Vindové vždy věřili v jednu velmi zajímavou věc, které říkají koloběh. Na koloběhu je prý založena celá Příroda, bez něj by život nemohl být. Můžete si ho představit jako osmiramenné kolo, které se neustále otáčí v záplavě Vody a plamenu Ohně. Koloběh pohybuje silou světa, uvádí vše do pohybu. Listí na stromech se hýbe v poryvech Větru a řeky stále tečou a vlní se. Čas se díky koloběhu neustále pohybuje v kruhu a střídá minulost, přítomnost a budoucnost. I mocní bohové musí koloběh poslouchat a nemohou si nad ním diktovat vládu. Musí ho následovat, protože neustále promíchává různé světy. Náš svět také nikdy není jeden a ten samý, díky koloběhu se k nám dostávají roční období a počasí z jiných světů, včetně různých bytostí, jakými jsou i naši zemřelí předkové, které k nám koloběh přináší především v době Uvadání. I světy různých bohů se k nám dostávají v průběhu roku. Vindové si například vždy spojovali léto se světem Mocného Vida, slunečního Vítěze, protože v té době chodí s Květinovou Dívkou po Zemi a odívá ji listím. Na druhou stranu si lidé vždycky mysleli, že zima se zamlouvá Hlavy Vidovi, Lovci Černohlavovi, který se naopak zelení odívá a chrání ji v lesních hlubinách. Koloběh se stará o to, aby nikdo z nich nezůstal blízko nějakému světu příliš dlouho.*

Tím však zdaleka síla koloběhu nekončí, protože on pohybuje veškerou silou. Zkusili jste někdy být příliš dlouho s přáteli a zapomínali jste na samotu? Nebo naopak jste se příliš uzavírali a nechodili ven? Tím jste poškodili pohyb vašeho vztahu s přáteli a pravděpodobně jste celý vztah rozbili. Teď si představte, co by se stalo, kdyby koloběh nedával na správný pohyb „tam a zpět“ pozor – celá Příroda by se zbořila. Dobré i špatné věci se v koloběhu též otáčí a dříve či později vás opět dostihnou, ať už dnes, zítra, za rok, nebo v příštím životě. Někdo musí porušení zákonů Přírody, zákonů koloběhu, vyrovnat, jinak by se svět zhroutil. Proto dávejte pozor, milé děti, na to, co vypráví následující příběh. Zamíříme do lesů poblíž jedné vesnice, jednoho světa, neboť každá vesnice je svým vlastním světem:

