Jestli pak, milé děti, víte, proč má Zmije blesk na zádech? Kdysi dávno se totiž dostala moc vysoko na Zem a svým jedem a zradou lákala mnohé důvěřivce do pasti. To se nelíbilo Otci Nebi, Bouřnému Vidovi, který se okamžitě rozzuřil, načež bouřné mraky zahalily Oblohu široko daleko. Zmije se snažila prchnout a obratně unikala bleskům a dunění hromové sekery. Avšak když se doplazila až k posvátnému Dubu, neohrabaně zpomalila a blesk jí na zádech vypálil trvalé znamení. Měla v sobě příliš špatné síly a jedu, proto ji Bouřný Vid takto potrestal a označil, aby každý poznal, komu se v minulosti postavila. Blesk na jejích zádech zářil modře, potom zoranžověl a nakonec zrudl v plamenném ohni. Zmije hledala vodu, malé jezírko, v kterém by se mohla svlažit. Jen tak tak se jí podařilo jedno na poslední chvíli najít. Zasyčelo to, plamen zhasl a vypálený blesk zčernal. Zmije se ve vodě změnila v draka, všude stříkala jed a chtěla zničit vše kolem. Její oči žhnuly na tmavé šupinaté kůži a zvěstovaly smrt. „No, no,“ promluvil najednou tajemný hlas, „ty jsi mi ale pěkná potvůrka. Dostala jsi mnoho síly z kladiva Křivdy pána, ovšem já už se postarám o to, aby byla využita k dobrým účelům, tedy většinou.“ Záludný smích v hlasu Zmiji vylekal, snažila se najít toho, kdo mluvil. Všude kapal jed, zuby se zakusovaly do kamení a drtily ho. Avšak celé toto představení bylo zbytečné. Zmiji svazovalo nějaké kouzlo, něco ji nutilo se posadit, něco tajemného ji uklidňovalo.
Jak již jistě, děti, víte, síla Přírody se pohybuje v kruhu koloběhu, někde mezi číslem tři a čtyři, možná blíže trojce. Jak víte, číslo tři jsou Slunce, Měsíc a Vítr, tři neohrožení bratři. Číslo čtyři jsou možná Čtyři Síly, ale hlavě také děti Větru, čtyři Větry, které jsou na Čtyři Síly napojené. Dovolte mi, abych vám je představil. Jeden je Vítr východní, který přináší čistotu, oživení a drobné zvlažení. Je neviditelný a mocný jako vzduch. Druhý Vítr si říká polední, jižní, ten je ohnivý a přináší teplé počasí. Třetím Větrem je Vítr západní, který se naopak velmi kamarádí s vodami, deštěm a bouřkami. Čtvrtý a poslední Vítr se jmenuje půlnoční, severní, který je velmi nevrlý a přináší zimu a chlad z nitra Země, ovšem spolu s tím také zdraví a pevnost. A tyto čtyři Větry se rozhodly spoutanou Zmiji obklíčit a nadobro ji zničit. Všude to dunělo, Větry obestoupily Zmiji ze všech světových stran a začaly zlověstně fučet. Jejich dech se srážel dohromady a vytvořil ohromný vír, který spojil Nebe a Zemi. Avšak Větry najednou svůj záměr přerušily, protože je něco zastavilo. „Počkejte!“ zakřičel ten tajemný hlas, který předtím promlouval k Zmiji a jenž ji svými kouzly spoutal. „Na co máme čekat?“ naštval se půlnoční Vítr, „tenhle zlý drak musí pryč!“ „Však to také není žádný drak,“ odpověděl hlas. A měl pravdu. Jeho kouzla Zmiji zbavila dračí podoby a proměnila ji zpět v jedovatého hada, který tam teď jen bezmocný a vyčerpaný ležel. „Však nám ještě poslouží,“ vysvětloval hlas, „postavím ho přímo do míst, kudy pronikají vetřelci.“ „Je-li to tak,“ odpověděl ohnivý polední Vítr, „pak čiň, jak uznáš za vhodné, Lovče.“ Najednou se před Zmijí z mlhy zjevil sám temný Lovec s úsměvem, který mu zdobil tvář. V jeho očích se mihl zelený plamen.
Ovšem Bouřnému Vidovi se to nelíbilo. „To tak,“ zařval hromově, „nestačí ti, že v jeskynních své říše držíš Čára, Černého draka kouzly stvořeného, jenž je ostudou všeho dobrého.“ V tu chvíli se Bouřný Vid rozhodl na Zmiji vyslat svůj největší blesk, ovšem Lovec ho odrazil. To Otce Nebe naštvalo a došlo ke krutému boji, při kterém foukal Vítr, létaly blesky a syčeli hadi. Avšak najednou se uprostřed toho zmatku objevil Dědeček Příroda, Pravdy Vid, s lískovou hůlkou v ruce, před kterou hadi i blesky utíkali, kam nejdále mohli. Ve vzduchu bylo cítit napětí, modré a fialové záblesky poskakovaly všude kolem. Pravdy Vid mávl hůlkou a bouře přestala, potom se otočil, znovu mávl proutkem a Zmije i s Lovcem zmizeli v zelené podzemní říši. Všude nastal klid, i Větry se utišily a odvlály všechny špatné síly, které se souboje držely, zpět do očistných kotlů. Pravdy Vid nemusel nikomu nic vysvětlovat, protože věděl, že oba soupeři byli zároveň v právu i neprávu. Otec Nebe, Bouřný Vid, se omluvil své milence Matce Zemi za tu spoušť a zchladil ji příjemnou vláhou.
Od té doby si Lovec Zmiji částečně podmanil a používá ji k tomu, aby bránil náš svět před silami vetřelců. Avšak Zmije se nikdy nesmí moc zdržovat na povrchu, jinak ji Bouřný Vid pěkně prožene a připomene jí, kde je její místo. My Vindové jsme se naopak naučili používat lískovou hůlku nejen k obraně proti hadům a bleskům, ale také proti všemu přílišně divokému, například proti přízrakům divoké zuřivosti, která se v určitých časech prohání světem, přetrhává stromy v půlce a ničí vše, co se jí staví do cesty. Pokud chceme něco vrátit zpět do Rovnováhy, obracíme se na čtyři mocné Větry, Čtyři Síly, koloběh a Pravdy Vida. Jejich síla prostupuje námi všemi.
