Je potřeba se smát … dokud to jde.
Jednoho mlhavého dne mocný národ Říhanů hrdě dobyl životem se hemžící úrodnou krajinu zvanou Lesánie. Postavil všechny zde žijící dětinské barbary do latě a rozhodl se, že pro ně vytvoří nového boha, kterého by mohli uctívat. Všichni hlavní představitelé Říhanů se sešli vedle barbarského posvátného háje, aby celou záležitost projednali. „Ten nový bůh,“ řekl jejich vojevůdce, zatímco se vleže ládoval hroznovým vínem, „musí samozřejmě poslouchat naše říhské bohy, aby bylo jasné, kdo je tady pánem.“ „Správně,“ souhlasil jeho poskok, „ale zároveň musí být pro místní přijatelný. Měl by mít i nějaké barbarské atributy.“ Poskok se důležitě usmál, neboť právě použil cizí slovo. Vojevůdce se poškrábal na bradě. „Ale ne moc,“ navázal na svého milostného poskoka, „musí hlavně poslouchat naše bohy, musí se před nimi klanět a musí samozřejmě uctívat i naše zákony. Navíc, my chceme z této úrodné krajiny vytěžit maximum, lesy pokácíme a zasadíme zde olivy nebo něco takového.“ Vojevůdce se na chvíli zamyslel. „Proto,“ pokračoval, „by to měl být bůh, co nesnáší lesy, co nesnáší ten jejich způsob života a co nesnáší to jejich čarodějnictví.“ Říhané totiž věřili, že všechno kruté čarodějnictví zásadně pochází od jejich sousedů a nikoli od nich samotných. „Co,“ dokončil vojevůdce, „nebude stát v cestě pokroku.“ Všichni přítomní nadšeně pokývali hlavou. Nuže, milé děti, tak vznikl bůh Cenzorus. Místní lidé byli zprvu k novému bohu podezřívaví, avšak jelikož jim sliboval pevné připojení k říhské říši a výhody, které nabízel její životní styl, mnozí tohoto nového boha přijali. A protože byl jejich nový bůh poslušný těm říhským, které Říhané stejně jen zkopírovali od svých sousedů Řechtů, byli poslušní i oni samotní. Avšak jednou, během temné noci, kdy zářil jasný úplněk, se semlelo něco, s čím nikdo nepočítal. Nový bůh Cenzorus se v noci sám procházel po Lesánii. Přemýšlel. Koukal se na celou tu krásnou krajinu kolem, na ty vysoké statné stromy, které tu snad stály od počátků věků. Najednou se zastavil. „Proč,“ řekl si Cenzorus nahlas, „proč musím chtít tyto lesy pokácet? Proč mám poslouchat toho maniaka Jovu?“ Všechno kolem se otřáslo. „Budeš mě poslouchat!“ ozvalo se ze zdánlivě nejvyšší hory, „já jsem Jova, pán všech bohů a lidí.“ Cenzorus zamrkal očima. „Tyto lesy,“ snažil se Jovovi odporovat, „jsou mnohem starší než ty! Nemůžu jim ublížit, nemůžu ublížit něčemu posvátnějšímu, než jsme my oba dohromady!“ V tu ránu se spustila strašlivá bouře. Všichni původní obyvatelé Lesánie se probudili. „To je bouře,“ řekl jejich náčelník překvapeně, „co ji způsobilo?“ Nevěděl, že mezi Jovem a Cenzorem došlo ke krutému boji na život a na smrt. To víte, děti, tehdy ještě Říhané nevěděli, že pokud by místo nových bohů pro svá dobytá území vytvářeli jen svaté, kteří by čerpali sílu od jednoho všemohoucího boha, žádný z nich by si na daného vše-boha netroufl. Jenže Jova i Cenzorus byli oba mocní bohové, a tak se jejich síly mohly střetnout. „To určitě ti Říhané!“ rozkřikl se zničehonic jeden starší kmene, „ti všichni mohou za hněv bohů! Pojďme jim dát co proto!“ Všichni lidé souhlasili a vypravili se směrem ke stále ještě spícím Říhanům, jejichž žaludky byly plnější než všechny oceány dohromady. Boj netrval dlouho. Překvapení Říhané nevěděli, co se stalo, ani kdo proti nim během této temné noci útočí, a tak jen zbaběle utekli a nechali celou Lesánii daleko za sebou. Ještě dříve, než začalo svítání oznamovat nový den, se místní lidé Cenzorovi poklonili a upravili jeho modlu tak, aby místo poslušnosti k Říhanům splynul s duchem této krajiny. Upravili mu i jméno, nikdo už mu totiž neřekl Cenzorus, ale jedině „pán Lesánie“. Svítání. „Ať žije náš statečný pán,“ volali místní lidé slavnostně, „a ať Jova někam zaleze a víckrát se tu neukazuje!“ Potom celý den oslavovali, hodovali a veselili se. Říhané už o jejich zem nikdy ani pohledem nezavadili.
