řekl: „Dobře, má zlatá milostpaničko! Když se ti tak u nás líbí, tehdy pojď s námi; ale vidíš sama, že sobě sami všecko přenášíme, i pomoz nám taky něco nést, abychom se rychleji odstěhovali.“ Bída k tomu svolila a chtěla vzít několik kousků drobného nářadí z domu; ale hospodář rozdal drobné nářadí dětem, aby je nesly, a řekl: že je na dvoře ještě špalíček, ten že se taky musí vzít. Poté vyšel na dvůr a špalík sekerou shůry do polou rozštípnul, a zavolav Bídu, pěkně jí prosil, aby mu ten špalík pomohla nést. Bída nevěděla, jak má ten špalek vzít, až jí hospodář ukázal to rozštěpení; i vstrčila své dlouhé a vyzáblé prsty do skuliny a hospodář jakoby s druhé strany chtěl špalek zdvihnout, sekeru honem ze štěrbiny vytáhl a její dlouhé, vyzáblé prsty zůstaly tak pevně ve špalku vězet, že jich nikterak nemohla vytáhnout. I křičela, co jí hrdlo stačilo, ale nic nebylo platné; hospodář všecky věci své s dětmi sebral a dokonce se z chalupy vystěhoval a potom už nikdy se na to místo nevrátil.
I zůstával v jiné vsi a tu se mu tak dobře vedlo, že brzy v celé vsi byl nejbohatším. Hezká jeho dcera vdala se za poctivého zámožného selského synka a celá rodina byla šťastna. Zatím pak té předešlé vsi pán, co ty chudáky tak trýznil, chtěl tu opuštěnou chalupu jinému sedlákovi dát; i přišel se do ní podívat a vida Bídu, ana má ve špalku prsty sevřené a bolestí se svíjí, smiloval se nad tou bledou pannou a pomocí klínu prsty jí vyndal a zúplna ji vysvobodil. Od té doby bledá panna na krok neodstoupila od vysvoboditele svého – a když potom ještě taky ďábel ve staré peci podpálil, a pán na stará kolena láskou se zfanfrnil, utrácel, až utratil všecko, co měl.