Jednoho dne šli jako vždy čtyři kováři hledat vzácné kameny do hlubokých horských lesů. Všichni byli ještě nezkušení, tak je jejich učitel posílal spolu. Vesnička byla známá kovářským řemeslem a rody, které ho provozovaly. Všichni kováři moc dobře věděli, kde najít ty správné kovy vždy, když bylo potřeba. Trpaslíci je naučili nejen jak kovy najít, ale hlavně také jak provádět kouzla, která byla nezbytná k očarování draků. To víte, i když drakům projevíte náležitou úctu, skutečnost, že jim berete poklady, které mají na starosti hlídat, se jim vůbec nezamlouvá. Naši čtyři kováři tedy vyrazili do skal, kde se jim podařilo několik drahých kamenů najít, což bylo nezvyklé, protože většinou neměli štěstí. „Teda,“ řekl jeden, „ty nám musely přijít naproti. Určitě požehnání bohů.“ Ostatní jen přikyvovali a byli tak nadšení, že zapomněli provést prastarý kovářský obřad, při kterém v zásadě poděkovali za dar a nabídli něco na oplátku. Když se vraceli hustým lesem a proplétali se mezi trnitými šlahouny Ostružiníků, přepadl je prazvláštní pocit. Zastavili se. „Co se děje?“ zeptal se jeden. „Nevím,“ odvětil druhý, „přijde mi, jako by nás něco pozorovalo.“ A také tomu tak bylo. Najednou se mezi kmeny objevili asi tři lesní mužíci oblečení v temných kožiších. Netrvalo dlouho a uprostřed nich se zjevil sám jejich pán, Leši Lovec, Hlavy Vid, v nezvyklém koženém oblečení, kolem kterého se motal Břečťan jako veliký zelený had. Lovec měl na zádech připnutý tmavě černý plášť z jiného světa, takový, který Vindové neuměli vyrobit. Jeho černé vlasy odhalovaly dvě jako les zelené oči, v nichž probleskoval záhadný plamen. Na Lovcově tváři byl úsměv. „Copak, pánové,“ promluvil Lovec jakoby povýšeně, „neztratili jste se?“ Kovářům chvíli trvalo, než odpověděli, ale nakonec se k tomu jeden odhodlal: „Neztratili, jdeme domů.“ „Aha,“ zasmál se Lovec, „v tom případě mi ale dejte ty drahé kameny.“ „Drahé kameny?“ zareagoval okamžitě kovář, „ale, my žádné nemáme.“ Najednou však dostal strach, protože se Lovcův úsměv roztáhl od ucha k uchu takovým způsobem, jaký by nedokázal žádný žijící člověk napodobit. „Zvláštní,“ odvětil Lovec mrazivým hlasem, „čtyři kováři se takhle brzy vrací ze skal. Nepřipadá vám to divné? No tak, sem s těmi kameny.“ Když viděli, že Lovec vyráží vpřed, jeden kovář odpověděl: „Ale ano, poryvy Větru nám lehce zamotaly hlavu, takže jsme na ty kameny úplně zapomněli.“ Lovec se zastavil a v úsměvu pokýval hlavou. Když mu však kovář nabídl vak s kameny, Lovec ho nepřijal. Místo toho si začal prohlížet nehty na dlaních. „Nejen,“ řekl tiše, „že si berete to, co vám nepatří, ale ani za to podle koloběhu nic neobětujete. Dal bych vám lekci, možná v podobě nějaké kovářské nemoci, ale teď už to neudělám.“ Lovec se rozesmál a pokračoval: „Nerad si o něco říkám dvakrát.“ Mezitím lesní mužíci nenápadně kováře ze všech stran obklíčili. „Dám vám náskok, než napočítám do tří. Jedna,“ dodal Lovec. Kováři se ani nestačili rozkoukat. „Ale,“ mávl Lovec rukou, „kašlu na počítání.“ Zničehonic se lesní mužíci na kováře vrhli takovou silou, až se Zem začala otřásat. Jedině vzadu stojící kovář Libo, který celou dobu nepromluvil, ale jen pozorně naslouchal, se stačil vzpamatovat a z nepřehledné směti obličejů a oblečení vyváznout jen s několika zraněními. Na nic nečekal a neuvěřitelnou rychlostí vyrazil směrem k vesnici. Neohlížel se. Jediné, co ho málem srazilo k Zemi, byl strašlivý skupinový výkřik jeho spoluučňů.

