I když byl den, v dáli na Nebesích jsem spatřil mlhami zahalený úplněk Měsíce. Stále byla zima, studánku však nyní pokrývala silná vrstva ledu, která jí znemožňovala dále odtékat a sytit kořeny spících statných stromů. Zahřmění. V této roční době, zde a tady? Nebesa byla zatažená, ale ne tolik, abych za světle šedými mraky nespatřil jemně prosvítající Slunce. Měl jsem zvláštní pocit, jako by mě někdo sledoval. Oheň mezi studánkou a letitým Dubem stále plápolal, jako by snad kolem nemrzlo, jako by mu dřevo nikdy neubývalo. To dřevo, které nasává sluneční svit, aby ho pak mohlo v podobě ohně poskytnout zemským tvorům. Cítil jsem, jako by se okolní stromy chtěly pomalu probouzet. „Na přírodní řád někdo musí dohlížet,“ promluvil zničehonic tajemný hlas, „a když vidím nějaká kouzla, čáry, mám chuť je bleskovou střelou zasáhnout.“ Pomaličku jsem se otočil. Věděl jsem, že za mnou na kameni někdo sedí. Někdo, kdo si brousí lehkou sekeru. Někdo, jemuž blýskaly oči. Nemýlil jsem se. Jakmile jsem se obrátil od studánky a pohlédl do zadní části háje, onoho hnědovlasého muže s vousy jsem skutečně spatřil. I přes svoje zdánlivé zachmuření vypadal vlídně a zvídavě. Javory, Břízy, Jasany a Jeřáby klidně nakláněly své holé větve. Uklonil jsem se. Muž foukl nosem v zároveň škodolibém a zároveň laskavém úsměvu. „Víš, kdo jsem,“ pokračoval, aniž by čekal na mou odpověď, „Pravdy Vid mi předal dohled nad světem, než jsem ho já pak předal svému synovi Mocnému Vidovi. Jsem ten, se kterým jsi kdysi mluvil. Bál ses, aby se k tobě neschoval nějaký zlomyslný čarodějný skřítek, a zapálenými medovými svíčkami ses ho snažil udržovat od sebe. Bál ses, abych v touze ho odeslat do jiných světů jsem svým bleskem nepraštil tebe.“ V mysli se mi objevil obraz krásného statného brouka Roháče, který za letní bouřky šplhal po vysokém Dubu s pevnými listy. Vnuknutí. Stromy se opravdu probouzely. Mé otázky zaplnily má ústa. Srdce se mi rozbušilo, zatímco můj zrak vnímal okolní krajinu. „Jak to, že jsou rostliny za bouřky zelenější a vzduch tak svěží?“ „Kvůli náboji, co přichází s mou mocí,“ odvětil Bouřný Vid prostě. „Plodnost Matky Země přichází s ním a s deštěm, s vláhou,“ dodal. Na chvíli se odmlčel. Ve vzduchu jsem ucítil první ozvěny probouzejícího se jara, na Zemi ve sněhu jsem spatřil první světle zelené klíčky. „Dlím v nebeské říši,“ pokračoval Bouřný Vid, „a sám jsem nebeským ohněm. Jsem pátý mezi čtyřmi světovými stranami. Pouštím duše přes Mléčnou dráhu, Polárkou hledím do jiskrné noci. Ctí mě všichni, kdo vnímají sílu v jarním dešti, kdo mi na vrcholcích přinášejí dary, kdo šlehají plodností naplněnými jarními vrbovými proutky stejně, jako já šlehám blesky. Voda na jaře má dar vše očistit, všemu dodat sílu a plodnost do dalšího období. Ctí mě, Matku Zemi a mou dceru všichni, kdo tak činí.“ Hlavou mi probíhaly různé představy a myšlenky. V dáli jsem slyšel hřmění, které ohlašovalo blížící se jaro. Prásk. Ve studánce povolil led, skrze který začal protékat malý pramínek. Ten na ledovém povrchu vytvářel drobounké říčky s průhledným dnem. Čas se zdál být rychlejší než obyčejně. Věděl jsem, že plodnost sama souvisí nejen s krajinou a ročními obdobími, ale i s předky, kteří skrze ně působí. Ve stromech proudila míza. Cítil jsem ji, slyšel jsem ji proudit. Měl jsem radost. Ale i další otázky. „Proč má Zmije na zádech blesk?“ zeptal jsem se nečekaně. „Protože,“ odvětil Bouřný Vid bez přemýšlení, „jsem ji kdysi zasáhl. Chtěl jsem ji vyhnat pryč z povrchu zemského, ale Černohlav slíbil, že ji zkrotí. Na jaře se ona zase odváží ven, pozor na jed a zradu.“ Měl jsem pocit, že jeho odpovědi jsou spíše hádankami než popisem skutečnosti. Hádankami pro ty, co chtějí alespoň trochu porozumět světu. Bouřný Vid se hromově zasmál, načež stejně jako letící dravec zmizel v modravém záblesku. Po chvíli přemýšlení jsem se otočil zpět ke studánce. Žádný led ani sníh už tam nebyl. Na stromech se začaly objevovat první pupeny. Ze Země rostly malinkaté bukové semenáčky. Zhluboka jsem se nadechl a nasál uzdravující jarní vzduch. Okamžitě potom se spustil příjemný déšť.