„Jak jste si mohli myslet,“ rozčílil se kovářský učitel, když ošetřoval Libovi ránu na hlavě, „že přechytračíte Lovce? Samotného pána všech lstí a záludností?“ Libo neodpověděl, jen vzdychal, protože mu z rány stále tekla rudá krev. „Teď jsem přišel o tři své nejlepší učně,“ dodal učitel, zatímco namáčel lněný šátek v léčivé vodě. Libo ale upadl do bezvědomí. Zdálo se mu, jak ho Lovec pronásleduje hustým lesem a černou tmou na Koni černém jako noc sama. Když se otočil, spatřil, že Lovec má tři hlavy, z nichž dvě se znenadání proměnily ve veliké parohy. Plášť zlověstně vlál, stisknuté zuby, úsměv od ucha k uchu, který se ale stále rozšiřoval a rozšiřoval, až byl všude kolem něj. Rozšiřoval se východním, západním, poledním a půlnočním směrem. Byl nahoře a dole. Zkrátka všude. Když se Libo probral, jeho učitel byl pryč. Ležel tam sám na posteli s obvázanými zraněními. Přepadla ho lítost, začal prosit o odpuštění. Když se trochu vzpamatoval, odešel na místo, kde původně drahé kameny sebrali, a provedl prastarý obřad, který předtím se svými kamarády zapomněl vykonat. Cítil, jak se koloběh srovnal. Rozhodl se sebrat všechnu odvahu a vyrazit na místo, kde se předtím s Lovcem setkali. Když tam mezi vysoké stromy a šlahounovité Ostružiníky dorazil, udělalo se mu špatně tak, že málem vykřikl. Těla byla rozdrápána a znetvořena. Všude se válely drahé kameny, které Liba lákaly, aby je sebral a donesl do vesnice. Jenže Libo byl chytrý a nevšímal si jich. Až do večera mu trvalo všechna těla odtáhnout na okraj vesnice, kde je podle starého zvyku spálil. Libo byl zpocený a unavený. Hned, co se umyl a očistil, ulehl zpět do postele. Tentokrát ve snu uviděl hady, jak se od něj plazí pryč. V jeho snu svítalo, na obzoru uviděl Lovce, ale nelekl se ho. Když k němu přišel, spatřil, že má Lovec zkřížené ruce na prsou a vážně pokyvuje hlavou. Jakmile se Libo ráno probudil, přepadla ho zima, avšak byl sám se sebou spokojený. Přitáhl si peřinu a pomyslel si: „Alespoň, že je venku léto a teplo.“

Dědeček seděl jako vždy zamyšlený u svého ohně, přemýšlel a vnímal vše, co se na světě děje. Byl oblečený v prostém lněném šatu, vlasy měl rozpuštěné a oči nad míru ušlechtilé. V tom ale uslyšel klepání, no, spíše bouchání, na dveře. Dědeček se ani nenamáhal otevřít, protože věděl, kdo za dveřmi stojí. Zanedlouho se dveře otevřely a dovnitř vtrhnul sám Lovec. V ruce držel jelení lebku s vysokými parohy, kterou si rád nasazoval na obličej. „Tak, copak je to tentokrát?“ zeptal se Dědeček poněkud nevrle, ale stále to znělo přívětivě. „Pravdy Vide,“ řekl Lovec, „to je tak hrozně nespravedlivé a ty, pán spravedlnosti, to dovolíš.“ „Uklidni se,“ řekl Dědeček Příroda, Pravdy Vid, „nesnaž se mě přechytračit.“ Lovec se záludně usmál a odvětil: „To bych si nedovolil.“ Dědeček se velmi milým způsobem rozesmál. „Jen si říkám,“ pokračoval Lovec, „že Mocný Vid už moc dlouho přebývá v jedné vesnici a ani tě nenavštěvuje.“ Dědeček přivřel oči.

Druhý den Mocný Vid procházel jako vždy lesem, poli a loukami. Koukal se na to, jak kvetou poslední květinky a jak jeřabiny obtěžkávají tenké větve. Jeho ohnivá síla zářila a dodávala všem teplo. Mocný Vid nevěděl, že se vzadu v tmavém houští skrývá Lovec. Nebo to věděl, ale byl si jistý tím, že ho jeho síla ochrání. Ovšem, je třeba říci, že se poněkud mýlil. Najednou jeho zář povolila a odhalila slabiny. To bylo znamením pro Lovce, který okamžitě na Mocného Vida ze zálohy vrhl oštěp. Květinky začaly uvadat, zafoukal studený půlnoční Vítr. Záblesk. Místo Vida tam stál veliký zlatý Orel, který zobákem vytáhl oštěp ze své rány a se strašným výkřikem odletěl do lesů. Za ním kapala krev. „Tak to by bylo,“ řekl si pro sebe Lovec, „teď si konečně ověřím, jak moc jsou ti lidé slabí.“ Rozesmál se. „Zajímalo by mě,“ pokračoval, „jak se jim bude líbit zima, jestli jsou ochotní si v nouzi vypomáhat. No, ale vzhledem k těm kovářům si myslím, že tu budu mít hodně zábavy.“ Promnul si ruce.

Zlatý Orel mezitím letěl lesem, za tři vysoké hory, za hluboké doly, až se usadil v koruně velikého Dubu, který rostl vedle chaloupky Dědečka Přírody. Byl celý utahaný, byla mu zima. V tu chvíli se ale dveře chaloupky otevřely a z nich vyšel sám Dědeček v prostém oblečení, s lískovou hůlkou v ruce. Pronesl zaříkání a rána na orlově těle vmžiku zmizela. Už po ní nezbyla ani ta nejmenší jizva. „Ať již nikdy nepromluvím pravdu,“ dodal Dědeček, „pokud se síla Slunce nevrátí na Zem.“ Dědeček mluvil vždy Pravdu, která u Vindů znamená upřímnost a spravedlnost. Netrvalo dlouho a Orel začal měnit podobu. Opustil korunu Dubu a začal se přeměňovat. Končetiny, tělo, hlava. Když se Orel dotkl Matky Země, změnil se zpět v Mocného Vida. Ten byl však celý vyčerpaný a musel si odpočinout. Dědeček právě v chaloupce připravoval posilňující bylinný nápoj. Když se oba posadili ke stolu, usmáli se na sebe. Povaha obou totiž byla hodně podobná. „Jak je jen možné,“ zeptal se Mocný Vid, zatímco usrkával nápoj, „že se Lovci podařilo prolomit mou zář?“ Dědeček se usmál. „To je moje práce,“ odpověděl. Mocným Videm to škublo. „Proč?“ zeptal se. „Víš, že jsem ti na Počátku řekl, že budu dohlížet na Vodu a Oheň,“ odpověděl Dědeček, „a mimo jiné i na roční období.“ Mocný Vid pokýval hlavou. „V té vesnici jsi byl už příliš dlouho,“ pokračoval Dědeček, „teď je čas, aby tam byl Lovec. Ovšem, brzy se tam vrátíš.“ Mocný Vid se usmál, ale stále pořádně nechápal Dědečkův záměr. „Je na čase,“ dovysvětlil Dědeček, „aby někdo zjistil, jak moc jsou ti lidé slabí. Ty a Bouřný Vid zjišťujete převážně jejich silné stránky, zatímco Lovec jejich slabiny, jejich vlastní ošklivost. Však mu také lidé dávají zlatý šátek přes oči a obličej, aby to špatné na nich neviděl, aby je svým ostrým zrakem neprohlédl a aby se nemuseli dívat na jeho záludný úsměv.“ Mocný Vid dopil první hrníček. „Tak jo,“ řekl Mocný Vid, „až se zotavím a ty mi dodáš nejčistší sílu Přírody, jsem připraven si tu Lovcovu podlost s ním osobně vyříkat.“ Jeho zlaté vlasy se rozpálily, na obličeji se objevil úsměv.

Měsíce plynuly. Lidé ve vesnici si mysleli, že jim už obilí snad nikdy nevzejde a ptáčkové nezazpívají svatební písně, když tu se s východem Slunce objevil cizinec. Seděl na bílém Koni a byl celý oděný v bílém oblečení, které muselo být buď z jiného světa, nebo čerstvě vyprané v té nejčistší vodě života. Jeho zlaté vlasy zářily a oči v barvách květu Lnu byly hluboké jako dvě studánky. Lidé se rozestoupili všude kolem, někteří z nich se ale raději schovali do svých domovů. Cizinec byl pochopitelně sám Mocný Vid, který přijel do vesnice zúčtovat s Lovcem. Přesně v pravé poledne se oba proti sobě postavili na návsi. Slunce zazářilo, lidé zatajili dech. Lovec tentokrát neutíkal, myslel si, že má hodně síly. „Ale, kdopak se to vrací,“ usmál se Lovec od ucha k uchu. Jeho téměř černé oblečení z jiného světa pohlcovalo polední zář, zatímco bílé Vidovo oblečení ji odráželo. Na tváři Mocného Vida bylo odhodlání a dětský úsměv. Byl rychlý, ihned na Lovce vystřelil ohnivé šípy, které ale Lovec odrazil svým o nic méně ohnivým bičem. Lovec se smál. Mocný Vid vytáhl meč a vypravil se proti Lovci. Skok. Úhyb. Sek zespoda. Bič se omotal kolem meče a vypadl Lovci z ruky. Vid zahodil meč a sluneční svit z jeho prstů vyletěl přímo proti Lovci. Ten se však začal bránit vlastními kouzly, ale nakonec ho Vid překvapil, protože zanechal kouzel a vrhl se na něj přímo. Mocný Vid Lovce pěkně zranil, až celý rozlámaný odpelášil do lesa. Lidé jásali, protože s Mocným Videm přicházel život a sluneční teplo, které bylo z počátku malé, ale potěšilo. Mocný Vid však s Lovcem ještě neskončil, a aby ho dohnal, změnil podobu.

Lovec pelášil skrze hustý les. „Tady jsme skončili,“ křičel na své nohsledy, lesní mužíky, „rychle všichni pryč a vraťte se, až se to uklidní.“ Nikdo na nic nečekal a zalezl zpět do svých děr, v kterých měli dveře do jiných světů. Lovec utíkal, co mu nohy stačily. Sebral svoje divoké psy, kteří ho skrze les následovali. Všude pobíhala zvěřina, samým zmatkem se začala zvedat hustá mlha, která stoupala výš a výš, až zahalila vše kolem. Avšak Lovec se najednou prudce zastavil, jeho psi se rozutekli. Rukama si chránil obličej, ale nebylo mu to nic platné, musel pokleknout, protože ta síla, která na něj působila, byla vskutku mocná a znovuzrozená. Když Lovec otevřel oči, spatřil, že před ním stojí sluneční Jelen se zlatými parohy, kolem jehož hlavy svítí jasné Slunce. Zanedlouho se Jelen změnil zpět v Mocného Vida, slunečního Vítěze, před nímž poklekl i sám Lovec.

Dědeček se jako vždy vyšel podívat, jak se má jeho nejoblíbenější Dub, když v tom spatřil pod kořeny hada, jak se k němu plazí. Dědeček mávl hůlkou a had se proměnil v Lovce. „Ale copak?“ zeptal se Dědeček, „snad tě někdo nevyhnal?“ Lovec neodpověděl, vypadal naštvaně a sklesle. Dědeček se snažil nerozesmát, avšak úsměv udržet nedokázal.

Když byl Mocný Vid ve vesnici, pomohl místním léčitelům úplně Liba uzdravit. Všichni cítili Vítězovu sílu i sílu rostlin, které se probouzely. Libo byl velmi vděčný. „Doufám, že si se poučil,“ řekl Mocný Vid vlídně. Libo pokýval hlavou. Všude kolem začali zpívat ptáčkové, nositelé jara, ale i podzimu. Mocný Vid se západem Slunce na hřbetě bílého Koně zmizel. Libo se chystal usnout, ale ještě předtím, než se ponořil do říše snů, si pomyslel: „Zákon koloběhu, vše se snaží vyvážit, zůstat v rovnováze. Já a moji kamarádi jsme poskvrnili kovářská pravidla daná rodem Přírody, a tak jsme vytvořili nerovnováhu, která se k nám krutým způsobem vrátila.“ Poté si povzdechl a dodal: „I když se to mohlo zdát jako malá neúmyslná chybička. Bylo jedno, jestli jsme v koloběh věřili nebo ne, on nás dostihl. Je to jisté stejně tak, jako že se mění období v roce.“ Najednou si vzpomněl na drahé kameny a začal přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby si je vzal a těla svých kamarádů tam nechal. Nakonec si pomyslel: „Zlatá brána je otevřená, láká svou mocí, kdo do ní vejde …“ Libo však nestačil svůj myšlenkový proslov dokončit a usnul. Žil pak ještě mnoho lét a až do smrti ho štěstí a veselí neopustilo.

*Podobně jako se střídali Apollón a Dionýsos v Delfách.

Zpět na obsah